Harry Potter a Spojení rodů- kapitola 5

Lucius Malfoy seděl v tmavém pokoji svého velkolepého sídla. Jediný zdroj světla byl plamen ohně v krbu, ale i ten už pomalu zhasínal. Rozhlédl se kolem sebe a musel se pousmát. Skřítkové splnili svůj úkol bezchybně. Nejen v tomto pokoji, ale ani v celém domě nezůstala jediná fotka toho zrádce krve, toho, do něhož vkládal tolik nadějí, jeho syna. Ten taky za svoji zbabělost zaplatil. A Narcisa, ta hlupačka, si zasloužila ten samý osud, o jeho vykonání se však postaral sám, osobně. Vlastně jí tím prokázal službu, protože pro ní by život bez jejího milovaného Draca neměl smysl. A jemu osobně už taky k ničemu nebyla, jenom mu překážela.
Za křeslem se ozvalo hlasité prásk. Překvapeně se otočil s hůlkou v ruce. Tu ovšem při pohledu na návštěvníka zase sklonil. Drobná postava ve špinavém povlaku na polštář se hluboce uklonila.
,,Můj pane. Tak rád vás zase vidím,“ Lucius mu trhnutím ruky naznačil, aby se z úklonu zase zvedl.
,,Nejsem tvůj pán, Kráturo.“
Krátura zapištěl: ,,Krátura ví, Krátura musí sloužit tomu kamarádovi mudlovských šmejdů, tomu špinavému synu mudlovské šmejdky,“ úslužně podíval na Malfoye, ,,ale nikdy vám nepřestal být věrný.“ Znovu se hluboce uklonil.
,,Máš snad nějaké informace, které by mě mohly zajímat, nebo jen plýtváš mým drahocenným časem?“ otázal se Lucius odměřeně.
Krátura se zarazil. ,,Jen chci říct, pane, že… že se nemusíte bát, že se o vašeho syna postarám, pane. Bude..“ nestačil doříct, protože ho přerušil překvapený výkřik.
,,Mého syna?!“
,,Jistě, pane, ta podoba. Měl jsem tu čest poznat ho již minulý rok, pane. Jistě na něj musíte být hrdý.“
Lucius ho však neposlouchal, hlavou mu poletovaly myšlenky. Draco má být přeci mrtvý, ale podle toho, co říká tenhle skřet, se přidal k řádu. Nervózně se zvedl z křesla. Takže je živý. Bude se tedy o něj muset postarat sám. A to tak, že bude i se svým přítelíčkem Snapem žadonit o smrt. Pak si uvědomil, že by před Kráturou měl ovládat své emoce.
,,To je vše? Příště přijď, až budeš mít nějaké opravdu cenné informace. A Dracovi neříkej, že jsi tu byl, už jen pro jeho vlastní dobro. Ani to, že se se mnou stýkáš, jasné?“ Krátura přikývl a s pověstným prásk zmizel.
Jakkoliv se snažil působit klidně, byl ve skutečnosti velmi rozčílen. Pán zla se musí dozvědět o Snapeově zradě. I když Krátura o něm neřekl ani slovo, vše bylo jasné. Snape nedokázal Draca zabít, i když dostal jasný rozkaz. Hodil přes sebe černý plášť a v sídle se ozvalo již třetí hlasité prásknutí.
Pán zla opravdu radost neměl, ani se nesnažil působit klidně, ba právě naopak. Byl přesvědčen o tom, že Severus Snape je jeho věrný služebník, ale očividně tomu tak nebylo. Lucius Malfoy nikdy nebyl nějak mocný čaroděj, pouze ho ze sebe dělal, a tak lehce poznal, že mluví pravdu. Každý, kdo byl tak opovážlivý a neposlechl jeho rozkaz, za to zaplatil životem. Přemýšlel ale, zda je to pro takovou štěnici dostatečný trest. Na Luciusově synovi teď pramálo záleželo, celou dobu věděl, že je silně přeceňován a že je ve skutečnosti stejně tak odvážný jako on ušlechtilý. Ale Snape…
Nechal si ho zavolat. Nechal si podrobně vysvětlit Dracovu smrt, bavil se s ním jako se svým nejvěrnějším služebníkem. A Snape byl sám se sebou spokojený. Nevěřil, že mu to projde jen tak lehce… A nevěřil správně. Poslední, co viděl, bylo oslnivé zelené světlo a ,,zemřel dřív než padl k zemi“.
Lucius byl spokojen. Konečně ho Pán bude považovat za svého nejvěrnějšího.
,,A co Draco?“ nezeptal se hlasem otce, který by se bál o syna, ale hlasem člověka, co prahne po pomstě.
Voldemort přikázal odklidit Snapeovo tělo a odpověděl: ,,Zaplatí, na nikoho nezapomenu.“ A posadil se zpátky do křesla, ve kterém seděl, než mu Lucius oznámil tu ,,novinku“. Ten se poklonil a odešel. Na tváři měl spokojený úsměv.