Pomsta

Kde to jsem? ...kap...
Co tu vůbec dělám? A proč je tu taková tma? ...kap...
Sakra! Pitomá voda. ...brr... Ale alespoň to nedělá randál...brr...
Tak a teď: co tu, do pekla, dělám? No? To nepůjde... Tak jak se jmenuju? Zapp... Sep... Zafa... Zaphiel! To je ono! Co mám na sobě? Nic. To jsem si moh’ myslet. Proč by mě oblíkali? Vlasy taky nemám... Oči! Nemám oči! Tak to je vrchol! Nedrž se, jenom si zařvi...
„Parchanti!“ rozlehlo se podzemím... Nebo to nebylo podzemí..? ...zachovat chladnou hlavu. Jak nás to učil Mistr? Slepota není konec. Slepci mnohdy vyhrávají. To proto, že je nepřátelé podcení. Dobře. Prohledám to tu...
Stěna na jedné straně. Rovná, vlhká, ale drsná, určitě kamenná. Možná sklep. A třeba taky ne... Vede kolmo k podlaze. Další stěna, roh je v pravém úhlu...kap... Stejná jako předchozí. Ha! Mříž! Čtverec, 15 na 15 coulů. Asi za ní bude okno. Jo, je tam skleněná tabulka. Teplá, takže na ni svítí slunce. Slunce, jehož svit už asi neuvidím.
Třetí stěna, shodná s první. Sakra! Tak tohle bolelo. O co jsem zakop? Dřevo? Ne, kostra.
Poslední stěna...kap... Nic, nic, nic, nic... Počkat! Tahle část zdi je nějaká rovná, žádné přechody mezi kameny. Obdélník, možná kvádr. Sáh široký, vysoký jako dospělý muž. Ale nevidím žádné otevírací cokoli. ...hnn... A odtlačit taky nejde. Tak na co tu je..? ...
Najednou začal skřípat kámen o kámen...
‘Ten kvádr!’ pomyslel si Zaphiel. ‘Budu hrát to, co mám být. Blázna.’
Okamžitě odběhl do nejvzdálenějšího rohu, schoulil se v něm do klubíčka a začal si broukat starý popěvek, na který si zrovna vzpomněl.
„Hej slepoune!“ ozvalo se od „dveří“. „Nesu ti žrádlo.“
„Nechte mě umřít!“ reagoval Zaphiel.
„To taky necháme. Ale hrabě tě chce mít na šibenici nažraného, aby sis před lidma nestěžoval, že je hajzl a nedal ti jídlo,“ odpověděl bachař. „Máš to u dveří. Za dvě hoďky si pro tebe přijdu. Dobrou chuť.“
Pak se smíchem odešel.
... Tak poprava. A hrabě. Kdyby mě mučili, nevzpomněl bych si... Ale počkat! Jsem tu kvůli popravě! Pobil jsem desítky lidí, abych se dostal blíž k hraběti...kap... Proč?
Zabil mi ženu! Už si vzpomínám. Nevyrovnané účty, jizva od mého meče.
Jednou jsem přišel domů a Maia ležela mrtvá na posteli. Podřezal ji jak husu! ...kap... Chtěl jsem se mu pomstít, zabíjel jsem ze vzteku a na potkání. Když jsem se k němu dostal, nějaký jeho strážce mě praštil obuškem přes hlavu. Proto ta amnesie. A pak, protože se mě ten skunk bál, mi vyrvali oči. Musím se odsud dostat...kap.. Ne, to nesmím, popravu si zasloužím. Musím se pomstít, aniž bych přitom ublížil někomu jinému. Žádné ohnivé koule, ty mají velký rozptyl. Něco jiného, cíleného, smrtícího a hodně průrazného, protože si určitě vezme nějaké ochranné talismany. Prostě něco, co mě bude stát všechnu sílu a zaručeně to nemine a nezasáhne někoho jiného. Mám to. Složité, ale za dvě hodiny bych to měl jako mistr našeho řádu zvládnout. Hlavně nezabít nikoho nevinného. Ale nejdříve zastavím to...kap... přesně tohle. ...
Pak se místností rozlehl modrý záblesk a voda přestala kapat. Zaphiel si sedl s nohama křížem a začal připravovat nejsilnější zaklínadlo v celých dějinách postihující jednotlivce .
„Nespi, slepoune. Vyspíš se na věčnosti. Proč si ani nemák na to žrádlo..? Hm, tvoje minus,“ ozve se ode dveří. Slova provází smích, svědčící o bachařově inteligenci.
„Hrabě tě má tak rád, že ti ani nesváže ruce, slepoune.“
„Do-dobře,“ hraje Zaphiel dál svou roli.
Bachař k němu přišel, uchopil ho pod ramenem a odvedl ho ze dveří.
‘Škoda, že nevidím. Ty dveře bych si chtěl prohlédnout.’ pomyslel si Zaphiel.
Bachař ho táhl chodbou, pak po schodech, až vyšli na otevřené prostranství. Zaphiel to poznal tak, že mu vítr ovál obličej. Ozvalo se zahučení davu, pravděpodobně je zaujal zjizvený obličej a vydloubnuté oči. Bachař vyvedl slepce na šibenici.
Když tam stanul, kat začal číst rozsudek.
„Zaphieli, mágu temných sil, jste za zabití dvaceti farmářů sloužícímu našemu hraběti, šestadvaceti jeho ochránců a jednoho důstojníka odsouzen k trestu smrti oběšením. Před vykonáním rozsudku máte právo na poslední přání, které ovšem nesmí obsahovat nic jako smrt hraběte a podobně.“
‘To je nemožné, co všechno si hrabě vymyslí, aby mě dostal do oprátky. Mistr se teď zmítá v hrobě. Temný mág, pche. Náš řád má mnohem větší sílu, ale používáme ji k obraně slabých...’ pomyslel si Zaphiel a pak promluvil:
„Dovolte mi naposled promluvit s hrabětem.“
Kat se podíval na hraběte, ten kývnul a zeptal se Zaphiela, co chce.
„Nic, než odpověď na pár otázek, pane,“ řekl Zaphiel. Oslovení pane znělo pohrdavě.
„Mluv,“ na to hrabě.
„Otázka první: proč jsi zabil mou ženu?“
„Proč bych něco takového dělal?“
‘Takže budeš zapírat? Jsi větší had, než jsem si myslel.’
„Nevadí, pane. Domyslím si to. Nebyl jste dost odvážný zabít mne, tak jste zabil Maiu, která za nic nemohla. Otázka druhá: Kde jste sebral toho temného mága?“
Katovi se nelíbil Zaphielův tón, tak do řeči skočil: „Nebuď drzý, slepče!“
„Nech ho,“ ozval se hrabě. „Temný mág jsi určitě, nikdo jiný by nezabíjel lidi na potkání.“
„Ani ten, komu jste zabili ženu?“ To už hraběti stačilo.
„Dost! Na oprátku s ním!“
Dav zahučel. Kat postavil Zaphiela na propadlo a přetáhl mu oprátku přes hlavu.
„Sbohem pane,“ řekl Zaphiel. Takovýto pohrdavý tón v hlase hrabě ještě nikdy neslyšel.
„Když máš rád útoky zezadu, bratře, i já tu pro tebe jeden mám.“
Vtom kat trhnul pákou u propadla. Nádvořím se rozlehl Zaphielův řev. Ne ze strachu, ani ničeho jiného. Byla to část zaklínadla. „Maaiaa!“
To, co následovalo, by patrně nikdo ze zúčastněných neuměl správně popsat. Pokud by to vůbec popsal. Zaphiel se houpal, ale hrabě - z hraběte zbyla jen hromádka popela.
Zaphielovo zaklínadlo bylo vcelku jednoduché a přesto nejsilnější za posledních 1000 let. Nebyl si jistý tím, jestli hrabě Maiu opravdu zabil a tak vymyslel zaklínadlo, které viníka vyhledá a spálí ho zevnitř. Nic extra, ale i tak se sebou mohl být spokojený. Pomstil Maiu...