AB-X8

....Sedím tak u zdi, ruce pevně sevřené okolo kolen, které mám opřené o bradu.
Je to už zřejmě pátý den poté, co jsem se probudila v téhle odporné cele, tvořené jen třemi bílými zdmi a plexisklem. Je mi z toho všeho špatně. Oni prostě nechápou, co se se mnou děje, nevím to ani já.
Pohlédnu na kameru v jednom z rohů, celou dobu mě pozoruje robot XpD, jen slabá verze. Nedokáže nic víc, než při spatření, že dělám něco, co nemám, zavolat stráž. Vím toho bohužel o robotech víc než dost, můj otec je vyráběl do té doby, než ho zavřeli a zřejmě zabili.
Politický režim na Zemi se od roku 2045 hodně zhoršil, tehdejší vláda padla a nastal chaos. Můžu být vlastně ráda, že jsem, kde jsem, v psychiatrické léčebně. Dá se tomu říct léčebna? Asi ne, moje záchvaty se hodně zhoršily, nikdo mi nedkáže pomoct, natož říct, co se se mnou děje.
Začne mě polévat horko a já najednou vidím, jako nějaká termo zbraň, jen to, co "žije" vidím rudě, zatímco ostatní zeleně. Nejhorší je ovšem když tento záchvat skončí, postavy poté vidím jako nesnesitelné zrůdy, které mě chtějí zabít, ale já za to nemůžu, já ne..
Od země zvednu pohled na blížící se postavu, je to zase nějaký doktor. Přichází k plexisklu a ukazuje svůj průkaz hlídači, ten nechá plexisklo zmizet a počká ,až postava vejde, poté ho aktivuje nanovo. Bez zájmu pohlédnu do rohu a sleduji malou skvrnku v něm. Žena mě stále sleduje.
"Co po mně chceš?!" zavrčím. "Myslíš, že jsem nějaká pošahaná, nebo co, že mě musíte takhle navštěvovat a sledovat?!" rozčílím se a řvu na ni. Jen se usměje.
"Je to moje práce, navíc, kdyby ti nic nebylo, asi by jsi tu netrčela, ne?" odvětí.
"Jak to já mám vědět? Já jsem sem nechtěla jít, vy mě tu vězníte!"
"Hmm..pravda.." zašeptá si jako by sama pro sebe a sehne se k počítači, který právě vyjel ze stěny. Nikdo opravdu nikdo nechápe, co se se mnou děje a ještě k tomu mi nikdo neřekne, co tu dělám..tak kdo je potom blázen?
Zahledím se skrz plexisklo, zase mám ten pocit, už vím, co přijde. Zavrtám obličej do dlaní.
"Já už nechci!" doktorka se se zájmem otočí a hledí na mě. Odkryji dlaně, termo systém, jak já tomu říkám, byl aktivován. Pohlédnu na doktorku, její postava je zelená. Ihned vyskočím ze země.
"Ty krávo robotská, šmejde! Jak mě může někdo takovej vyléčit! Zmizni!" křičím a drásám se po ní. Je opravdu robot, jakmile jí škrábnu do krve, odkryje se povrchová blanka umělé kůže a pod ní prosvěcují obvody. Nemám nad ní šanci, vím to..
Ucítím v hlavě ten divný pocit, někdo mě svírá a nic mi nedovolí. Je to to jejich přiblblé psychické týrání, usměrňují tak někoho, kdo dělá to, co nemá. Pomalu to ale ustává, něco se děje, přece by s tím jen tak nepřestávala. Už ji jen vidím jako zrůdu od krve, rozkládající se mrtvolu a všechno kolem jako nesnesitelnou kobku, je to tu zas. Vrhnu se na ní a porážím jí na zem, křičím jako zběsilá, podaří se mi tomu debilnímu robotu utrhnout hlavu. Smeknu rukou a hlavu hodím přímo do kamery.
"No, tady vidíte, jak já jsem nemocná, tak mi už konečně pomožte, já to už nevydržím! Pomozte mi sakra!" po tváři mi začínají téct slzy...padnu na zem. "Já,už nechci...!"
Začínám cítit křeče v celém těle, nevím, jestli to je mým vlastním tělem, pocity, nebo tím stupidním elekritkcým šokem, který do mě už pálí stráž. Přijde ke mně blíž a připoutá mě ke zdi. Stačím toho hlídacího robota jen kopnout.
"Ale ale, Kim, nemusíte nám zničit všechny roboty!" začne laškovat hlas ozývajícího se z kamery. Nevím přesně, kdo ho mluví, sklíčko na kameře je po mém útoku dost poškozené.
"Každopádně Xtrk-C5, doveďte mi ji do vchodu A8b, potřebuji s ní mluvit, okamžitě!"
---The End of the part one---
---Konec první části---