8)Legenda dvou vládců - Lonte, bojuj s námi!

Danzal se na mě usmíval stařeckým ale zlověstným úsměvem, který mě však nevyděsil tak, jako dva mladí muži sedící poblíž. Zatímco mladší z těchto dvou, Zerie, seděl po Danzalově pravici, starší a moudřejší, Daar, seděl na začátku schodiště, vedoucího k danzalovskému trůnu. Pomalu jsem se opřel o dveře, které se pod mou vahou začaly pomalu zavírat. Když jsem za sebou zaslechl ránu, došlo mi, že už není úniku. Avšak já nechtěl utíkat, chtěl jsem už vědět co se vlastně děje. Přejel jsem pohledem všechny tři přítomné a oni mi ho opětovaly vítězoslavným úsměvem.
„Ale, ale. Kohopak to sem verylovci nesou?“ zeptal se se smíchem Pán Danzal. I přes jeho vysoký věk, měl hlas zvučný, jako kterýkoliv mladík, nad čímž jsem na okamžik žasl. Ale pouze na okamžik, neboť víš času mi nedali.
„Konečně jsi tu. Dalo nám dost práce, tě sem přivést.“ Přerušil ticho Daar, zatímco já jsem stále neodpovídal.
„Docela nás mrzelo, že jsme museli zabít tu chudinku, ale takový je život.“ Zasmál se hlasitě Zerie a Daar se k němu vřele přidal. Nepoznával jsem je. Myslel jsem si o nich, že jsou to lidé schopni smutku a soucitu, ovšem nyní se zdáli jen chladní jako led.
„Nevytahujte se už.“ Ukončil jejich vtípky pán Danzal. „Jsme tu z jiného důvodu.“ V duchu jsem se obával, jaký důvod to bude.
„Drahý, Lonte,“oslovil mne Danzal a vstal ze svého trůnu. „Konečně pro mě nastala příležitost, vyložit ti pravdu, kterou jsme ti museli celou dobu tajit.“ Pravil a pomalu scházel po schodech dolů ke mně doprovázen svým nejvěrnějším.
„Slyšel jsem, tady od Zeria, že jsi byl již informován o podstatách našich bojů a o základech naší historie.“ Poznamenal a sestoupil na poslední schod. Pomalu jsem přikývl na znamení souhlasu.
„Dovol mi tedy, udělat menší opravu v informacích, které ti můj drahý nalhal.“ V tu chvíli jsem se zděsil, neboť jestli mi Aki lhal už od úplného začátku, nemohl jsem si být jistý už naprosto ničím. Danzal mé pocity zpozoroval a vlídně se usmál.
„Posaď se, ať nám tady sebou nesekneš.“ Řekl a ukázal na malou zdobenou židli blízko dveří.
„Takže, abych začal,“ odkašlal si. „Před tisíci lety sestoupili na zemi dva vládci. Já a Veryl. Oba dva jsme přemýšleli, jak jen dostat lidstvo do vlastních rukou, zatímco třetí mocný vládce nás hlídal, a bedlivě sledoval každý nás čin. Tento vládce byl mnohem silnější než já a Veryl dohromady, a tak jsme ho poslouchali na slovo. Ovšem, když si všiml, že začínáme mezi nuzné lidstvo zasévat naše potomky, rozčílil se. Ztratil trpělivost a chtěl nás zkrotit. Avšak jelikož byl příliš starý na to, aby zvládl ohlídat vše, stvořil si vlastního dědice. Pouze jednoho jediného. Tento dědic měl za úkol, až dovrší svých 100 let našeho času, mě i Veryla zbavit všechny moci a převzít vládu nad lidstvem. A tomu nyní chceme zabránit.“ Dovyprávěl Danzal. I přes to, že to byl velice zajímavý příběh, pořád mi unikala souvislost se mnou.
„Jak tomu chcete zabránit?“ zeptal jsem se.
„Ale? Ty umíš mluvit?“zasmál se Dnazal. „No, dobrá, odpovím ti. Když jsem se dozvěděl, že tento potomek dovršil daného věku, začal jsem ho vyhledávat. Nejdříve jsem myslel, že ho nechám jednoduše zabít, než si uvědomí své silné schopnosti, avšak poté mě napadl lepší nápad. Řekl jsem si: Proč by nemohl být někdo tak silný na mé straně. Rozhodl jsem se, že až najdu toho potomka, přesvědčím ho, aby se dal na mou stranu. Bohužel Veryla napadlo to samé, a díky tomu začala válka. Spousta našich potomků zemřelo pro naši pošetilost a celá ty dlouhá léta nám Potomek utíkal před nosem. Aniž bychom to tušili, měli jsme ho přímo na dosah a nechali jsme ho žit si v klidu v lidském světe bez jakéhokoliv tušení o verylovcích či danzalech. Až jednoho dne, ke mně přišel mu drahý Zerie a oznámil mi, že ho našel. A v tu chvíli se v celém národu nás danzalů rozrostla naděje na vítězství nad verylovci.“
„Snad nechcete říct…“zasekl jsem se na okamžik. Danzal přikývl na znamení souhlasu.
„Ano, ty jsi ten potomek. Ty jsi silnější, než mi všichni dohromady. Ty máš v rukou náš osud a záleží jen na tobě, co s námi uděláš.“ Oznámil mi Danzal. V tu chvíli jsem byl skutečně rád, že sedím, neboť kdybych stál, asi bych se zhroutil. To všechno, co mi Danzal vykládal, mi přišlo jako snůška hloupostí a jím vymyšlených nesmyslů.
„Už ti došlo, proč ti říkáme Lonte. Lysel ti to snad řekla, ne?“ zeptal se mě Daar.
„Říkala, že to znamená….První, nebo Jedinečný.“ Zavzpomínal jsem.
„Ano.“přitakal Zerie. „Ty jsi První potomek třetího pána a jsi jedinečný svou silou.“ Říkal pln radosti a zároveň závisti, kterou ke mně cítil. Ovšem v tu chvíli, bych mu svou jedinečnost velice rád předal.
„A my tě nyní prosíme, Lonte. Dej se na naší stranu a podpoř nás ve válce s verylovci.“ Prosil Danzala a celá trojice přede mnou poklekla.Chvíli jsem je jen nevěřícně sledoval a poté jsem se prudce zvedl.
„Ne!“odpověděl jsem rázně. Všichni tři nevěřícně zvedl hlavy a zahleděli se na mě.
„Cože?!“křikl na mě Zerie.
„Nebudu pomáhat někomu jako jste vy. Zabíjíte se navzájem, ani nevíte kdo je zrádce nalháváte mi jednu lež za druhou a chcete, abych vám pomáhal? Nebuďte směšní.“ Okřikl jsem je. Plně jsem si uvědomoval, že jsou schopní mě zabít na místě, ale zároveň jsem věděl, že to neudělají. I když Zerie do toho neměl daleko.
„Klid, Zerie.“ Řekl klidný Danzal. „Nechme Lontemu pár dní na rozmyšlenou.“
„Nechci dny na rozmyšlenou, jsem pevně rozhodnutý. Ne!“ křikl jsem ještě jednou. A otočil jsem se ke dveřím,.kterými jsem přišel. Avšak Danzal mě zastavil. Prudce se zvedl, což bylo na jeho věk dosti obdivuhodné, a probodl mě zlostným pohledem.
„Jestliže se nepřidáš na naši stranu, je tu jediná možnost.“ Řekl a Zerie se opět usmál.
„Ano, musíme tě zabít.“ Řekl a vytáhl z pod pláště malou dýku. V tu chvíli se mi zrychlil dech a ztuhl jsem na místě. Jistota, kterou jsem celou dobu měl, mě okamžitě opustila. Danzal jen ustoupil, aby mohl Zerie splnit svůj nemilý úkol. Začal se ke mně pomalu přibližovat zatímco já jsem opatrnými krůčky ustupoval k velkým dveřim.
„Copak, najednou máš strach?“ zasmál se Zerie. Byl jako posedlý. V očích měl jenom chuť zabíjet a úsměv od ucha k uchu naznačoval, že dávno neví, co jsou to výčitky svědomí. Když jsem narazil do železných dveří, přepadla mě panika. Zerie si toho všiml a vystartoval po mě s dýkou. Byl tak neuvěřitelně mrštný, že jsem byl rád, když jsem na poslední chvíli uhnul. Rozběhl jsem se tedy ode dveří pryč, ale už při cestě jsem si uvědomoval, že není kam utéct. Zerie se rozeběhl za mnou a byl by mne opravdu zranil, kdybych nezakopl a nespadl na zem. Už jsem ani neměl sílu se zvednou a tak jsem se po čtyřech plazil pryč od běsnícího danzalovce. Když se za mnou ovšem vrah znova rozeběhl, skutečně jsem si myslel, že už je po mě. Ale najednou se ozvala obrovská rána, a velké železné dveře se doslova rozletěli. Chvíli celou vyzdobenou místnost zakryly mraky prachu, ale poté se vyjasnilo a do místnosti vběhlo zhruba třicet osob v kápích. Všichni měli odhalená levá ramena a na nich znak bílé holubice sedící na kříži. Byli to verylovci.