Temný Šizuk

„Víc,“ zahřmělo mezi stromy. „Potřebujeme toho víc.“
Zpod kápě se vynořil úsměv. Bavilo ho když mohl poroučet, mít celou věc pevně v rukou. A všechny detaily obstarávali jeho poskoci. Poskoci, kteří se jen báli o něm smýšlet špatně nebo ho dokonce urážet. Našli se však tací, co si mysleli, že můžou odporovat. Úsměv se ještě víc zvětšil. Ale s těmi se velmi rychle vypořádal. Nezabíjel on, to ne, nemohl si přeci ruce pošpinit špinavou krví. Tu práci vždy zadal svým věrným Škalům. Oddaní bojovníci, kteří se drželi přísného kodexu, nikdy nezradit svého pána, který je tak dobře vycvičil. On sám byl také velmi dávno Škalem, jeho mistr však zemřel u slavnostního předávání ocenění pro válečné veterány. Podlá zrada, vedená právě jím, věrným Škalem, který jako první porušil přísná pravidla, která ho zavazovala, vždy chránit svého pána. Od té doby se výběr na nové Škaly velmi zpřísnil a jejich počet rapidně klesl. Jemu však tetování na levém rameni nesmazali, pořád byl Škalem se vším co k tomu patří. Stal se z něj temný Šizuk, nazvali ho tak jeho poskoci po bohu utrpení a války, který neznal slitování. Líbilo se mu to jméno. Úsměv mu zmizel ze rtů.
Před něj se postavil vychrtlý muž. Na krku měl pověšený řetízek s mnoha vlčími zuby. V jedné ruce držel koš plný bylinek s rudými plody a ve druhé smeknutý slaměný klobouk. Pomalu se uklonil.
„Bude to stačit, můj pane?“ zeptal se. Musel se přemáhat, aby se mu netřásl hlas a s ním i ruka, ve které držel košík.
Temný Šizuk mávl rukou. Všechny bylinky z košíku se nadzdvihly a přeletěly přímo před Šizukovy oči. Poté pomalu přesouval byliny zpátky do košíku. Muž na něj zíral s otevřenou pusou.
„Ano, myslím, že to už by mohlo stačit,“ tajemně se usmál a pokynul muži aby odešel. Tyto byliny, Rostlina klenotů nebo také nazývána jedním slovem, Čest, potřeboval. Velmi je potřeboval. Jen lektvar z této byliny, připravený pod přísným dohledem zručného mága, mohl přivést na tento svět samotného převozníka ztracených duší. Jeho obrovská moc, kterou pohlcuje právě z oněch duší by Šizukovi pomohla převzít vládu nad Nástavbou pekla, kde skončily svůj život jen ty nejpodlejší nestvůry co na tomto světě chodily. Ovšem potřeboval k tomu právě tyto byliny. Nebylo snadné je najít, ani prolomit kouzelnou bariéru, která je chránila, ale za ten výsledek to vyčerpání stálo. Už za chvilku bude pánem všeho.
„Pane?“ ozvalo se za jeho zády. Nemusel se ani otáčet, aby věděl kdo to je. Jeho nejvěrnější z nejvěrnějších. Neměl jméno, všem byl znám jen jako Bratr. „Volal jste mě?“
„Ano, Bratře,“ kývl hlavou Šizuk. „Mám tu pro tebe práci, kterou je nutno vyplnit bez prodlení.“
„Tvé rozkazy budou okamžitě vyplněny.“
„Zabij všechny. Všechny svědky, kteří by mohli něco vyzradit.“
„Ano, pane,“ odpověděl Bratr a ušklíbl se. Obešel Šizuka a vydal se splnit svůj úkol.
Temný Šizuk se otočil. Nemusel je nechat zabít, ale přeci to udělal. Ten pocit naplňoval celé jeho tělo. Bylo to jako droga, která ve vás proudí a vy ji musíte brát pořád víc a víc, jenom proto, abyste se měl dobře. Shodil z hlavy kápi. Jeho temně rudé vlasy se třpytily v paprscích slunce, které dopadaly na zem přes koruny stromů. Přes oko měl protáhlou jizvu, která protínala jeho obočí na dvě části. Černé oči zírali někam do hloubi lesa. Najednou se za ním ozval jekot. Neotáčel se, jen se usmál a dokonale si užíval svůj triumf. Mohl si s nimi udělat co chtěl, dokonce je i zabít a nikdo mu v tom nemůže bránit. Jekot ubíral na síle, až zcela utichl. To Bratr dokončil svůj úkol.
Temný Šizuk náhle rozpřáhl ruce. Začala se z nich linout červená záře, která ho obklopovala stále víc. Přes hrudník se dostala až na břicho a dál na nohy. Šizuk teď měl okolo sebe rudý obal, který se neustále rozpínal. Najednou se rozpínání zastavilo a obal praskl. Načervenalé paprsky se rozletěly do všech stran. Některé zasáhly stromy a roztříštily se, ostatní však hladce doputovaly až nad mrtvá těla poskoků. Z nich se zvedl malý obláček prachu, načervenalé paprsky se jich ihned chopily a obalovaly si je okolo sebe. Po této podívané vše zmizelo.
Šizuk spustil ruce podél boků. „To bude počáteční hostina pro Převozníka.“

********************************************************

„Co máte vlastně v plánu, můj pane,“ zeptal se Bratr jen co se za ním zavřeli dveře do Šizukovy pracovny. Menší kruhová místnost se spoustou knihovniček podél stěn a vyhaslým krbem, ve kterém byly zčernalé kusy dřeva. Bratr přešel právě k onomu krbu.
„Co tím myslíš?“
„Moc dobře víš co myslím,Šizuku,“ řekl Bratr a v očích mu hráli pobavené jiskřičky. Přešel na tykání, dělal to vždy, když byli spolu samy. Poklekl a rukou přejel po zčernalém dřevě. To se okamžitě vznítilo a začaly z něj stoupat pramínky dýmu.
Šizuk se na něj celou dobu díval. Nepřekvapilo ho, že má kouzelnou moc. Byla přeci mnohem menší než ta jeho a tak neměl proč mít obavy. Zadíval se na oheň, který Bratr tak pracně vypiplal jen z ohořelých kusů dřeva. Přimhouřil oči. Oheň náhle zhasl a zčernalé dřevo začalo nabírat svojí původní hnědou barvu, až bylo zcela jako nové i zelené listy na něm byly.
„Co všechno víš, Bratře.“
„Myslím, že k tomu stačí jen jediné slovo. Zrada!“ Bratr se postavil a prstem ukázal na Šizuka. „Opět! Cožpak ti nestačilo, když si zradil vlastního mistra? Teď musíš zradit i nás? A proč? Jen kvůli tvé nenasytnosti.“
„Z čeho tak soudíš,bratře?“
„Hledal jsem v knihovně něco o Převozníkovy. A víš co jsem našel?“
Temný Šizuk zavrtěl hlavou. Věděl už odkud vítr vane. Nenechal však na sobě nic znát. „Opravdu netuším co jsi našel.“
„Převozníka jde přivést na náš svět, to ano….“
„Tak nevím, co máš za problém, Bratře,“ skočil mu do řeči Šizuk. „A jestli se máš rád, tak bych ti radil abys pomlčel.“
„Myslíš si, že mě výhružkami zastrašíš?“ vzdoroval Bratr. „Převozník nikdy nikoho neposlouchal, až na samotného satana. Jestli ho povoláš, bude se chovat jako utržený ze řetězu. Pobije všechno na co narazí. Určitě si věděl, že Převozník chtěl být kdysi také Škal. Ale, nebyl hoden. Od té doby začal nenávidět všechny Škaly a jejich mistry. Proto si Škalové vytvořili vlastní posmrtný život, aby je Převozník nemohl zahubit navždy.“