AB-X8

Hlídač okamžitě přestane s uvazováním a přejde ke stěně. Z ní najendou vyjede něco jako portál, do kterého mě chtě nechtě narve. Bráním se jako divá, ale je mi to prd platný. Kolem mě se začne tvořit vír a mně se udělá špatně.
,,Kim notak!" prohlásí hlubokým hlasem muž zahalen v černém plášti, zatímco já musím zvracet na podlahu místnosti, do které jsem se přenesla. ,,Už tak nám děláte problémy!"
Znechuceně se mu podívám do očí a otřu si zvratky z tváře, ušklíbne se a vyzve mě, abych si sedla. Rozhlédnu se po místnosti, kromě pár počítačových systémů, stolu a dvou židlí tu není nic. Navíc je celá místnost, jako ostatně všechny jen z kovu, to tak bývá, když jste na palubě vesmírné lodi.
,,Tak tedy, abych začal. Vesmírná loď, na které se oba nacházíme byla vyslána na svou poslední cestu, je jasné, že se zřejmě nevrátí zpět. Všichni pacienti jsou zde nevyléčitelně nemocní a kromě pár robotů tu není nikdo, koho by byla škoda..." ,,Co mi tím jako chcete naznačit? Že čekáte, až všichni chcípneme, nebo co?!" ,,Kim, uklidněte se! Cesta se nám velmi zkomplikovala a já jsem už od začátku mise byl proti tomu, aby se loď už nikdy nevrátila, proto jsem na ni nechal naložit sudy s kapalinou Gd30, díky níž, se dá vyrobit kyskík a tím pádem, by nebyl problém tu nadále přežívat. Ovšem jsem jaksi pozapoměl na určité jiné látky, které se zde v prostoru nachází, jste první komu to oznamuji... ,,Co oznamujete? Že jsme prostě v pasti?" ,,Nechte mě prosím domluvit! Jedná se o to, že látka Gd30 začala s látkami v prostoru lodi mutovat tím pádem se vysvětluje to, co se s vámi děje. Nevím sice, proč jen vy máte určité příznaky, ale slibuji, že se to pokusím zjistit. Do té doby budete ovšem převedena do jiného oddělení a projdete různými testy. Uvědomte si, že vám chceme pomoci a proto vás výslovně žádám, abyste se nepokoušela o únik a to, co jsem vám právě řekl nikde nebudete rozšiřovat!" v celé místnosti nastalo ticho.
,,Já prostě nevím, co na to říct!" ,,Raději nic neříkejte!" muž se zvedl a se založenýma rukama se obrátil i s křeslem a spustil tlačítko na své pracovní ploše. Stěna před ním se začala stahovat až bylo vidět velkým oknem ven do vesmíru. ,,Působivé, že?!" uchechtl se a já ohromená tím, co vidím, jsem zůstala přikovaná k židli. ,,Omlouvám se, že se nemůžete dívat déle, už musíte jít! Jsem si jist, že se ještě uvidíme!" vstal a podal mi ruku. Ze zadu se ke mně přiřítili 2 robotí doktoři a odváděli mě otřesným způsobem pryč ze dveří do nějké šíleně úzké a dlouhé chodby. Chovali se ke mně jako ke zvířeti! Chodba konečně skončila a přede mnou se objevily obrovské výtahové dveře. Když jsme nastoupili, nejeli jsme tam, kam jsem čekla, výše, ale někam dolů, do dolních pater lodi. Výtah musel jet minimálně 5 minut, než se konečně dostal dolů. Vypadalo to tu jako v obrovské laboratoři, všude jen plexiskla a samé světlo. Kam jsem se podívala, jen jsem viděla roboty v bílých pláštích jak na něčem usilovně pracují. Dorazili jsme až k velký proskleným dveřím, uvnitř bylo jen velké děsivé lůžko a kolem pár přístrojů. Jak jsem očekávala, skončila jsem přivázaná na tom lůžku. Jeden z doktorů odešel, zatímco ten druhý mi vnutil spolknout obrovskou červenou tabletu, usnula jsem...

---Konec druhé části---