Pavučina

Stínem se staneš, stínem zůstaneš. Duše tvá v nicotě spočine, tělo své již nespatříš. V zapomnění skončíš, bloudit budeš pustinou.
Tisíce podobných, pochodují bez cíle, bez světla, bez ničeho.
Teplo je nehřeje, mráz jim užírá poslední z jejich vědomí.
Strachem uchváceni, s vůli mizivou, přestali bojovat.
Jen matnou vzpomínkou v srdcích živých zůstávají, jež časem zmizí úplně.

Však naděje spočine na bedrech nevinných a ti, kdož svůj život ztratili, uzamčeni mezi světy, pokoje zpět získají.

Srdce, jež teplo přinášejí, stíny spojí k sobě v armádu nesmrtelných a říše ze životů žijících, rozplyne se v nicotu.
Bojuj a vyhraješ!
Podvol se, staneš se jedním z nich.

…..Nadešel už čas. Povstaň a prozři…..

„Tady je máte, pomůžou vám to tady udržovat!“ s úšklebkem nechal školník stát Tibora a Felixe uprostřed knihovny.
„No, to máme radost!“ vykoukl z jedné řady na oba výtečníky Viktor a zamračil se.
„Zase vy?“
„Zase ty?!“
„A kde máš svou milou sestřičku?“ neodpustil si Tibor a Viktor zrudl.
„Jestli na ní jen šáhneš..!“
Zoe vešla s Marikou do knihovny a na oba dva jen zběžně pohlídla.
„Už jsou tady zase? Tak nevím jestli je to trest pro ně nebo pro nás!“
„Radši seďte, to nám pomůžete nejvíc!“ ukázala Marika na židle.
„Jistě, madam. Jak si přejete!“ Felix se zasmál a se žuchnutím zapadl ke stolu.
„Tyhle nám byl čert dlužen,“ protočila očima.
Zoe se zastavila v prostřední uličce a zadívala se na spoustu regálů, mizích ve tmě. Sen, který se jí zdál už několik nocí jí užíral.
„Děje se něco?“ promluvila na ní Marika, ale Zoe ani nemrkla. Zdálo se jí, že se regály přibližují a rychle vracejí zpátky. Byla tím tak zaměstnaná, že jí probralo až třetí Maričino drcnutí.
„Cože?“ otočila se na ní nechápavě.
„Co tam vidíš?“
„Kde?“ nechápavě se na ní dívala.
„No tam,“ mávla rukou Marika do tmy.
„Aha. No, nic. Jen takový jeden sen. Půjdeme tam!“
„Neblázni, víš že dvacátý nás dál nepustí.“
„Chci to zkusit!“ Zoe vykročila do tmy a počítala boční uličky. 17, 18, 19…
„Zoe vrať se!“ zastavil jí Viktor.
„Neboj, nic se mi nestane!“ utěšila ho a vstoupila ke dvacátému. Nestalo se nic. Čekala zvony, řinčení skla..nějaký poplach, ale bylo ticho.
„Z toho nadělají,“ vykročila a sotva přešla nohou neviditelnou linii, celá knihovna se s ní zatočila. Z dálky slyšela, jak na ní Viktor vyděšeně zavolal a upadla do tmy.
„No tak, vzbuď se,“ držel její hlavu v dlaních a snažil se jí probudit.
„Dej jí tohle,“ podával Tibor Viktorovi lahvičku.
„Co to je?“
„To máš jedno, prostě jí trochu dej!“
I když mu moc nevěřil, otevřel Zoe pusu a nalil jí trochu páchnoucí tekutiny do pusy.
Otevřela oči.
„Au,“ zaskučela a sesula se zpátky na Viktora, když chtěla vstát. Viktor vděčně kývnul Tiborovi a vracel mu lahvičku.
„Jo, v poho,“ mávl rukou a schovával jí do kapsy.
„Nejradši bych ti nafackoval! Kolikrát jsem ti to říkal? Vždycky musíš mít svojí hlavu, co?“ vyčítal jí Viktor, ale spíše s úlevou, než nazlobeně. Posledně křísili jednoho čtrnáct dní.
„Musela jsem to zkusit!“
„Blbost!“ chytil jí kolem ramen a postavil. Trochu se zakymácela, ale stála rovně.
„Měla by sis jít na chvíli lehnout!“
„Nechci, bude to dobrý.“
„Tak si aspoň sedni.“
„Ale..“
„Prostě si sedneš!“ ukončil debatu a Zoe se nechala odevzdaně dovést ke stolu.
„Alespoň budeme mít příjemnou společnost,“ usmál se Tibor.
„Hele!“
„Jo jo, já vím. Ani se jí nedotknu!“
„Jo, ani se jí nedotkneš!“
Hlava jí třeštila a občas měla pocit, že se kolébá. Položila si ruce na dlaně a usnula.

„Zoe…Zoe!!!“

Unaveně zvedla hlavu. V celé knihovně byla sama a za okny už byla tma.
„Viktore, Mariko?“ zavolala, ale neozval se nikdo.
„No tak, nedělejte si srandu!“ Zvedla se od stolu a prohlédla pár uliček.
„Tak tohle vám nezapomenu!“ Zlobila se, že jí tu nechali samotnou. Šla ke dveřím a zatáhla za kliku. Ani se nepohnuly.
„Co to je?“
Zkusila to znovu a několikrát jimi zacloumala.
„Kdo mě tu zamknul? Otevřete!“ bušila do dveří ale bez ozvěny.
Odevzdaně si sedla zpátky. Knihovna se nikdy nezamykala. Tak proč teď?

„Zoe…Zoe!!!“

„Kdo je tu?“ zavolala do tmy.
„Viktore! Piš si, že až tě najdu, budeš toho litovat!“ Vytáhla hůlku a snažila se jí alespoň trochu rozsvítit. Hůlka zůstávala temná.
„Co je zase tohle?“ Nechápavě si jí prohlížela.

„Zoe…Zoe!!!“

„Vy jste mi jí vyměnili! To jste ale přehnali!“ Vrhla se do tmy a prohlížela jednu spletitou uličku za druhou.

„Střed, Zoe…střed!“

„Jo, jasně, tam na mě vybafnete! To ták,“ řekla pro sebe a dál pokračovala v hledání.

„Střed, Zoe..střed!“
„Jestli je tohle nějaká hra, tak je teda pěkně hloupá a já jí odmítám už hrát!“ Sedla si na zem a v dlaních kroužila hůlkou.
V knihovně zablikalo zelené světlo.
„Jo, tak na tohle vám tak skočím,“ řekla ironicky a ani se nepohnula.
Venku začalo pršet. Uslyšela kroky. Byly to kroky?“

„Zoe, Střed!“

„Zapomeňte na to, nehraju!“ vykřikla už se strachem a přitiskla se k regálu.
Kroky se potichu plížili. Zleva, zprava. Prásklo okno a zablýsklo se. V náhlém světle spatřila siluetu dospělého muže, stojícího přímo před ní. Vykřikla!