Vše špatné je k něčemu dobré

Sálem zněla taneční muzika, a kdyby většina zúčastněných nebyla v uniformách, vypadalo by to na zcela normální taneční zábavu.
„A teď tu naší! Vyvalte sudy…!“ vykřikl lámanou angličtinou Josef Konopka v modré uniformě britského královského letectva. Muzikanti okamžitě začali hrát onu zmíněnou písničku a všichni v sále jí hned zpívali. Sálem se pak nesl text písně v anglicko-českém podání a při tanci bylo znát, kdo toho vypil víc, či míň. Do toho všeho se ozvala kukačka z velkých nástěnných dřevěných hodin, jenž oznamovala příchod půlnoci.
„Hele, Josef měli bychom vypadnout. Abychom stíhali poslední autobus,“ řekl Eduard Kokeš svému kamarádovi, s nímž létal u stíhací perutě.
„Kašli na autobus!“ odvětil mu on.
„Neblbni a zvedej kotvy!“
„Neměl bych spíš místo kotvy nahodit vrtuli?“
„No, tebe zase bude ráno pěkně bolet hlava.“
„A budeme zpívat, až do rána bílýho…“
„Ještě štěstí, že máš zejtra volno.“
Zanedlouho ze dveří hospody spíše oba vyvrávorali a podle toho taky jejich chůze na ulici vypadala.
„Hlavně nezačni hulákat,“ řekl mu Eduard.
„Je tu nějaký moc ticho!“
„Tak ho neruš!“
Nad potemnělými ulicemi se k obloze zvedaly světelné sloupy světlometů, které prohledávaly oblohu a pátraly po německých letadlech.
Před dvojicí mužů se náhle objevil velký černý pes.
„Hele, hafuša! Jestlipak umí podávat packu?“ zeptal se Josef a už chtěl jít přímo k němu.
„Nech toho psa. Musíme chytnout ten autobus!“ ozval se Eduard a chytnul ho.
„Jejda, vypadá jako ten pes baskervilskej, že jo.“
„Ještě nás kousne. Vobejdeme ho!“
Pes seděl vprostřed ulice a pozorně se na ně díval, aby pak náhle vstal a postavil se před ně.
Když se k němu přiblížili, tak varovně zavrčel a vycenil zuby.
„Jedeš potvoro!“ rozkřikl se Eduard, načež pes ještě více cenil zuby a vrčel. Oba zůstali bez pohnutí stát. Pes se znovu posadil a upřeně na ně hleděl.
„Pejsku náš, co děláš…“ začal náhle zpívat Josef.
„Sakra sklapni!“ okřikl ho Eduard a pohlédl na konec ulice. Na jejím konci bylo náměstí, kde se nacházela autobusová zastávka. Současně uslyšel hluk motoru a v dálce spatřil jedoucí siluetu autobusu.
„Vobejdeme ho a pak rychle k náměstí. Je to jen pár metrů.“ rozhodl Eduard a oba poté šli do strany, aby poté rázně vykročili. Pes se však vztyčil, zatímco autobus vjel na náměstí. Pes se v tu chvíli rozštěkal a oni se chtěli rozeběhnout, ale on na ně k jejich úžasu skočil. Na náměstí se ve stejný okamžik objevilo několik postav, které běžely k zastávce. Josef byl mohutným tělem psa povalen a uskakující Eduard byl jím také dostižen. Pes na něho skočil a packami ho srazil na dlažbu, což se stalo v tu chvíli, když vjel autobus do zastávky. Oba muži zůstali překvapeně ležet na ulici, přičemž pes stál před nimi a varovně cenil zuby. Přes něho viděli, jak autobus ze zastávky po chvíli odjíždí. Poté překvapivě pes přátelsky zaštěkal a zmizel ve tmě postranní uličky.
„To byl ale bláznivej pes. Sakra, kvůli němu nám ujel autobus!“ vyhrkl naštvaně Eduard. Zároveň se někde na obloze ozval hluk leteckých motorů a vzápětí zadunělo několik explozí. To už také pálily protiletadlové baterie a paprsky světlometů se míhaly noční oblohou.
„Hrome, to spadlo blízko!“ zkonstatoval Josef. Za chvíli došli ulicí k náměstí a ustrnuli. Naskytl se jim pohled na rozmetané hořící trosky autobusu, který zasáhla letecká puma.