Jen pro ten jediný okamžik

Stříbrné jezero se skvělo ve vlastním světle. Dotkla se nohou, bělejší než bílou, rovné hladiny. Téměř se nerozčeřila. Byla na pustém ostrově, který obklopovalo tiché moře. Tak klidné bez jediné vlnky. To moře se podobalo jí. Tak chladné, krásné a nedostupné. Žádný člověk by na ní nenašel ani malý nedostatek. Modré vlasy spletené do složitého účesu a dlouhé roucho pošité drahokamy stejné barvy. Její krása by dokázala zastínit celou noční oblohu. I s lunou a hvězdami. Každá žena by si kvůli té nedostupnosti vzala život.

Ponořila se celá do jezera. Hejno modrých rybek se jí obtáčelo kolem kolen. Jako by chtělo dostat trochu té nadpozemské krásy. Její oči pozorovaly hustě černou oblohu. Tma vyvolávala pocit, že se každou chvíli zhroutí a přikryje všechno svým stínem. Nebe se na chvíli otevřelo. Vypustilo úzký proužek světla a zase se vrátilo do původního stavu. Ze světla se stala malá šedá bublina, která se lenivě snášela k zemi. Žena ji pozorovala a volala ji myslí k sobě.
Bublina přistála na jezeře u jejích nohou a roztáhla svou šedou plochu po celém jezeře. Na hladkém lesklém povrchu se začaly rýsovat obrázky. Byly spletené dohromady a zračily se v nich tváře. Bylo jich spousta. Rychle se měnily a nebyly v té změti téměř postřehnutelné... Lidé žijící v různých světech všichni společně. Zachycení u toho, jak si čistí zuby. Hádají se. Smějí. Nakupují oblečení. Bezhlavě se ženou za svým cílem.

Žena jim postupně vnukla do hlavy myšlenku. Měnila je a doplňovala. Tak, že se každý z nich vydal jiným směrem. Byla tak zaujatá svou prací, že neslyšela tiché kroky za jejími zády.

„Ty jsi jak sytě modré stmívání, každým okamžikem jsi snad krásnější.“
Mladý muž. Vypadal tak na dvacet let. Černé vlasy mu padaly do hadích zelených očí. S jeho liščím obličejem si pohrával úšklebek.
„Nehraj si se mnou, mám práci.“
„Ale, ale, copak jsi na mě už zapomněla? To by mi bylo líto.“ Z jeho hlasu jde cítit posměch.
„Řekla jsem ti, abys mě nechal na pokoji.“ Snažila se do svého hlasu dostat co nejvíc odstupu. Chtěla zakrýt něco, co bylo ukryté hluboko v ní. Za všemi těmi ledovými pohledy a roky strávené v tichu bylo pár chvil, na které nemohla zapomenout. A, ano, vyměnila by ty chvíle za celé své bytí. Ale takový komfort si nemůže dovolit. Nebyla stvořena pro to, aby podlehla takovému nízkému citu, jako je láska. Láska… i to slovo zní bolestně.
„Řekla, ale slovo je jen slovo. To není to, co si opravdu přeješ. A já bych byl nevděčný, kdybych neplnil tvé přání.“
„Já nemám přání, slyšíš? Pro mě je důležitá jen moje práce. Byla to moje jediná chyba a už se nikdy nesmí opakovat!“
„Jinak tě země stráví zpátky, já vím. Ale kdyby to tak bylo, šel bych rád s tebou.“
„Jak ti mám věřit? Nemůžu vědět, jestli je to skutečné. Jak by mohl někdo věřit někomu, jako jsi ty?“
„Skutečné? Je mi jasné, že mně možná věřit nemůžeš. Sám bych si nevěřil. Ale co náš syn? Ten je skutečný, nebo snad ne?"
„Ano. Ale je jenom důkazem naší chyby. Je to ubožák, hračička, kašpar!“ vyprskla.
„Dělá mi jen ostudu. Musela jsem mu dát tak malou nedůležitou zemi, kde nemůže napáchat moc škod.“
„Je divný. Možná zvláštní, ale existuje. To nemůžeš popřít. Nebyl to jen sen. Nebo KLAM!“ tiše se zasmál.
„Copak nemůžeš nic brát vážně? Tohle není hra! Tohle už není žádná hra.“
Proč? Proč já, která jsem si vždy hleděla svého. Musela jsem se zamilovat do pouhého KLAMU. Je to tak ponižující. Trýzní ji myšlenky.
„Vím, co si myslíš. Ale jsi to ty. Kdybys to nebyla ty, nikdy by se to nestalo. Nemůžeš se proklínat za to, jaká jsi.“
Ona stále hleděla do jezera, ale nemohla se soustředit. Přistoupil k ní blíž a objal ji kolem pasu.
„OSUD, moje krásná OSUD. Kéž bysme mohli být těmi obyčejnými lidmi. Jsou tak směšní, ale mají zdání volby a hlavně blaženost nevědomí.“
„Nikdy bych nevěřila, že tohle udělám. Nikdy.“
„Není potřeba věřit. Stačí jen být.“
Otočil ji k sobě a políbil. Bylo to jen na kratičký okamžik. Nebe se rozjasnilo… A oba se proměnili v prach. Vítr ten prach roznesl tak, že po něm nic nezbylo.
Nikdo je už nevzpomněl. Nikdo neplakal nad jejich ztrátou. Jen vítr v těch krajích donekonečna vypráví jejich příběh. A ŠAŠEK ve vzdálených krajích se trpce uchechtl.

Kdo je slepý a nevidí je snad polituje, ale proč litovat ty, kteří umřeli ve svém největším štěstí?