INDIÁNKA A CHRÁM

Kráčela pomalu klikatou cestičkou ke starobylému chrámu.
Stmívalo se a okolní keře stále hlouběji zapadaly do šedi vlhké páry. Nebyl to hezký den, nebyl to hezký večer a zdálo se ,jako by nebylo hezké vůbec nic a vůbec nikdy.
Nechtělo se jí hledat, hrabat se v šedi dnů jako slepice hledající potravu pro svá kuřata. Protože ptáčata nejsou. Pro ně by se rozběhla po dvorku a zryla by vše, co by jí přišlo do cesty. Možná by i kopala a létat by se naučila. Krmila by svá kuřata a chránila je před jestřáby. Bylo by všechno, stejně jako je teď nic.
Na konci cesty před branami chrámu stojí dvě sochy.
Lechtá je vítr, který přináší z daleké země zprávu o velké svatbě dvou lidí. Ti lidé spolu telepaticky komunikují a překlenují tak fyzický prostor a společenské rozdíly. Nejsou spolu, ale radují se ze své společnosti.
Sochy se cítí jimi prostoupeny a začnou se jemně ošívat. Nejsou ve své kůži,jsou v kůži cizí a jejich nitro víří ve zrychlujícím se tempu. Sochy tančí a tančí a mladá žena stojí v jejich středu. Tiše přemýšlí o tom, co se stane, až se připojí k neutuchající snaze celého lidstva o poznání sdělitelné z generace na generaci.
Ve vzpomínkách se vrací do doby nedávno minulé.
Ona, dcera náčelníka, stojí před shromážděným kmenem a představuje svého bílého milence - bílého mezi černými. Šum rozrušených hlasů se mísí s rejem soch. Našlapuje k prvnímu tanečnímu kroku a náhle poznává, že tančí již dlouho a že jen uhrančivý pohled dvou nehybných sfing v ní vyvolal pocit, že stojí.
Teď už ví, že je dovoleno vše. Za devatero horami náhle vidí vysoký strom a v něm tři ptáčata v hnízdě. Už ví ,kam poletí. Už ví, kudy vede její cesta.
Jen ještě chvíli i chrám má své touhy. Prochází branou do srdce chrámu a v jeho levé části nalézá hořící lampu ve tvaru lidského těla. Padá na kolena, děkuje a prosí o dovolení být alespoň na chvíli prázdnou houpací sítí mezi dvěma stromy.
Opouští chrám a ví, že její tělo je hořící lampou. Stala se učitelkou symbolických forem tradičních představ.