Příběh obyčejného člověka

Toto není příběh o hrdinských čineh, nebo o bezbřehé lásce, za kterou hrdinný rek položí svůj život. Tento příběh pojednává o obyčejném člověku, farmářskému synkovi, který měl sen….

Vždy když byla nějaká slavnost nechyběli tam. Pozoroval jsem rozevlátou hřívu ušlechtilých hřebců, poslouchal provolávání slávy, cítil omamnou vůni cizokrajného koření a na atmosféru, která se kolem nich utvořila ste si mohli klidně sáhnout….

Paladini, strážci pravdy, svatí bojovníci (prosím neplést s křižáky), ochránci bezbranných a vykonavatelé spravedlnosti. Ano ti byli mým idolem. Ba co víc…. Byli mými bohy. Ač rodina velmi katolická (jako každá v té době), uctíval jsem je jako své bohy. Ne to nemohli být lidé. Vždyť kolik přeslavných činů vykonali, kolik nestvůr pod jejich zbraněmi skonalo a kolik neviných lidí zachránili, ne tyto činy nebyli hodny člověka ale Boha. Boha, který sestoupil na zem v jejich podobách.

Avšak o tomto moje vyprávění není. Je o tom jakou cestu jsem si zvolil. Odsuzujte mne, pranýřujte však vězte, že utrpení jež jsem prožil z vlastní viny, provází mne do těchto časů a v noci mi nedá spáti….

Jednoho dne si mě nechal zavolat jistý bohatý pán. Myslel jsem, že by možná chtěl umýt boty nebo vyhřebelcovat koně. Ale zdaleka jsem se zmýlil. Ten Pan, byl jedním z nich. Byl to Paladin. A jelikož ve mně našel zalíbení, pro můj zápal a upřímnou radost, dal mi najevo, že bych jim mohl být nablízku, posléze bych se možná, mohl stát jedním z nich…..

Dny plynuly a já, jim nablízku, pomocnou práci ve stájích mi přidělili. Jednoho dne jsem si všimnul pootevřených velkých dveří, do kterých vcházeli všichni z řádu. A tak, hladov zvědavostí, škvírou ve zdi pozoroval a poslouchal jsem jejich rozmluvy…

Zanedlouho po tomto dnu (oni o mě samozřejmě věděli, jinak by dveře nenechávali dál otevřené) započala rozmluva o jedné nebezpečné a daleké výpravě, přičemž vznikla připomínka, ŽE BY PŘI NÍ MOHL NĚKDO PŘIJÍT O ŽIVOT…

O život?! V té chvíli by se ve mně ani mistr řezník, krve nedořezal. Zabouchl jsem dveře a utekl do stájí… Jak o život? Vždyť oni jen jezdí po slavnostech a ukazují se lidem… Nebo ne?? Ach jak mylnou představu jsem měl v své hlavě. Být Paladinem vyžadovalo kázeň, zápal ale také odvahu. A v té chvíli jsem ji nenašel….

To že jsem toho dne utekl, by nebyl zas takový problém. Ale druhý den ráno když jsem opět chtěl započít poslouchání a pozorování něco mě zarazilo a to dveře. Dnes byly zavřené. A už nikdy více se neotevřely. Kdybych býval viděl výrazy na tvářích těch vznešených mužů, minulý den, pochopil bych jak jim bylo líto, že jsem se takto zachoval. Ale nevyčítali mi to! Nikdy… To jen já sám jsem se odsuzoval, nadával a nikdy jsem si nedokázal odpustit… Ani před smrtí….

Utekl jsem ještě téhož dne z města nikdy víc jsem se mezi civilizované lidi nevrátil. Zůstal jsem sám jako poustevník, se svojí vinou, rozhořčen sám nad sebou a zabšklý vůči všem kdo by mne chtěli nějakým způsobem „obtěžovat“….
Však vy mi prosím odpustťě mou paličatost…A to, jak jsem se tenkrát zachoval…. Vždyť já nikdy nebyl žádným hrdinou… Byl jsem jen obyčejný člověk……..