Liath 3. část

Ellathan s úsměvem vstal, protáhl se. Liathin spánek se chýlil ke konci a on si nemohl dovolit strávit více jak dvacet hodin v podobě kocoura a nehodlal riskovat Liathin hněv, kdyby ho viděla v jeho podobě.
Naposledy pohlédl na její tvář. A vtiskl vlhký polibek do její dlaně.. Jemně se ve spánku zavrtěla.

* * *

„Už jste ji našli ?!“ zeptal se panovačný hlas.
„Nne, pane, ještě ne, není to tak lehké.. Máme hlídky všude kde se Fergusovi vyskytují, ale pořád jsme ji nenašli. Navíc fakt, že nevíme jakou má princezna podobu to vše ještě více ztěžuje. Můžeme hledat jen podle královské pečeti.“ Odvětil sluha, připravujíc se na králův křik. Pak ho, ale napadlo..
„Pane, vždyť vy jste král, proč musíme hledat tu hloupou holku ?!“
„Ty tupohlavče, těžko můžu vládnout Nissienu, když je naživu právoplatný dědic trůnu! Musíte ji najít, hned ! A zabít a donést mi královskou pečeť, ty hlupáku !“ odpověděl rozhořčeně hlas Temného krále.

Nissien byla vždy pohostinná země s laskavým králem a spanile nádhernou královnou.. Nissiané byl lid roztodivných bytostí, mohli vás zde okrást potulní skřeti nebo víly okouzlit svou krásou. Mohli jste zde v širokých lesích potkat urostlé kentaury nebo narazit na divoké elfy. V tomto světě jste se nemuseli bát zla nebo beznaděje..

Fantazie je místo kde se rodí sny.. Kdo v tento svět nevěřil, neměl nejmenší šanci se do něj dostat..
Bránou do světa Nissenu byla fantazie.

* * *

Ellathan ve své mysli tvořil obraz.. Obraz plání plných zeleně, obraz malých dovádivých vil, které běhaly po louce a sbíraly kopretiny. Obrovský hrad, který se v paprscích slunce stříbrně třpytil.. Fantazie je místo, kde se rodí sny, zašeptal..
Ozvalo se tiché lupnutí a Ellathan stál na nádvoří hradu, jehož věže se topily v stříbrném lesku. Neváhal ani vteřinu a rozběhl se k vstupní bráně, tvořené z obrovských kovaných dveří.
Najednou se ozval zvláštní šumivý zvuk.. Kopí jenž se objevilo před Ellathanem se varovně lesklo.
„Kdo jsi a co zde pohledáváš ?“ Zeptal se nepřátelsky strážný.
„ Jsem Ellathan Mathu Edwin, syn Fergusův.“ Odpověděl Ellathan klidně.
„ Řekni svému pánovi, že jsem zde a potřebuji sním nutně mluvit.“ Pokračoval. Strážný jen pokýval hlavou, naklonil se ke svému společníkovi a ten odběhl hloub do hradu. Ellathan a strážný mlčky stáli ve stínu kovaných dveří a měřili se pohledy. Za nedlouhou chvíli přiběhl strážný zpět i s člověkem, který byl už na první pohled moudrý a majestátný.
Nathaniel, dávný králův poradce. Jakmile spatřil Ellathana- omluvně se usmál.
„Omlouvám se mladý muži, ale teď když má Temný král téměř všude své hlídky.. Nemůžeme si být ničím jistí.“ Nervózně pokýval hlavou.
„V pořádku..Víte jde o tu záležitost s prin-“ Nathaniel ho rychle chytí za ruku a táhne do hradu.
„Tady ne, zbláznil jste se člověče ?!“ přeruší ho.
„Mluvil sem potichu!“ Opáčil Ellathan.
„To nestačí!“ Zasyčel Nathaniel. To už byli v jeho pracovně. Velká půlkruhovitá místnost, police přecpané knihami a roztodivnými předměty. Sušené bylinky vyseli snad z každého trámu, vysoko nad krbem. Ellathan se rozhlížel po místnosti stejně jako když ji poprvé navštívil.. Je to už tak dávno a přitom se zde skoro nic nezměnilo.

„Princezně bude už za krátkou dobu sedmnáct let ! Už víte kde se ukrývá její kniha ?“ Zeptal se Ellathan vyčkávavě.
„Ne, ještě se nám to nepodařilo vypátrat.. Ale věřte, že si uvědomujeme tíhu tohoto úkolu. Jestliže ji nenajdeme a princezně se její kniha v den kdy dovrší sedmnácti let objeví..“
„Ano, ano, bude se moci vrátit, to už víme.. Ale něco nového ?! Král nebyl přec hlupák. Musel dát nějaké vodítko, kde její knihu najít kdyby náhodou nastala podobná situace.“ Přerušil ho netrpělivě Ellathan.
„Ano, máš pravdu Ellathane, král nebyl hlupák ! A proto nenechal ani náznak, kde by se mohla nacházet. Co kdyby tato informace dostala do rukou nepřátel ?! Princezně by byla odepřena jakákoliv šance nastoupit na trůn a Nissien by byla navždy ztracena.. zapovězena v rukou toho šarlatána !“ Křičel zlostně Nathaniel. Pak se, ale omluvil.
„Odpusť chlapče, nechal jsem se unést, tato záležitost mě již velmi vyčerpává..“ Náhle vpadal tak staře a zranitelně.. Táhlo mu už na šedesátá léta a věčné starosti se na jeho tváři podepisovali v podobě vrásek.. Ten laskavý obličej, který si vždy hrával s malými dětmi na královském dvoře na schovávanou, když ho král zrovna nepotřeboval, patřil člověku tak hodnému a moudrému, jako byl král sám. Děti ho milovali a on miloval je. Bylo mu tak tuze líto, že se nemohl podílet na výchově malé princezny.
Ach.. Ta maličká Liath, byla tak nádherná, tak strašně podobná své matce, spanilé královně. Její neobyčejná krása se však nemohla vrovnat ohromné chytrosti, smyslu pro humor a důvtipu.
Tolik se podobala své matce.. Měla její hluboké smaragdové oči s nádechem akvamarínu, rusé vlasy, jemnou bradu a ne příliš velký nos a nádherně plné rty barvy třešně. A tak krásně jemnou a světlou pleť.
Nikdo za hranicemi Nissienu by o Evanně Timesis neřekl, že je to víla.. Proč taky ? Pro ně víly neexistují.. Neznají ty spanile krásné, drobounké bytosti, nemají křidélka, alespoň ne všechny přesto působí dojmem, že se vznáší.
Když si v Nissienu malé víly hrají na palouku a ranní rosa jim něžně máčí kotníky, se smíchem pletou věnce z bělostných kopretin.. Pobíhají, schovávají se jedna druhé a se slzou v oku vyčkávají návrat své královny.
Liath, dcera Myrdynova.. Následnice trůnu…