Jonap Isabella - Nesrkej!

Druhý den ráno jsem se probudila docela brzy.
Byla sobota a tak byl dnes otec doma, naštěstí oba ještě spali. Oslava se totiž protáhla až dlouho do noci a propustili nás až skoro k ránu.
Převalila jsem se na bok a zadívala se z okna. Venku bylo krásně a chystal se jeden z těch typických letních pařáků.
Chvíli jsem tak ležela a nechala svou mysl, aby se zabývala čím bude chtít. Myšlenkami jsem se vrátila zpátky na večírek.
Když jsme společně s Dracem sfoukli svíčky a přežili četné gratulace, přišel čas na rozdání dárků. Dostali jsme jich oba spoustu, ale na to už sem byla zvyklá. Mohlo by mě to sice těšit, ale dobře jsem si uvědomovala, že žádný z nich není upřímný. Tohle totiž byla jedna z těch možností, jak se zavděčit mému otci.
Draco na tom byl stejně, ale na rozdíl ode mne, on si to skutečně užíval. A když rozbalil dárek, který mi předtím podstrčil otec abych mu ho dala, v očích se mu objevil chamtivý výraz. Strhl papír a objevila se krásně tvarovaná a vypracovaná krabička. Byla z leštěného, mahagonového dřeva, takže budila dojem skvostu, navíc, byla umě vyřezávaná s prastarým magickým symbolem na svrchní straně. Ornament měl zabránit tomu, aby krabičku mohl otevřít kdokoliv nepovolený.
Ovšem chlapce zaujal daleko víc její obsah. Stříbrem tepaná spona na plášť, zdobená jediným velikým rubínem uprostřed. Skutečně nádherný skřetovský klenot, jak jinak byl samozřejmě velmi drahý a pro obyčejné kouzelníky nedostupný.
Draco nad tím zalapal po dechu, tohle asi nečekal. Vlastně dostával vždy spoustu darů, ale takovýto ještě nikdy. Jeho tvář přetékala povýšeneckou blažeností a když nastavil krabičku tak, aby i ostatní viděli její obsah, na jeho tváři se zobrazila nefalšovaná domýšlivost.
Celá společnost ještě dlouho obdivovala tento dar, mě a mojí rodině se díky tomu dostalo velké pozornosti. Opět jen můžeme dodat k mojí nelibosti.
Nakonec sem však večírek přeci jen přežila, i když musíme zdůraznit, že s vypětím veškerého sebeovládání. Draco totiž považoval za nutné nehnout se ode mne do konce návštěvy a obskakoval mě jak jen mohl. Mezitím samozřejmě vystavoval na odiv svou sponu a když se přeci jen našla chvíle, kdy nebyl v mé bezprostřední blízkosti, bohatě toho využívali ostatní návštěvníci. Otcův plán na upoutání pozornosti k naší rodině se dokonale zdařil a on z toho těžil po zbytek večírku.
Malfoyovi nás osobně vyprovodili až ke dveřím a s mnoha slovy díků a dalšími obvyklými frázemi se s námi rozloučili. Narcissa nás ještě srdečně, tedy jak jen to je u tak chladné ženy bylo možné, pozvala na sobotní večeři jako čestné hosty. Matka toto pozvání přijala a přislíbila, že všichni opět rádi přijdeme.
Dál už jsme jen oblékli hábity a s dalšími slovy na rozloučenou odešli.
Konečně, pomyslela jsem si
To bylo tedy k oslavě mých šestnáctých narozenin. Ještě jednou jsem se překulila na posteli, ale nakonec jsem se rozhodla obléct a sejít dolu na snídani. Celou tu dobu jsem se však nemohla zbavit vzpomínky na toho zvláštního člověka, kterého jsem včera poznala.
Sice už jsme spolu po zbytek večera nepromluvili, ale i tak mě dál propaloval pohledem a sledoval každý můj krok, přetvařování a nucené úsměvy. Když jsem se na něj jednou povívala měla jsem pocit, jako by mi chtěl naznačit Zmijozel, což se mi nelíbilo. Zamračila jsem se na něj a už jsem si ho dál snažila nevšímat, ačkoliv to šlo trochu těžko, když mě všude sledoval jako stín.
„Dáte si vločky a nebo raději toasty slečno?“ zapištěla Loony a vytrhla mě tak ze zamyšlení.
„Toasty stačí Loony, děkuji ti.“ Kdybych nevěděla, že rodiče ještě spí, nikdy bych jí nemohla poděkovat nahlas a ona to věděla. Jedno z dalších nepsaných pravidel pro přežití tady totiž bylo, že ke skřítkům a ostatním tvorům se mám chovat povýšeně, protože oni jsou jen sluhové a navíc se nikdy nevyrovnají nám kouzelníkům.
„Jonap Isabello, ty už jsi vzhůru?“ zeptala se mě matka, zatímco si sedala k opačnému konci stolu. „To je dobře, potřebuji si s tebou promluvit o tom včerejším večeru.“ Začala svou klasickou plejádu nespokojeností se mnou.
„Vůbec se mi nelíbilo tvé chování po příchodu. Kolikrát ti to mám ještě opakovat? A narovnej se. Skutečně, ještě že tvé chování později bylo uspokojivé. Ale jak vidím, budeme muset více trénovat. A nesrkej tolik“ napomenula mne
„Ano madam, ale ten čaj je tolik horký.“ Dodala jsem mírný protest. Ovšem nepočítala jsem s tím, že to matku tak rozčílí. Třískla totiž se svou vidličkou, kterou mezitím rozbíjela skořápku vařených vajec a rozkřičela se.
„Tak si spal třeba jazyk, to je mi jedno, ale zapamatuj si my nesrkáme! Musíme mít úroveň! A pokud neumíš pít čaj, objednej si třeba vodu!“
To byla první předzvěst maléru. Dneska nebylo radno matku jakkoliv naštvat, tak jsem se raději ve své židli narovnala co nejvíc to šlo a ze všech sil se snažila, abych ani nehlesla když budu pít vroucí nápoj.
Ze všeho nejvíc mi ovšem přišlo Stoupa, dalšího rodinného skřítka, který si vybral právě tento okamžik aby přinesl ranní poštu.
„Vaše korespondence, má paní.“ Řekl a podával jí několik obálek na vycíděném stříbrném podnosu.
Matka na něj opovržlivě shlédla, vzala si dopisy, ale pak se zatvářila znechuceně.
„Ten podnos je špinavý! Copak nic v tomhle domě nemůže být uděláno pořádně?“ začala nabírat na obrátkách, to byl nejvyšší čas nenápadně zmizet. Ale dneska mi to nebylo dopřáno.
„Kam si myslíš že jdeš? Ještě jsem s tebou neskončila. Ale co jdi se převléct a nechoď mi na oči dřív, než si učešeš vlasy, nebo to snad mám taky udělat já?!“ zuřila.
„Ne madam.“ Pípla jsem a dřív než by si to rozmyslela jsem rychle odběhla pryč. Tedy spíš odešla, protože nesmím běhat jak splašený hipogryf.
„Vrať se do kuchyně a vyčisti to znova. Ale tentokrát pořádně, musí se to lesknout!“ vzala podnos a praštila s ním nebohého skřítka pořádně přes hlavu, až se zapotácel. Bylo mi ho líto, ale v tomhle matčině rozpoložení jsem nemohla nic dělat.
Tolik k pěknému dni, horší už to být nemohlo, ale moment, vlastně mohlo. Dneska je sobota, večeříme s Mafloyovými…