Dobro, zlo a smrt

Dobro, zlo a smrt

Venku se zablýsklo. První kapky jarního deště začaly dopadat na asfalt velkoměsta. Lampy do temných ulic vydávaly jen slabé pruhy světla. Ticho noci rušil dopadající déšť a zvuk hromu. Přes silnici přeběhla bílá kočka. Ladně se protáhla dírou v plotě, přelezla hromadu odpadků na dvoře jednoho z domů a skokem se dostala na víko popelnice. Sedla si a upřela své zelené oči do temnoty ulice. Seděla tak deset minut, skoro jako by na někoho čekala.
Blesk udeřil někde kousek nad městem. Kočka stále bez hnutí seděla na svém místě. Pak se z ničeho nic zavrtěla. Na konci ulice se zjevil muž. Světlo lampy ozářilo jeho postavu. Byl vysoký, štíhlý. Černota jeho vlasů by mohla zápasit s černotou tmy. Na sobě měl modré džíny, hnědé boty, bílou košili a dlouhý, tmavě modrý kabát. Pomalým krokem kráčel ulicí. Blížil se a temnota, jako by za ním narůstala. Blesky se utišily. Kočka seskočila z popelnice a vyběhla doprostřed ulice. Tam se zastavila a upřela pohled na muže. Ten si jí vůbec nevšímal. Šel stále dál, svým vláčným, pomalým krokem, sledujíc zemi pod svýma nohama. Pak na sobě ucítil pohled šelmy a zvedl hlavu. Pohlédl na kočku. Rty se mu zkřivily ve vražedném úšklebku. Stáli tam proti sobě. Člověk a zvíře. Rozum proti pudu. Lovec a jeho kořist.
Muž náhle sáhl za opasek a tasil zbraň, kterou tam měl ukrytou. Zvláštní, dřevěná rukojeť, k ní připevněná kovová trubka. Z ústí kovové hlavně civěl hrozivě vypadající hrot. Ladnost a rychlost jeho pohybu se mohla rovnat jen rychlosti reakce kočky. Ta okamžitě skočila za hromadu odpadků, po kterých se předtím vyškrábala na popelnic. Muž zamířil na odpadky. Jeho pohyby byly opravdu bleskurychlé. Jeho oči ostražitě sledovaly místo, kde kočka zmizela. Stál tam a voda mu stékala po tvářích, mísila se s jeho potem a dopadala na ulici. Pak náhle promluvil:
„Nádherná noc, nemyslíte?“ Otázka směřovala ke kočce, protože kromě jeho samého se na ulici nikdo nenacházel.
„Pch!“ ozval se zpoza hromady odseknutí. Muž se mírně pousmál a pohnul se směrem k hromadě.
„Proč se schováváte? Přece byste se mě nebála?“ ozval se mužův hlas. Zněl docela mile, pokud si člověk odmyslel silný nádech ironie.
Reakce se však nedočkal. Pokrčil se a skrčený se připlížil až k hromadě. Chvíli tam zůstal, naslouchal a pak se kotoulem do strany dostal za hromadu. Vzduchem to zasvištělo a jeden hrot vylétl z hlavně jeho zbraně. Byl dlouhý asi deset centimetrů, zužující se do špičky, která byla tenká jako jehla. A přesně tak ostrá.
Projektil jeho zbraně zasvištěl a neškodně se zabodl do plotu. Muž se zvedl ze země a prohlédl si místo za hromadou. Bylo prázdné. Vtom okamžiku mu došlo, že tohle kolo prohrál. Za jeho zády se ozvalo vzteklé vyprsknutí a vzápětí se muž prolétl dobrých deset metrů vzduchem a zády narazil na zeď domu. Sesul se k zemi. Asi vteřinku tam jen tak ležel. Pak se vyšponoval do stojky a plynule se přemetem dostal zpátky na nohy. Svou zbraň ztratil při letu a tak z pochvy ukryté pod kabátem vytrhl meč se zlatě zbarvenou čepelí ve tvaru půlměsíce. Pohledem přelétl přes ulici. Nikde nikdo.
„Jsi dobrá. Ale ne dost, abys mě zabila.“ promluvil do ticha noci. Tiše, s nádechem narůstající zloby.
„Ani samotná Sephire by mě nedokázala zabít,“ dodal pak posměšně. „Vaše královna se mě bojí a proto posílá vás, co? Nechce se mi postavit! Je zbabělá, stejně jako celá Rada Světla!“
Jak se muž rozohňoval, začal se jeho hlas měnit. Náhle se dostal do hlubokých tónin a ulicí z ničeho nic zněl hlas, který se do tohoto světa vůbec nehodil. I muž sám se začal měnit. Jeho oblečení zmizelo v zářivém žlutozeleném plameni. Na ulici teď nestál člověk. Stál tam tvor, který zdánlivě člověka připomínal. Tedy pokud by člověk dokázala stát v žlutozeleném plameni a byl stále naživu. Jeho oči, do té doby temně černé, teď zazářily safírově jasnou modří.
„Kde jsi? Ukaž se, ať ukončím tvé trápení!“ zazněl opět démonický hlas.
„Tady jsem, ty zrůdo!“ ozvalo se mu náhle za zády. Démon se otočil. Asi deset metrů od něj stála nádherná žena. Celá byla v bílém. Vysoké boty, zářivě bílé kalhoty a blůza. Přes to měla sněhově bílou vestu. Dokonce i vlasy měla jasně bílé. Jediné, co se vymykalo její barevné jednotě, byly oči, které byly smaragdově zelené.
Démon ztuhl. A pak se rozesmál.
„Ty?! Ty sama se mi odvažuješ postavit? Myslím, že jsem nejspíš podcenil tvou statečnost. Ale také jsem se přesvědčil o tvé hlouposti!“ pronesl posměšně.
„Pořád si myslíš, že mě můžeš porazit, Sephire?“
Dívka na něj pohlédla, v jejích očích se odrazil smutek.
„Nechci tě porazit, chci tě vrátit zpátky na cestu dobra. Byl si přece v Radě. Co se s tebou stalo, že je z tebe takové monstrum, Tamiene?“ zeptala se smutně.
Démon se zasmál.
„Vrátit na cestu dobra? Probuď se!! Já se nechci vrátit. Tohle je daleko lepší. Můžu mít moc, takovou moc, že dokážu ovládnout svět. Už jsem velice blízko a měl bych to všechno zahodit? Řekni mi jediný důvod, proč bych to měl udělat!“
„Kvůli nám!“ vykřikla žena. „Kvůli mně a tobě! Kvůli naší lásce, kvůli našemu synovi!“
Démon sebou náhle zatřásl. Jakoby její slova pronikla až pod jeho temnou skořápku a dotkla se jeho srdce. Náhle zde zase stál, ve své lidské podobě. Klesl na kolena a oči mu zalily slzy. Sephire k němu přistoupila a sklonila se k němu. Pohlédl ji do očí.
„Kvůli lásce…kvůli synovi…ano, to má cenu zkusit. Nechci o něj přijít, NECHCI!“
„Nemusíš, stačí se zbavit té zlé duše, která je v tobě. A je to tak snadné. Tady!“ pronesla Sephire s nadějí v hlase a zvedla ruku. Na dlani se jí náhle zjevila krvavě rudá dýka.
„Můžeš se zbavit démonické esence. Toto je Dýka Dobra. Vysaje z tebe tvojí zlobu, tvou nenávist a nechá v tobě jen to dobré. Musíš si ji vbodnout do srdce, jen tak se můžeš zachránit,“ vysvětlovala mu.
Tamien uchopil rukojeť dýky a prohlédl si ji.
„Jistě, Dýka Dobra.Dokáže vysát duši,“ pronesl tiše. Pohlédl na Sephire a usmál se. Pak se mu náhle zažehlo v očích, chytil dívku pod krkem a dýku ji zabodl do břicha.
„A také dokáže zabít nesmrtelné. Je mi to vážně líto, ale tvůj syn umře spolu s tebou. Neměla jsi sem chodit, byl vaší jedinou nadějí. Jenže teď už se ani nenarodí,“ pronesl démonickým hlasem. Pak prudkým pohybem vytrhl dýku z rány. Sephire se pomalu sesula k zemi. Z jejích smaragdových očí pomalu vyprchával život. On se k ní naposledy sklonil.
„Tak vidíš. Ta vaše naivita. Pořád dáváte každému šanci. A pak to takhle končí. Dám ti radu do příštího života, děvče. Nikdy se nesnaž změnit démona. Sbohem,“ pronesl chladným hlasem a odvrátil se od umírající dívky. Zastrčil si Dýku Dobra za opasek a zamířil pryč z ulice. Sephire se převalila břichem na zem. V ráně ji zacukalo a po těle se jí začal šířit chlad smrti. Ještě naposledy zvedla hlavu.
„Já…pro…tebe…taky…radu,“ Tamien se zastavil a zvědavě se na ní otočil. „…hlídej si své…zbraně!!“ vyhrkla z posledních sil. Tamien strnul hrůzou. V ruce Sephire se náhle zjevila zbraň, kterou ztratil na začátku souboje.
„Zemři,“ zašeptala dívka a stiskla spoušť. Tamienovi se úlekem rozšířily zornice.
„Nééééééééé!!!!!!“ stihl zařvat, když mu do těla vlétl tenký hrot. Úplně hladce projel svalovinou břicha a celý zmizel v jeho útrobách. Tamien ztuhl, rukou si sáhl na ránu, pohlédl na Sephire a pak ho opustil život. Jeho tělo ztěžka dopadlo na zem.
Sephire naposledy otevřela oči a pohlédla na tělo démona:
„Sbohem…,“ zašeptala ještě jednou a pak smrt zavřela oči i jí.