Milost

Sidny si všimla hodin, měly by za chvíli odbíjet jedenáctou. „Postel, krásná postel“ opakovala si v duchu a nabrala směr do ložnice. Šla malátně, ale s úsměvem na rtech. Otevřela dveře do černé tmy, chňapla po svíci na stolku, škrtla zápalkou a mechanicky zapálila lampu. Ospalými pohyby kráčela k posteli. Najednou zůstala stát jako omráčená. V posteli, úplně v rohu, jí slabé světlo prozradilo přítomnost jiné osoby. Chvíli zírala na „přízrak“. Dlouhý, hubený s trápeným pohledem a jemnými rysy v obličeji. „Hamásí“ vyklouzlo jí z úst tázavě, tak trochu vystrašeně. Přistrčila svíci více k nezvanému hostu. Předpověď se uskutečnila, byl to on.
„Co tady chceš ?“ optala se svého nepřítele přisedajíc k němu. Hlavu měl sklopenou a jeho průzračné oči mu těkali snad na všechny strany. Mlčel. Sidny vycítila, že hledá svou typickou odpověď. Takovou, aby nemusel jít přímo k věci, ale ani jí proti sobě nepoštval. A našel: „Copak záleží na tom, co chci já ?“. Jeho tón hlasu jí poněkud zaskočil. Neznala ho, vůbec se nedalo mluvit o navztekaném, sebejistém vystupování. Ba, naopak připomínal spíše bezmocného otroka, který se třese před svým otrokářem. A byl to opravdu hodně nervózní nevolník. Sidny však jeho politické vyhybky lezly velice silně na nervy a ostře, avšak s důrazem na každé slovo spustila: „Já se ptala na to, co tady chceš a ne, jestli na tom záleží.“ Hamásí mlčel. Bál se toho, že u své jediné naděje nepochodí ( ve skutečnosti už naději logicky poslal do nejtemnějších hlubin spolu s ním, ale stále měl tu nutkavou, zoufalou potřebu to zkusit), a tak opět pátral po vhodné námitce. „Já se ptám na to, co tady chceš.“ přerušila jeho myšlenkové pochody. Akceptoval ji, krátce na ní pohlédl, koutky se mu křečovitě protáhly trochu dolu. Začal se třást a z čela mu vyrazil studený pot, nervozita ho opanovala celého od hlavy až k patě, ale mlčel. „Co tady chceš ?“ tlačila na něj majitelka ranče velice důrazně. Dávno už zjistila, že neustálý nátlak mu nedovolí přemýšlet, a tak bude muset s pravdou ven a bez obalu. Ale z úst hosta vyšla tato slova: „Užívám si poslední krásné noci.“ Odpověď byla stejně neurčitá jako všechny ostatní. Na už tak vytočenou Sidny působila jeho neupřímnost jako včelí žihadlo. „A přece jí našel.“ prolétlo jí zlostně hlavou. Nemluvě o tom, že vzpomínky na nedávný melancholický stav při absťáku a na její naivitu, se nedali jen tak hodit za hlavu. Vždyť mu ještě poděkovala, když odjížděl !
Chlad, zářící lampa i samotná přítomnost Hamásího její myšlenky přivedly nazpět. „Proč jsi tady ?“ zeptala se s předstíraným klidem. Zdálo se však, že její umělá pohoda ho vyvedla z míry mnohem více než důraz a ostrost. „Těžko si domýšlet, co se v něm děje.“ pomyslela si Sidny a zkoumavě jsi ho prohlížela. Svojí nervozitu už neovládal, koutkem nevědomky škubal, ruce tiskl na pokrčené nohy a v očí se mu vkrádal skleněný výraz. „Proč?“ řekla tak nejchladněji, jak uměla. Nic, žádná odezva. Sidny se ale odmítala vzdát a znova, pomalu, stále dokola opakovala tuto krátkou otázku a Hamásí s každým dalším proč se rozklepal o trochu víc. Věděl, že má prohráno. Jeho jediný záchytný bod selhal. Celý svůj život spoléhal na svojí výřečnost a tu děď odnesla vlna čtyř písmenek. „Proč“ ozvalo se opět. Ale pravda byla příliš krutá, jak by jí jen mohl říct? Zoufalost se stupňovala do závratných výšek, nemohl už více snášet vnitřní napětí, měl pocit, že se roztrhne na milion kousíčků...Najednou jeho neustále přelétavý pohled ustal na jednom míst. Uvolnil se. Ale tohle nebylo jako když jsi oddychnete po práci, byla v tom spíše naprostá odevzdanost osudu, jako by se v něm něco zlomilo. Nakonec pronesl přiškrceným roztřeseným hlasem: „Zítra mě odvedou do věznice a tam nejsou tak krásné hvězdy jako tady.“ Sidny pochopila, že přišel žádat o jediné, o milost.