AB-X8

...Pomalu se probouzím. Dřív než otevřu oči se do mého nosu opře pach čerstvé krve a spálených elektrických obvodů. Vyděšeně se napřímím a upřu zrak do hluboké tmy před sebou. Rukama ohmátávám povrch pod sebou. Oddechnu si. Jsem stále na lůžku, ovšem již ne připoutaná. Díky občasnému zajiskření zničených přístrojů vidím mírně před sebe. Na zemi je kaluž krve a ještě před ní celé zakrvácené rozbité dveře. Tlukot mého vlastního srdce se mi zdá hlasitější než zvuky, které slyším přicházet ode dveří. Nezmůžu se ani na jediný pohyb. Stále jen vyčkávám a poslouchám. Nevím, co mám dělat. Dochází mi, že se něco ,,nepovedlo" . Zvuky jsou stále hlasitější. Kromě chraptění v hlase rozeznám i šoupavý pohyb o podlahu. Upřu pohled co nejvíce do tmy za dveřmi. Nemůžu si nevšimnout ohavných rudých očí a sápavých dlaní. Ten tvor má zřejmě jen malý trup obohacený o zmutované ruce a hlavu, která je možná i 2x větší než samotné tělo...
Ruce se mi začínají třást, srdce mám až v krku a samým strachem dokážu už jen hystericky ječet. Výboj v přístroji ustane a já zase vidím kolem jen tmu, tu zrůdu ne. Do prdele, co budu teď dělat? Říkám si v duchu.
,,ÁÁÁááá" vyjeknu, když se stvůra dosápala až na moje lůžko. Rychlým pohybem se odsunu dozadu, bohužel zapomenu, že lůžko nemá potřebnou délku a proto s hlasitým nárazem dopadnu do kaluže krve. Podaří se mi vstát a zděšeně utíkám tmou. Konečně se zase vedle mě přístroj dostal výboj e el. jiskry se valí do tmy, v které se naštěstí objeví osvícená ulička a já rozpoznám východ k výtahu, kterým jsem sem nedávno přijela. Nemám dost odvahy, abych se otočila a zjistila, ,,jak se má" stvůra. Utíkám chodbou tak zběsile, že nestíhám registrovat prostor kolem mě. Dorazím k výtahu, svítí v něm světlo.
,,ÁÁÁáá!" ozve se můj hlas chodbou. ,,Panebože!" rukama si zastíním obličej a do očí se mi valí slzy. To, co jsem teď viděla, na to asi hodně dlouho nezapomenu. Ve výtahu je rozcupované tělo jednoho z doktorů, který mě sem vedl. Vnitřnosti se povalují všude po výtahu a trup je bez nohou i rukou. Svezu se po stěně výtahu až na zem. Nevím, proč to vůbec dělám. Je tu mrtvola, všude krev a zřejmě se stanu další obětí té nechutné stvůry. Tak proč tedy nic nedělám? Proč se nesnažím útéct? O mém dalším kroku stejně rozhodne stvoření ploužící se po podlaze chodby přímo ke mně. Vskočím do výtahu a zmáčknu tlačítko, jen abych se už dostala z tohohle hororu. Příšerka ale také včasně zaregistruje, že pokud se bude dál ploužit tím svým tempem, zřejmě se uvidíme tak maximálně v nebi za nějakých 50 let. Zrychlý tempo, naštěstí to nestačí a výtah se i přes hlasité protesty nakonec rozjede. Zavřu oči a snažím se nemyslet na to, že stojím bezmocná vedle mrtvoly, že se po mně sápe příšera, že jsem celá od cizí krve, že je všechno v prdeli...
Ozve se typický tón výtahu, když dorazí do požadovaného patra. Dveře se otevírají. Pomalu otevírám oči. Chtěla bych vidět o něco hezčí obrázek, než teď vidím. Je to tu podobné, jako dole až na tu skutečnost, že svítí světlo. Aspoň něco, pomyslím si. Projdu jako bez duše chodbou, všude v místnostech jsou rozbitá okna, krev bezmocných obětí...
Povětšinou otcové několika dětí s milujícími manželkami někde doma na Zemi. Donedávna tu jen tak seděli a pracovali se systémy, aby tu všechno klapalo. Nikdy by sřejmě nemysleli na to, že by se mohlo něco zvrtnout, že by už nikdy neviděli svoji rodinu.
Ze smutného zamyšlení mě vytrhne osoba celá od krve, který vyletí jako blesk z jedné z postraních místností a míří chodbou dále přede mě. ,,Počkejte!Stůjte!" okřiknu ji. Vyděšeně zabrzdí a otočí se na mě. ,,Pomožte mi prosím!" vyjeknu a ten muž se kvapným krokem vydá ke mně, kulhá, zřejmě je zraněn. Zastaví se až u mě. Pohlédnu mu do jeho tmavě modrých očí a tiše ho prosím slovy: Dostaň mě odsud! Pochopí, bere mě do náruče a odnáší dále do ztmavující se chodby...