Strážná věž

Běžel. Běžel dál, i když už byl zpocený a plíce se mu měnily v jeden velký střep. Běžel a nevnímal bolest, která ho zahalovala celého, po ránách s kterých ještě krvácel a po ranách, které se už zahojili.
Běžel a nevšímal si větviček které ho šlehali do obličeje. Nevzpomínat a snažit se nepřemýšlet. Jenom běžet. V tom byla jeho síla. Běžet dál v temným lese a neotáčet se. Neposlouchat co se děje okolo. To musel dělat.
Za sebou i přesto uslyšel znovu ty kroky a to chroptění. Nos se mu naplnil odporným puchem shnilého masa a zkažených vajíček. Tak smrdělo To co ho pronásledovalo.
Pocítil znovu ten strašliví strach a i přes vyčerpání se mu vybavily vzpomínky. Vzpomínky na celu. Křik. Strach. A bolest.
Musí běžet dál – už je to jenom kousek. Jen kousek cesty a doběhne do vesnice. Vesnice bojovníků a světců – do vesnice Svatých rytířů. Ta naděje mu dávala sílu. Sílu běžet dál. Nezastavovat se. A přitom naděje zpomalovala to co ho pronásledovalo.
Běžel dál a vyčerpání se znovu pomalu vracelo. Měl pocit, že už neuběhne ani krok, ale musel. Byla to jeho jediná naděje.
Před sebou uviděl první věž ze Strážních věžích vesnice. Usmál se. Poprvé po tak dlouhé době a i přes všechno vyčerpání zrychlil.
Ucítil jak ho něco slizkého chytá za ruku v poslední naději ho chytit. Ale vytrhl se mu a běžel dál. Běžel ke strážní bráně která byla před ním. Naplňovala ho radost a naděje, kterou nepocítil už tak dlouhou dobu.
Ale něco nebylo v pořádku. Brána byla zavřená a nahoře na ní nebyli žádné hlídky. Bude muset na bránu zabouchat. Ale on už byl tak vyčerpaný – kde jen všichni jsou? Většina vzpomínek se mu sice na toto místo vytratila ale vzpomínal si na strážné věčně dlící na bráně. Naděje z něj začala vyprchávat a to ucítilo to za ním a nabralo to s toho sílu. Uslyšel jak zrychlil. Ale brána od něj byla už jen pár metrů – stačilo by zabouchat. Z posledních sil skočil k bráně, ale svalil se těsně před ní a už neměl sílu vstát. Už neměl sílu se plazit a ani zabouchat. A To to vědělo. Před ním se začal pomalu zhmotňovat černý stín , který pomalu začínal nabírat tvary černého rytíře, který šel proti němu.
Už necítil strach. Ani naději. Jen čekal až plahočivými pohyby přijde k němu. Zaplavil ho smutek – smutek nad všemi které ztratil, po všech které zklamal a nemohl donést zprávu kde jsou.
Rytíř se zašklebil, věděl že to je jeho konec. Že umře před bránou – příliš vyčerpaný na to aby zabouchal.
Ale tam za černým rytířem se najednou objevila bílá skvrna – nebo se mu to zdálo? Že by si jeho zoufalý mozek chtěl zahrát další hru? Ale jako by se z té bílé skvrny něco zhmotňovalo. Něco co černý rytíř neviděl. Ten bílí stín začínal nabývat tvarů – a rozpoznal v něm bílého rytíře. Ze šoku jenom na něj zamrkal – nevěděl jestli se má radovat. Bál se že by znovu ztratil naději.
Ale Bílí rytíř jen přistoupil k bráně a zabouchal.
A trubky strážních věží se rozezněly.