Kitzar - Prolog

Ve velkém kamenném sále bylo až nezvykle ticho. Jindy až moc hlučná posluchárna byla najednou jako němá a vzduch by se tu dal krájet. Nikdo se neopovážil vydat ani hlásku. Bylo to poprvé co profesor Ragred zvýšil hlas. Poprvé za dlouhých čtyřicet let jeho působení na místní akademii. Nikdy předtím ani potom už se to nestalo ale v té chvíli to zapůsobilo na všechny, nikdo ho takového neznal. Dotyčný žák, kterého profesor napomínal ani nehlesl, ani se nepohnul. Sklopil zrak protože neměl odvahu podívat se profesorovi do tváře. Sám profesor jakoby zkameněl, uvědomoval si vážnost chvíle. Teď nesmí ztratit tvář.
„Zpátky k dějinám,“ řekl pak nakonec a přestože to řekl naprosto klidným hlasem, v němém sále se jeho hlas nesl jako kdyby křičel.
„Vylíčím vám teď historii dnes už téměř zapomenuté, skoro by se dalo říci legendární země Kitzar. Jak už si jistě někteří z vás nastudovali, tato země se rozkládala na území dnešní Západní Lardinie a narozdíl od dnešních dob, kdy zde nalezneme pouze holé pláně s močály, rozkládaly se zde rozlehlé hvozdy. Toto území bylo obydleno zvláštním druhem lidí. Tito lidé zmizeli během osidlování lidem Lardinijským přibližně před sto padesáti lety. Hlavní příčinou, proč se tito zvláštní jedinci, ani jejich kultura, nezachovali tkví především v jejich nepřizpůsobivosti a neschopnosti jednat s tehdejšími zástupci království Lardinijského. Po několika neúspěšných pokusech o vyjednání dohody o postoupení jejich území našemu lidu přestali komunikovat a začali otevřeně útočit na naše vyslance. Je samozřejmé, že tyto skutky nemohly zůstat bez povšimnutí. Proto byly povolány vojska a tyto nepřizpůsobivé jedince postupně eliminovala. Nepomohlo jim ani to, že k boji používali luky - zakázané nečisté zbraně, nehodné tehdejších ani dnešních lidí. Postupem času byly jejich oddíly slabší a slabší, dokud nebyli v bitvě pod Hjardským pahorkem definitivně poraženi. Od těch dob lesy Kitzaru sloužili především pro uspokojení potřeb Lardinijského dřevařského průmyslu a dnes již tyto končiny obývá jen několik málo starousedlíků.“
Tím jeho přednáška skončila. Studenti začali pomalu opouštět sál. Profesor je sledoval sedíce na židli za svým stolem, ale myšlenkami byl úplně jinde. Moc dobře věděl, že neřekl všechno, ale musel mlčet. Mlčet o genocidě, o tyranii, o nespravedlnosti. Když totiž jde o válku, vítězů se nikdo neptá, jak svého vítězství dosáhli.
Kitzar byl totiž mírumilovná země, nicméně s obrovským přírodním bohatstvím, protože Kitzarané svůj kraj milovali a starali se o něj jako o své dítě. Nezajímali se o věci mimo svou zemi, nezajímala je moc, války. Měli svou zem, sebe navzájem. Měli vše co potřebovali. Pak ale přišli Lardiniané. Ti naopak byli dobyvační, toužili po moci a dobývali jednu zemi za druhou. V Kitzaru to ale nejdříve vypadalo, že se Lardinijská armáda konečně zastaví. Lardiniané totiž byli cvičeni pro boje na otevřených prostranstvích a v Kitzarských hvozdech byli ve značné nevýhodě. Navíc Kitzarané používali pro Lardiniany dosud neznámé zbraně – luky. Dlouho trvalo, než zjistili, proč jejich vojáci náhle padají mrtví k zemi probodnuti tenkými dlouhými dřívky. Až když několik luků ukořistili a za pomoci svých mudrců a zbrojířů rozluštili tajemství ohnutého dřeva, zjistili, že proti tomuto nepříteli nemají příliš velkou šanci. Lid Lardinijský se začal bouřit proti válce s Kitzarany, kteří zdecimovali každý pluk, který překročil jejich hranice. Nechtěli už dále posílat své syny na téměř jistou smrt. Jenže umanutý král lačný po moci se nehodlal jen tak vzdát. Prohlásil luky za nečestné zbraně a pod trestem smrti zakázal jejich používání a vlastnění vůbec. Dále taky pomocí několika zinscenovaných provokací přesvědčil Lardinii o tom, že Kitzar hodlá Lardinii napadnout a dobýt a protiútok je tedy nezbytný. Zbrojení nebralo konce. Velkou část Kitzraru vojáci vypálili. Nešetřili nikoho, brát zajatce bylo zakázáno. Pod drtivým náporem tisíců cvičených vojáků nemohl početně slabší Kitzar stát věčně. Nakonec při poslední bitvě pod Hjardským pahorkem, kde Kitzarané podlehli mnohonásobné přesile, Kitzar padl. Dodnes se neví, proč Kitzarané vůbec přistoupili na boj na otevřeném prostranství, kde nebyli pod ochranou svého hvozdu a kde by i při početní převaze nejspíš nezvítězili. Jisté zůstalo jen to, že Kitzarský lid vymizel a s ním postupně i celý Kitzarský hvozd.
Tak už to s historií bývá, pomyslel si profesor. Odkrývá se nám jen do té míry, jak jen nám to kronikáři a lidé u moci umožní. Ti totiž rozhodují o tom co máme a co nemáme vědět. Profesor sklonil hlavu. Stále viděl před očima tu scénu. Scénu své prohry. Nikdy nesouhlasil s tímto výkladem dějin, ale musel je takto vykládat, protože mocní rozhodují o tom, co se mladí učí. Pravdu si každý panovník upravuje podle sebe. A teď tedy on, zásadový učitel, který trpěl s každým rokem, kdy vyučoval lži, dnes se tedy i on stal nástrojem moci. Vše kvůli jediné otázce zvídavého studenta.
A co když to tak nebylo?

Kdo potom může s jistotou říct jak se věci odehrály? A kdo má právo soudit činy, u kterých nebyl, soudit lidi, které nezná? Proto pokud stojíš o to, zjistit pravdu, jestli nechceš věřit pouze kronikářům ale přesvědčit se sám, jestli chceš podniknout cestu zpět v čase a vidět pravdivou historii Kitzaru, pokračuj ve čtení a staň se součástí té historie! Vytvoř ji!