Kitzar - Část první

Kitzarané – lidé, kteří se kdysi dávno rozhodli zasvětit svůj život přírodě. Postupem času se naučili žít v souladu s přírodou, pomáhat jí a také se naučili, jak ona může pomoci jim. Jejich oči přivykly hvozdu, jejich nohy bezhlučné chůzi. Časem splynuli s přírodou a stali se její součástí.

Kitzarský jazyk – Kitzarané kromě slov využívali posunků, gest, výrazů v obličeji. Mimo to se u nich vyvinul také jakýsi druh mimosmyslové komunikace nejprve omezený jen na jednoduché pokyny, časem ale narostla do neskutečných rozměrů. Řeč nezapomněli, používali ji ale čím dál tím méně.

Kitzarská zbraň – pod tímto pojmem je myšlen Kitzarský luk. Ačkoli byl luk prohlášen za nedůstojnou zbraň, zůstal i nadále Kitzarskou hlavní zbraní. Kitzarané časem ovládli umění výroby a použití luku a rozšířili ho do neskutečných rozměrů. Raritou se stal luk s lučištěm, na vnější straně zabroušeným ve stylu meče. Dostal jméno Aglartas.

• • •

Tři páry očí sledovaly mýtinu. Oči, které patřili třem Kitzarským střelcům tak dokonale ukryti v korunách stromů, že pokud by se nepohnuli, nebylo by je možné vidět. Měli na sobě dlouhé pláště s kapucemi přes hlavu a čekali na zvěř, které tudy často procházela kvůli vodě, kterou jim poskytovala tůňka uprostřed mýtiny plné keřů. Byli to lidé z Elberu, hlavního města Kitzaru. Čekali dlouho a nikdo z nich neudělal ani ten nejmenší pohyb. Jen jejich bystrozraké oči těkaly a prohlíželi mýtinu. V tom jeden z nich zpozoroval na vzdáleném konci mýtiny pohyb. Během okamžiku se stejným směrem otočili i další dva střelci. Zpozorovali tam jelena, který se zřejmě přišel napít.
Všichni tři bezhlučně seskočili na zem a popošli k okraji mýtiny. Jeden z nich udělal o dva kroky víc a připravil si luk. Jelen se zastavil a zvedl hlavu. Ani se nepohnul, poslouchal s nastraženýma ušima a zároveň sledoval mýtinu. Střelec pomalu vytáhl šíp a připravil si ho do tětivy. Pak zvolna zvedl luk a natáhl tětivu. V tu chvíli se již plně soustředil na střelu. Zvuky kolem něj postupně slábly, oči potemněly a plně se zaměřily na cíl, dech se zpomalil. Jeho rty začaly tiše přeříkávat nesrozumitelná slova. Jeho šíp začal slabě světélkovat. Čím dál tím intenzivněji se soustředil. Náhle jako by se zastavil čas a existoval jen on sám a ten jelen. Tep se zastavil, nedýchal. Potom vypustil šíp. Ten vyrazil přímo k cíli zanechávajíce za sebou slabou namodralou stopu. Zasáhl jelena, který se ihned skácel do křoví.
„Výborná rána, synu,“ uslyšel za sebou střelec tichý hlas.
„Tímto jsi prokázal, že již ovládáš umění dalekonosných střel,“ dodal druhý z jeho společníků.
Chvíli tam ještě stáli a pak se všichni tři zároveň rozeběhli směrem k jelenovi. Běželi, aniž by je bylo slyšet, aniž by lámali větve a když zafoukal vítr a rozpohyboval trávu a keře, bylo i těžké je vidět.
Když se dostali až k místu, kde ležel jelen, překvapil je někdo další. Všichni tři se zastavili a před sebou viděli muže zahaleného ve stejném plášti jako byl jejich jak se sklání nad jelenem a cosi tiše šeptá. Stejně jako jim i jemu kryla hlavu kapuce. Až na druhý pohled zpozorovali vedle něj sedícího vlka, který je sledoval svým pronikavým pohledem. Určitě patřil k onomu neznámému. Tři střelci čekali, až neznámý domluví. Za chvíli se ten muž zvedl a otočil se k nim.
„Agnar!“ řekl jeden z tří střelců. Ten, kterého tak nazval, sejmul kapuci a nyní už v něm všichni tři poznali Agnara Vyhnance.
„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl druhý ze střelců naoko chladným tónem. Agnar pouze přikývl.
„Co tady děláš? Přišel jsi zkontrolovat zásah mého syna?“ řekl teď už s úsměvem hrdý otec.
„Tvůj syn střílí opravdu dobře, Netieli“ začal Agnar. „Ale musím tě zklamat, nebyl to jeho šíp, který zabil tohohle jelena.“ Agnar nohou převalil jelena a všichni čtyři viděli dva šípy zabodnuté v jeho těle. Jeden přímo v srdci a druhý o několik palců vedle.
„Vypadá to tak,“ uznal Netiel, už ne tak hrdě. Netiel byl Strážce Hvozdu severně od Elberu. Staral se především o místní zvěř.
„Vypadá to, že Redel bude muset ještě trénovat aby se ti vyrovnal.“ Tři muži se usmáli, mladý Redel už se usmíval méně. Dnes měl konečně zakončit svůj výcvik a připojit se k otcově družině. Zhluboka se ale nadechl, vydechl a opět byl klidný.
„Nejspíš jsem špatně odhadl vítr,“ přiznal sebekriticky.
„Odhadl jsi ho správně, ale jelen se v poslední chvíli pohnul, to se stává,“ řekl Angar a poplácal mladíka po rameni.
„Takže jste s chlapcem na první výpravě? Ale co tu s vámi dělá ten starý bručoun Adras?“ usmál se Agnar.
„Ten starý bručoun ještě pořád rozpůlí tvůj šíp v terči“ usmál se na něj Adras a přátelsky mu stiskl ruku. Adras byl již prošedivělý, ale stále silný a zdatný lovec. Byl členem družiny Elberského Strážce Lidu.
„Trochu vypomáhám a sleduju, kolik toho už mladý Redel umí, víš že to radu zajímá.“
Agnara při jeho posledních slovech opustil úsměv.
„Rada... No, přátelé, vezmeme náš úlovek a přenocujeme u Druhého dubu co říkáte?“
Všichni tři souhlasně pokývali hlavami. Společně tedy odnesli jelena k místu u Druhého dubu. Bylo to nezvyklé místo. Vévodil mu dub, který jakousi podivnou shodou náhod, nebo i za pomoci jiných sil vyrostl v dutině staršího a mohutnějšího dubu. Zde se tito čtyři střelci utábořili a začali opékat jelena. Povídali si dlouho do noci o všem možném a když už mladý Redel spal, přišla řeč i na Agnarův osud.
„Ty víš, Agnare, že jsi nemusel odcházet, oni by si to časem rozmysleli,“ řekl Netiel.
„Bylo to tak lepší pro všechny, nechtěl jsem překážet,“ řekl Agnar a bezmyšlenkovitě rýpal klacíkem v ohništi. Dlouho nikdo nic neříkal, pak už to ale Agnar nevydržel a zeptal se.
„Elien... jak to zvládala? A jak se jí teď daří?“
„To víš,“ řekl Adras. „Nedává na sobě znát své slabosti, vždyť ji znáš. Snaží se co nejzodpovědněji plnit své povinnosti. Určitě to nemá lehké, ale alespoň co já vím, zvládá to.“
„To je dobře,“ řekl Agnar a nespouštěl oči z plamenů. „Nechci aby se zbytečně trápila.“
Opět zavládlo ticho. Adras sledoval vlka sedícího po Agnarově pravici.
„To je tvůj nový přítel?“ zeptal se Agnara. Agnar se podíval na vlka, který sice odpočíval, ale nepřestával být bdělý.
„Zachránil mi život a od té doby je stále se mnou.“ Agnar viděl zvědavé tváře svých přátel a tak začal vyprávět:
„Bylo to loni v zimě. Tehdy přišel sníh brzy a dlouho nechtěl roztát. Zvěř byla neklidná a hladová, stejně jako já. Začala se zmateně vydávat i jinými cestami, než bylo zvykem. Když jsem jednoho dne pronásledoval jelena, viděl jsem nezvyklý obrázek, medvěd, který držel v tlamě vlčí mládě. Nikdy dříve jsem něco podobného neviděl a ještě více zvláštní bylo, že to vlčí mládě žilo. Zastoupil jsem medvědovi cestu a začal k němu promlouvat. Medvěd ale nejspíš byl příliš otupělý hladem a tak se mi promlouvání přes všechnu snahu nezdařilo. Medvěd sice pustil mládě na zem, ale zaměřil se na mě. Soustředil jsem se na jeho odvrácení, ale medvěd se ke mě čím dál tím víc přibližoval. V tom ze křoví vyběhl tady Erath. Postavil se mezi mě a vlka a zaujal bojový postoj. Cenil zuby a vrčel, ale bylo jasné, že medvěd si z jednoho vlka nic nedělá. Stál jsem tam a stále se pokoušel odvrátit medvěda. Najednou Erath dlouze a nahlas zavyl. Během pár okamžiků jsem cítil kolem sebe celou smečku. Nebylo jich mnoho, ale pobíhali v okolních keřích a dělali hluk, takže si myslím, že medvěda celkem zmátli. Ten naštěstí s vrčením ustoupil a zmizel zpátky v lese. Smečka začala vylézat z úkrytu. Netušil jsem co se mnou bude, mohli mě klidně roztrhat. Proti celé smečce na tak krátkou vzdálenost bych neměl šanci, ale ten vlčí pohled mi dodával klid. Mluvil se mnou a věděl jsem, že se nemusím bát. Smečka se postavila přede mě. Jedna vlčice zdvihla mládě ze sněhu. Všichni ti vlci se na mě nepřestávali dívat. Snažil jsem se jim naslouchat, ale nic jsem neslyšel. Jen ty jejich pohledy, které se do mě zavrtávaly. Pak se stalo to, že smečka odešla a Erath zůstal. Od té doby je stále se mnou.“
Seděli tam spolu tiše dlouho do noci. Ráno, když se loučili, řekl Netiel Agnarovi:
„Popřemýšlej o tom. Nikdo ti nebude vyčítat, když se vrátíš.“
„Víš, že nemůžu,“ odpověděl Agnar. Netiel s pochopením přikývl.
Agnar zůstal opět sám se svým věrným vlkem. Seděl nějakou dobu pod Druhým dubem a obdivoval tu hru přírody. Neživý starý kmen bez větví v půlce délky stromu zlomený, který vypadal jako tlustý komín na jedné straně vyhlodaný až k zemi a přece plný života. Přemýšlel o tom co mu Netiel řekl. Opravdu by se měl vrátit? Chce se vrátit? Nemůže, ne po tom co se stalo.
Zase na to musel myslet. Myslet na ni. Ona byla dcerou Elberského Strážce Lidu a on vlastně jen pouhý lovec, navíc bez kořenů, které by určovaly jeho místo. Prostě to nešlo. A když se její otec všechno dozvěděl, ve vzteku Angara vyhnal a jeho rozhodnutí podpořila celá rada. Tak opustil Elber, město krásných bílých soch a domů, město porostlé břečťanem, město, na jehož náměstí každý den ráno dopadají první ranní paprsky slunce, město, kde vyrůstal, kde žil, město, které bylo jeho domovem. Odcházel a cítil vyčítavé pohledy, slyšel výčitky vyřčené i nevyřčené, cítil nenávist.
Několik let už uběhlo, ale ten pocit v něm přetrval, nevymizel. Nezapomněl na své město a hlavně na svoji lásku, ale věděl, že už v Elberu není vítán, že už tam není doma. Teď se stal hvozd jeho jediným domovem, Erath jeho jediným společníkem a jeho myšlenky jeho jediným nepřítelem.

• • •

Má Agnar poslechnout radu Netiela a vrátit se do Elberu? Nebo má pokračovat v samotářském putování lesem? Nebo se má stát něco úplně jiného? Napište do komentáře...