Nový svět - Zrada

Pevnost Sshawn rok 1398 prorokova letopočtu. Elkhas, pohoří na západě Astarské říše.
Elkhasjským pohořím protéká řeka Abria, ledová a průzračná. Zde, kde si vymlela koryto skrz skalní masív, se nad ní vzpíná pevnost s pětiúhelníkovou první hradbou. Za ní je několik domů a další hradby, kulatá, uprostřed s vysokou, čtverhrannou věží. Vedle věže stojí chrám, který je zasvěcen mluvícímu hadu. Pevnost Sshawn je hlavní sídlo templářů. Je jediná v širokém okolí, uprostřed jehličnatých lesů, nyní pokrytých prvním sněhem. Zima do těchto krajů sousedících s barbarskými zeměmi severu, přichází brzy. Nad vrcholky stromů stojí slunce, které však svými paprsky téměř nehřeje. Vrány, toho dne kroužící na nebi, jako by byli předzvěstí něčeho nečekaného a zlého…

Pevnost byla plná k prasknutí. Všichni templáři, nebo alespoň většina z nich, sem přijela z celé říše, i z fronty, aby byli přítomní při volbě nového velmistra. Nikde však nebyli vidět jejich řádové zbroje, všichni byli oděni ve vlněných, nebo kožešinových pláštích. Na hlavách měli čapky přetažené přes uši a od úst jim stoupala pára. Chodili sem a tam a hledali čím se zabavit. Někteří, svlečení do půli těla, trénovali s dřevěnými tyčemi své válečnické schopnosti, další trávili čas v hlavní zbrojnici kde věnovali čas svým zbrojím a zbraním, a ještě další byli v chrámu a modlili se. Stále však bylo dost templářů, kteří se jen tak poflakovali okolo, vyměňovali si historky nebo klábosili o všem možném. Tohle všechno pozoroval velmistr z nejvyššího patra věže. Byl starý, téměř holohlavý, vrásčitý, avšak stále mohutný jako býk. Bystrýma, hnědýma očima neustále těkal sem a tam, jako by se bál že mu něco uteče. Oblečený byl do černého kožešinového pláště, košile i kalhot. Vedle něj stál jeho nástupce, mladý Erin, hnědé, vlnité vlasy mu spadali na ramena, obličej měl pohledný, tělo vypracované a celkově působil sebejistě a vůdcovsky. Mnoho dívek bylo zklamaných z toho, že si vybral život templáře, který se řídil přísnými pravidly, včetně zákazu pití alkoholu, až na slavnostní vyjímky, a celibátu. „Velmistře, co bylo v tom dopise s hierofantovou pečetí? To z toho jste tak rozrušený?“ zeptal se Erin a tázavě se na velmistra zadíval.
„Ano i ne, Erine. Hierofant zuří a vyhrožuje… tím že většina templářů odešla z boje, a to ve chvíli kdy téměř prorazil do eandiru, uvízl na čas na mrtvém bodě, a ani jeho nečistá magie, to ďábelské rudé světlo, mu moc nepomůže. Eandirští kouzelníci našli protikouzlo, které to rudé světlo vyruší. Hierofant propadl zlu, a mnozí templáři ho slepě následují, mnoho z těch co nemohli, nebo nechtěli, přijet k volbě, i několik z těch kteří jsou zde.“ Řekl velmistr, tichým, smutným hlasem. „Proč jste tady nechal templáře jít do války? Mohl jste tomu zabránit!“ vyhrknul Erin udiveně. „Složil jsem Hierofantovi přísahu, když nastoupil k moci. Znával jsem ho i před tím, a byl to jeden z nejlepších lidí, které jsem znal… Moc ho změnila. Ty, mu přísahu složit nemusíš… a doufám že ani nesložíš, tohle co se děje, by vedlo jedině k pádu našeho řádu.“ Zamumlal velmistr. I přes to, že oproti svým vrstevníkům na tom byl fyzicky o mnoho lépe, věk se na něm podepisoval, bolest v kostech a svalech si vybírala svou daň. Se sípotem přešel dřevem vykládanou místnost, ve které přebýval, prošel okolo postele a s heknutím si sedl do křesla. „Erine, abych pravdu řekl, jsi jediný, komu z našeho řádu věřím. Většině těch nových, jde jen o majetek řádu, či možnost se proslavit… ti starší, mne nevyjímaje, mají často sklony k hmmm… upovídanosti, takže je možné, že by místo Odpočinku prozradili, a z nevzešlo by z toho nic dobrého. ?noho těch, které jsem považoval za věrné, odešlo z řádu… Ach, kde jen jsou doby, kdy templáři byli symbolem víry, odvahy, cti…“ povzdechl si velmistr a opřel se tak pohodlně jak jen mohl.
„Jenom mne? Velmistře, a kdo vás odvede k místu Odpočinku? Mají to být dva nejvěrnější… A já budu velmistrem… nebudu vás moci doprovodit…“ řekl Erin a došel až k velmistrovi.
Stařec na něj upřel pohled a usmál se „Udělal jsem něco, co se doposud v historii řádu nestalo… najal jsem dva muže, zdáli se mi důvěryhodnější než… jak jen bolí to i vyslovit… než nynější generace templářů.“ Starci se, i přes úsměv na tváři, v očích leskli slzy.
„Ale… ale to je… neslýchané… nemožné… neschvaluji to!“ vykoktal Erin a zamračil se na starého velmistra. „Je, ale už jsem se rozhodl a nelze to změnit… ti dva příjdou ještě dnes odpoledne,“ řekl velmistr tiše „a jestli chceš, můžeš mne považovat za stejného zrádce tradic a templářů, za stejného ničemu jako je Hierofant.“ Dodal pevně, a na okamžik vypadal, jako kdysi, hrdý a silný velmistr, ochránce své víry, ze kterého měl každý z voják, každý bojovník respekt. „Ne, velmistře, za zrádce vás mít nemohu… svým způsobem je to rozhodnutí správné…“ odvětil Erin stejně tiše. „Těší mne, že to chápeš, i to mi dává jistotu, že jsem svého nástupce zvolil správně.“ Usmál se velmistr. Erin chtěl něco říct, ale všiml si, že stařec zavřel oči a usnul. Pokrčil rameny, a šel se připravit na dvojici mužů, které si velmistr najal jako své průvodce k místu Odpočinku…

„Svinská kosa…“ Zavrčel Albrecht Rezci a přitáhl si plášť těsněji k tělu. „Prd vydržíš… když nad tim tak přemejšlim, tak je to neska přesně rok, co tě nekromanceři pověřili tim prašivym úkolem, kterej tě málem stál kejhák. Eště že tě pak dali aspoň trochu do kupy.“ Zazubil se Rufus, kterého před zimou chránili kromě pláště také husté chlupy, vlasy a vousy.
„Aspoň trochu? Doteďka se v zrcadle nepoznám, a ty prsty mi taky nějak chyběj.“ Zamručel Albrecht a podíval se na levici, chyběl mu na ní prsteník a malíček. Po chvíli mlčení, kdy se prodírali zasněženým lesem řekl „Ale ten rok není ztracenej… naučil si mě číst.“.
Rufus se zachechtal, ale mlčel. Slunce které jim zářilo nad hlavou bylo v právě v půli své denní cesty, a oni před sebou měli ještě dlouhou cestu. A celou do kopce. „Stejně si řikám, že sme radši měli jít do eandiru. Tady se mi nelíbí celá ta země je taková… divná. Navíc ještě teď ta prácička od…“ začal bručivým hlasem Rufus, vzápětí ztichnul, protože Albrecht zvedl zmrzačenou levici jako varování. Ukázal před sebe, na malou mýtinu pokrytou trochou zářícího sněhu. Stáli tam tři muži, kopající do dalšího, svázaného a ležícího na zemi.
„Nedals prachy, dáš život.“ Chechtal se jeden z nich, zarostlý, špinavý muž v otrhaných kožešinách a kopnul muže do žeber. Muž bolestivě zaskučel, čímž si vysloužil další kopanec.
„Brude, a to ho nemůžem prostě podříznout, jako ostatní co se nám vzpouzeli?“ zabručel další z bídáků, vysoký a vychrtlý muž s koňským obličejem a řídnoucími slámovými vlasy.
„Ne, tehle se mě pokoušel vrazit kudlu do zad!“ prsknul chlap, kterého dlouhán oslovil Brude.
„Eh, a že se mu ani nedivim…“ zamručel poslední z bídáků, holohlavý, malý mužík s mohutnými svaly, oholenou hlavou a páskou přes oko. „Ty drž hubi Archate, nikdo se tě na nic neptal!“ prsknul Bruda a kopnul svázaného muže do břicha takovou silou, že se muž o několik kroků odkutálel, lapal po dechu a z očí mu tekli slzy. „Nepočkáme na šéfa a zbytek bandy?“ zahučel Archat z bezpečné vzdálenosti od běsnícího Brudy.
„Ne, sakra, nepočkáme! Si ho vychutnám a pak jim pudem naproti!“ prsknul Bruda a přitáhl si skučícího muže k sobě. Postavil ho na nohy a vrazil mu pěst do obličeje. Albrecht i na dálku slyšel, jak něco křuplo, a uviděl, že muži z nosu teče krev. „Albrechte, tohle se mi nelíbí, takovýhle zmetky nemám rád… Proti banditum jako takovejm teda nic, každej se musí nějak živit, ale takovýhle hajzly co se vyžívaj v ubližování…“ zavrčel Rufus a ruku zatnul v pěst. „Souhlas, trochu je postrašíme a toho surovce sejmem.“ Zabručel tiše Albrecht a pomalu vytasil meč. Rufus, který svůj široký meč během roku putování ztratil, popadl dřevorubeckou sekeru, kterou odcizil nějakému spícímu dřevorubci. „Tak na tři… Raz, dva… tři!“ houkl Albrecht a s řevem se vyřítil z lesa přímo proti násilníkovi. Rufus byl jen o krok pozadu. Dlouhán, který stál Albrechtovi v cestě uskočil. Rufus ho skopnul do sněhu. Archat se dal na útěk. Bruda vytasil meč a postavil se proti Albrechtovi. „Tak jo ksichte, za tohle vyrušení chcípneš. A ta vopice co máš sebou taky.“ Zavrřel bandita a sekl zubatým mečem Albrechtovi po krku. Rezci uskočil a zasypal Brudu údery. Bandita je překvapivě lehce odrážel. Rufus, kterého se samozřejmě dotklo, že ho bandita nazval opicí, se na něj vrhnul jako velká voda. Sekerou mávala okolo sebe tak, že málem zasáhl i Albrechta. Dřevorubecká sekera prolétla těsně nad Brudovou rukou, kterou zvedal meč na obranu, a zasekla se mu do hrudi. Bandita překvapeně zamrkal a z úst se mu vyřinula krev. Zapotácel se, upustil meč a padl na zem, kde se sníh začal barvit do ruda. Rufus vyprostil z hrudního koše sekeru a rozhlédl se kolem sebe. „Zmizeli.“ Zavrčel. „Překvapivě. Hele, Rufusi, rozvážem toho maníka, ne?“ zazubil se Albrecht a začal přeřezávat pouta muži ležícímu na zemi ve sněhu.
Po chvíli se mu to podařilo, a muž si začal masírovat zápěstí, na kterých byli jasně vidět rudé čáry v místech, kde se mu pouta zařezávala do rukou. „Díky pnové, jak se vám jen odvděčím…“ huhlal muž a pohledem přejížděl z Albrechta na Rufuse a zpátky.
„To je dobrý, přece tě tu nenecháme ležet, no ne?“ zamručel Albrecht a zasunul meč do pochvy. „Ne ne, nějak se vám odvděčit musím. Jinak, jmenuju se Mario, Mario Fonten.“ Řekl muž a vydrápal se na nohy. „Jo, teší mě… Já sem Albrecht a tenhle hromotluk je Rufus.“ Odvětil Albrecht a pomalu se otáčel k odchodu. „Ty jizvy vypadají strašně, jak se vám to stalo?“ vyjekl muž, který byl očividně odhodlán navázat rozhovor. „To je dlouhá historie.“ Odvětil chladně Albrecht a změřil si muže pohledem. „Ber to tak, že ho poškrábala žárlivá manželka jednoho šlechtice!“ zachechtal se Rufus a vysloužil si dloubanec do žeber.
„Aha… No, kam vlastně jdete? Tady v lesích není moc bezpečno, banditi si dovolujou pořád víc, dokonce i tady, poblíž templářský pevnosti.“ Vychrlil muž a sebral ze země svůj plášť, který byl momentálně mokrý od sněhu, a přehodil si ho přes ramena. „Tak to by ses měl rychle ztratit, než se vrátěj.“ Zabručel Albrecht a sebral ze země Brudův meč. „Ale kam? Nevim kde je cesta, a o všechno mě okradli ti bídáci!“ rozhodil Mario rukama.
„Běž domu, nebo do nejbližšího města. Nejdi si hospodu, vyspi se a pak se rozhodni co dál.“ Zabručel Albrecht, kterému muž začínal jít na nervy. „Vždyť říkám, že mě o všechno obrali… o diamanty co jsem převážel k prodeji, o moje peníze…“ zanaříkal muž. Rufus obrátil oči v sloup. Našmátral ve vnitřní kapse svého kabátu a vytáhl poloprázdný měšec.
„Chytej, a zmiz…“ zabručel a hodil měšec Mariovy, který ho obratně chytil. „Díky vám, díky… jak jen se vám odměním…“ zahuhlal. „To už tady bylo… Zmiz.“ Vyprsknul Albrecht a zle se na muže podíval „Zmiz, jestli nechceš aby mi bylo líto že jsem tě zachránil!“ zavrčel vztekle. Mužík se zatvářil jako by do něj uhodilo. Rychle si připnul měšec k pasu a tryskem vyrazil do lesa. „Tumáš, ať se nemusíš vláčet s tou sekerou.“ Zahučel Albrecht a podal Brudův meč Rufusovi. „Jasný kámo, ale i tu sekeru si nechám, zas tak těžká není a začíná se mi líbit.“ Zachechtal se Rufus, sekeru si zastrčil za opasek a zkušeným pohybem strhnul ten Brudův z jeho chladnoucího těla. Připnul si ho nad ten svůj a meč zastrčil do pochvy. „Taky vyrazíme, mu tatík, kterej se ke mně celej život nehlásil, na nás čeká.“ Zamručel Rufus a vyrazil přes mýtinu ke vzdálené skále, kde se proti slunci rýsovala pevnost…

Erin stál na balkoně, kde obvykle stával velmistr, když pozoroval dění v pevnosti. Viděl pod sebou to samé co každý den již týden. Templáře hledající něco, čím se zabaví. Ale stále mu v tom celém něco nehrálo. Jako by se utvořili určité skupinky, hovořící jen s templáři z dalších podobných skupinek, a ty starší a jistě více oddané řádu, opomíjeli, přehlíželi a v mnoha případech se jim doslova vyhýbali. Velmistr seděl ve vedlejším pokoji, a něco zapisoval do kroniky. Erin do ní zatím přístup neměl, směli k ní jen kronikáři, mistři a velmistr, a on zatím nebyl ani jedno z toho. Jako vždy, když měl nervy napnuté k prasknutí se soustředil na řeku protékající pod Sshawnem, a jako vždy ho alespoň trochu ten pohled uklidnil. Po několika minutách ho vyrušilo zaklepání. Povzdechl si a došel doprostřed místnosti, kde byl na zemi kulatý koberec se vzorem zlatého hada. „Vstupte.“ Prohlásil a pokusil se působit uvolněně. Dovnitř vešel nějaký templář ve středních letech, s hlavou vyholenou a naolejovanou, takže se od ní odráželo světlo jako od zrcadla. „Je tu velmistr?“ Zavrčel templář a rozhlédl se po místnosti. „Nepřeje si být rušen, poslední chvíle ve své funkci si chce vychutnat v soukromí. Vše důležité mám na starost já.“ Odvětil mu chladně Erin a provrtával templáře pohledem. „Tohle je jen pro něj, on příjde, vyřiď mu, že se ho dožadují nějací dva pobudové. Jeden má zjizvený obličej a na levici jen tři prsty, tan druhý připomíná zarostlou, mohutnou opici zkříženou s medvědem. Čekají na něj přede dveřmi.“ Zabručel templář. „Ať vejdou, zavolám ho.“ Řekl Erin. Templář pokýval hlavou a vyšel z místnosti. Po několika vteřinách vešli ti dva muži, které ohlásil holohlavý templář.
„Sedněte si, a nenadělejte moc bordel, velmistr příjde hned. A jestli mezi tím něco ukradnete, najdu si vás a zabiju.“ Zavrčel na příchozí Erin, ani jeden z nich se mu nezamlouval, a ten zjizvenec ještě méně než hromotluk. „Neboj se, krást fakt nemáme zapotřebí.“ Řekl ledovým hlasem zjizvený muž a neomylně zamířil k velmistrovu křeslo, do kterého se rozvalil, jako by mu patřilo. Hromotluk se postavil vedle křesla „Tak ať pohne, když už nám poslal dopis, že nás potřebuje jako nějakej doprovod, či co,“ zahučel. Erin obrátil oči v sloup a zmizel za jedněmi z dveří. „Tak, teď sem zvědavej co ti řekne, asi čekali nějaký uhlazený hrdiny.“ Zazubil se zjizvený muž a rukou si prohrábl dlouhé, ne zrovna udržované vlasy.
V tu chvíli vyšel ze dveří velmistr s nevraživě hledícím Erinem za zády. Velmistr si oba příchozí prohlédl a usmál se „Rufusi, rád tě vidím, i vás, pane Albrechte. Nechal jsem si o vás zjistit vše co se dalo, a až na několik hmm… drobností, jste ti nejvhodnější průvodci jaké jsem mohl chtít!“ řekl velmistr. Albrecht poulil oči, stejně jako Erin, podoba mezi Rufusem a velmistrem byla ohromující, stejně vysocí, stejně mohutní, a zamlada jistě stejně zarostlí. Dokonce i oči měli stejné. „Nazdar taťko, dlouho sme se neviděli… pokud vim tak od mejch pátejch narozenin.“ Zabručel Rufus poněkud nevrle. „Ehm, to taťko jsi si mohl nechat pro sebe…“ zabručel velmistr. „Taťko? Cože? Vy… VY jste porušil jedno z přikázání řádu??? VY??? Jak jste jen mohl!“ vydal ze sebe Erin nevěřícně a podrážděně. „Eh… byl jsem mladý a na cestách, takové věci se občas stanou…“ zabručel velmistr, tónem, který naznačoval že se sám za sebe stydí. „Jo, a taky sem ho viděl jenom jednou, sice máti posílal prachy, ale na mě se vybodl, ani nevim, jestli mu chci nebo nechci jednu vrazit.“ Zavrčel Rufus. Albrecht jen tiše seděl, a zdálo se, že se dobře baví. „Rufusi, pochop, že jako velmistr řádu hadích templářů jsem nemohl…“ řekl velmistr tiše, téměř omluvně. „To je fuk, vyklop co po nás chceš a my pak zase zmizíme.“ Zabručel Rufus s pohledem upřeným na svého otce.
„Dnes večer, až předám pozici velmistra svému nástupci,“ kývnul směrem k Erinovi „mne doprovodíte k místu Odpočinku, nemusíte se bát nebezpečí, jde čistě o symbolický odchod k mému bohu.“ Řekl velmistr a rukou si prohrábl těch několik málo posledních vlasů, které měl na hlavě. „A to nemohl udělat někdo z vašich lidí, velmistře?“ zeptal se Albrecht zdvořile, s lehce pozvednutým obočím. Erin se při pohledu na pětici jizev které měl Albrecht na obličeji, lehce otřásl. Albrecht zachytil jeho pohled a kysele se ušklíbl.
„Správně by měla doprovázet dvojice templářů, ale já to raději udělám tak, jak chci já… Navíc jsem chtěl ještě před smrtí vidět svého syna.“ Zabručel velmistr. „Jo, takže ono to nebude nebezpečný, teda, ne že by mně nebo Rufusovi nebezpečí nějak moc vadilo, a vy mluvíte hned o smrti.“ Zahuhlal Albrecht provrtávajíce při tom velmistra pohledem.
„To pochopíte až na místě Odpočinku. Nyní bych ocenil, kdyby jste se nějak zabavili, uvidíme se při obřadu. Zatím sbohem, pánové.“ Řekl velmistr a vyprovodil Albrechta s Rufusem ze své komnaty. Jakmile se za nimi zavřeli dveře si Erin povzdechl „Myslím si, že to opravdu nebyl dobrý nápad… Jen se podívejte jak ten Albrecht vypadá. A Rufus? Nemyslím si že je vhodné vybrat si jako průvodce syna… mít vůbec jako templář syna…“ zabručel nevraživě. „Po tom, proč jsem vybral je ti nic není Erine, a teď se běž připravit. Chci být sám.“ Vyštěkl velmistr, kterého Erin začínal štvát. Mladý velmistrův nástupce se zamračil a odešel. Velmistr se sesunul do křesla, ve kterém ještě před chvílí seděl Albrecht. V očích se mu leskly slzy…

Sshawnská kaple byla překvapivě obyčejná, bez zvláštních ozdob nebo vitráží v oknech. Vysoká byla asi třicet stop, s obloukovou klenbou. Loď kaple měla něco okolo patnácti metrů a lavice v ní byli jednoduše vyřezávané, vyráběli je sami templáři. Louče, lemující stěny byli hořeli a vrhali okolo sebe mihotavé světlo. U zdobeného oltáře, který byl v celé kapli asi tím nejzajímavějším, pokud člověk nepočítal na zdech vyrytou historii řádu. Na oltáři stál svícen, připomínající trojzubec, okolo kterého se ovíjel zlatý had. Albrecht, který se o oltář opíral si pohvizdoval jakousi melodii, která se odrážela od stěn, a vysloužil si tím nevraživé pohledy dvacítky stárnoucích templářů, sedících v lavicích. Ještě o něco nevraživější pohled si vysloužil od Erina a velmistra, kteří netrpělivě čekali na zbytek templářů, kteří zde již měli dlouhou dobu být. „Nelíbí se mi to… kde jsou? Sakra, oni se snad na ten pitomej obřad vyflákli!“ zabručel potichu Rufus Albrechtovi do ucha. Albrecht pokýval hlavou na souhlas.
Pohledem přejížděl po těch několika templářích, kteří zde byli. Všichni na sobě měli své zbroje, a zbraně měli připnuté u pasů. Vypadali netrpělivě a naštvaně. Každou chvíli se některý z nich podíval k zavřené bráně, a tiše si zabručel nějakou nadávku na nespolehlivost mladých templářů. „Márie, Dotrane, jděte těm…“ velmistr zabručel, a nemohl najít správné slovo pro své rozhořčení „těm nespolehlivcům připomenout, že obřad předání funkce velmistra měl začít již před hodnou chvílí.“ Dokončil a posmutněle se podíval na dva templáře. Ten holohlavý, který přišel Erinovi oznámit Albrechtův a Rufusův příchod, kývnul hlavou a s templářem sedícím mu po boku vyrazili k dvoukřídlé bráně. Jejich kroky se v mlčenlivém, napjatém tichu, rušeném jen Albrechtovým pohvizdováním, hlasitě rozléhali.
Márius s Dotranem se právě chystali rozevřít bránu, když se obě křídla prudce rozlétla dovnitř a srazila oba templáře k zemi. Na nádvoří stál zástup templářů s obnaženými zbraněmi. „Splňte hierofantův příkaz! Pobijte je a nastolte nový řád!“ zařval templář stojící v předu a rozběhl se napříč sálem k věrným templářům, kteří vstávali z lavic a tasili své zbraně. Příval zrádců se prolil kaplí kde obklopil věrné, staří templáři bojovali jako lvi, a se zkušenostmi nabyté za celý svůj život se službě kosili zrádné templáře jako obilí. I tak byli brzy zatlačeni až k oltáři, kde několik odvážlivců zaútočilo na velmistra a jeho nástupce.
Erin, s dlouhým mečem v rukou se postavil čelem k nim. Velmistr mezi tím něco hledal na stěně za oltářem. Zezadu k němu přiskočil templář a rozmáchl se k úderu. Do zad ho zasáhla dřevorubecká sekera vržená Rufusem. „Tak pojďte vy bastardi!“ zařval Albrecht a mečem divoce zavířil okolo sebe, čímž si udělal prostor. Jeden templář padl s proťatým krkem.
Erin se postavil vedle Albrechta „Překvapuješ mě, zjizvený, bojuješ jako jeden z nás.“ Zabručel mezi několika výpady na Albrechta. Ten se jen ušklíbl a poslal k zemi dalšího zrádného templáře. „Honem! Pojďte!“ zakřičel velmistr, stojící před dírou ve zdi, ze které vedla chodba kamsi do hlubin. Rufus proběhl dovnitř, za ním velmistr a Erin. Albrecht ještě odrazil poslední výpad a skočil do díry po hlavě. Otvor se za ním se zaduněním zabouchnul…

Albrecht ležel na zemi tunelu v naprosté tmě a tiše oddechoval. „Vstávej.“ Zabručel Rufusův hlas a mohutná ruka ho vytáhla na nohy. Až teď si Albrecht všimnul, že zde není tak neproniknutelná tma. Rozeznával stěny a siluety velmistra, Rufuse a Erina. „Velmistře, co se teď stane s řádem? Kam tahle cesta vede? Co se vlastně stalo?“ vyhrkl ze sebe Erin. Velmistrova silueta pokývala hlavou. „Co se stalo? Zrada, co jiného, není to v historii řádu poprvé a jistě ani naposledy. Co bude s řádem? Těžko říci, ale nejspíše se stane služebníkem Terebrise, bude z něj něco jako jeho osobní garda. A tahle cesta vede k místu Odpočinku. Popravdě jsem nečekal, že se její význam dozvíš dříve, než si přečteš Hadí listinu, kterou jsem pro tebe připravil tak, jako to udělal můj předchůdce mne.“ Řekl velmistr „A teď pojďte za mnou.“.
Šli dlouhou, svažující se chodbou. Neviděli, odkud sem ta trocha světla proniká, nicméně zde stále trošku vidět bylo. Krok za krokem se posouvali hlouběji pod povrch země, a každým krokem sílilo horko, jako by se blížili k nějaké obří peci. Nevěděli, jak dlouho jdou, mohly to být hodiny, dny, týdny, možná roky, čas jako by zde neměl žádnou moc. Jejich kroky dopadaly na kamenitou podlahu chodby, a což bylo zvláštní, nevydávaly žádný zvuk.
„Jeden krok a za ním druhý,
kdo ví, třeba budem brzo tuhý.
Tuhý jako starej dub,
Brzo řeknem smrti: Kuk.“ Prozpěvoval si Albrecht starou písničku ve svém rodném loranském jazyce. Velmistr a Rufus mu rozuměli, a po chvíli se přidali, ne pro to, že by měli valnou chuť si zazpívat, ale pro to, že to zahánělo deprimující ticho kolem nich. Erin kráčel mlčky, jen se nevrle rozhlížel polotmou okolo sebe, a jen chvílemi bylo slyšet, jak si tiše odříkává modlitbu k Mluvícímu hadu. Chodba se náhle začala rozšiřovat, a po dalších minutách chůze začala stoupat vzhůru v prastarém schodišti. „Fajn, to nám chybělo, nejdřív dolu a teď zas nahoru.“ Zavrčel Rufus, který nikdy neměl schody v oblibě, jak říkal, bolely ho z nich nohy. Zdálo se, že schody vedou do nekonečna, a brzy Albrechtovo prozpěvování ustalo a bylo nahrazeno unaveným funěním a reptáním. „U Hroga, to snad nemá konec.“ Bručel Albrecht nevrle. „Nech si své rouhačské bohy pro sebe, nebo tě shodím dolů!“ zařval na něj Erin, který se zastavil a výhružně se postavil Albrechtovi do cesty. „Zkus to, pitomečku, a půjdeš dolů dřív než on!“ Zavrčel Rufus a položil Erinovi výhružně ruku na rameno. „Co na mne saháš?“ zavrčel Erin a setřásl Rufusovu ruku ze svého ramene.
„Drž hubu Erine, a běž dopředu!“ křikl na templáře velmistr. Erin jen zabručel cosi o rouhačích a stoupl si před velmistra. „Nic si z něj nedělejte, je vychováván odmalička ve víře že Mluvící had je jediný pravý bůh.“ Zamručel velmistr a dloubnutím přinutil Erina aby vyrazil. Horko, které se brzy dostavilo bylo téměř nesnesitelné, nakonec však ustoupilo, když vstoupili do velké, diamanty posázené síně, kde na zemi uprostřed ležel…
„Drak…“ vydechl Albrecht s Rufusem jednohlasně. Ohromný ještěr otevřel oči barvy rubínů a pozvedl ohromnou hlavu se třemi dlouhými rohy a desítkami menších. Od hlavy k ocasu měl více než padesát metrů, a obrovská, křídla složená na jeho ostnatém hřbetě, mohla být natažená mnohem, mnohem větší. Jeho šupiny se rudě leskli ve světle, které sem přicházelo otvory ve stropě, ani tak však nebylo vidět na konec síně. „Kdo jste?“ zaduněl síní drakův hlas ve kterém se ozývala moudrost prošlých věků a vzpomínky na říše, které se již v dobách kdy prastaří stavitelé cest teprve plánovali obrovské silnice vedoucí napříč celým kontinentem, byli dávno ztracené v prachu času. „Jsem velmistr, a toto jsou mí společníci! Přišel jsem splnit slib!“ vykřikl velmistr burácivým hlasem, který se však proti hlasu draka zdál pouhým komářím bzučením. „Pak tedy přistup blíž.“ Řekl drak a postavil se.
„Něco tě trápí, velmistře… Pověz mi o tom.“ Zabručel drak a podíval se z výšky na velmistra. Každý jeho zub, kterých měl plnou tlamu, byl delší než mužská paže a stejně tak silný.
„Přišla zrada, můj nástupce je tu se mnou, Mluvící hade.“ Řekl velmistr a lehce se drakovi uklonil. „Tohle jméno jste mi dali vy, lidé, ty bys měl vědět že mé pravé jméno je Gwaharrir, praotec rudých draků.“ Řekl drak burácivě. „Tvůj nástupce nemůže převzít tvůj úkol, a bude s oběma tvými společníky přepraven do bezpečí.“ Zaburácel znovu drakův hlas síní.
„Ano, a já jsem připraven…“ zašeptal velmistr. Drak se usmál, což odhalilo všechny jeho zuby „Tedy dobrá.“ Zaburácel. Jeho hlava se mihla kupředu rychlostí, jako by nikdo od tak obrovitého tvora neočekával, a polkl velmistra, aniž by se namáhal žvýkat. „NE! ZA TO ZEMŘEŠ!“ zařval Erin a s mečem v ruce se vrhnul k drakovi. Ještěr zvednul jednu tlapu, která měla pět prstů a protilehlý palec, stejně jako lidská. Sevřel Erina v ruce a přitáhl si ho k očím. „Ty sis snad myslel, že proti mně máš byť jen mizivou šanci? Můžeš být rád, že tě nespálím na popel!“ zařval drak a v nozdrách mu zaplály plameny. Erin byl bledý jako smrt, která se mu zračila v očích. Drak se pohrdavě zasmál a položil Erina na zem. „Máš se hodně co učit, a já tě vše naučím. A vy.“ Ukázal obrovským pařátem na Albrechta s Rufusem „mne již nikdy neuvidíte.“ Řekl a zaburácel slova v dračím jazyce. Zablesklo se a Albrecht s Rufusem zmizeli…

„Au!“ vyjekl Albrecht když dopadl zády na kořen stromu, a vyjekl znovu když na něj dopadla Rufusova mohutná váha. „Slez ze mě, opičáku!“ zasípal a pracně ze sebe Rufuse shodil.
„Viděl sem draka… viděl sem draka…“ mumlal Rufus v jednom kuse. Nakonec ho Albrecht musel proplesknout, aby se probral.
Večer, když seděli u ohně, jehož příprava jim zabrala polovinu dne, neboť nemohli najít žádné suché dřevo, se Rufus zeptal „Co myslíš že se stalo s Erinem?“. Albrecht jen pokrčil rameny „Pokud jde o mně, doufám že ho ten drak taky sežral.“ Odvětil kysele. Rufus se zachechtal. „Já myslim, že z něho ten drak udělá někoho lepšího, však si slyšel, že ho cce něco učit.“ Řekl po chvíli. „Možný je všechno. Ale kam vyrazíme my?“ zazíval Albrecht.
„Eandir, kam jinám.“ Řekl Rufus a posunul se ještě kousek blíž k praskajícímu ohni.
„Fajn, a teď už zmlkni, jdu spát.“ Zamručel Albrecht a natáhl se na kousek suchého lesního podrostu…