Smrtijedi

Obrtlou ulici v Londýně pokrýval mlžný příkrov, kterým ani jedna z pouličních lamp nedokázala proniknout. Všechny připomínali oranžové, rozmazané skvrny na šedobílém pozadí. Teplota byla na nule, a jediný člověk, který ulicí procházel, se tvářil nerudně a nakvašeně z toho, že zde musí být zrovna v tuhle dobu a v takovém lezavém počasí. V duchu nadával na to, že místo aby se vyhříval v teple u krbu, musí se plahočit Obrtlou v tom nejnemožnějším počasí, jaké si vůbec dokázal představit. Ale příkazy pána zla zněli jasně, až příliš jasně, když si kouzelník uvědomil, jaký trest by ho čekal za neuposlechnutí. Kletba Cruciatus byla jen to nejmenší, co by ho mohlo potkat. „Mor aby tě vzal, Voldemorte!“ zaprskal muž tiše, a rozhlédl se kolem sebe, jestli ho někdo z obyvatel Obrtlé neslyšel.
Na druhou stranu si však uvědomil, že nebýt pána zla, skončil by ve spárech bystrozorů, za jeho pokusy na mudlech. S úsměvem si vzpomněl, jak agonicky se tvářil jeden z mudlů, když na něm zkoušel jeden ze svých lektvarů. To že mudlovi během pár hodin zrohovatěla kůže, vlasy i nehty tak, že se nemohl hýbat, ho jen usvědčilo v tom, že jeho lektvar se může hodit.
Přitáhl si plášť těsněji k tělu, neboť chlad mu vnikal až do morku kostí. Obezřetně se díval do ztemnělých výloh a zákoutí, byl si vědom toho, že Fénixův řád má prsty všude, a že jeho členové hlídkují i na místech jako je Obrtlá ulice. „B-b-b… Aha, Borgin a Burkes, tady je to.“ Zahuhlal smrtijed a pomalu se přiblížil k výloze obchodu kde se prodávali magické artefakty a výtvory černé magie. „Alohomora.“ Zašeptal a namířil špičkou hůlky na dveře. Ozvalo se cvaknutí zámku, což ho překvapilo, neboť očekával že Borgin bude mít svůj krám lépe zabezpečený. „Magica Detecto.“ Zamumlal další zaklínadlo a z hůlky mu vytryskl proud rotujících jisker, které měli odhalit všechna ochranná kouzla v obchodě. Jiskry změnily barvu z bílé na rudou, jak odhalily ochranné zaklínadlo „Magica neutralis.“ Zašeptal smrtijed a jiskry zmodraly , po chvíli ve vzduchu zapraskalo, ale jen tiše, jako když člověk šlape na podzim po uschlém listí. Smrtijed se usmál, kouzla se povedlo neutralizovat. „Čekal jsem od vás víc, pane Borgine.“ Zašeptal potěšeně smrtijed a usmál se. Pozvedl svojí hůlku, deset a čtvrt palce dlouhou, z dubového dřeva, neohebnou, s jádrem z trnu mantichory. Když si ji před lety kupoval u Ollivandera, starého prodavače hůlek překvapilo, že jeho experimentální hůlka si po letech konečně našla svého majitele. Smrtijed se v duchu ušklíbl, jako by mu to bylo předurčeno, vždyť celý život, co vyšel z Bradavic jako premiant Havraspáru, stále jen experimentoval s novými kouzly a lektvary. „Lumos.“ Zahuhlal. Kužel světla ozářil prodejnu plnou nejroztodivnějších věcí, od náhrdelníku posázeného zelenými kameny, až po zašlou skříň stojící v rohu. Pohledem spočinul na jednom ze zrcadel. Zálibně se na sebe podíval, metr osmdesát vysoký, poměrně svalnatý, s hnědými, vlnitými vlasy spadajícími na ramena, šviháckým knírkem a jasně modrýma očima vypadal opravdu k světu. Nikdo by o něm neřekl, že patří ke smrtijedům. „Jó, kdyby tak věděl tatík co ze mě vyrostlo…“ zazubil se na svůj odraz v zrcadle. Jenže to bych ho musel někdy zajímat, pomyslel si, zlatíčko tatínek se vždycky staral jen o sebe a svojí kariéru mezi bystrozory. Však to také dotáhl až na…
Proud myšlenek mu přerušilo suché zakašlání za zády. Prudce se otočil s hůlkou připravenou ve střehu. „Ale, ale, ale… Pan Brousek mladší, jaké to překvapení. Což si ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, nevystačí s tím, že za mnou posílá malý fakany s divnejma prosbama? On už dokonce nechává svý smrtijedy aby mi tu kradli? A ven!“ zavrčel majitel obchodu, pan Borgin a zamířil na Brouska hůlkou. „Mám tady úkol…“ zakoktal Brousek mladší. Brogin švihnul prudce hůlkou, a neviditelná tlaková vlna mrštila smrtijedem ke dveřím tak prudce, že doklouzal až do sychravého počasí venku. Smrtijeda to tak překvapilo, že se nezmohl na žádný odpor. „Jestli tvůj pán něco chce, přijď ráno. Teď je zavřeno.“ Zavrčel Borgin stojící mezi dveřmi, a stále mířící na Brouska juniora hůlkou. „Ráno bude pozdě!“ zabručel Brusek a vyškrábal se na nohy „A víte jak se pán zla odvděčí těm, kteří ho zklamou, to mi přeci nemůžete udělat!“ řekl Brousek prosebným tónem. Borgin si ho změřil pohledem. „Jistě že vím, jak se odvděčuje těm, kteří ho zklamou. A absolutně mě to nezajímá. Sbohem.“ Zavrčel Borgin a chytal se zavřít dveře. „Prosím, pane Borgine, zabere vám to jen okamžik, jde o…“ začal Brousek. Borgin, který zde stál jen v županu a pletené čapce na hlavě, chytnul Brouska pod krkem a hůlku mu strčil před obličej „Nezajímá mne, o co jde, ale jak vidím, vy se nehodláte vzdát.“ Zavrčel prodavač a špička jeho hůlky se rudě rozzářila „Takže, dáte mi na chvilku vaší hůlku, a půjdete dovnitř, kde si promluvíme, protože to vypadá, že se vás jinak nezbavím. Jste stejně otravný jako kontroly vašeho ctěného pana otce, pana ministra.“ Zabručel Borgin a poslední dvě slova vyplivl, jako by byli jedovaté. Brousek, jakmile ho Borgin pustil, nejistě podal obchodníkovi hůlku. Ten jen souhlasně kývnul hlavou, vtáhnul smrtijeda dovnitř a zabouchnul za ním dveře. „Tak mluvte.“ Vyzval Brouska a ten spustil.
Když Borginovi vylíčil co zde měl vzít, prodavač mlčel, nakonec kývnul hlavou a odšoural se do zadní místnosti. Chvíli se ozývalo přehrabování věcí, zvuk vysouvaných a zasouvaných šuplíků a bouchnutí, když Borgin cosi shodil na zem. Nakonec se vrátil s krabičkou o průměru čtyři krát čtyři centimetry a podal jí Brouskovi. „Je mi jasné, že o placení nemůže být ani řeč. Tumáte, vypadněte a už vás tu v životě nechci vidět.“ Zaprskal Borgin a do jedné ruky Brouskovi vrazil kostku a do druhé hůlku. „Děkuji pane Borgine, na brzkou shledanou.“ Zazubil se smrtijed a neodpustil si poslední poznámku. „A VEN!“ zařval Borgin zuřivě. Brusek vyběhl na ulici, kde se mezi tím ještě ochladilo. Smrtijed si prohlížel krabičku, ja jedné straně opatřené tepaným pantem. Byli na ní znaky, které nikdy v životě neviděl. Ale ani tak nechápal, proč pán zla chce něco takto nepatrného, takřka nenápadného. Pokusil se přemístit. Otočil se na místě, ale nic se nestalo. Zavrčel a vzpomněl si na Voldemortova slova „Jakmile budeš mít tu věc u sebe, nebudeš se moci přemístit.“.
„Sakra, takže zase takovou dálku po svejch…“ zamručel Brousek mladší a vykročil. Všude bylo ticho a prázdno, přerušované jen hlasitým chrápáním ozývajícím se z jednoho okna.
Zahnul do uličky spojující Obrtlou a Příčnou ulici. Ta byla stejně tichá a prázdná jako Obrtlá, tedy až na hlouček postav stojících kousek od obchodu madame Malkinové. Jedna z nich ukázala na Brouska, a celá skupina se k němu ihned vydala. Nejdřív se zděsil, že se jedná o bystrozory, nebo hůř, o členy Fénixova řádu, po chvíli však uviděl, že jedna z postav, mohutná a neohrabaná, patří Goylovi, další Yaxleymu a poslední že je lady Lastrangeová.
„Máš to?!“ vyštěkla Bellatrix ihned jak se přiblížili na dohled k Brouskovi. „Jo, mám to, ale co tady děláte vy?“ zeptal se Brousek mladší s pozvednutým obočím a tázavým pohledem.
„Ukaž to, ať víme, jestli jsi to nepokazil a nevzal něco jiného.“ zabručel Yaxley. Brousek neměl důvod říkat jim, že mu to předal Burkes osobně, a tak jen sáhnul do kapsy svého pláště a vytáhnul onu kostku. „Ukaž!“ prskla Bellatrix a vyrhla mu kostku z ruky. Odklopila horní stranu a obličej jí ozářilo namodralé světlo. Její propadlé tváře a dlouhé, černé vlasy jí nyní dali podobu smrtonošky. „Velmi dobře, pán zla bude potěšen.“ Usmála se Bellatrix a podala kostku zpátky Brouskovi. Ten ji beze slova zastrčil zpět do kapsy. „Proč jste tady? Neměl jsem tušení, že budu mít nějaký doprovod.“ Zamručel Brousek. Yaxley ho přejel ledovým pohledem „Dostali jsme hlášku, že tady poblíž se poflakuje pár členů Fénixova řádu. Ne že bych podceňoval tvoje schopnosti, ale jistota je jistota. Po cestě ještě vyzvedneme Carrowa.“ Zavrčel Yaxley. „Nebudeme se tady zdržovat, jdeme.“ Zavrčela Bellatrix. Goyle jen připitoměle zakýval hlavou, takže připomínal opici ještě více než obvykle. Skupinka smrtijedů vyrazila. Směrem k východu z Příčné ulice. „Na co myslíte, že tu věc pán zla potřebuje? Myslíte že jí nějak využije proti Potterovi?“ zahuhlal Goyle dunivým hlasem.
Bellatrix po něm střelila jedovatým pohledem „Pochybuji že zrovná vám se s tím svěří, Goyle.“ Odvětila chladně. Brousek si v duchu povzdechl, ta ženská se někdy chová, jako by byla do Voldemorta zamilovaná… A to má navíc manžela.
„Vida, někdo osnuje plány proti Harrymu… Pouta na Vás!“ ozval se z jednoho výklenku bručivý hlas. V zápětí Goyla bleskurychle spoutali přízračné provazy. Bellatrix, Yaxley a Brousek se postavili do kruhu, s hůlkami připravenými k boji. Z výklenku vykulhal starý čaroděj s hřívou šedých vlasů, zjizvenou tváří na které chyběl kus nosu, jedno oko, ledově modré, se mu protáčelo v důlku na všechny strany. Zpod hábitu vykukovala jedna dřevěná noha, zakončená drápy. Za ním se vynořil mohutný muž snědé pleti s oholenou hlavou a zlatým kroužkem v jednom uchu a žena se strhanými rysy a hnědými vlasy.
„Jaká to čest vás potkat, Moody!“ zavrčel Yaxley a bleskurychle švihnul hůlkou. Proud fialového ohně vystřelil z jeho hůlky a zamířil na Moodyho. „Protego totalo!“ zařval vysloužilý bystrozor a okolo něj zazářil bledý štít, který odrazil fialové plameny stranou.
„Kingsley, Tonksková, postarejte se o ty dva!“ zavrčel Alastor Moody a jaho hůlka zasvištěla vzduchem ve složitém obrazci. Zlatý paprsek minul Yaxleyho jen o pár palců, a zasáhl svíjejícího se Goyla, který se snažil vyprosti z pout. Goyle zařval, neboť mu z uší, z nosu a snad i z očí začala vytékat bledozelená, páchnoucí a kouřící tekutina. Brousek mladší mazi tím uskakoval před kouzly která na něj sesílal Kingsley Pastorek. Sám zatím nevypustil ani jedno kouzlo, čekal na správnou příležitost. Bellatrix a Tonksová okolo sebe opisovali kruh jako dvě šelmy a občas vystřelili ze své hůlky kletbu. Yaxley zamával hůlkou „Ethero!“ zařval ze špičky jeho hůlky vypálila zlatá střela, podobná kulce, Moody švihnul hůlkou a odvrátil od sebe střelu. Ta narazila do jedné zdi a zanechala v ní díru o velikosti lidské hlavy.
Hluk boje vylákal spící k oknům. Ti povzbuzovali členy Fénixova řádu, a občas z některého okna vystřelilo kouzlo. Jedno z nich zapálilo Yaxleymu plášť. Smrtijed se otočil a hořící cíp za ním zavlál jako malá kometa „Relashio.“ Brouknul a odtrhl tak hořící část pláště. Moodyho kletba ho zasáhla do zad. Udělal ve vzduchu salto a dopadal tváří na zem. Hbitě se odkutálel a do místa kde ležel narazila další kletba, po které prasklo několik kočičích hlav. Brousek konečně našel svojí příležitost. Neverbálně vypustil omračovací kouzlo, které Pastorka zasáhlo přímo mezi oči. Bystrozor obrátil oči v sloup a skácel se na zem. „ZDRHÁME!“ zařval Yaxley a posledním kouzlem donutil Moodyho aby mu ustoupil z cesty. Rozběhl se, v patách s Bellatrix a Brouskem juniorem. Goyle, bolestně sténající se za nimi jen vyčítavě díval…

Tři smrtijedi seděli v jednom z pokojů U Děravého kotle. Zjistili totiž, že východ do mudlovského Londýna hlídá čtveřice bystrozorů. „A co teď? Jak se odtud dostaneme?“ skuhral Brousek, kterého při útěku zasáhla kletba zezadu do hlavy, a nyní mu z vlasů vyčnívala boule připomínající roh. „Přemístit se nemůžeme, to je jisté, ne s tou věcí.“ Zamručel Yaxley. „A co chudák Goyle?“ zeptal se Brousek zamračeně. „Ten je už dost starý na to, aby se o sebe dokázal postarat sám.“ Zavrčela Bellatrix, a vykoukla na chodbu, jestli se k nim někdo neblíží. „Což o to, věk by na to měl, jenže inteligencí se sotva vyrovná mláděti orangutana.“ Zahuhlal Brousek junior a opatrně si osahával rohovitou bouli na temeni. Bellatrix se pohrdavě usmála „To už je jeho problém. Nechápu, proč vznešený lord Voldemort využívá služeb takového…“ zdálo se že nemůže najít správné slovo „tupce jako je Goyle.“ Řekla nakonec. Yaxley souhlasně pokýval hlavou. „Co třeba pro to, že při používání kletby Cruciatus se mu nikdo nevyrovná?“ prohodil Brousek konverzačně. Bellatrix se na něj prudce otočila, z očí ji šlehla zloba „Nikdo?“ zasyčela zlověstně. „Tedy, kromě lady Lestrangeové,“ zamručel Brousek a uhnul před Bellatrixiným pohledem. Smrtijedka si odfrkla a odvrátila se. „Na hádky bude dost času, teď musíme vymyslet jak odtud!“ zavrčel rozkazovačně Yaxley. V jeden okamžik se zdálo, že na něj Bellatrix sešle nějakou odpornou kletbu, ale po chvíli se uvolnila a přikývla. „Co se nějak spojit s Carrowem?“ zeptal se Brousek a pohlédl na Yaxleyho. „Ne že by byl Carrow špatný kouzelník, ale proti třem bystrozorům, a teď ještě nejspíš i Moodymu s Tonksovou, a možná i Kingsleymu, jestli se už probral.“ Zavrčela Bellatrix mrzutě. „Ne, pochybuji že tam bude víc než jeden člen řádu. Minimálně dva z nich eskortovali Goyleho do cely. A samozřejmě ho hlídaj.“ Řekl zamyšleně Yaxley „Ale ani tak by sám Carrow neměl moc šancí.“ Dodal.
Brusek vstal z postele, na které seděl, a přešel k oknu. To vedlo do ulice dál od vchodu. Zazubil se „Už vim jak odtud.“. „Jak?“ zeptala se kousavě Bellatrix „Snad se nechceš sám probojovat přes bystrozory?“ dodala kousavě. „Ne, ale každý, kdo má v hlavě o něco víc než Goyle jistě pochopí, že tohle okno, nevede ke vchodu. Tudy to půjde, ani bystrozorové pod ním nejsou. Což mě nepřekvapuje, když u nich mohl sloužit i můj otec.“ Řekl pohrdavě.
„Výborně, Brousku, za tenhle nápad bys zasloužil metál!“ řekl Yaxley a přešel k oknu, které otevřel. Dole byl klid, jen mlha se vznášela u země jako zvláštní povlak. Zašeptal jakési kouzlo a ukázal na sebe hůlkou. Vyskočil z okna, a pomalu, jako by byl pírko, klesal dolů k zemi pokryté mlhou. Bellatrix a Brousek ho následovali. Brzy stáli všichni tři na ulici.
„Tak a teď kudy? Pán nás očekává někde nedaleko…“ zamručel Yaxley. „On je tady?“ Zeptal se překvapeně Brousek, neboť když mu Voldemort zadával tento úkol, nacházel se míle od Londýna. „Ano, často mění své úkryty.“ Řekl tiše Yaxley. „Proč? Bojí se snad, že ho najde ten dědek Brumbál?“ vyprsknul Brousek. „Nevím, jestli se pán zla něčeho bojí.“ Řekl chladně Yaxley „Teď musíme najít Carrowa…“ začal ale Bellatrix ho přerušila „Nic nemusíme, Carrowe se vrátí i bez nás,“ zavrčela. „Dobrá, tak jdeme, pán zla je nyní, pokud se nemýlím, na nějaké věži, snad Big Ben, nebo jak jí mudlové nazývají…“ zamručel Yaxley a vykročil…