Nový svět - Bitva o Irstoff

Hrad Irstoff, podzim roku 1398 prorokova věku, pohraniční území mezi Eandirským královstvím a Astarskou říší. Druhý měsíc bojů.
Vysoké hradby Irstoffu se vzpínali k šedivému nebi, na kterém bylo slunce vidět jen jako rozmazaná žlutá šmouha. První brána, z pevného dřeva stromů Stranil, byla otevřená, stejně jako padací mříž za ní. Hlídky nehlásili žádné blížící se astarské jednotky, a tak byl hrad až do setmění otevřen. Na sever od hradu se rozprostíral jehličnatý les, stoupající vzhůru společně s pahorkatinou, tvořící hranici. A právě tento les pozorovali dva hlídkující vojáci, Ether a Maltos. Tiše se dohadovali o tom, co vlastně ve skutečnosti jsou ta rudá světla, přicházející v noci od astaru, a o tom, co se stane až se nakonec přiblíží až k hradu. Od vojáků prchajících z fronty dostali jen nesmyslné, útržkovité a nic neříkající informace. Většina z těchto vojáků však byla raněná, nebo jim v očích plálo pološílené světlo. Takže tomu co říkali nikdo z velitelů nevěnoval moc pozornosti.Všech sto padesát vojáků tvořících posádku Irstoffu se buď nudilo, nebo bylo rádo že jsou od hlavní fronty ještě dost daleko. Každý den však přicházeli zprávy, že astarské vojsko se dostává dál a dál za hranice eandiru.
Irstoffští bojovníci se již také setkali s několika desítkami astarských nájezdníků, kteří proklouzli až sem.
„Víš jak to je ne? Šaks to slyšel, ten parchant hierofant povolal ďábly, to je to rudý světlo.“ Říkal právě Maltos, ne zrovna vysoký, svalnatý voják ve středních letech s šedivějícími vlasy barvy mědi, sestřiženými nakrátko přesně podle předpisů, a mrožím knírem. Přes pravé oko měl černou pásku, to druhé bylo zelené, jako jarní palouk. U pasu mu visela jednobřitá válečná sekera s krátkým toporem. Pravou rukou se opíral o pěšácký štít. Na sobě měl kroužkovou zbroj, na několika místech vyspravenou drátky, v tuhle chvíli přehozenou kazajkou v zelné a modré, se znakem černého lva s korunou na hlavě, znakem Eandirského království, v erbu uprostřed. Na kožených kalhotách bylo vidět snad stovku záplat a vysoké boty jevili známky značného opotřebení. Ether, vysoký mladík s hustými hnědými vlasy, které měl v den svého příchodu po ramena, nyní sestřižené aby neměli důstojníci důvod ho sekýrovat, oříškovýma očima a ostře řezanými rysy. Oblečený byl stejně jako Maltos do kroužkové košile, ta jeho však byla zářivá a zcela jistě ještě nepokřtěná bojem. U pasu měl meč, který už jen podle ozdob na záštitě a jílci musel stát malé jmění. Ether byl syn šlechtice, zemana Adnara z Orbeliku. Bylo mu sotva jednadvacet let. Ether se zamyšleně podíval na svého spolubojovníka „Od chvíle, co jsem zjistil že mág starající se o magickou obranu tohohle hradu je víla, neudiví mě snad nic. Jo, věřim tomu že Terabris povolal ďábly.“.
„Jo, no… to že máme na hradě vílu mě taky udivilo, ale co, ty malý potvoráci sou nejlepší kouzelníci, tak to vem ďas.“ Zasmál se Maltos a odhalil v úsměvu zažloutlé zuby, to byl následek dlouholetého kouření tabrakových smotků, dovážených z Chtamaru.
„Hej, Maltosi, co je to támhle u lesa? Vypadá to jako dvě postavy pronásledovaný desítkou astařanů, nebo mám jen halucinace?!“ vyprskl náhle Ether a ukázal prstem k lesu. Několik dalších vojáků, kteří měli hlídku se také podívalo tím směrem. Dva arkebuzníci začali nabíjet své pušky. „Páni, oni dělaj, jako by to byla nějaká invaze…“ zahuhlal posměšně Maltos s pohledem na ládující arkebuzníky. Arkebuzy byli v eandiru používány teprve krátce, a to doslova, jen několik týdnů, a tito dva vojáci nabíjeli velmi pomalu, přičemž většinu černého prachu rozsypali okolo, a jednomu z nich vypadla z ruky kule, kterou chtěl nacpat do hlavně.
Po pár minutách se jim to skutečně povedlo. To už byli první dva jezdci, vysocí ve světle zelených pláštích s kápěmi staženými do obličeje, jedoucí na bílých koních téměř u brány. Astarští nájezdníci za nimi velmi zaostávali. Oba seskočili z koní a připravili si luky.
Po pár okamžicích jejich tětivy zadrnčely a šípy opustili lučiště. Oba neomylně zasáhli průzory v helmicích astarských jezdců. Dva se svalili z koní a v zápětí další dva.
Astařané zpomalili a po chvíli zastavili docela. Jezdec v předu na své společníky něco zařval.
Na hradbách to bylo slyšet jen jako jakési zabručení. Astařené otočili koně a vyrazili zpět k lesu. Dva jezdci se skloněnými hlavami vešli pěšmo do hradu, koně vedouce za uzdy vedle sebe. Vojáky s hlídkou u brány toto suverénní jednání ohromilo, a dva z nich dokonce vytáhli své zbraně. Oba měli palcáty. Seběhli ze schodů a zatarasili přijíždějícím cestu.
„Stát!“ křikl jeden z nich a výhružně zamával palcátem. Ether s Maltosem to pozorovali z hradeb. „Teď to začne… chudáci.“ Zabručel Maltos a mrknul na Ethera. „Jo, taky ty dva pocestný lituju, s lukem to uměj bezvadně.“ Odvětil stárnoucímu vojákovi Ether.
„Ty si taky všímavej, to sou elfové, poznám to na dálku.“ Zazubil se Maltos. Ether si oba příchozí rychle pohlédl. Byli o něco vyšší než on, a to byl Ether nejvyšším vojákem v pevnosti, také byli štíhlí a pohyby měli elegantní, snad jen trošičko plíživé, jako nějaké lesní šelmy. Dole mezi tím nastalo rozpačité ticho. Ti, co poznali že jde o elfy, mlčeli a čekali jaké poučení dají těm dvěma idiotům, ti co to nepoznali, čekali jaké dají dva vojáci poučení těm drzým pocestným. „Ustupte z cesty.“ Řekl klidným, melodickým hlasem jeden z elfů.
„To určitě, nejdřív nám řekněte kdo ste, nebo vypadněte.“ Zaprskal jeden z vojáků a výhružně potěžkal palcát. „Mylíš, že ti ta tvá zbraň bude k něčemu platná, člověče?“ zeptal se pobaveně elf a dal jistý důraz na poslední slovo. „Tak to si piš, člověče.“ Odvětil mu posměšně strážný.
Elf si sundal kápi z hlavy. Na ramena se elfovi rozprostřeli světle zlatavé vlasy a nazlátlým očima, hledícíma z tváře krásných rysů s téměř bílou pletí, se zadíval na vojáka.
„Já nejsem člověk, člověče.“ Usmál se elf a hrdě pohodil vlasy tak, aby odkryli jeho špičaté uši „Jsem vinear, nebo po vašem, elf.“ Dodal měkce. Oba strážci brány ztuhli „O-omlováme se, urozený…“ zahuhlal duchapřítomně jeden z nich. Elf se usmál „Odpouštím vám vaši nevědomost.“ Řekl téměř blahosklonným tónem, který naznačoval, že příště již odpuštění nepříjde tak lehce. „A k vaší otázce, mé jméno je Eilin.“ Řekl elf s lehkou úklonou.
Druhý elf k Eilinovi promluvil rychlým, zpěvavým jazykem. Eilin mu cosi odpověděl a z pod kápě se ozvalo odfrknutí. „Můj společník nemá váš druh v lásce, pro to se nepředstaví, ani za celou dobu našeho pobytu zde neukáže svou tvář.“ Řekl Eilin lehce posmutněle.
„A jé, to bude nějakej ze starších. Ten Eilin je jen jeho doprovod.“ Zabručel nahoře na hradbách Maltos „S takovejma sem měl co dočinění před nějakejma osmi rokama v tažení skrz elfskej průsmyk, to je jedno ze tří posledních elfskejch sídel, kdybys nevěděl.“ Bručel voják na Ethera. Mladý šlechtic jen pokyvoval hlavou. Elfa viděl poprvé v životě, ale slýchával o nich různé zvěsti a příběhy, které si často protiřečili. Jediné v čem se shodovaly všechny, bylo to, že elfové jsou stvoření mnohem dokonalejší než lidé, stvoření žijící v absolutní harmonii s přírodou. Podle všeho byli dlouhověcí, žili až patnáct století a většinu té doby vypadali mladě. Stárnutí se na nich projevovalo až v posledních letech jejich života, a postupovalo velmi rychle. Eilin se rozhlédl po vojácích a několika sloužících, stojících okolo. Nakonec se zadíval na Ethera s Maltosem „Vy dva, doveďte mne, prosím, k vašemu veliteli.“ Řekl a ukázal na ně. Ether překvapením málem spadl z hradeb. „Proč chce nás dva, co myslíš?“ zašeptal Ether Maltosovi. Starý voják jen pokrčil rameny „Kdo ví co se mu honí v palici.“.
Pomalu sešli po schodech a zastavili se před elfem. „Tak tedy nás následujte, vznešení vienar.“ Řekl Ether a uklonil se. Eilin se potěšeně usmál, dokonce i elf s kápí pokýval souhlasně hlavou a cosi řekl Eilinovi v jejich jazyce. „Líbí se mu tvé vystupování, mladý člověče.“ Řekl Eilin Etherovi. Ten se jen lehce začervenal a pokynul jim rukou, aby ho následovali…

Místnost, kde přebýval kníže Dragomir, velitel pevnosti a králův bratranec, byla překvapivě stroze zařízená. Byla v ní jediná skříň, postel, stůl a stojan s plátovou zbrojí. Na zdi visel jenom obraz na kterém byl Dragomir s králem zobrazeni na lovu. Dragomir byl muž okolo padesátky, stále však s vypracovanou postavou a dlouhými černými vlasy. Podle jednolité barvy byli obarvené. Z jiskřivých modrých očí mu čišela vynalézavost, inteligence a odvaha.
Plnovous mu na tváři brázdila stará jizva, další jizva mu přetínala levé obočí. Oblečen byl do vlněné košile, které svou kvalitou přesahovala o několik tříd cokoliv, co si mohl dovolit kterýkoliv voják na Irstoffu. Látkové, černé kalhoty měl opásené koženým páskem posázeným safíry. Boty měl kvalitně vyrobené z dračí kůže ozdobené stříbrnými přezkami.
Seděl na křesle umě vyřezaném do tvaru dračích hlav a pařátů, potaženém rudým sametem.
Naproti němu stál za stolem drobný mužík. Na zádech měl blyštivá, blanitá křídla, kterými momentálně nervózně pocukával. Hnědé, kudrnaté vlasy mu spadali na uši, mnohem delšía výrazně špičatější než elfské. Tvář měl drobnou, téměř dětskou, s nepřirozeně velkýma, kulatýma, zelenýma očima, kterým vévodili dlouhé, lehce nahoru stočené řasy a špičatý nos.
Na výšku neměl víc jak metr pětašedesát. Křiklavá, žlutozelené vesta odkrývala hubené paže s drobnými ručkami. Kalhoty z hnědé kůže, přepásané rudým, látkovým páskem s vyšitými magickými znaky měl do půli lýtek. Boty neměl a ukazoval světu drobná chodidla s šesti prsty. Byl to vílí muž, což se mimo jiné poznalo podle hmyzích křídel, ženy víly měli křídla podobná motýlím. Jmenoval se Iclik, a byl čarodějem starajícím se o magické zabezpečení Irstoffu. Víly patřily, stejně jako elfové, trpaslíci a kentauři, ke starším rasám, a jako takové se víly dožívali až dvou set let. Víly byli v magii o mnoho schopnější než kterákoliv z ostatních ras, snad s výjimkou draků. V dnešních dnech bylo potkat Vílu vzácnost, žilo jich jen několik posledních stovek, a to v místě, o kterém neměli ostatní rasy ani tušení, kde se nalézá.
„Nechápu to Dragomie, někdo se dostal přes mé ochrany do Irstoffu a odcizil z mé komnaty několik… mmmm… artefaktů značné moci, které potřebuji pro svou práci! Nezatajil jsi mi nějaký tajný vchod do hradu?“ řekl vysokým, pištivým hláskem Iclik a ručkama rozhazoval tak, že se Dragomir bál, aby nepřišel o oko. Díval se na vílu muže s jistým pobavením, ale zároveň i strachem, jeho drobná tvářička totiž byla nezdravě rudá vztekem a bezmocí.
„Uklidni se, mistře Icliku, ujišťuji tě, že jsem ti nezatajil žádný vchod do hradu, ani tajnou chodbu, o kterých vím. Nevylučuji však, že jsou i také, o kterých netuším Nicméně, měl jsem za to, že zjistit tajné chodby a tak, je tvoje práce. A navíc, ty ‚artefakty‘ které se ti ztratili byli ve tvé komnatě, která byla nepochybně, a nepokoušej se zapírat, znám mágy, lépe zabezpečená než celý Irstoff. Tudíž ten kdo to vzal byl buď velmi, velmi šikovný zloděj, nebo neméně schopný mág.“ Řekl kníže klidným, hlubokým hlasem, který se však proti Iclikovu pištění zdál být hromobitím. Vílí muž se chytal něco namítnout, když tu se otevřeli dveře a v nich stál rozložitý, vysoký voják s halapartnou. „Kníže Dragomire, jsou zde nějací dva vojáci a dva elfové, kteří s tebou chtějí mluvit. Máme je pustit dál?“ zeptal se bručivě voják
Kníže přikývnul „Ať vstoupí.“ Řekl.
Voják zmizel a v zápětí dovnitř vešli Ether, Maltos a dva elfové. Jakmile byli vevnitř, Eilin zpozoroval Iclika, v koutcích mu zacukal úsměv a pozdravil ho švitořivým jazykem.
Iclik se široce zazubil, čímž odhalil drobné, jako břitva ostré špičaté zoubky, a stejně švitořivě elfovi odpověděl. Dragomir vstal z křesla a poklonil se elfům. Ty mu poklonu opětovali a přistoupili ke stolu.
„Co asi můžou od šéfa chtít, hm?“ zemručel šeptem Ether Maltosovi do ucha.
„Co já vim… mlč a poslouchej, třeba se to dozvíš.“ Odvětil stejně tiše Maltos.
Kníže zůstal stát „Čím vám mohu posloužit, ctění elfové?“ zeptal se svým hlubokým hlasem.
Elf s kápí mu cosi odpověděl ve své mateřštině. Dragomir mírně zavrtěl hlavou „Omlouvám se za chyby ve svém vzdělání, ale na rozdíl od svého otce neovládám vaši řeč.“ Řekl kníže omluvně. Eilin pokýval hlavou „Nevadí, jediné o co žádáme je nocleh na jednu noc a trocha zásob, máme před sebou ještě dlouhou cestu.“ Řekl mírně elf a jeho zlaté oči se střetli s Dragomirovýma. Kníže uhnul pohledem jako první. „Jistě, místa je tu dost, a trochu zásob také oželíme.“ Usmál se na elfy kníže. Oba dva pokývali hlavou. Etherovi docházelo, že i když elf s kápí zatím nepromluvil jediné slovo lidskou řečí, určitě ji rozumí. Elfové sou divný patroni, napadlo ho. „Uhm, a co vlastně dva příslušníci vaší rasy dělají takhle daleko od kteréhokoliv elfského sídla?“ zapísknul náhle Iclik. Eilin se na vílího muže zkoumavě podíval. „Cestujeme do borového údolí. Máme tam… jisté vyřizování.“ Řekl a poslední slova zdůraznil a významně se na Iclika podíval. Vílí muž jako by pochopil a pokýval hlavou „Takže on je… Pardon.“ Začal a ihned se zarazil vílí muž. „Přesně tak.“ Usmál se Eilin ale mírně se zamračil, jako by Iclik málem vyzradil něco, co mělo zůstat tajemstvím.
Přesunul svůj pohled na Dragomira „Nyní vás opustíme, lidský kníže, vaši dva muži,“ ukázal na Ethera s Maltosem „Nám ukáží kde budeme dnes přenocovat.“.
„Jistě, Ethere, doveď je do pokoje pro hosty. A dejte si zležet ať je jejich pobyt zde co nejpříjemnější.“ Řekl kníže. Ether kývnul hlavou a Maltose, který se už, už chystal namítnout že nebude dělat slouhu elfum, vytáhl ze dveří. Elfové je následovali…

Dveře pokoje pro hosty se zavřeli. Eilin se svým společníkem odmítli Etherův návrh, že jim ukážou celý hrad, a vykázal je za dveře. Teď elf vydechl a posadil se do jednoho z křesel.
Jeho zakuklený společník si sedl naproti němu a stáhl si kápi z hlavy. Měl jasně modré oči a a tvář mu brázdilo mnoho mělkých vrásek, ve světlých vlasech měl několik stříbřitých pramenů. Tenhle elf měl před sebou nanejvýš sedm let života. Starý elf si natáhl nohy na čalouněnou podnožku a požitkářsky se protáhl. „Někdy si říkám, že lidská sídla jsou lépe vybavená než ta naše. Myslím, že bych si na podobné pohodlí zvyknul.“ Zasmál se zvonivě starý elf a rozhlédl se po místnosti. Huňatý, měkký koberec v modré barvě pokrýval celou podlahu a oběma elfům připomínal moře. Stěny pokryté tapiseriemi a obrazy nesli výjevy z legend ještě před příchodem proroka. Ty nejnovější z obrazů vypovídali o prorokových činech. Na jednom z nich ulpěl pohled obou elfů na dost dlouhou chvíli. Byl to výjev, na kterém vyháněl prorok elfy z jejich prastarých sídel. „Tenhle obraz, bych nejraději spálil.“ Poznamenal starý elf. Eilin jen pokyvoval hlavou a po chvíli sáhnul do brašny a vyndal kameninovou nádobu ve které to šplouchalo. „Aaach… víno z mojí domoviny.“ Zašeptal starý elf a natáhl se po amfoře přes dubový, zlatem vykládaný stůl.
„Nolmare, víte že víno by jste neměl pít… nedělá vám dobře.“ Řekl Eilin a rychle amforu postavil mimo dosah starého elfa. Nolmar se zamračil „Jako imhair, druhý nejmocnější z vládců Stříbrného lesa ti nařizuji, dej sem to víno!“ zavrčel. Eilin se ušklíbl „Mám své příkazy od krále, víno pít nebudete, pokud si pamatuji, jste po něm agresivnější než keanir.“ Použil při tom označení pro temného elfa. Nolmar se zarazil „Proč jen musíš mít pravdu… Ale co s tím vínem uděláš, můj strážče?“ zeptal se a několik vrásek v obličeji se mu napjalo.
„Co? Dám ho těm dvěma lidem, kteří nám dělali doprovod.“ Usmál se mile Eilin.
„To ti zakazuji Eiline, lidem nic dávat nebudeš, už kvůli tomu, co nám udělali, jak zpustošili naši zemi.“ Zavrčel Nolmar a na okamžik omládl a vypadal jako hrdý elfský válečník, kterým býval, než mu začali docházet síly. Ostatně jím byl ještě před několika málo lety. Stále by v souboji dokázal porazit téměř jakéhokoliv člověka, ale proti mladším elfům byl bezmocný. Naštěstí si elfové svých starších vážili, a nikdy by se proti nim nepostavili.
„To už je dávno Nolmare, náš čas končí a nastupuje jejich. I hrdí trpaslíci se s tím smířili, i kentauři z plání. Dokonce i víly, seč se stáhli do ústraní víc, než kterákoliv z našich ras.“ Povzdechl si Eilin, stále nechápaje, proč se Nolmar chová, jako by staré časy nikdy neskončili. Eilin věděl, že Nolmar bojoval s prorokovými vojsky a vybíjel lidské osady, které byli tak drzé, že se odvážili vzniknout v blízkosti elfských lesů, ještě v dobách, kdy o tom, že věk starších ras skončí, neměl nikdo ani tušení. Ach, jak bláhoví jsme tenkrát jistě byli, když jsme ani na varování draků, bytostí žijících na tomto světě ještě před elfy, ba dokonce před staviteli cest, nedali. Oni museli vědět, že každá z ras má svůj čas, než příjde nová doba, nová éra.„Čas elfů ještě zdaleka neskončil. Jistě, nikdy nebudou naše domovy tak dokonalé, tak úžasné a ohromující jako před tisícem let…“ začal starý elf, ale hlas se mu vytratil. Pohled zamlžil a Eilin poznal, že se vrací do dob svého mládí, do dob říše Etaien a její krásné královny Altajy. Eilin sám byl mladý, nežil ještě ani tři století, možná pro to, že žil ve světě kde vládnou lidé, nechápal Nolmarovi myšlenky.
Tiše se zvednul z křesla, vzal amforu a vyrazil z pokoje. Ještě než za sebou zavřel dveře, zašeptal k Nolmarovi, vzpomínajícím na elfskou říši „Promiňte, ale ti lidé to víno ocení lépe, než kdokoliv z našeho rodu…“ posmutněle se usmál a tiše za sebou zavřel dveře…

Iclik se mračil na celý svět. Ihned jak se vrátil od Dragomira, zamknul se v komnatě, kterou tvořila knihovna táhnoucí se okolo dvou zdí, okno, dřevěný stůl pokrytý mnoha svitky a přístroji potřebnými pro Iclikův druh magie. Polička nad jeho postelí však byla prázdná. Tam byli artefakty z dob, kdy víly ještě vládli společně s elfy světu. Bylo to dědictví, které se v Iclikově rodě předávali již mnoho generací. Vztekle zatřepotal křídly, které při pohybu získali připomínali duhu a vznesl se několik palců nad zem. Tiš zašeptal několik slov.
Dnes již po dvacáté kontroloval magické ochrany. Stále však nenašel žádnou známku byť jen sebemenšího narušení. I kdyby byl vetřelec tak dobrý, že by nespustil poplach v jeho hlavě, stejně po sobě musel zanechat stopu v ochranných kouzlech. Leda že by… „Já idiot, že mě to nenapadlo dřív!“ vypískl Iclik a snesl se na zem. Ze stolu seberal jeden z přístrojů, podivný válec s mnoha trubicemi, z nichž každá končila drahokamem jiné barvy. Zašvitořil nad ním několik vět a drahokamy se rozzářili. „Ukaž skryté.“ Zašeptal vílí muž přístroji.
Z drahokamů vytryskly proudy světla a změnili se v duhový vír. Iclik viděl sám sebe jak v noci spí a jak se otevírají dveře jeho komnaty. To mělo spustit poplach. Nespustilo.
A v nich stál tvor, tak odporný, že se i Iclikovy, který něco podobného očekával, zvedl žaludek. Ten tvor měl velikost zhruba jako člověk. Nohy měl zakončené ptačími hnáty ¨, hlavu protáhlou, plnou chapadlovitých výstupků a tlamu plnou dlouhých, ostrých zubů. Neměl paže, ne takové jaké bylo možno vídat u většiny tvorů. Byla to chapadla. Další chapadla vyrůstala tvorovi z páteře a z vrcholku hlavy. Lesknul se slizem.
„Nevystopovatelný… Ale kdo by dokázal tuhle bytost vyvolat?!“ huhlal si Iclik a křídla na zádech mu cukala, jako vždy když byl nervózní, nebo hluboce zamyšlený.
„Také je stále na hradě, protože generátor magického štítu ještě drží… Musím ho najít… ale jak…?“ mumlal si vílí čaroděj. Po chvíli odložil přistroj zpět na stůl. Nevystopovatelný chtěl jen to, co drží obranou magii v chodu. Artefakt vystopovat nemohl, neboť byl pod vlivem Nevystopovatelného osobní ochrany. Věděl, že kdyby se o to pokusil, bude zdroj vycházet odevšad. Navíc se tyhle bytosti uměli zneviditelnit, což znamenalo, že ptát se vojáků jestli neviděli chapadlovitou, oslizlou příšeru, nemělo žádný význam. Iclik si povzdechl a posadil se na postel, hlavu svíral v dlaních. Krom toho, že absolutně netušil, jak Nevystopovatelného najít, se ho i bál. S takovou bytostí se setkal jen jednou, před šedesáti lety, a tenkrát ho to setkání málem stálo život. Po chvlice zvedl hlavu a usmál se „Nemůžu najít zdroj kouzla… ale ostatní artefakty ano, ty Nestopovatelný nepotřeboval… alespoň doufám.“ Zahuhlal ve své švitořivé řeči pro sebe. Nohy vtáhl na postel a přehodil je křížem přes sebe. Rozpřáhl ruce, jako by někoho vítal a začal šeptem odříkávat magická slova. Oči měl zavřené. Před vnitřním zrakem se mu rozprostřel půdorys hradu. Jak magická slova pokračovala, nabýval ševelivý šepot na intenzitě a rychlosti, takže se brzy změnil v něco, co připomínalo hlasité bzučení jakéhosi obrovitého brouka. Iclikovi se před vnitřním zrakem rozsvítilo šest světel namodralé záře, různě po Irstoffu. Tam byli artefakty jeho rodu. Ten hlavní však neviděl, ostatně nečekal, že by dokázal proniknout ochranou Nevystopovatelného. Jaho pozornost však po chvíli upoutalo něco jiného. V jednom ze sklepení uviděl červenou auru, která mohla znamenat jediné. Cizího mága. Ihned přerušil vyhledávací kouzlo a soustředil se jen na rudou auru. Několika rychlými slovy a gesty na ní uvalil stopování. „Tak, už mi neutečeš. Nejdřív si posbírám artefakty, aby nikoho z vojáků nenapadlo je vzít a později někde prodat… Potom se postarám o tebe… a podle té záře odhaduji, že máš dost velkou moc na to, vyvolat Nevystopovatelného.“ Zamumlal si pro sebe vílí muž a otevřel oči. Stejně však nešlo Iclikovi do hlavy, jak dokázal mág projít jeho obranou. Pokrčil nad tím rameny a vyběhl z pokoje. Na to se ho zeptá až se s ním půjde vypořádat. V polovině chodby se zastavil a otočil se ke dveřím, které zapomněl zavřít. Udělal to jediným mávnutím ruky. Zatřepotal křídly, vznesl se
a mnohem rychleji než běžící člověk se rozlétl do hlubin hradu za svými drahocennými artefakty…

Eilin již téměř hodinu bloudil po Irstoffu v marné snaze najít Ethera s Maltosem. Vojáci se mu vyhýbali a vrhali na něj z části vystrašené, z části nenávistné pohledy. Kamenné chodby hradu mu navíc připadali tísnivé, a nepříjemné. Chlad, který se šířil hradem s postupujícím odpolednem, a prodlužující se stíny mu naháněli trochu strach. Za jedním z oken uviděl slunce, které se pomalu sklánělo za obzor na západě. Jednu chvíli okolo něj prolétl Iclik s hlasitým bzučením svých hmyzích křídel. Málem elfa srazil. Ten si z toho nic nedělal, s vílami se setkal již několikrát, a jistá roztržitost, kterou měli vrozenou, ho z míry vyvést nemohla. Nakonec se rozhodl zkusit štěstí na hradbách, kde viděl své dva průvodce když přijeli. Vyrazil hradní chodbou do místa, kde si pamatoval schodiště vedoucí dolů. Po chvíli narazil na trojici vojáků, zažehujících pochodně. „Pánové, kudy se dostanu nejrychleji na nádvoří? V chodbách hradů, jako je tento, se jen těžce orientuji, a nedělají mi dobře.“ Oslovil muže. Dva z nich zbledli, jako by napůl očekávali, že se na ně elf v dalším okamžiku vrhne.
„No, tak běž tady tou chodbou rovně, na první odbočce doprava a po pár krocích uvidíš schodiště. Až uplně dolu nechoď, tam sou sklepení, ale myslim si, že vstupní bránu najdeš.“ Zazubil se na něj voják, nesoucí štos pochodní, kdyby bylo potřeba nějakou vyměnit.
„Děkuji.“ Usmál se Eilin a vyrazil chodbou. Po chvíli se skutečně dostal ke schodišti. Dostat se na nádvoří byla už otázka několika minut.
Když prošel vstupní bránou, ze vnitř zdobenou elfskými znaky, čehož si všiml až teď, a byl tím příjemně překvapen, až na to že jimi byli napsány nesmysly. Ale co, pomyslel si, asi je to u lidí v módě. Na hradbách skutečně uviděl své dva průvodce a po schodišti zamířil k nim.
Na jednom ze schodů si málem zlomil nohu, když uklouzl po něčem, co tam nechal ležet nějaký voják, když to nestihl na latríny. „Fuj, horší než zvířata…“ zamručel Eilin. Pohlédl na rozmáznutou hromádku a povzdechl si. Znechuceně oklepal botu a pokračoval dál po schodech nahoru. Maltos si ho všiml jako první, a nejistě na něj zamával. Eilin mu zamávání opětoval a rychle došel až k nim. „Na ete aela Eilin.“ Pozdravil elfa Maltos elfsky, čímž Ethera, a částečně i Eilina, překvapil. „Aáá… Vy umíte elfsky?“ zeptal se s mírně pozvednutým obočím Eilin, ihned jak pozdrav opětoval. „No, trochu málo jo. Před vosmi rokama sem nějakej čas přebejval v elfskym průsmyku. Šli sme tam na pomoc proti skřetum.“ Odpověděl Maltos. „Proto ten přízvuk… Vznešení mluví trošku jinak než my.“ Zasmál se Eilin. „To neposoudim, mě zní elfština stejně. Ale maj povětšinou černý vlasy.“ Ušklíbl se Maltos. „Ano, to je pravda.“ Řekl elf a z pod pláště vytáhl amforu s elfským vínem.
„Do kterého ze tří elfských sídel vlastně míříte? Smím li to tedy vědět.“ Zeptal se Ether, který se konečně dostal ke slovu. „Ani do jednoho. Do toho čtvrtého.“ Zazubil se na Ethera přátelsky Eilin. Ether svraštil obočí „Stříbrný les, Březové údolí, Elfská soutěska… O dalším jsem jaktěživo neslyšel.“ Zabručel zamyšleně. „Ale jistě slyšel. Vzniklo teprve před pár staletími, když starší utíkali z této země přes moře, aby našlo novou domovinu.“ Zasmál se zvonivě elf. Maltos pokýval hlavou „Myslíte zářící přístavy, že?“. Elf přikývl.
„Přišel jsem jen, abych vám dal tady tohle. Je to elfské víno, a mému společníkovi nedělá dobře. Vezměte si ho, jako projev mých sympatií. A nevypijte ho naráz, je o hodně silnější, a mimo jiné i chutnější, než vaše vína. V malých dávkách posiluje smysly. Takže si ho uschovejte na nějaké bitvy.“ Řekl Eilin a s širokým úsměvem podal amforu Maltosovi. Ten ji převzal a položil na zem, vedle sebe. „Nevím, co vám dát na oplátku, Eiline…“ začal rozpačitě. Elf však jen mávnul rukou „Nic,“ řekl „snad jen vaše přátelství.“ Dodal s úsměvem.
„To beru, ale pochybuji, že se ještě setkáme…“ řekl Maltos s povzdechem.
„S vámi možná ne, ale předpokládám, že se na cestách setkám s vašimi potomky. Sbohem.“ Usmál se Eilin a rychle zmizel ve tmě.
„No, a co s tim vínem Maltosi?“ zeptal se Ether a hladově se po amfoře podíval.
„Tak na to zapomeň mladíku. To víno si dáme až před bojem, budeš se divit, jaký má účinky, sám sem to zažil jenom jednou nebo dvakrát, ale dosmrti na to nezapomenu.“ Zachechtal se Maltos…

Je půlnoc. Hluboko v Irstoffských sklepeních, sedí za starými, borovými dveřmi pětice Astarských Hadích templářů. Všichni na sobě mají poloplátové černé zbroje s trojzubcem omotaným hadem, vytepaným a zlatě nabarveným, na hrudním plátu. U pasu jim visí meče s jílcem zakončeným stříbrnou hadí hlavou. Kuželovité helmice s chráničem nosu drží na kolenou. Zlaté pláště mají ovinuty kolem sebe, aby jim nebyla taková zima a pozorují vysokého, zavalitého čaroděje jak nad jemně zářícím artefaktem, který má podobu vílí ženy, mumlá jakási kouzelná slova. Vedle něj stojí obluda, na kterou se ani jeden z templářů nedívá. Nebo se o to alespoň snaží, co chvíli jim pohled sklouzne na její oslizlé tělo s desítky chapadel, které se okolo ní vlní jako hadí ocasy. Kolik je stálo sebeovládání, tuhle bestii nezabít, a muset se jí držet, když procházeli jednou z tajných chodeb sem, do hradu, aby dělali mágovi osobní ochranku, kdyby něco selhalo. Voda, kterou si nesli sebou došla před několika hodinami, a jídlo vůbec neměli. Kručelo jim v žaludcích, a trpělivost s mágem a jeho chabými pokusy zničit artefakt, pomalu docházela. Jeden z templářů se se zasténáním posadil trochu pohodlněji. Na kamenné podlaze to však moc nešlo. A nebýt mágových kouzel, v prázdné místnosti by byla úplná, neproniknutelná tma. Náhle ze zablesklo. Ohlušující rána vyrazila staré dveře z pantů a otřásla sklepením. Několik okamžiků se vracela v ozvěnách zpět.
Dva z templářů zasáhli dveře v plné síle. Jeden z nich ležel na zemi s krkem v nepřirozeném úhlu. Druhý také ležel, sténal a držel se za rozdrcený obličej. Zbylí tři templáři, mág i Nevystopovatelný pohlédli do dveří. Mezi nimi se za tichého bzučení vznášela drobná Iclikova postavička. V jedné ruce držel železnou hůlku zakončenou zářícím diamantem, ve druhé krátký mečík s čepelí do tvaru listu. V téměř dětských rysech se zračila zuřivost a zářivě zelené oči byli chladnější než led. Iclik přelétl zuřivým pohledem místnost. V prvním okamžiku, kdy byli všichni strnulí leknutím a překvapením, se vílímu muži zdálo, že se dají na útěk. „A mám vás, krysy vetřelý!“ zapištěl Iclik. V dalším okamžiku se templáři vzpamatovali a vrhli se na něj. Jeden zaškobrtl o svůj plášť a spadl na zem. Další dva tasili meče a pustili se do Iclika. Vílí muž lehce odrážel jejich výpady svým mečíkem a neustále měnil výšku, aby měli co největší problém ho zasáhnout. Sekl mečíkem a jednomu dotěrnému templáři proťal krk. Uhnul před sprškou krve a rychlými údery se pustil do druhého. Mág mezi tím zuřivě šeptal kouzla, která se však stále bezvýsledně odrážela od Iclikova artefaktu.
Třetí templář se vyhrabal na nohy a odhodil svůj zlatý plášť na kamennou podlahu za sebe.
Vytasil meč a sekl po Iclikovi ze strany. Vílí muž uhnul. Zašeptal jakési slovo a z hůlky s diamantem vypálil se zahřměním blesk. Zasáhl špičku templářova meče. Muž zařval v agónii a sesypal se na zem jako hadrová loutka. Kouřilo se z něj, lehce sebou škubal a ve vlasech mu lehce jiskřilo. Poslední templář odhodil meč a začal couvat k zadní stěně místnosti. Iclik, který viděl rudě, se k němu rozlétl rychle jako šipka a zabodl mu mečík do srdce. Prudce ho vyrval z rány a otočil se na čaroděje, který se konečně přestal snažit prolomit kouzlo chránící artefakt. „N-na něj!“ zakoktal čaroděj, bledý strachy, Nevystopovatelnému. Bestie basově zamručela a natáhla chapadla proti Iclikovi. Z hůlky znovu vystřelil blesk.
Na Nevystopovatelného však neměl žádný účinek, snad jen že to s ním lehce škublo.
Bestie zařvala a odrazila se na ptačích nohách. Iclik vylétl ke stropu, chypadla ho však chytila za nohy a táhla dolů takovou silou, že se neměl sebemenší šanci ubránit. Další chapadlo vylétlo vzhůru a udeřilo Iclika do hlavy. Sletěl nekontrolovatelně dolů. V půli cesty k zemi se vymrštilo jedno z chapadel na netvorových zádech a mrštilo jím proti zdi. Vílímu muži náraz vyrazil dech. V zápětí se vzpamatoval a po dalším z chapadel ťal mečíkem. Čepel prošla chapadlem a část ho oddělila. Iclika pokropila šedavá, páchnoucí tekutina. Chapadlo se však stáhlo. Nevystopovatelný zavyl . Vymrštil všechny chapadla. Iclik stačil ještě jedno přetnout, než ho zbytek omotal a za každou z končetin ho uchopilo jedno. V křídlech ucítil bolestivý tlak a škubnutí. Zařval bolestí. Po zádech mu stékala zlaté vílí krev. Stvůra odhodila utržená křídla a začala vílího čaroděje škrtit. Z posledních sil zašeptal odblokovaní kouzlo, které uvolnilo z hůlky všechnu energii, a vyslalo ji proti Nevystopovatelnému. Náraz bestii odhodil na zeď a propálil ji do hrudi velkou, zčernalou díru, ze které se kouřilo. Po pár okamžicích z ní začala vytékat odporná tekutina. Nevystopovatelný se i tak pokoušel vstát. Vzepřel se na chapadlech, která měl místo paží. V zápětí však znovu padl na zem, s tlamou otevřenou a rozeklaným, hadím jazykem visícím ven. Iclik se zvedl ze země, kam dopadl když ho netvor při nárazu pustil. Dýchal přerývaně a v místech, kde měl křídla, cítil jen tupou, pulsující bolest. Odhodil hůlku, která mu byla nyní, když z ní uvolnil všechnu magii, k ničemu, a upřel pohled na čaroděje. „Tak…“ zasípal vílí mág a na pravé ruce mu zazářil prsten s rudým kamenem. Čaroděj hodil artefakt na zem a ze záhybů pláště vytáhl zlatý medailon se safírem uprostřed. „Chceš souboj? Máš ho mít, nejsi ve stavu, kdy bys mne dokázal porazit.“ Zavrčel mág dunivým hlasem. Iclik se z posledních sil usmál a jediným gestem vypustil z prstenu ohnivou kouli. Astarský čaroděj vykřikl slovo moci a ze safíru vyšlehl modrý štít. Plamen se o něj rozbil, jako příboj o útes. „Nemáš šanci proniknout, skrčku, na magických osobních obranách jsem cvičil přes čtyřicet let. A byl jsem nejtalentovanější ze svého ročníku na ostrově mágů.“ Zasmál se surově Astařan. Iclik zavřel oči a vytěsnal z hlavy bolest. Všechnu energii dal jen do ohnivé koule, kterou vypustil ne z prstenu, ale z prstů. Bez problému prorazila mágův modrý štít a zasáhla ho do hlavy. Mág zaječel, jak mu vlasy i krátce sestřižené vousy začali hořet. Padl k zemi a pláštěm, který ohodil templář, se snažil udusat oheň. Bezvýsledně, šílený bolestí se v marné snaze uhasit oheň o kamennou zem, zabil. Z ohořelé hlavy mu vytékala krev. Nehýbal se. Iclik se doplazil k artefaktu a sevřel ho v rukou. Zaševelil pár slov a artefakt mu dodal dost magické síly na to, aby se s modrým zábleskem teleportoval do své komnaty…

Ethera probudil hluk, jaký může udělat jen brána, která se s třesknutím zavře, křik důstojníků, dupot okovaných bot a řinčení zbrojí a zbraní. Maltos stál pár metrů od něj, připínal si štít a v ruce držel sekeru. Sundal si i pásku, kterou nosil jen pro to, že jeho druhé oko mělo jinou barvu než to první. Černou. „Vstávej, útočej na nás!“ zabručel na Ethera a zamrkal na něj černým okem. „Vypadá to divně.“ Zašklebil se na něj Ether. „Proč myslíš, že nosim tu zatracenou pásku, hm?“ zazubil se Maltos a popadl svojí sekeru. Ether vyskočil z postele. Jak nejrychleji to šlo na sebe navlékl kroužkovou košili a kalhoty. Připásal si meč, na hlavu narazil kulatou helmu a nazul si boty. Vyběhl z ubikací, a vyrazil po schodech na hradby. Málem si zlomil nohu na tom samém, na čem večer Eilin. Většina mužů na hradbách byli lučištníci nebo arkebuzníci. Našlo se tam ale i pár zvědavců, jako on a Maltos.
Doběhl k němu a stoupl si vedle něj, při čemž odstrčil drobného vojáka s dýkami v rukou.
„Co to tady smrdí?“ zavrčel Maltos. Ether jen beze slova ukázal na svojí zasviněnou botu.
Maltos se zachechtal. Nedaleko od nich stál kníže Dragomir a Iclik, výrazně bledý a bez křídel. Ether se podíval za hradby. U lesa se formovalo menší vojsko černě oděných vojáků.
Zahlédl tam několik praporců, na dálku však nedokázal rozpoznat, o jaké roty jde.
„Icliku, co se u všech mordů děje?“ zabručel Dragomir na vílího mága. „Z fronty jsem dostal zprávu, že trhlinou v obraně proniklo asi tak pětiset astařanů. Sice to tam už zase maj pod kontrolou, ale jsou pod tlakem a posily nemohou poslat. Je to na nás.“ Řekl Iclik, a mluvil tichým, unaveným hlasem. „Snad se udržíme… doufám… mimochodem, co se ti stalo?“ zeptal se ještě kníže Iclika. „To je na dlouho, Dragomire, a o ty křídla si starost nedělej, za pár týdnů narostou znovu.“ Odvětil čaroděj.
Na hradbu vybíhal Eilin se svým společníkem, který měl kápi na hlavě. Zastavili až u Ethera.
„Co se děje?“ vyhrkl elf, jakmile nabral dech. Ether mu řekl co věděl. Elf se zazubil „Máte to víno?“. Maltos přikývl a od pasu si odepnul amforu. Odzátkoval ji, a dopřál si pořádný lok.
Poslal ji Etherovi, který ho napodobil. Na okamžik mu vylezli oči z důlků „Ty vole, to má říz.“ Zabručel. Elf si také loknul a něco řekl svému společníkovi. Z pod kápě se ozval smích a v zápětí hltavé loknutí. Ostatní vojáci na ně hleděli se značnou závistí.
„Nechte kolovat!“ nařídil Eilin a podal amforu Dragomirovi, který stál vedle něj. Kníže si loknul a poslal dál. Nakonec se napilo asi dvacet vojáků.
Z černé masy se oddělili tři jezdci a cválali k hradu. Nesli bílý prapor vyjednavačů.
„Aha, takže ani tentokrát se to neobejde bez formálností.“ Povzdechl si kníže.
Jezdci zastavili asi dvacet metrů od hradeb. „Lord Chlorik vám dává možnost vzdát se. Pokud tak učiníte, dá vám náskok dvou dní. Pokud ne, zemřete tady.“ Zakřičel posel.
„Ať si trhne hnátou!“ zařval mu kníže v odpověď, takřka bez rozmýšlení.
„Jak chcete. Připravte se na boj… a na smrt!“ zařval na něj posel a vyrazil zpátky. V tom zasvištěl šíp, který vystřelil Eilinův společník. Eilin ho okřikl, ale už bylo pozdě, posel se skácel ze sedla s šípem v zádech. Kníže se otočil ke svým mužům „Mohli jsme utéct, a zemřít o dva dny později! Tady, se však ubráníme snáze než kdekoliv jinde! Dali jsme slib králi, a ten splníme, budeme bojovat za Eandir, za svobodu, a v neposlední řadě i za mého bratrance, krále!“ zařval a vztyčil praporec s eandirským lvem, který Ether až do teď považoval za položené kopí. Vojáci pozvedli své zbraně jako jeden muž a bojovně zařvali.
„Lučištníci!“ zvolal Eilin „Byl bych vděčen, kdyby jste se pro tuto chvíli řídili mými pokyny!“. Lučištníci po pár okamžicích mručení pokývali hlavami, a Eilin začal vykřikovat rozkazy. „Ani bych netušil, jak se nám ti elfové budou nakonec hodit.“ Zabručel si kníže pod vousy. Ether ukázal k lesu. Astarští vojáci z lesa vynášeli vysoké žebříky. Po pár okamžicích zazněla trubka, a první vlna útoku začala…

„Miřte jak nejlépe zvládnete! Teď, pal!“ zařval Eilin, a sám vypustil šíp do astarských řad.
Několik šípů skolilo astařany, většina z nich však stačila zvednout štíty. V zápětí byla palba opětována. Čtveřice lučištníků padla k zemi, další, kterého šíp zasáhl do břicha s výkřikem spadl z hradeb dolů. První žebříky se opřeli o hradby. Šípy létali vzduchem na obě strany, eandirští však z hradeb působili mnohem větší škody. Ether, kterému hrot šípu rozťal tvář, s heknutím odkopl od hradeb jeden žebřík. „Mladej, čekej až na nich budou, takhle to moc nepomůže!“ zamručel mu těsně vedle ucha Maltosův hlas. Na to nemuseli čekat dlouho, po chvíli se objevila na hradbách první hlava s kuželovitou helmicí. Nějaký voják do ní praštil štítem a muž se s výkřikem zřítil dolů. Vzal sebou dva další. Na horu se však drali další, a brzy se několika z nich podařilo vylézt nahoru. Vzduchem se mihla Maltosova sekera. Zasekla se do páteře astařanovi, který se k Maltosovi otočil zády, když odrážel útoky dvou dalších vojáků. Ether s funěním shodil další žebřík, tentokrát plně obsazený. Vojáci Astarské říše, kteří se na něm drželi, s výkřikem spadli dolů, do vlastních řad. Lučištníci stále vysílali šípy dolů z hradeb, kde zanechávali převážně krvavou spoušť. Kníže, s obouručním mečem doslova přepůlil astařana, který se vyhoupl na hradby před tím, než stačil Iclik kouzlem srazit žebřík dolů. Po hradbách se rozlévala krev a obsah vnitřností. Ether, zabraný do souboje s mohutným, holohlavým astařanem bez helmice, zahlédl koutkem oka jak jiný astařan, se sekerou podobnou té, jakou používal maltos, vyřídil dva eandirské lučištníky. V dalším okamžiku se přihnal voják s palcátem a rozdrtil holohlavci hlavu, dal do úderu takovou sílu, že se mozek rozstříkl po okolí. V této chvilce nepozornosti zasáhl astařan Ethera do boku. Zbraň sklouzla po kroužkové košili. Ether zavrčel. Zuřivě švihl mečem a astařanovi, který začal zdvihat meč k obraně jen o chvilinku později, rozťal krk. Voják upustil meč a oběma rukama si držel ránu, ze které tryskala krev. Pozpátku doklopýtal k hrabám, ze kterých se zřítil dolů. Mezerou, mezi bojujícími zahlédl, jak kníže rozťal od ramene k boku dalšího astařana v kožené zbroji, a dalšího skopnul i se žebříkem dolů.
Maltos shodil jeden žebřík a stanul tváří v tvář astarskému válečníkovi v černé, matně se lesknoucí šupinové zbroji. V ruce držel zakřivenou šavli, podobnou takovým, jaké používali jižanští nájezdníci. Šavle se mihla vzduchem. Maltos odrazil úder štítem. Opětoval útok. Břit jeho sekery usekl vojákovi ruku, ve které třímal malý kulatý štít. Svým štítem ho shodil z hradeb. Do levého ramene ho náhle zasáhl šíp. Maltos zařval a zacouval ke schodišti. Pokusil se šíp vytáhnout, ale byl moc hluboko, spokojil se tedy s tím, že ho přelomil.
Ruka se štítem ho odmítla poslouchat, a tak ho odepnul a vrhl se do boje jen se sekerou.
Zuřivě se ohnal po hlavě, která vykoukla na nově vztyčeném žebříku. Odlétla s velmi překvapeným výrazem.
Ether mezi tím zlikvidoval dalšího astařana a nyní stanul tváří v tvář největšímu muži, jakého kdy viděl, výškou mohl směle soupeřit s Eilinem a svaly s kterýmkoliv z trpaslíků. Ether se v duchu podivil, jak je možné že ho žebřík unesl. Poloplátová zbroj se leskla a hlavou obrovi zakrývala plná helma, s obdélníkovým průzorem na oči. Ether uskočil před jeho výpadem, meč, který obr svíral v mohutné pěsti, se k jeho velikosti zdál jako párátko.
Etherův meč zazvonil o hrudní pancíř. Sotva stihl pozvednout čepel k obraně. Síla úderu mu ji div nevyrazila z ruky. Obr se pohnul překvapivě rychle. Ether ucítil, jak mu obrova zbraň prorazila kroužkovou košili a zaryla se mu do boku. V tom okamžiku bodl mečem vzhůru. Neminul, čepel zajela do průzoru helmice a obr klesl k zemi. Ethera strhnul sebou.
Ether se pokusil vytáhnout meč z obrovy lebky, ale byl tam zaseknutý. Vyhrabal se na nohy a popadl meč, ležící kousek od něj, podle hadí hlavy na jílci, to nejspíš byla zbraň nějakého templáře. Napadlo ho, proč ještě neslyšel ani jeden burácivý výstřel z arkebuzy. Ohlédl se na místo, kde arkebuzníci stáli naposledy. Tři z nich byli mrtví, trčeli z nich šípy, další seděl opřený o hradbu a držel se za rozťaté břicho, ze kterého mu vylézali vnitřnosti.
Eilin bleskově uložil luk do pouzdra které si následně přehodil přes rameno. Vytasil dva lovecké tesáky, které se mu houpali u pasu a rychlým sledem úderů donutil dotírajícího astařana couvat k hradbám. Muž nakonec s mnoha drobnými poraněními přepadl dolů. Téměř instinktivně se elf otočil, aby proťal hrdlo dalšímu vojákovi, blížícímu se k němu zezadu. Skokem se přenesl k žebříku a každým tesákem usekl jednu ruku astařanovi, lezoucímu nahoru. Muž se s křikem zřítil. Eilin se rozhlédl a uviděl Nolmara, bojujícího se třemi astařany na vzdálenějším konci hradeb, kde se útočníkům podařilo prorazit. Nolmar v rukou držel elegantní dlouhý meč se štíhlou čepelí, esovitě zakřivenou záštitou a jílcem omotaným trávou laespall, která byla když seschla pevnější než kůže. Starý elf, lehce odrážel všechny výpady a občas dokonce nějaký zasadil. Kousek od něj ležela mrtvola s probodnutou lebkou.
Nolmar švihl mečem dolů, a vzápětí šikmo do leva. Uťal u zápěstí ruku jednomu astařanovi.
Ten se jen nevěřícně díval na krvácející pahýl, když ho do zad trefil šíp takovou silou, že při dopadu si rozdrtil obličej o zem. Starý elf se lehce vyhnul dalšímu výpadu a seknul astřanovi po ruce. Ten výpad odrazil, elf se musel rychle stáhnout, neboť druhý astařan se ihned vrhnul do útoku. Na hradby se šplhal další. Nolmar zuřivě zavířil mečem. Jeden výpad astařan odrazil, další šikmý úder mu rozpůlil lebku. To už k Nolmarovi dorazil Eilin, který kopnul sápajícího se astařana do hlavy, až to křuplo. Muž se pustil, ale nohou se zahákl do žebříku a převážil ho. Eilin oba lovecké tesáky zabodl do zad Nolmarovu protivníkovi.
V ten okamžik se ze zdola ozvali trubky, ohlašující ústup. Astarská černá vlna se rychle vzdalovala od hradeb, provázena svistotem šípů.
Ten den na hradbách zemřelo dvaačtyřicet obránců, patnáct jich bylo zraněno tak, že do boje byli nepoužitelní. Astařanů zemřelo více než sto…

Dragomir seděl na posteli ve své komnatě a Iclik mu rychlými pohyby zašíval dlouhou, ale ne moc hlubokou, ránu na zádech, v místě, kde se pláty zbroje spojovali. Kníže si nevzpomínal, jak k ní přišel. Velmi ho udivilo, když si takto z blízka všiml, že vílímu muži na zádech vyrůstá něco, co mohou být jen zárodky nových křídel. „Ještě dva takový útoky, a je po nás… Nějaké zprávy z fronty, Icliku?“ zamručel kníže a syknul, neboť Iclkik, který vypadal unaveně jako ještě nikdy, nechtěně píchl jehlou do svalu. „Pardon… Nic, posily nepříjdou, riskovali by tím jenom že se další astařani dostanou skrz. Jedné, co mě napadlo, je požádat o pomoc nějakou jinou pevnost, v okruhu dvou dní cesty jsou přaci další tři, ne?“ vypískl unaveně Iclik. Dragomir pokýval hlavou „Ano… to by možná šlo. Nejlepší bude, když se zkontaktuješ s mágem Ardholmu, ten je den cesty odtud.“ Řekl lehce zamyšleně kníže.
„Rozkaz, pane kníže!“ vypískl Iclik a dokončil stehy. V zápětí seskočil z Dragomirovi postele a zavřel oči. Kníže znal ten prázdný výraz v Iclikově obličeji. Znamenalo to že mužík se soustředil na magické proudy. Dragomir znal Iclika většinu svého života, a mohl právem říct, že má za přítele vílu. Po chvíli otevřel Iclik své zelené oči „Sir Brier souhlasil, že příjde na pomoc. Zítra touhle dobou zde bude i se svými vojáky. Pokud vím, Ardholme je o dost větší než Irstoff. Myslím, že nikdo z vojáků Astarské říše nepřežije.“ Řekl s nepatrnou známkou jistého zadostiučinění. „To rád slyším… proč se mi ale zdá, že z toho masakru máš radost? Nemá to něco společného s tím tvým… zraněním?“ zamručel Dragomir a protáhl se, jen aby zjistil, jak moc jsou stehy na zádech pevné. „Možná ano, možná ne.“ Zazubil se vílí mág.
Kníže mu věnoval zkoumavý pohled...

Na hradbách i pod nimi pláli louče. Řinčení mečů a výkřiky přerušovalo jen pomalé, vytrvalé „Buch, buch, buch…“ vydávané beranidlem, které zstarané tentokrát přivlekli sebou. Útok začal zhruba před dvaceti minutami, když z lesa vyvlekli několik stromů svázaných k sobě.
Kryti štíty, se vojáci nesoucí beranidlo dostali bez ztrát až k bráně, která se nyní prohýbala a hrozilo, že se brzy pod útokem prolomí. Další vojáci znovu šplhali po žebřících na hradby.
Kníže, ani Eilinův společník zde při tomto útoku nebyli. Ether držel v jedné ruce meč, ve druhé pochodeň. Obojím se oháněl po astařanech. Maltos, opět se štítem, stál poblíž a likvidoval astařany, kteří měli odvahu vystrčit hlavu nad hradby v jeho blízkosti. Ether přiskočil k astařanovi, který se právě vydrápal na hradby a hrozivě se oháněl palcátem. Vrazil mu pochodeň do obličeje. Astařanovi začali hořet vlasy a zaječel bolestí. Utrpení mu ukončila Maltosova sekere zaťatá do lebky. Buch, Buch. Zaduněly znovu údery na bránu.
„Kurva, za chvíli jí prolomí!“ zavrčel Maltos a sekl dalšího astařana do hrudi a bezvládné tělo skopnul z hradeb dolů. Etherovi se podařilo zapálit horní část jednoho ze žebříků a shodit ho dolů. To mu vnuklo nápad „Maltosi?“ křikl na vojáka. Maltos praštil tupou stranou sekery po hlavě astařana který se objevil, jen to zadunělo. „No?! Co je sakra?“ Prsknul Maltos.
„Máme tady olej, nebo smůlu?“ zakřičel přes hluk boje na Maltose. „Vim na co myslíš, ale kdyby sme to tady měli, už dávno ti parchanti s beranidlem hořej!“ zařval Maltos v odpověď.
Ether již neměl čas říct něco dalšího, proti němu doslova vyskočil ze žebříku astařan, až na bederní roušku nahý, s obrovitou sekerou v rukou. Nebyl o moc vyšší než Maltos, ale za to měl dvakrát více svalů. Proč mám jen smůlu na takový zabijáky, blesklo hlavou Etherovi, než musel uskočit před vertikálním sekem. Zaútočil pochodní. Zabiják o krok couvnul a znovu seknul, tentokrát ve smrtícím půlkruhu, který sice minul Ethera, ale téměř přepůlil jiného eandirského vojáka, kterého Ether znal jako Marka. Zabiják vyrval sekeru z mrtvoly a zuřivě zaútočil na Ethera. Mečem nic nezmohl, kdyby ho zvedl na obranu, sekera by ho zlomila. Kdyby se odvážil k útoku, sekera by přepůlila jeho. Zabiják si doslova prosekával cestu mezi bojujícími. Očividně mu bylo jedno, jestli zasáhl eandirského nebo astarského vojáka. Jednoho astařana nabral na sekyru a přehodil dolů, dalšímu, eandirskému, usekl hlavu.
Odněkud přilétl šíp. Zabijákovi se zabodl do hrudi, toho to však nezpomalilo, zuřivě zařval a začal se probíjet s mnohem větší zuřivostí než před tím. Ether, který stále couval, a bál se, kdy narazí na konec hradby, nebo nějakého duchapřítomného astařana za zády, zpozoroval, jak k němu uhání Maltos, sekeru nad hlavou, připravenou k úderu. Ten dopadl na zabijákovu lebku za pár okamžiků. Čepel sekery se zasekla do lebky a nešla vytáhnout. Maltos zavrčel a zapřel se za zabijákovo tělo nohou. S odporným mlasknutím vyprostil zbraň. „Maltosi! A co vařící voda? Ta by jim taky vzala vítr z plachet!“ řekl Ether Maltosovi, když byli jen pár kroků od sebe. „Jo, kluku ty nejsi blbej. Ale někdo to musí vohlásit. Já doběhnu za velitelem, myslim že to dovolí.“ Zachechtal se stárnoucí voják a po nejbližších schodech seběhl dolů.
Eilin, bojující na druhé straně hradeb srazil žebřík dolů. Vojáci visící na něm se s řevem zřítili dolů. Jedním loveckým odrazil výpad, kterým na něj zaútočil astařan vymezivší po vedlejším žebříku. Druhý tesák mu vrazil do krku. Prudce vyrval čepel a naslepo jí švihl za záda. Uslyšel výkřik. Dokončil otočku a čepel tesáku hladce projela hrdlem dalšího astařana.
V bitvě na otevřeném prostranství by se mu již každý obloukem vyhýbal, tady však neměli šplhouni žádné ponětí o tom, čemu budou čelit. Nevědeli o vybroušených instinktech, bleskových reflexech ani o smrtící přesnosti elfových čepelí. „Tak pojď, člověče!“ vykřikl Eilin na Astařana, který se vynořil nad hradbou. Voják na nic nečekal a skočil po elfovi s mečem připraveným k seku. Oba tesáky projeli jeho kroužkovou košilí a probodli mu plíce. Voják zalapal po dechu a z úst mu vytékal pramínek krve. Eilin škubnul čepelemi do stran a doslova mu rozevřel hrudník. Voják zaječel, a v zápětí, jak nyní bylo vidět, srdce přestalo bít, a ataman padl na zem.
Ether vrazil pochodeň do obličeje který se objevil nad hradbou. Voják s křikem spadl dolů.
Pomalu mě to začíná nudit, pomyslel si a mečem probodl astařana, bojujícího s jedním z obránců. Buch, Buch, Buch… krrrrachrrr… podle zvuku Ether poznal, že brána praskla, a je jen otázkou minut, než ji prolomí úplně. V duchu se uklidňoval, že mají před sebou ještě jednu bránu, ale nijak to nepomáhalo. Potom uviděl, jak nahoře, na ochozu nad branou, vlečou k jejímu okraji čtyři muži velký, kouřící kotel. I přes tmu a dálku v jednom z nich poznal Maltose. Průzračná, kouřící tekutina vycákla na hlavy vojáků z beranidlem. V zápětí po schodech přicházeli s dalším kouřícím kotlem, který následoval ten první. Od brány se ozýval bolestivý řev vojáků, kterým na hlavu vytekla vařící voda. Opařila jim obličeje, zatekla pod zbroje, a ani štíty jí nedokázali zabránit, aby nezasáhla každého z nich.
V bolestech se váleli na zemi, nyní rozbahněné a kouřící. „Ukončete jejich trápení,. Lučištníci! Pal!“ Zařval Eilin. Sprška šípů dopadla mezi opařené vojáky a pobila je.
Opět se ozvaly trubky, ohlašující ústup…

„Dvacet mrtvých, osm těžce zraněných.“ Hlásil Iclik Dragomirovi krátce po ústupu vojáků Astarské říše. „A na straně nepřátel?“ zeptal se kníže, který se mračil. „Odhadem něco přes stovku, asi jako při prvním útoku. Myslím, že se dokážeme udržet, než dorazí sir Brier.“ Zubil se Iclik. Dragomirovi nešlo do hlavy, proč má z prolévání krve takovou radost. Vůbec se to k němu nehodilo…

Celý den se skřky nic nedělo, až na jeden astarský útok, který byl však ihned odvolán. Zřejmě jen chtěli nahnat obráncům strach. Až teď začal skutečný, jsou zhruba tři hodiny odpoledne, slunce konečně vykouklo z příkrovu praků a ozářilo mrtvoly pod hradbami na kterých hodovali mrchožraví ptáci, ležící beranidlo, a odráželo se na obnažených zbraních obránců. Taktéž je úplné bezvětří, které Etherovi připomínalo klid před bouří. Něco mu říkalo, že tohle je poslední útok, při kterém se buď astarská vlna přelije přes hradby a pobije vše živé, nebo bude pobita. Ani útočníci ani obránci nemohli ustoupit. Nebylo kam. Zstarané museli dobýt pevnost a obsadit ji. Kdyby se stáhli, na svojí stranu fronty by neměli šanci se dostat. Tady, by vytvořili mezeru, kterou by Astarská říše, mohla zasít válku do další část Eandirského království. Žebříky se zapřeli o hradbu, a vojáci, kteří již alespoň tušili, co nahoře čeká, začali šplhat. Pořád dokola, pomyslel si Ether a vytasil meč. Lučištníci, kteří již měli jen velmi málo šípů, stáli dál od dění a v rukou svírali meče nebo palcáty, které dostali od zbrojmistra. První hlava se objevila nad hradbou. Ihned byla rozťata mečem jednoho z vojáků. Ether zafuněl a s Maltosovou pomocí shodili jeden přeplněný žebřík dolů. Necelý metr od nich se však vztyčil další. „Marná snaha Ethere, budem je zabíjet až na hradbách.“ Zabručel Maltos.
Na to nemuseli čekat dlouho. Brzy se na hradby vydrápali první astarští. Maltos ihned jak vylezl usekl ruku u ramene. Muž se skácel dolů. Další voják se od hradeb odrazil. Proletěl nad Etherem a ten mu vrazil meč do slabin. Až pozdě si uvědomil že to byla chyba. Voják mu setrvačností vyrval meč z ruky a s jekotem dopadl na zem. Ether ho ztratil z dohledu. Zaklel a astařanovi, který byl napůl na hradbě vrazil pěst v okované rukavici do obličeje. Ošklivě to křuplo, muž zavrávoral a přepadl mezi obránce kteří ho takřka ihned ubodali. Po schodišti nahoru vybíhal kníže Dragomir. Tentokrát měl na sobě zbroj jako ostatní řadoví vojáci. Jen svůj obouruční meč si vzal sebou. Za ním sípal do schodů Iclik. Vílí mág zpozoroval dva astařany, deroucí se k němu, zamumlal několik slov. Okolo astařanů vytryskl rudý proud světla, který je obklopil. Rychle smršťoval do sebe a vygumoval ze světa i své dva vězně.
Eilin a Nolmar stáli bok po boku a pobíjeli astařany na jejich části hradeb. Nolmar odrazil výpad, Eilin do astařana zabodl čepel tesáku. Bleskově se otočil a vykopnul. Další astařan přepadl přes hradby. Nolmar odrazil dva výpady mohutného muže s kladivem na krátkém toporu. Jeho meč se při nárazech kladiva ani neprohnul. Když se kladivonoš připravoval k dalšímu úderu, prudce bodnul svou tenkou čepelí a ta zajela přesně do srdce a vyjela z mužových zad. Eilin mezi tím shodil plný žebřík.
Ether se otočil. Na jeho hlavu letěla čepel širokého meče. Věděl, že nestihne ránu vykrýt. Prudce se skrčil a čepel mu prolétla jen několik centimetrů nad hlavou. Vzhlédl a uviděl Drahomírův meč, jak se zaťal do astařanova ramene a projel až do půlky hrudníku. Kníže se škubnutím vyrval meč z rány a zazubil se na Ethera. Okolo panovala větší vřava než při předchozích útocích. Astařané se na hradby dostávali po desítkách a obránci jen ztěží odráželi jejich zuřivé výpady. Hradba se klouzla krví a ve vzduchu se vznášel zápach smrti a rozkladu.
Maltos šlápl do hromady vyvržených střev. Znechuceně se zašklebil a přidal na zem další várku teplé krve, když sekerou rozdrtil hrudní koš dotěrného astařana. Boj pokračoval v podobném tempu další dvě hodiny. Řady obránců značně prořídli, teď bránilo hradby jen padesát mužů. Ztráceli naději i síly. Našli se už i tací, kteří raději ukončili život skokem z hradeb dolů. Z lesa náhle vyjela asi stovka mužů na koních, poloplátové zbroje nesli na hrudi znak eandirského lva. Za nimi pochodovali dvě stovky pěšáků. Brzy byli Astařané sevřeni do kleští. Z jedné strany na ně tlačili vojáci sira Briera, z druhé strany je shazovali z hradeb Irstoffští obránci, kterým se s příchodem posil vlila do žil nová energie.
Jízda vtrhla do astarských řad a zanechávala za sebou krvavou spoušť. Pěšáci doráželi zbytek.
Během dvaceti minut bylo po všem…

Den po té, stál Ether s Maltosem na hradbách a s dalšími vojáky uklízeli zbytky lidských těl, která zde zbyla. Na obzoru mizeli dvě tečky, které byli odjíždějícími elfy. Dragomir, ležel u felčara s mnoha zraněními, ale jak řekl doktor, kníže se z toho dostane. Irsstofskou posádku zatím doplnilo sto pěšáků, které jim zde sir Brier zanechal, než dorazí posily. Iclik se zavřel ve své komnatě, a že prý pracuje na dalších kouzlech. Té noci se rudé světlo na obzoru objevilo zase o kousek blíž. „Tak, a je po všem, a my to přežili.“ Zazubil se Ether a hodil uťatou ruku do pytle, který nesl sebou. „Po všem? Mladej, tohle je jenom začátek. Ale jo, prošel si vojenskym křestem. Teď patříš teprv mezi náš, zkušený bojovníky.“ Zachechtal se Maltos, a odklopil pásku, kterou opět měl přes pravé oko, a zamrkal na Ethera.
„Fakt si ji nesundávej, vypadá to hrozně.“ Řekl Ether o otřel si pot z čela.
„Hlavně že ten kříž, co ti zbyl na tváři po boji vypadá úchvatně.“ Zamručel Maltos a dal se do úklidu…