Černá Královna

„Kdo jsi?“ zeptal se jí již podruhé. Byl to voják a docela vysoký a pohledný, ale nevypadal jako nebezpečný. Načapal jí zrovna jak se prochází v uličce, která vede k přístavišti. V tuhle dobu kdy už bylo dlouho po půlnoci byla prázdná a za normálních okolností by byla úplně prázdná, ale vojáci mají v poslední době víc práce než normálně.
Znervózňoval jí a znervózňovalo jí, že jí přistihl. Přetáhla si kápi víc do obličeje.
„Ptám se tě naposledy, kdo jsi?“ byla na něm vidět už známka netrpělivosti. Ruce si dal křížem a začal podupávat nohou. Byl to nováček. Meč se mu houpal u pasu a jako by u něj vypadal jako hračka dítěte. Začala pochybovat, že s ním vůbec umí zacházet. Určitě to byl syn někoho významného.
„Lea“ vyhrkla rychle když voják už začínal znovu otvírat ústa. Změřil si jí pronikavým pohledem „Nelži“ řekl jenom.
Asi nebyl tak hloupí jak si myslela, že je. Ale to už z ní opadl prvotní šok, že jí někdo nachytal. Dala si ruce křížem přesně jako voják. Zahnala myšlenku jak musí vypadat v dlouhém černém plášti, který jí dokonale zahalovat šaty a nechával pouze jejich obrys. Navíc plášť měl velkou kápi, která halila obličej stejně dokonale jako šaty. Byly jí vidět pouze ústa a to v té tmě jaká vládla ani nebylo poznat.
„Nelžu“ řekla mu s tvrdým výrazem, který se odrážel v jejím jemném hlase.
Voják povytáhl obočí „Dobrá tedy“ ale stále mu cítila v hlase, že jí nevěří „a co tedy děláš tady“ a rozhlédl po prázdné uličce až k mlhou zahalenému přístavu „v tuto hodinu?“
„Je zakázáno procházet se městem?“ ohradila se Lea, která začínala být netrpělivá stejně jako voják na začátku. Ale ten nevypadal, že by jí chtěl jen tak lehce pustit.
Voják si jí znovu změřil pronikavým pohledem „Za normálních okolností ne, ale tohle nejsou normální okolnosti“ odpověděl jí klidně a opatrně se k ní naklonil blíž a zašeptal „copak nevíte o Kartáři?“ zeptal se jí.
„Vím, kdo by o něm nevěděl“ odpověděla mu klidně a do mysli se jí přiloudila nevítaná myšlenka na karty schované na tak špatném místě, že hrozilo jejich vypadnutí. „To nemáte nic jiného na práci než otravovat a zdržovat lidi?“ řekla už mírně podrážděně a netrpělivě.
Voják zbrunátněl jako kdyby řekla tu nejstrašnější urážku.
„Co si to...“ začal na ní podrážděně křičet. Asi toho na něj bylo moc – hlídat v prázdné uličce navíc jako nováček a hlídat před nejstrašnějším vrahem poslední doby. Vrahem čarodějem. Kartářem.
„Ale copak takhle se mluví s dámou?“ ozval se za zády vojáka tichý ledový hlas, ale i tak dost slyšitelný. Jako kdyby při ozvání toho hlasu se ještě víc ochladilo.
Voják zbledl tak rychle jak ještě nikoho neviděla zblednout. Ústa měl stále otevřená, ale nevycházel již z nich žádný hlas.
Muž, který to pronesl pomalu přešel k Lee, která se začala strašlivě třást. I on měl na sobě plášť s kápí, která mu halila celý obličej. Byl vysoký a ramenatý, ale jako by z jeho postoje vycházelo něco co nevycházelo z každého člověka. Jako by z jeho postoje vycházelo něco co v každém vyvolávalo strach. U pasu se mu houpal obrovský meč.
„S dámou se má přece mluvit jemně a zvýšení hlasu je hrubé a neurvalé“ řekl větu, kterou se učili všichni muži, ale jen pár si jich pamatovalo a ještě míň se jí řídilo.
Muži při těch slovech z jeho velkého pláště něco vypadlo. Rychle se k tomu sehnul, ale voják i přesto poznal kartu.
„Ssssstůj“ začal koktat „aaa nenehýbej se!“ pozvedl svůj malý meč, který vypadal tak dětsky a nepoužitelně vedle toho velkého, který patřil muži.
Muž si dal ruku na jílec meče „Utíkej“ řekl jen vojákovi, který se okamžitě otočil a začal utíkat co mu síly stačily.
„Ti dnešní vojáci jsou ale hrdinové“ poznamenal za utíkajícím vojákem.
Lea se přestala třást jako když utne a usmála se „Byl to jenom Nováček. Zdržel ses“ řekla k muži.
„Pár problémů, ale ty jsou už vyřešeny“ řekl jí s ještě upřeným pohledem do mlhy kde zmizel voják.
„Takže půjdeme?“ zeptala se ho. V tu chvíli zvony začaly odbývat 3 hodinu raní.
„Jistě, ale až po vás má paní“ řekl a nohou sešlápl pár dlaždic. Nic se nestalo.
Lea zavrtěla hlavou a pozvedla ruku. Na zemi se objevila malá kulatá díra, která se zvětšovala do velikosti víka od kanálu a tak zůstala „Až po váš můj pane“ řekla muži a pozorovala jak skáče do díry. Pak se rozhlédla a snesla se kanálem dolů za mužem. Jakmile zmizela díra se začala opět zmenšovat až zůstala jednotvárná prázdná ulice do přístavu.
Stáli v malé místnůstce, která byla prázdná až na dveře naproti nim. Byla kamenná a kulatá. Lea přešla ke dveřím a zaklepala jak bylo domluveno.
Dveře se otevřeli a v nich stál obrovský hromotluk. Ukázala mu kartu – černou královnu, Královnu noci, kterou vyndala z postraní kapsy svého pláště. Hromotluk přikývl, v očích mu problesknul strach, ale pustil jí dovnitř. Muž za ní ukázal také kartu a hromotluk ho okamžitě také pustil.
Ocitli se tentokrát ve velké místnosti se stoly, židlemi, krbem, výčepem, hostinským a těmi nejhoršími lidmi v království.
Než vstoupili v hostinci panoval šum a křik tak jak ve všech hostincích. Dokonce i malá rvačka v zadu se právě odehrávala, ale jakmile vstoupili rozhovory ztichli a nastalo hrobové ticho. Hostinský strachy couvnul, když je uviděl.
„Dobrý večer“ pozdravil muž.
Obličeje všech přítomných zbledly. ¨
Lea přešla k výčepu. V tichu byly slyšet jenom její tiché kroky, kterými k němu šla. Zůstala stát před hostinským. Z náprsní kapsy vyndala kartu a hodila jí před hostinského tak že byl vidět rub. Ten po ní natáhl třesoucí se ruku a podíval se na ní. Jakmile jí otočil strašlivě zbledl a ruka se mu začala třást ještě víc. Ta karta byla smrt.
„Ne, to se přece může vysvětlit...“ začal třesoucím se hlasem hostinský a porušil tak ticho, které do té doby panovalo.
Lea zvedla ruku a trochu jí sevřela. Hostinský se v tu chvíli zvedl ze země a začal se dusit.
„Jistě, že může“ řekla „a taky vysvětlí.“ Druhou rukou mávla ke dveřím, které vzplály.
Hostinský se zmítal nad zemí. Bránil se proti neviditelnému sevření, ale bezúspěšně.
Najednou se hostincem ozvalo domluvené zaklepání. Lea v tom okamžiku dala ruce dolů a plameny ze dveří zmizeli, zatímco hostinský spadl na zem snažíc se popadnout dech a ohmatávaje si svůj krk.
„Otevři“ řekl muž, který s ní přišel hromotlukovi. Ten přikývl a s třesoucí se rukou otevřel.
Dveřmi prošel mladý muž, kterého neznala se dvěma zlodějíčkama z města.
„Našli jsme ho“ řekl jeden ze zlodějů – nemohlo by mu být víc jak 15 let – s úsměvem, který mu okamžitě vytratil, když uviděli dvě osoby s kápí uprostřed místnosti. Stejně na tom byl i druhý zloděj, který stejně jako první přišel s úsměvem.
Mladík, který s nimi přišel si pohrdavě všiml jejich zděšení a podíval se na ně.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho muž, který s ní přišel.
„Já?“ zeptal se pohrdavě mladík a vytáhl hůl, kterou měl schovanou. „Kartář“ odpověděl hrdě.
Muž si zhnuseně odplivl a podíval se na Leu. Ta přikývla. Cítila, že mluví pravdu.
Mladík se rozhněvaně podíval na muže a pozvedl hůl „Takhle se mnou nikdo jednat nebude. Jsem Kartář“ vykřikl vznešeně a chystal se použít hůl.
„Ne“ řekla Lea klidně „Nejsi.“
Mladík se na ní pohrdavě podíval „Coura se odvažuje znevažovat má slova?“ rozkřikl se rozhněvaně až mu jeho bílé tváře zbrunátněly a v tmavých očích se zablesklo.
Po jeho slovech se hostinský přikrčil za výčepem, v mužových rukách se objevil meč, muži okolo stolů zbledli ještě víc a přikrčili se a zlodějové, kteří ho přivedli odskočili od něj co nejdál.
„Klid“ řekla dívka muži, který po jejích slovech sklonil meč, ale nezandal ho „Ten vrah co zabíjí na zakázku ti za to nestojí. Je to nováček. Zběh“ muž přikývl, ale meč i přesto nezandal.
Mladík se na ní ohromeně podíval „Jak víš, že jsem zběh?“ zeptal se jí.
„Pojď se mnou a dozvíš se to“ odpověděla mu.
„S ženou? Obyčejnou děvkou? To bych rači zemřel než bych se nechal takhle znemožnit“ Lea si nadzvedla kápi aby uviděl její šedivé oči.
„Kartářko?“ ozval se muž.
„Ano Kartáři?“ řekla a mladík zbledl. Až teď pochopil jak se spletl a co udělal.
Dívka zvedla ruku a mladíkova kouzelnická hůl se proměnila v prach. Zvedla dva prsty a jeho oči se zalily krví. Foukla a jeho krásné tváře se začaly množit malými jizvičkami. Zavřela ruku v pěst a mladík se chytil za srdce. Nakonec se pokřižovala.
„Už můžu?“ zeptal se Kartář.
Kartářka přikývla.
„Hrál sis na něco co nejsi a zničil jsi naší pověst. Přenáším na tebe prokleti“ řekl a díval se jak se na mladíkově ruce objevilo tetování úplňku.
„Doufám, že se tohle nebude už nikdy opakovat. Jinak vás to potká všechny“ řekla Lea rozhlédla se po všech a pak na mladíka. Ne na mladíka – na vlkodlaka.

Byla to veliká večeře – její bratr král si na ně potrpěl.
Seděli u velkého stolu na krásných dřevěných a pohodlných židlích s rudým čalouněním v krásné místnosti plné obrazů a tapisérií.
„Už jsme se zbavili Kartáře sestřičko – po pravdě zmizel“ řekl jí bratr při jídle. Byli si podobní, oba měli šedivé oči, bílé tváře a stejný nos, když byli ještě děti nikdo je od sebe nemohl rozeznat až postupem času její rysy víc zjemněly, zatímco jeho ztvrdly.
„Opravdu?“ zeptala se a usmála se na svého muže, který seděl vedle ní. Muže s černými vlasy světle modrýma očima, který byl vysoký, ramenatý a měl podivně chladný hlas. Oplatil jí její úsměv a vpíjel se při tom do jejího krásného obličeje.
„Ano“ přisvědčil král „ale v ulicích se objevil vlkodlak. Neslyšeli jste o tom něco?“ zeptal se jí a jejího muže.
„Ne bratříčku“ odpověděla mu i za svého muže „Ještě sůl?“ zeptala se a do vzduchu se vznesla slánka.
„Děkuji sestřičko, rád, ale nečti mi myšlenky“ usmál se na ní.
Princezna přikývla a jedla potichu dál.
„Ale objevil se muž jménem...“ začal král.
„Je večeře“ připomněla Královna noci a Král dne umlkl.