Proroctví (úvod)

PROROCTVÍ

úvod

„...a země se zatřese a pukne a z jejích nejhlubších útrob samo peklo se vyvalí v mohutných proudech na tento svět, i nebesa zrudnou v přívalech krve a ohně a počnou vřít a plameny z nich šlehat budou jež i obzor rozezvučí svou válečnou písní. Pak povstane ten, kterého zvou Soudcem a Strážcem, poslední z posledních, a svým nezkaleným zrakem rozhodne o našem bytí. On sám zvolí Meč, který buď zažene Plamennou Legii, nebo uvítá její zástupy. Tak pravím já, který proroctvím se vysmíval, a vyzývám vás nehodné: Třeste se Meče, neboť ne ruka Soudce, ale Meč bude naší spásou či zkázou, naším osudem...“

Z denníku neznámého vojáka, 113 let před Kristem

***

Město blíže neurčeného názvu ani polohy, budoucnost bližší, než doufáte:

Výplně, nebo to, co z nich zbylo, se hrozivě zatřásly, když nad ránem pod bytem č.38 v západní čtvrti projela tramvaj.
Byt samotný, jako i jeho vybavení, byl ponurý a v příšerném stavu.Zažloutlé tapety pozvolna opouštěly své místo na zdi a v cárech se sesouvaly k zemi. Pod prohnilým prosakujícím stropem sice místy někdo umístil nejrůznější nádoby, ale po pár hodinách marného boje už asi jejich neustálou výměnu vzdal, takže v bytě o patro níž teď řešili stejný problém.
Z jedné loužička, která ještě nestihla navštívit podlahou sousedy, upíjela černá kočka. Na krku jí na kousku šňůrky visela sotva čitelná jmenovka, která se teď bezmocně plácala ve vodě a slovo Lora se pomalu rozpíjelo.
Když jedna obzvlášť velká kapka dopadla do hrnku u její pravé tlapky a vyšplouchla na domácího mazlíčka (jestli se tak dá to vypelichané cosi nazvat), nebohé zvíře vyplašeně uskočilo, znechuceně zavrtělo hlavou nad skandálním incidentem a odkráčelo, aby se uvelebilo na kusu hadru. Vzápětí se ale Lora zase zvedla, protože na hadru bylo dost nepohodlné ležení a navíc nepříjemně zapáchal.
Mohla by si sice ustlat na pohovce pod vymláceným oknem, ale ta díky železným pružinám, které z ní trčely na všechny strany, nevypadala o moc luxusněji.
V žaludku jí nepříjemně zakručelo. Odplížila se tedy do kuchyňky, aby tam prozkoumala linku a případně našla něco na zub. Pozorně přehlédla všechny zbytky, ale objevila jen pár kousků tvrdého chleba (rozhodně nic pro kočku) a prastará pizza na stolku u gauče taky nebyla zrovna lákavá.
Hon za snídaní tedy vzdala a znova se pokusila vyhledat si nějaký pelech. Kromě pohovky, stolku, polozhroucené almary a zrcadlového rámu s několika střepy už byla v obytné místnosti jen židle s ulomenou nohou, hromada oblečení a rozvrzaná postel, obsazená její paničkou.
Nakonec se stočila do klubíčka vedle spící dívky a usnula.

***

Sandra ještě poslepu praštila do protivně zvonícího budíku a pak teprve s námahou rozlepila oči. Protáhla ztuhlé a rozbolavělé tělo na tvrdé posteli a vedle ní se ozvalo žuchnutí. Nadzvedla se rozespale na loktech a ještě v polospánku mžourala na podlahu, kde se mezitím její kočka probírala ze šoku.
„Sakra Loro! Kolikrát to budu opakovat: NA POSTEL NE!...Aaaale...vždyť je to vlastně fuk,“ rezignovaně si povzdechlo děvče a popadlo svou jedinou společnici, rodinu a přítelkyni do náruče.
Sandra zamyšleně drbala kočku za krkem, dokud se ta nepřihlásila hlasitým zamňoukáním.
„Aaaa no jo, vždyť já vim,“ zabrblala Sandra, pustila Loru zase na zem a zmizela ve dveřích kuchyně.
Z ledničky vyndala konzervu, trochu z ní přendala do mističky u linky a zase ji vrátila na místo, zatímco Lora se hladově vrhla k jídlu.
„Ale granule bys nežrala, co? Potvoro mlsná...,“ poznamenala ještě Sandra s úsměvem než zapadla do koupelny.
Rychle se umyla a šla si najít něco na sebe. Za chvíli musela do práce, ale nějak se jí dnes nikam nechtělo. Ne, že by byla zlenivělá nebo tak, ale cítila ve vzduchu velkou změnu a ze zkušeností moc nevěřila, že by k dobrému. Od mala už mívala tyhle předtuchy.Vždycky se vyplnily.
Ale pracovat musí, předtucha - nepředtucha, jestli chce mít na nájem. Místo servírky sice nebylo nic moc: oplzlé poznámky na její zadek a prsa a mizerný plat, ale bylo to lepší než nic a rozhodně lepší než žít jako ty ubožáci v té ruině uprostřed města.
Byla to poměrně velká parcela, výhodně umístěná ve středu města, ale přesto na ní byly jen zčernalé trosky zdí. Nikdo už se nesnažil plochu zastavět, byla by to jen zbytečná námaha. Kdykoliv se k tomu někdo odvážil, budova vždycky do měsíce vyhořela. Nikdo nevěděl, čím to vlastně je, ale zkrátka se tam nedalo nic postavit, byla to záhada.
Ve zbytcích zástavby žili tuláci a bezdomovci, prostě ti, co neměli na výběr. Nejednou Sandře hrozilo, že skončí mezi nimi, ale vždycky to zatím nějak uhrála. Tuhle práci už ale nesměla ztratit.
O pár minut později se její drobná štíhlá postava s dlouhou rudohnědou hřívou protáhla domovními dveřmi a její ledově modré oči se zahleděly na špinavou oblohu. Pach a hluk ulice, jak je znala, ji okamžitě obklopil. Křik prodavačů, pára, stoupající z kanálů, ponuré bludiště postranních uliček...jak ze špatného filmu. O to hůř všechno vypadalo, protože to byla realita, svět, ve kterém musela denně žít.
Pak ji ale zaujal podivný mrak. Byl větší, než mraky bývají, měl naprosto pravidelný tvar, byl úplně černý, neprostupný a hnal se přímo nad město mnohem rychleji, než šedavé oblaky kolem něj.Když dorazil až nad Sandru, nebyl to už mrak, ale obří hejno vran, které mířilo rovnou do centra.
Byl to nepříjemný pohled. Jako by se všechny vrány v zemi najednou shodly, že poletí všechny pospolu na jedno místo. A opravdu - na obzoru se začali objevovat další takové „mraky“. Zamrazilo ji. Vůbec se jí to nelíbilo.
V tom uslyšela odbíjení věžních hodin, které ji upozornilo, že na ornitologii ani paranormální jevy teď není čas. Sotva jí šéf omluví pozdní příchod kvůli vránám.
Dost neklidná tedy sedla do polorozpadlého auta a vyrazila do bistra, kde pracovala, ale stále byla rozrušená z toho, co viděla. Snad proto nedávala pořádně pozor na cestu a neviděla chlapce, potácejícího se po silnici.