Soudný den

Kryšpín otráveně kopl do kamínku před sebou a ignoroval anarchisty srocující se před prodejnou amerického rychlého občerstvení.
Přidal do kroku, zvláště když zahlédl skupinu v těžce okovaných botách a s baseballovými pálkami. Protáhl se kolem plácku s žebráky. Odmítl nabídku na jistě bezpečný sex od lehce použitě vypadající prostitutky a obešel obloukem hlouček náctiletých výrostků.
Kryšpín se nechutně nudil ve svém městě, kde ho už nic nemohlo překvapit. V kapse nosil vždy pár drobných pro „zaručeně solidní“ organizace vybírající na vše možné i nemožné, kterých jste se nemohli zbavit, dokud jste jim nedali alespoň dvě pětky.
Jehovistům se naučil odpovídat, že je satanista a nadšeným turistům škodolibě říkal: „No camera!“, když náruživě fotili místní památky.
Jednoduše Kryšpín v tom uměl chodit. Nepodivoval se už nad ničím. Znuděn velkoměstem, okraden o tři mobilní telefony, horské kolo a nespočet peněženek ztratil všechny iluze a nevnímal okolo žijící podivné existence.
Toho odpoledne si spokojeně vykračoval s vystřelovacím nožem po sluncem vyhřátých dlaždičkách. Za Samešovou ulicí jej napadlo zkrátit si cestu průchodem ve starším domě. Myslel si že vyjde na třídu Zahraničního odboje a domů to bude mít už kousek. Znuděně tedy prošel průchodem a do nosu jej udeřila zatuchlá hniloba. Přidal do kroku a ocitl se na opuštěné staré ulici. S neklidem v očích sledoval linii starších domů a v uších mu zvonilo zvláštní ticho. Nenechal se ovšem rozhodit, pokrčil rameny a šel dále po cestě. Rozhlížel se po zvláštních domech s podivnými okny a rozbořenými zdmi. Z úvah nad tím, které sociální případy tu bydlí ,jej vytrhly hlasy.
„Jo, tady to bude dobrý šéfe.“
„Prosím vás, hlavně rychle, chci to už mít z krku.“
Kryšpín našpicoval uši a rychle počítal ,kolik má v peněžence bankovek a drobných. V duchu zaklel při pomyšlení, že narazí na zlodějskou bandu. Napomínal se, že musí být rychlý a nesmí si nechat nic líbit.
„Hej, ty tam,“ zaječel směrem k Kryšpínovi pisklavý ženský hlas.
Kryšpín zvedl hlavu a teprve teď uviděl, koho slyšel se bavit. Díval se na děvče, které mělo za pasem dýku a vysoké jezdecké boty, na sobě měla červenou koženou zbroj vyplétanou stříbrnými nitkami. Ta jediná jej znervózňovala. Její černé oči jako uhel ho probodávaly a nervózně si pohrávala s pramínkem havraních vlasů.
Ti vedle ní ovšem byli šašci. Jeden byl celý v bílém, měl sluneční brýle a křídla. Druhý byl menší, starší, na sobě měl oblek s kravatou na které byly drobné lebky a opíral se o prapodivný předmět podobající se velkému dalekohledu.
Kryšpínovi to došlo a roztáhl pusu od ucha k uchu:
„Jé, já vám asi vlezl do záběru. To by mě zajímalo, jakou ptákovinu to zase točej a co mi budou cpát do hlavy. Jo a mimochodem nevěřím, že existuje cokoli s nula procenty tuku a že, když budu nosit kosmodisk, tak budu rovnej jako pravítko! Tak hodně zdaru a prachů ,co na tom vytřískáte.“
Chystal se otočit na patě a odejít s nadšením, jak to nandal konzumní společnosti, ale výrazy těch tří podivínů jej přinutily zůstat stát na místě. V ten moment pochopil, že oni rozhodně reklamu netočí.
Dívka v červené zbroji se na něj opovržlivě podívala a pevně stiskla jezdecký bičík v ruce.
„Eee ,já proti pornu nic nemám,“ zkoušel ji uklidnit Kryšpín.
Děvče se tázavě podívalo na staříka v obleku a ten pokrčil rameny.
Muž s křídly postoupil ke Kryšpínovi a sundal si sluneční brýle. Kryšpín si pomyslel, že spatřil něco nadpozemského. Hleděly na něj modré zářivé oči jako nebe, světlé vlasy spadaly tomu chlápkovi v divokých kadeřích až na krk s lehkostí a nenuceností, o které se žádnému člověku ani nesnilo. Jeho bílé šaty a sandály přímo zářily.
Kryšpín na něj civěl a nebyl schopen slova.
„Ty nepadáš na kolena, smrtelníku? Věz, že já jsem Gabriel, archanděl Gabriel a ty se střež mého spravedlivého meče,“ odříkal afektovaně údajný archanděl. Svůj proslov doprovázel dramatickými odmlkami a zesiloval hlas, když uznal, že se to hodí. Nakonec nahodil odporný přeslazený úsměv, který jakoby vypadl z reklamy na zubní pastu.
Kryšpín znejistěl: „Vy jste z nějaké sekty?“
Dívka si znechuceně zamumlala: „Pche, lidi,“ a odplivla si na zem.
Kryšpín dal ruce před sebe a mutujícím hlasem zapištěl: „Já se budu bránit! Neváhám volat policii!“
Starý pán se k němu přišoural a dal mu ruku na rameno.
„Víš, hochu, tvá nevědomost Tě brání. Mé pravé jméno by ti nic neřeklo, proto mě oslovuj Hlade, Gabriel se ti už představil a to prskající před tebou je má drahá neteřinka Válka. Ovšem nesnáší, když se jí tak říká, takže jsem našli kompromis a říkáme jí Alka nebo Amálka.“
Gabriel okázale zamával křídly, obrátil oči v sloup, zaklonil se a vyštěkl: „Apokalypsa se blíží, boj se lidstvo!“
Válka Alka Amálka zavrtěla nesouhlasně hlavou a šeptem prohodila k Hladu a Kryšpínovi: „Šéf to moc prožívá.“
Kryšpín na ni tázavě pohlédl.
Alka se zamračila: „Gabriel si to moc bere. Je pověřenej mít na starosti Apokalypsu, ale ta je až za dlouho. A on se nám nudí. Takže vždycky, když nestačíme mít dobrou výmluvu nebo se neschováme, tak nás schrastí a nacvičujeme tohle divadlo.“ Povzdechla si a popošla k Hladu.
„Byli jsme moc pomalí, Amálko, příště si najdeme lepší výmluvu a úkryt,“ utěšoval ji Hlad a hladil po vlasech.
Válka zavzlykala a s pláčem poznamenala: „Příště si to užijou Smrt a Mor, já už na to nemám sílu.“
Gabriel si vzal papír s předlouhým textem a začala citovat nesmyslné pasáže.
Hlad se naklonil ke Kryšpínovi: „Měl bys jít chlapče, nás teď čeká práce.“
Kryšpín kývl a jako ve snách odcházel.
Už dřív nabyl dojmu, že jej nic nepřekvapí a dnešek ho v tom jen utvrdil.