Syn

Mladíček seděl u ohně a snažil se prohřát zmrzlé končetiny. Deku přehozenou přes sebe, drkotání zubů doplňovalo atmosféru osamění. Hvězdy zářili na nebi jako každou jinou noc, měsíc se schoval za temné mraky. „Brzy začne pršet“, pomyslel si chlapec a přiložil polínko do ohně. Mohlo mu být sotva 17 jar. Vysoký byl průměrně, metr sedmdesát, váhově se však vymykal své kategorii. Vážil dobrých 85 kil, což k jeho výšce bylo dosti nepřirozené. Avšak na jeho postavě, krom trošku vystouplého břicha, nebylo nic znát. Vlasy krátce střižené, hnědé, a mastné. Čelo vysoké, nos široký a malý. To co by vás na něm mohlo upoutat, by byl jeho masivní dolní ret, který kontrastoval s horním úzkým. Hlavní zbraní, kterou si získal nejednu dívku, byli však jeho oči a jeho úsměv. Maminka mu vždycky říkala: „Když si býval ještě malý, měl si oči jako pomněnky, a potom ho vždycky pohladila po vlasech a přitiskla na prsa. Rád se mazlil, i když už byl větší. Miloval svou matku nade vše, tak jak má syn svou matku milovat. Otec mu byl spíše přítelem než rodičem, přesto se spolu párkrát ošklivě pohádali….

Otočil se směrem k ohni a upřel do něj své velké, šedozelené, moudré oči. Kdysi, když ještě býval šťasný, jeho oči zářili dobrotou a šibalstvím, dnes však rysy v jeho tváři a jeho dvě nádherné oči do duše ztvrdly a změnil svůj dobrácký výraz. Otočil se na zem a přikryl se dekou, tedy spíše zbytkem toho, co z ní zbylo. Nemohl usnout, jako ostatně každou noc. Těžce oddychoval, a přemýšlel proč zrovna on. Toho chlapa nechtěl zabít. Abyste věděli o co jde. Jeho rodiče jsou oba mrtví, a on je na útěku. Maminka umřela na choleru, ale otec… Jednou v hospodě se do něj navážel nějaký opilec a otec mu chtěl dát za vyučenou. Ten chlap do něj strčil a táta dopadl tak nešikovně na hranu stolu, že byl na místě mrtvý. Jen co si pamatuji jsem vyběhl z domu do krčmy, a potom jen jak mě drží nějací dva muži, zatímco se ostatní skláněli nad mrtvolou vraha mého otce. Prý jsem ho v amoku zabil lahví od vína. Ten den mě ještě nechtěli odvést do vězení, a tak mě nechali doma s hlídkou. Toho muže ta rána kladivem do hlavy bolí asi ještě teď. A tak jsem na útěku. Sám bez nikoho, s lovci hlav a královskou gardou v patách…..

Ráno se probudil a protáhl se. Ukousl si ztvrdlého chleba, uhasil ohniště a vstal k odchodu. Procházel se touhle pustinou snad už týden. Nevěděl kde je, ale bylo mu to jedno. Čím dál, tím líp. Aspoň ho nenajdou. Učísnul si patku na pravou stranu, aby mu vlasy nepřekážely ve výhledu. Najednou proti němu vyrazila skupina mužů na koních. Obstoupila ho a jeden z nich pravil: „Poutníku, neviděl jsi zde procházet mladého hocha tak okolo 17 jar???“
„A měl bych snad? „ odpověděl změněným hlasem, který se mu třásl jako mladá osika ve spárech zimní vichřice.
„Ten kluk zabil dva chlapy“ řekl jeden na koni a odplivl si.“ Takovýhle šmejdi by se měli rovnou střílet!“ usmál se a zase si odplivl.

Chudák mladík byl naprosto hrůzou bez sebe. „Tak já už jsem dvojnásobný vrah!“ těkala mu tahle myšlenka hlavou.
„Promiňte pánové, ale půl dne cestuji, a nikoho jsem tu nezahlédl“ zamumlal hrubým hlasem.
„Dobře děkujeme ti za pomoc poutníče, poděkoval mu jejich velitel a celá skupina pomalým klusem odjela.
Chlapec se dlouho nerozhlížel a rozeběhl se na stranu, kudy jezdci přijeli. Za chvíli za sebou ulyšel dusot koní, který se k němu čím dál tím přibližoval. Strach, který měl, se změnil v hrůzu, která zachvátila, celé jeho tělu a už z ní nebylo úniku. Ochromila mu smysly i orgány. Cítil jak mu po stehnech teče teplá moč. První byl u něj jejich velitel, který ho poznal, a proto otočil celou jízdu. Rozmáchl se nad hlavou jeden a půl ručním mečem a ťal. Trefil uprchlíka mečem tak, že kdyby rána srostla, vytvořila by mu na zádech uhlopříčku od ramene k levému boku. Chlapec těžkopádně dopadl na zem, protože mu nohy vypověděly službu. A nejen nohy. Vylučovací soustava taktéž.Ležel na zemi, ve směsi tvořené z jeho vlastní moči a stolice.Aby toho nebylo málo pod ním se tvořila rudá skvrna, která barvila čerstvě napadaný sníh. Velitel slezl z koně, s bolestným výrazem v obličeji dokráčel k „vrahovi“ a řekl: „Promiň, na tvou hlavu je vypsaná odměna. Je mi líto….
Poslední co z tohoto světa zaznamenal bylo světlo, které se odněkud linulo a s nímž přicházela jeho maminka. „Mami“ pronesl šeptem a vydechl naposled.