Vrah

Stál na římse a těžce oddechoval. „To byla fuška se sem vydrápat“ pomyslel si a popošel kousek doleva. Černý plášť lehce povlával ve větru, ale i tak nebyl vůbec nápadný. Černá se v noci špatně vidí nebo ne? Opřel se o zeď a podíval se pod sebe. Pod ním bylo 8 stop vzduchu a pak tvrdá a nevlídná dlážděná silnice. „Proč jsem toho vola vyfasoval zrovna já?“, odplivl si a vyndal dýku, co mu ležela za opaskem. Strčil zbran mezi zuby, aby mu nepřekážela v balancování. Pomaličku se šoural po tenkém nánosu stavebního materiálu,, přičemž se přidržoval holých zdí.
Došel až k místu svého úkolu. Okenice byli pevně zavřené, i přesto však bylo slyšet vzdechy a steny obšťastňovaných žen. „Kolik jich tam má?!“ snažil se škvírou mezi dřevy prokouknout dovnitř. Když rozpoznal 3 ženské a jednu mužskou siluetu jak divoce „zápasí“ na pelesti, polilo ho horko. „Tak to je moc“ a začal se dusit smíchy. Pověst tohohle „hřebce“ byla vyhlášená široko daleko, ale že to dotáhne až takhle daleko ho nikdy nenapadlo. „Děvčata budou mít nepříjemné překvapení“, usmál se tak křivě jak mu to jen jeho napuchlý obličej dovoloval. „Zas**** nekvalitní materiál!!!“, při pomyšlení na letící kus zdi, dopadající na jeho obličej se mu zamotala hlava. Rána sama o sobě byla slušná a zkuste se s tou boulí lézt takhle vysoko. Zase se o kousek poposunul a věděl, že už za chvíli bude muset zabíjet. Slyšel jak jeho oběť močí, což dokazoval zvuk, dopadající na na stěnu kbelíku.
Našmátral na zádech kuši a nabil do ní šíp. Dýku položil na stranu, k pravé okenici. Připravoval se rozrazit okno a skoncovat to s tím chlípníkem. Najednou začal vzpomínat kolikrát mu ten zmetek utekl. Jednou, na rušném tržišti, po něm mrštil dýku. Trefil jen obchodníčka, který se před místním Casanovou nachomýtl. Dýka byla dost dlouhá, a obchodníček asi o hlavu menší než oběť. Tím se dá vykalkulovat, že mu během okamžiku místo panennky vykukoval z oka kovový hrot. Podruhé se na něj prostě vykašlal a šel si užít se svojí láskou. „Stálo mi to za to“ zavzpomínal a nevědomky se přitom olízl.
Už už nahmatával dýku, když v tom se okenice rozrazily. Pravá mu přitom uštědřila nepříjemný šťouchanec a tak nešikovně, že mu zbraň vypadla z ruky. Potichu zaúpěl, když uviděl svýho miláčka, kterým už tolikrát podřezával krky, jak dopadá s cinkotem na dlažební kostky. Na poslední chvíli se zachytil vystouplého kusu stěny, a modlil se (přitom byl ateista), aby nespadl. „Vy dračice za chvíli jsem za váma zpátky!!!“ prohodil vzletně Don Juan. „Ne fešáku, dneska si pudeš zaskotačit s paní smrtkou. Snad se ti bude líbit a padne ti do oka.“ Procedil mezi zuby, zvedl hlavu nad římsu a namířil na muže kuší. Chlap se k němu ani neotočil a v ruce držel kbelík se splašky. Tak elegantně ho vylil jako by se jednalo o něco, s čím se jen nerad loučí.
Následky pro našeho zabijáka byli však daleko horší. A nejen ty psychické. V obličeji se mu objevili kousky včerejší večeře, odpadky a co ho nejvíc mrzelo, chlapova moč. Zavrávoral a s posledními slovy: „Ten blbec má víc štěstí jak rozumu“ dopadlo jeho tělo na zem. Kdyby stál někdo blízko, uslyšel by tiché lupnutí a dál jen ticho teplé letní noci.