Nový svět - Bod zlomu

Čepel meče prolétla důstojníkovi těsně kolem hlavy. Sám bodnul svým mečem a zarazil ho hluboko do útrob astarského vojáka, který se s chrčením sesunul z čepele na zem. Helmu důstojník ztratil již před několika dny, nyní si odhrnul zpocenou kadeř vlasů z čela a pohlédl přímo před sebe. Mohutná masa astarských válečníků, templářů, mágů, Hadích zabijáků a dalších všemožných válečnických kast které v Astarské říši byli, se tlačili na stále více prořídlé řady eandirců. Celé hraniční pásmo bylo pokryté mrtvolami, s různými zraněními, zmrzačeními, zohaveními a v různém stupni rozkladu. Ve vzduchu byl cítit první mráz, náznak toho, že podzim se brzy přehoupne v zimu plnou vánic a chladu. Důstojník sevřel meč pevněji, aby mu tolik neklouzal ve zkrvavených, unavených prstech. V ten samý okamžik do posledních desítek obránců eandirských hranic narazila další vlna astařanů. Důstojník z posledních sil odrazil výpad zarputile se tvářícího templáře. Plivl templáři do oka, ten instinktivně uhnul. Stačilo to a důstojník rychlým sekem na krk ukončil templářův život.
Okolo něj byla jatka, eandirští padali s rozťatými břichy, ze kterých se valili ven vnitřnosti a tělní tekutiny. Unavení, zbědovaní a téměř rozprášení obránci neměli žádnou šanci. Přesto bojovali až do hořkého konce jako lvi, které měli na svých potrhaných a zakrvácených uniformách. Důstojník zaklel když ho do tváře škrábla čepel. Pokusil se zaútočit na onoho vojáka, ten však uskočil a rychlým švihem vyrazil meč z důstojníkových unavených rukou. Důstojník se na astařana vrhnul holýma rukama, povalil ho na zem a začal ho škrtit. S potěšením viděl, jak překvapený astařan modrá v obličeji, když tu ho do zad udeřilo kopí, které mu projelo hrudí ven a připíchlo ho, i s astařanem, k zemi. Pokusil se zkroutit hlavu aby viděl do tváře tomu, kdo ho dostal. Nepovedlo se mu to a uslyšel jen nepřátelský smích. V dalším okamžiku neznámý kopí vyrval z rány. Důstojník zaječel a tělem dopadl na mrtvého astařana. Do těla se mu vléval chlad. Už ani necítil bolest ze zranění. Necítil nic, a před sebou viděl jen tmu…

Hlavní město Eandirského království, Rogen, první týden zimy, rok 1398 prorokova věku.
Trůnní sál eandirského krále Edbretha III. byla dlouhá místnost podpíraná šesti mohutnými sloupy v podobě umných napodobenin chrámů Prastarých ras. Strop byl klenutý, pokrytý žebrovím, z každého místa kde se žebroví prolínalo visel dolů zdobený, zlatý lustr. U stěn stáli lavice vrstvené do tří řad nad sebe, téměř neustále pokryté šlechtici. Jediné okno bylo za královským trůnem, bylo kulaté s rudožlutou mozaikou uprostřed. Trůn sám byl vyřezaný z jediného kmenu mohutného dubu, v jeho nohách leželi dva vyřezaní lvi. Král Edbreth byl postarší muž, šedivé vlasy měl jako starý válečník sestřižené nakrátko, na nich mu trůnila překvapivě obyčejná koruna zdobená jediným diamantem, zato však velkým jako vejce, uprostřed. Ve vrásčité tváři ze které čišela moudrost a zkušenosti mu zářili dvě zelené oči. Avšak zakalené stářím. Nos měl křivý, kdysi několikrát zlomený, pod ním mu trůnil knírek. Jeho tvář zdobila ještě pečlivě sestřižená bradka. Stářím seschlé tělo měl zahalené v modrém kabátci s lvem vyšitým na hrudi. Modré kamaše měl ke kolenům, čímž světu odhaloval svraštělé nohy, které však kdysi byli stejně jako celé jeho tělo pokryté svaly. Na nohou měl kotníkové boty z měkké kůže se zlatými přezkami. Po jeho levici stál jeho nejmladší syn Ellem. Byl vysoký jako jeho otec zamlada, avšak nebyl tak svalnatý. Hnědé dlouhé vlasy měl sčesané dozadu podle poslední módy a hladce oholenou tvář. Pod vysokým čelem na svět vykukovali dvě bystré hnědé oči. Bylo mu sedmnáct a jeho matka zemřela při jeho porodu.
Na rtech mu neustále hrál pobavený, čtverácký úsměv, který jeho tvář neopouštěl ani v nejzávažnějších situacích. Oblečen byl podobně jako Edbreth, jen v nejmódnějším střihu, s nabíranými rukávy, spoustou výšivek a dlouhými kalhotami, s prostřihy na stranách. Před pár týdny mu otec udělil titul vévody z Abrahlu.
Po pravici králi stál nejstarší syn Morgan. Byl navlas stejný jako otec za mlada, vlasy i plnovou měli ohnivě rudou barvu, stejně oči měl smaragdové jako otec. Výškou ho přesáhl o dva palce a svalů na sobě měl také o něco více, i když mu Edbereth trochu zazlíval lektvary které pil aby je bezpracně získal. To však bylo již před deseti lety, dnes mu bylo přesně pětadvacet. Na sobě měl kroužkovou zbroj, kožené kalhoty a u pasu meč. Ve všech ohledech to byl dokonalý nástupce na trůn. Prostřední syn, Otachar, padl před měsícem v bojích s astarskou říší. Krále to zdrtilo, avšak jako vždy se dokázal velmi rychle zvednout. Za jeho zády stál jeho rádce a vrchní královský mág v jedné osobě, Severus Shaar. Byl vysoký, lehce shrbený, zahalený v dlouhém černém plášti se stříbrnou sponou. Obličej měl bledý, vlasy dlouhé po ramena, trochu mastnější než by bylo dobré, a volně rozpuštěné. Oči pronikavé a černé jako uhel. Hákovitý nos a husté obočí. (Pozn. Autora. Jestli vám tahle postava připomíná jistou postavu z Harryho Pottera je to čistě záměrné a vznikla na její počest)
Král se tvářil poněkud znuděně, neboť se opakovalo to co poslední dobou každý den. Stížnosti šlechticů, žádosti na zapůjčení vojáků pro případ astarské invaze, povolení zvýšení válečných daní a tak dále. Morgan se neklonil k otci „Proč je nevyženete otče? Copak oni nepochopí, že jim nemůžete vyhovět?“ zašeptal Edbrethovi polohlasně. Starý král zavrtěl mrzutě hlavou „Nemohu, jediné co by z toho vzešlo je vzpoura… a to si zrovna teď nemohu dovolit. Jen ať mluví, dokud je to tak, nemají čas vymýšlet zrady.“ Odvětil stejně svému synovi. Mohutné vstupní dveře se otevřeli, stál v nich lokaj s načesanou bílou parukou, modrém, zdobeném kabátci a nabíraných kamaších. Důstojným krokem došel až k trůnu. Tan se uklonil až k zemi a něco zašeptal králi. Edbreth zbledl v obličeji a oči se mu rozšířili.
„Ať vstoupí. Všichni.“ Řekl lokaji, ten se s úklonou otočil a téměř vyběhl z trůnního sálu.
Po necelé minutě se dveře otevřeli znovu. Tentokrát však celé. Dovnitř vešla desítka otrhaných vojáků, špinavých blátem, zaschlou krví a potem. Uniformy měli potrhané na cáry a ani jejich zbroje nebyli v nejlepším stavu. Jeden z nich měl polorozpadlé plátové brnění a na zádech obouruční meč. Při bližším pohledu do jeho neoholené, špinavé tváře v něm král poznal svého bratrance Dragomira. Vedle něj kráčela drobná postavička v potrhaném pestrobarevném rouchu a dorůstajícími blanitými křídly na zádech. Další vojáci na tom nebyli lépe, pohublí, bledí a potrhaní jako vandráci, jeden z nich, podsaditý muž s šedivějícími rezavými vlasy měl dokonce pásku přes oko. V ruce držel sekeru, jako by se bál že nebezpečí mu může hrozit i tady. Vedle něj šel vytáhlý hnědovlasý mladík opírající se o dlouhou větev. Při chůzi kulhal. Když došli před krále, v sále panovalo ticho. Nikdo se nezmínil o tom jak vypadají. Všichni, i ti nejnatvrdlejší šlechtici tušili, že tohle může znamenat jen jediné.
„Můj králi, Astarská říše rozbila obrannou linii, Irstoff padl, stejně jako ostatní hrady v okolí.“ Řekl Dragomir aniž by se uklonil nebo dal jakkoliv najevo své poddanství.
„Ne… to není možné… jak… jak…“ Vyhrkl jeden ze šlechticů sedících poblíž trůnu.
„To se vám právě chystám říct, sire Etmariole. Tak mne nepřerušujte. Děkuji.“ Zavrčel Dragomir a šlehl po vyrušovateli pohledem „Maltosi, Ethere, kdyby ještě někdo vyrušoval, vyřízněte mu jazyk. Králi se zodpovím sám.“ Zabručel směrem k hrstce svých vojáků.
Síní se rozlehl šum nevole. Podsaditý maltos přejel svým odkrytým okem celý sál, a ten se okamžitě utišil. Ebreth se pobaveně usmíval, na poněkud nekonvexní vystupování svého bratrance si zvyknul již před lety. Teď mu jen lehce pokynul, aby mluvil. „Před deseti dny jsme obdrželi od čarodějů z fronty zprávu, že obranná linie byla rozdrcena. Těch několik přeživších se rozprchlo do všech stran šířit pověsti o nesmírné síle nepřítele. Moji hoši, kteří nedávno odrazili útok na Irstoff se jejich zvěstem jen vysmáli. Když před osmi dny dorazila k Irstoffu její obrovitost,“ při tomto slově se Maltos stojící za drahomírem lehce uchechtl „nás ohromila. Hradby padli během několika hodin. My jsme jediní kterým se podařilo uprchnout. Takřka bez zastávky jsme šli sem, astarští se zastavují a plení, my ne. Nepochybuji, že během příštích dní, možná i hodin, dorazí další podobné zprávy.“ Řekl Dragomir a pohledem přejel po strachem bledých tvářích šlechticů. „Pokud je nedokážeme zastavit, do měsíce nejpozději dorazí až sem.“ Dodal kníže. „Co tedy navrhuješ, bratranče?“ zeptal se král a zhroutil se na trůně. „Můj návrh? Ne že bych o tom přemýšlel, ale pokud mám něco navrhnout, pak jenom to, abys shromáždil co nejrychleji všechny postradatelné vojáky a pokud možno rozeslal po celé zemi další verbíře. Já osobně se ujmu velení a postarám se o to, aby starší krvavě zaplatili za každý metr v naší zemi na který si dovolili šlápnout!“ zavrčel rozohněně Dragomir.
„Jak si přeješ. Do týdne zde budou. Armádu však nepovedeš sám. Ne že bych nedůvěřoval tvým schopnostem, bratranče,“ řekl když uviděl jak se Dragomir zatvářil „ale Morgan potřebuje nap¨brat zkušenosti. Samozřejmě že bude podřízen tobě, jakožto zkušenějšímu.“ Řekl král Edbreth a otočil se na syna. Morgan přikývl a tvářil se odhodlaně.
„A co s našimi městy?! Jestli astarští prorazí i nyní, co budeme dělat bez posádek ve městech? Nemohu s tím souhlasit a nesouhlasím!“ vykřikl sir Etmarilol. Zvedl se z lavice a roztřešenou rukou, ukázal na krále, jako by ho chtěl z něčeho obvinit. Dragomir, tentokrát opravdu naštvaně, se na něj obrátil „Pokud prorazí, pak vy jako šlechtici máte povinnost bránit své města osobně! Ale jak vidím, mnozí z vás nikdy nedrželi meč v rukou! A sundej tu ruku nebo o ní příjdeš!“ zařval a se zasvištěním vytasil svůj obouruční meč. Etmariol zbledl ještě více, stáhnul ruku a pomalu se posadil, jako by se bál že každým prudším pohybem může Dragomira vyprovokovat. Jakmile se posadil, zatvářil se znovu vzpurně.
„Elleme, přiveď Taladreiské vyslance, zdá se že dorazili právě včas. Taladrie snad nakonec přeci jen splní svůj slib a stvrdí naše spojenectví.“ Otočil se král na svého nejmladšího syna.
Ellem kývnul hlavou a rychle se vzdálil. Jeho diplomatické nadání stokrát předčilo to které měl Edbereth tvrdě nadřené, a ještě víckrát Morganovo, který by vše řešil s mečem v ruce.
„Rozpouštím zasedání, sejdeme se zde za dvě hodiny. Dragomire, ty se zde vyznáš, odveď své vojáky do nejlepších pokojů pro hosty. Ať se umyjí a sežeň jim něco na sebe. Chci aby zde také byli.“ Řekl král a rukou mávnul ke dvoru že mohou odejít…

Ethera ubytovali do jednoho pokoje s Maltosem. Oba se nejprve, špinaví jak byli, rozvalili do křesel, boty nechali přede dveřmi, neboť jim lokaj nedovolil vstoupit v zabahněných botech na husté koberce. Maltos se natáhl za sebe a přitáhl si láhev nejlepšího vína dovezeného z taladrie. Neobtěžoval se s pohárem a zhluboka se napil přímo z lahve. Poté ji poslal Etherovi, který ho napodobil. „Tak takhle dobrej ročník sem na Irstoffu snad nikdy nepil. Když teda nepočítám to Eilinovo víno.“ Zazubil se Ether a zálibně mlasknul. „To mi teda povídej. Sice mám radši pořádný pivo, ale tohle taky není k zahození.“ Zasmál se Maltos a pohodlně si natáhl nohy. Po chvíli si stáhnul klípec a zamrkal svým uhlově černým okem.
„Smrdíš, a já asi taky. Kde tady maj vodu?“ zeptal se když se protáhnul. „Jednou sem tady byl, takže to náhodou vim, támhle za těma dveřmi. Stačí vlízt do kádě, zatáhnout za šňůru a voda za chvíli přiteče.“ Řekl Ether, který zde kdysi opravdu se svým otcem, nižším šlechticem, byl. „Hele, nějak ti nevěřim, určitě poteče ledová. Běž první.“ Zachechtal se Maltos a natáhl se po karafě s vínem. Ether pokrčil rameny a zašel do koupelny. Stáhl ze sebe špinavou, potrhanou uniformu, polorozpadlou kroužkovou košili a odřené kalhoty. Tělo měl šlachovité, pokryté desítkami polozahojených drobných jizev. Nejhlubší jizva mu přetínala pravé lýtko, pod obvazem prosvítala krev. Stáhl si i obvaz, trochu syknul když ho musel odtrhnout od kůže se zaschlou krví. Vlezl do kádě a zatáhl za provázek. Po několika okamžicích skutečně přitekla horká, kouřící voda. Položil se do ní, a po dlouhé době si dovolil vydechnout. Začal se mydlit nejnovějším alchymistickým výtvorem, tekutým mýdlem. Horká voda z něj odplavovala starosti a napětí. Začal si zpívat.
„Voda horká, na starosti lék,
potkal sem jednou astařana,
co mýho meče se lek!
Sice teďka prorazili,
Vydrží jim to jen chvíli.
Eandirci povstanou,
Astařani prohrajou,
Do svý země se pohrnou,
A rány obvazy si zadrhnou!“ notoval si nahlas, z jeho zpěvu čišela radost a optimismus, leč to bylo zpíváno velice falešně. Nakonec dveře rozrazil Maltos. „Tak a dost, vypadni z tý vody, teď du já! A přestaň zpívat, nebo z toho ohluchnu!“ zavrčel a v zápětí se rozchechtal, když uviděl Etherův uražený výraz…

Když Ether s ostatními dorazili do trůnního sálu, byl tam jen král, jeho synové, čaroděj Severus, Dragomir a Iclik. Chvíli po nich dorazili tři taladreiští vyslanci. Jeden z nich byl vysoký, s černými dlouhými vlasy a pečlivě sestřiženou bradkou, druhý byl o něco menší, oholený a s hnědými vlasy. Třetí vypadal divoce, na sobě měl uniformu maršála, druhé nejvyšší taladreiské hodnosti, rozcuchané černé vlasy a neudržované vousy. Nebyl ani moc vysoký, zato mohutný jako býk. „Dovolte mi, abych vám představil naše tři ctěné hosty. Rikardo Samiel, Edrien z Alkaru a maršál Borri.“ Představil král taladreice. Ether, který byl navlečen v nepohodlných, avšak módních šatech, jako všichni ostatní, si vyslance po očku prohlížel. Všichni tři vypadali jako zdatní bojovníci, ne jako diplomaté. Ale na druhou stranu, říkal si, taladrie je známá svými výstřelky a nezvyklostmi. Zhruba po půl hodině rozpačitého mlčení se do sálu začali trousit první šlechtici. V celkovém výsledku jich přišla sotva polovina. Ostatní odjeli krátce po rozpuštění zasedání. „Co s těmi co tu nejsou, otče?“ zeptal se Ellin Edbretha. „Ti nás buď zradí, nebo jen odmítnou vyslat své vojáky jen aby ochránili své vlastní bezpečí. A někteří nakonec budou cennými spojenci. V každé válce, v každé době, se najde bezpočet všech takových.“ Zamručel starý král a rozhlédl se po poloprázdném sále.
„Můj králi, ještě než oficiálně začneme, rád bych věděl, proč jsou zde i ti vojáci. Nemají šlechtickou krev, podle mého mínění svůj úkol, a to oznámit nám co se stalo, splnili a měli by si užít zasloužený odpočinek. Ne se tu handrkovat s námi, což i mne někdy dohání k šílenství.“ Ozval se ze vzdálenější lavice šedovlasý šlechtic v poměrně střízlivém oblečení.
„Na to vám mile rád odpovím, vévodo z Roxetu. Oni viděli jejich armádu, a to hezky z první ruky. Nejlepší bude, když to sami poví tady vyslancům. Poté samozřejmě budou moci odejít, pokud budou chtít.“ Řekl král. Vévoda pokýval hlavou a usadil se na své místo.
„Tak povídejte, pánové.“ Řekl Edrien a podíval se na vojáky. Všichni mlčeli, jako by se snad styděli mluvit v přítomnosti šlechticů. Nakonec vystoupil Ether a tázavě se podíval na Dragomira. Kníže na něj povzbudivě kývnul a založil si ruce na prsou. Iclik, stojící vedle něj se tvářil neméně nervózně než vojáci a křídla na zádech mu pocukávala. Ether začal vyprávět…

Stáli jsme na hradbách, a před námi se táhl černý pás astarských vojáků, kteří stále vycházeli z lesa nedaleko Irstoffu. Já jsem se, abych pravdu řekl, klepal strachy. A myslím si, že jsem nebyl jediný. Vzpomněl jsem si, jak několik týdnů před tím z mnohem, mnohem menší skupiny astařanů vyjel posel, tentokrát se nic takového nestalo. Zaútočili přímo. Žebříky dopadli na hradby, a byli jich desítky. Sotva jsme se bránili. Skoro padesát vojáků z Irstoffské posádky padlo během první půlhodiny. Všude byla krev a mrtvoly, a obzor zakrývala astarská armáda. Viděli jsme kouř ze všech směrů, kde měli být další pohraniční pevnosti. Po pár hodinách se astařani stáhli, nás přežilo sedmnáct. Kníže Dragomir toho využil a nechal Iclika zlomit pečeť tajného východu. Dvě hodiny jsme šli pod zemí, a když jsme se vynořili, byla okolo nás tlupa astařanů, kteří se již valili dál. Probojovali jsme se ven, tedy, nás deset co nás tu vidíte. Ostatní jsou mrtví. A já sám odhaduju, že astařanů bylo více než sto tisíc! A to jen to co jsme viděli z hradeb, může jich být mnohem víc…

„Takhle ohromná armáda… copak ten šílenec hierofant vyhlásil mobilizaci a vyslal proti nám všechny, nebo alespoň většinu, bojeschopných mužů najednou?“ povzdechl si Edbreth a opřel se o opěradlo svého trůnu. „Ne, ne to si nemyslím!“ vypískl Iclik, a král se na něj zvědavě podíval. „Cítil jsem mezi nimi spousty vyvolaných bytostí, což mohou být ti zakuklení bojovníci.“ Pokračoval Iclik a nějak se mu podařilo nepocukávat duhovými křídly.
„Zakuklení válečníci? Nějak jsem je ve vyprávění tohoto mladíka přeslechl.“ Zabručel Morgen a zadíval se z výšky na vílího muže, který pod jeho přísným pohledem opět začal ztrácet nervy a křídla mu cukala nahoru a dolu jako by se chystal vzlétnout. Víly se nikdy ve společnosti více lidí necítili moc dobře. „On, Ether o nich mluvil jako o armádě, ale viděl jsem tam Hadí zabijáky, templáře, řadové vojáky, jízdu, obléhací stroje, jejich mágy a také tyhle zakuklené bojovníky. Byli vyšší než lidé, podivně hubení, rychlí a silní. Cítil jsem z nich silné magické záření. Také tam byli bytosti zahalené v rudém světle, nevím co byli zač, ale doteď mi z nich běhá mráz po zádech, naštěstí neútočili na nás.“ Vyjekl Iclik a o krok ustoupil, aby nemusel zaklánět hlavu, když mluvil na někoho z královské rodiny. Zelné, velké oči měl rozšířené strachem, který v něm vyvolaly vzpomínky. „V rudém světle? Takže ty zvěsti byli pravdivé?“ zavrčel tiše vrchní mág Severus. „Ano.“ Odvětili mu všichni vojáci jednohlasně. „Severusi, ty víš co jsou zač?“ Obrátil se na mága oděného v černém plášti Edbreth. „Tuším. Mohli by to být ďáblové, ale to jistě muselo dojít i mistru Iclikovi.“ Zabručel mág a pohledem střelil po vílím muži. Ellem však promluvil dřív „Myslel jsem že k vyvolání démona a jeho ovládání je potřeba strašlivá moc, na celém známém světě nemůže být dost mocných mágů aby ovládali tak velkou armádou démonů jak jsem pochopil!“. Severus a Iclik se na něj mrzutě podívali „Když nevíte, jaký je rozdíl mezi démonem a ďáblem tak raději mlčte, vaše Veličenstvo.“ Řekl vrchní mág chladně. „Démon je bytost povolaná z nejhlubších pekelných propastí, mladý pane, když ten kdo ho povolá zemře, démon se vymkne kontrole a řádí v našem světě dokud ho někdo nezažene zpět nebo nezabije. Ďábel je bytost vyvolaná, uměle vytvořená mágem. Když se něco stane tomu kdo ho povolá, ďábel jednoduše zmizí.“ Vypískl Iclik, který jako vždy všechno vysvětloval. „A mimo jiné, je to mnohem jednodušší než povolání démona. Což neznamená že ďábel nemůže být stejně silný jako démon.“ Dodal Severus.
„To tedy znamená, že Taladeriská královna jistě pošle posily. Vyrazíme ihned, a do tří týdnů zde budou naši vojáci.“ Řekl Rikardo a podrbal se ve vlasech. „Tři týdny… To bude stačit, Dragomir astarské přinejmenším trochu zdrží.“ Zamručel král. Dragomir stojící kousek od trůnu se zazubil „Já je vyženu, bratránku, na to můžeš vzít jed!“.
„I pozdržení o pár týdnů postačí. Do té doby snad dokážeme vycvičit dost vojáků aby astar dokázali zahnat. Pro začátek jsem nechal rozeslat posly do všech měst s rozkazy.“ Řekl starý král a lehce se pousmál. „Teď se chci zeptat, vás, šlechticů. Mohu počítat se všemi vojáky, které jsem vám zapůjčil, případně i s vašimi osobními oddíly a gardisty?“ zeptal se Edbreth a postavil se. Morgan otce podepřel když král zavrávoral. Chvíli bylo ticho jako v hrobě. Nakonec šlechtici jeden po druhém vstali. „Ano, můžete se mnou počítat!“ vykřikl starý vévoda z Roxetu. Po něm se přidali další, a další když opakovali to samé jen v různých variantách. Velekněz bohů kříže, který zde byl přítomen stejně jako šlechtici povstal jako poslední, což mohlo být způsobeno jeho velikým břichem, okolo kterého se mu obepínala stříbrná róba tak, že neměla daleko k prasknutí. Otřel si lysou hlavu a svýma modrýma, vodnatýma očima se podíval na krále „Křížoví paladýnové taktéž podpoří eandir proti těm kacířům z astaru.“ Heknul velekněz a s žuchnutím se posadil zpět na lavici. „Výborně. Dragomir s vámi probere svůj plán, a já si jdu odpočinout… přeci jenom mám svůj věk a tohle mne vyčerpává.“ Povzdechl si Edbreth III. zvedl se z trůnu a podpírán z každé strany jedním synem vyšel z trůnního sálu. Severus, jako vždy v králově nepřítomnosti se posadil na jeho trůn, což mezi šlechtici vždy vzbudilo povyk a nadávky. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. „Zkuste si celý den stát za trůnem. Víte jak z toho bolí nohy?“ zavrčel vrchní mág a usadil se co nejpohodlněji. Dragomir přelétl pohledem po svých vojácích a šlechticích „Takže bych si to představoval takhle…“

O osm dní později před královským palácem stálo dvacet tisíc vojáků. Dalších dvacet tisíc mužů se šikovalo před branami Rogenu a dalších pět tisíc se volně potulovalo po městě. Proti strašlivé mase nepřátel se to zdálo bezvýznamné. Avšak tisícovka paladýnů, kteří vyjeli již před dvěma dny. Jejich víra je chránila daleko více než templáře, kteří nedokázali ovládat svatá znamení, stříbrný oheň ani léčivé modlitby. Navíc okolo paladýnů se šířila zvláštní aura, která dodávala všem ostatním odvahu. Další paladýnové nyní stáli tady, před králem, který se opíral o zábradlí balkonu a pozoroval shromážděné vojáky. Mezi nimi rozeznal i ty, kteří utekli z Irstoffu. Jeho syn Morgan tam byl taky, v plné plátové zbroji sedící na statném hnědákovi. Po jeho boku byl Dragomir a křičel rozkazy na všechny strany. Přehlušoval svým řevem dokonce i eandirskou hymnu (pozn.Autora. Pokud znáte Age of Empires II tak je to ta melodie co hraje po zapnutí hry.). Vojáci vyjeli a v ulicích přibrali i ten zbytek. Král si povzdechl a vzal do ruky svou vyřezávanou hůl. Belhavě se vydal do paláce. Prázdné chodby jako by něco věstili. Zlověstné, nezvyklé ticho však krále neděsilo. Vešel do svého pokoje. Za sebou uslyšel zarachtání jak se někdo pohnul. Král se smutně pousmál.
„Sire Etmariole, tušil jsem že příjdete.“ Řekl. Za ním se ozvalo zalapání po dechu.
„Jak víte kdo jsem?“ ozval se Etmariolův hlas. „Nějakou dobu jsem tušil, že plánujete zradu. No tak, jen to udělejte, měl jsem zemřít již dávno. Nemyslím si však, že si tím pomůžete. Morgan je schopnější než jsem já kdy byl, i když jsem mu to do očí nikdy neřekl. A pokud Ellem bude stát po jeho boku, eandir nikdy nepadne.“ Řekl Edbreth tiše. Ozvalo se krátké syknutí, jak dýka opustila pouzdro. „Sbohem, králi.“ Řekl Etmariol a přejel starci čepelí po vrásčitém hrdle. Horká, rudá krev mu zkropila ruce a potřísnila králův modrý kabátec. Pomalu položil krále na zem, kde se jeho krev vsakovala do hustého koberce a zatlačil mu oči.
„To je za Ambru, mou matku a vaší služebnou…“ zašeptal levoboček Etmariol. Rychle schoval dýku a zmizel venku na chodbě…

Po pár hodinách našli sluhové královo tělo. Ve městě byl vyhlášen poplach. Vraha však nikdy nenašli. Po dobu bratrovy nepřítomnosti usedl na trůn Ellem, který díky radám mága Severuse dokázal vládnout zemi po celou dobu války…