Vyhnání draků

Tak jako se noc oddělila ode dne, jako jaro marně sledující podzim, jako oheň žíznící po vodě, stejně tak jsou oděleny naše druhy. Lidé a draci. Protiklady mezi kterými navěky uvázlo pouto vzpomínek. Zdá se to být dávno, co nás naši šupinatí bratři opustili, ale to se nám jen tak připadá pro marnou touhu našich srdcí, touhu po znovuobnovení starověkých závazků...

A byli to vůbec draci, kdo nás opustil? Nebo jsme to byli my kdo je vyštval z pohodlných jeskyň nekončícího léta, do krutých slují zimních hor a posléze do světů mimo náš dosah? Já vím jak to bylo a vy také. Vždyť všechny naše legendy, pověsti ba i pohádky o tom mluví! Drak unesl princeznu, hrdinný rytíř se obléká v těžkou zbroj, prach a řev zahalují bojiště až do rudého výtrysku ještěrovi krve... Je tomu skutečně tak, my a nikdo jiný zapříčinili jsme tu ztrátu navěky vrytou v naší paměti. A samy sebe jsme tak odsoudili k utrpení a ztrátě těch vlastností a schopností, kterým nás draci učili.

Takové bylo totiž tehdy jejich poslání - předat nám znalosti svého rodu, moudrost a odvahu jim vlastní a výměnou za to dostávali společnost své osamělosti, neboť už tenkrát draků v tomto světě bylo pomálu a zbylá hrstka nechtěla odejít ze slunečných plání, kde se tak najednou zjevil tvor schopný komunikace a co je hlavní přátelství. Dlouho se drželi stranou a pozorovali náš vzestup i úpadek, naše chyby a naše úspěchy, až se jednoho dne rozhodli slétnout níž a seznámit se s člověkem.

Brzy přišli na to, že k velkému umění čarodějnickému a vůbec k učení celkově se více hodí dívky, než chlapci a proto si začali odvádět do svých skalnatých měst pouze něžné pohlaví. Nezáleželo na tom jak které děvče odešlo, ať už byla ošklivé, hezké, tlusté, nebo štíhlé, vždy se vrátilo krásnější než kterákoliv z princezen a oči jí zářily moudrostí přesahující všechny krále.
Draci tak vnášeli svou kulturu mezi lidi a na oplátku trávili dlouhé večery povídáním, nebo dobrodružnými výpravami do cizích krajů, se svými lidskými společnicemi na zádech. Stávalo se však, že král nechtěl se radou řídit, nebo se dívky odmítly vrátit domů k životu obyčejných smrtelnic, až jednoho dne rozpoutal jeden mocný vládce válku pro uraženou ješitnost své dcery a pro své vlastní sobecké pohnutky.

Draci se snažili vše vyřešit mírovou cestou, ale žádný z poslů se nikdy nevrátil do města moudrých v Atlantidě, kam se uchýlil Dračí sněm. A tak dohnáni k tomu zoufalým úbytkem učednic i svého druhu, vrhli se draci do boje. Pálili hrady, unášeli vrtošivé princezny a pomáhali k útěku dívkám, kterým se protivilo jednání zrádného krále. Přes všechnu moudrost, kouzla i ženskou lstivost, nemohli však draci odolat náporu sveřepých rytířů, kteří bojovali zuřivě a podle. Král přislíbil každému z nich kteroukoliv dívku, kterou drakům ukořistí a rozhlásil všude po zemi odporné pomluvy o dračím rodu, až přesvědčil i ty nejšlechetnější z mužů, aby se k válce připojili. A tak ohrožováni stále větší přesilou a nešťastni z vraždění dobrých dívek i chlapců, zdrceni selháním všech nadějí na smír, začali se draci pomalu stahovat z našeho světa pomocí magických bran. Několik nejvěrnějších z lidí vzali si s sebou, aby zabránili velkému stesku a ze stejného důvodu ponachali nám několik pečlivě ukrytých dračích vajec.

Ale osud nebyl nakloněn ani jednomu z našich druhů - lidé drakům postupně pomřeli, neboť si s sebou vzali pouhopouhé dva muže a lidský rod tak brzy zdegeneroval a onemocněl dědičnou chorobou, až jim draci museli dávat rány z milosti. Ani jejich mláďatům nevedlo se zde dobře, předávány z úst k ústům dochovali se pouze strašlivé zkazky a zkomolené příběhy o hrůze dračí války, takže kdykoliv se malé dráče objevilo na světě, bylo brzy vystopováno lovci a zabito pro svůj vznešený a přece zhoubný původ.

A brzy poté vztyčila Strážkyně Rovnováhy průhlednou stěnu mezi naše světy, tak abychom mohli čas od času nahlédnout do hlubin neskutečna a připomenout si své truchlící bratry za oponou z křišťálových kapek zapomnění a marných snů. A budeme tak doufat i zoufat, dokud se naše srdce znovu neotevřou tajemstvím magie a dokud nám dračí rod neodpustí...