Denní a noční

Meiv s Míšou se jako obvykle z legrace pošťuchovaly cestou na skautskou schůzku.
„Že nevíš, co budeme dneska dělat na schůzce.“, zamrkala šibalsky Meiv svýma zelenýma očima.
„Možná, že to nevím, ale stejně tě převyšuji!“ prohlásila Míša a odhodila věčný copánek svých tmavě hnědých vlasů na ramena.
„Dlouhé tělo krátká paměť!“ odpověděla Meiv a také pohodila zářivě zrzavými vlasy dozadu. Míša výhružně vykulila oříškově hnědé oči a zavrčela
„ Ale tohle si budu pamatovat dlouho!“ „Já si tě udobřím,“ smála se Meiv „budeme soutěžit a Máča říkala, že cenou bude něco velkého.“
„A nevíš, v čem budeme soutěžit?“
„Prý ve všem možném dohromady. Ale když nebude moc logických a rychlostních úkolů, měly bychom vyhrát my. Jakmile se objeví šifry máme to v kapse. Jen doufám, že dneska přijdou všichni, hlavně Kamča.“ zamyslela se Meiv. „To za chvilku uvidíme.“ , řekla Míša a ukázala na dřevěný srub na kraji lesa.
Ze střechy vlála vlajka s nápisem ,středisko Stopa' a velkou nášivkou v podobě černého otisku medvědí tlapy na hnědém poli. Okna lemovaná vyřezávanými stromy byla otevřená dokořán a zevnitř se ozýval smích, hovor a občas nezvykle vysoké zapištění.
„Přinejmenším Áďa je tady.“, zašklebila se Meiv po dalším takovém zavýsknutí. „Někdy si říkám, že s sebou začnu nosit ucpávky do uší.“, sykla Míša, když otevřela dveře a vyhrnulo se na ní hlučné množství pozdravů.
„Tak dělejte, jste poslední!“ volala vesele vedoucí Máča. „Takže, když už jste tu všichni tak se rozdělte do skupinek. Jednorožci vlevo Ještěrky vpravo.“ Meiv a Míša okamžitě zamířily doleva, kde je bouřlivě vítaly Áďa, Anička a Kamča. „Tohle musíme vyhrát, tak se snažte!“ nabádala je výhružně Anička a postavila se na špičky, aby ještě víc vynikla její výška. „To ale budeš muset nejdřív sklonit hlavu k nám smrtelníkům a začít taky myslet.“ odsekla jí Kamča, která byla ze všech nejmenší.
„No tak, nechte toho a radši vytáhněte propisky uzlovačky šátky a KPZky a nějak si to nacpěte do kapes!“ okřikla je Meiv. Holky poslušně udělaly, co jim řekla a potom už si vzala slovo Máča. „První je morseovka, v ní máte další pokyny.“ „Hurá!“ zajásaly potichu Jednorožci, protože Míša, Kamča a Meiv uměly morseovku nejlépe z oddílu.
Hustě potečkovanou a počárkovanou A5 vyluštily po pár minutách. Podle instrukcí vyběhly ven, a sledovaly fáborky. U každého z nich viselo písmeno a číslo, které si musely zapamatovat. Nikdo nepodváděl, na to dohlížela obzvlášť Meiv, které se takové jednání odjakživa hnusilo. Některé fáborky našly snadno a u dalších si mohly oči vykoukat a pořád na nic nenarazily. Na konci trasy daly písmena dohromady a uspořádaly je podle čísel. Zpráva zněla: azimut patnáct stupňů deset kroků.
Když se podle buzoly konečně správně nasměrovaly, našly další zprávu tentokrát šifrovanou posunutou abecedou. Tu už luštily o něco déle. Měly běžet ke Stříbrným vodopádům Liščího potoka. „Hm, to bude důvod, proč máme mít s sebou plavky.“, zadumala se Anička. „Hlavně si pospěšte, Ještěrky už nás dohánějí!“ pobízela je netrpělivě Meiv a ohlížela se přes rameno.
Když doběhly k potoku, který vesele skákal přes nahromaděné kameny, rozlouskly další šifru. „Tak to si někdo dělá srandu!“ vykulila oči Áďa. „Nedělá, co máte vždyť je teplo!“ ozvalo se zpoza rákosí a ven vykoukla rozesmátá druhá vedoucí Maruška.
„Deset kliků ve vodě?!“ brblaly holky, když se rychle převlékaly do plavek. „Nemohlo by to radši být deset dřepů? Víš abychom nenastydly.“ ptala se ještě Kamča a palcem u nohy zkoušela teplotu vody. „Ne, ne,“ smála se Maruška „ale abyste neřekly, že jsem necita, ušetřím vám práci s počítáním.“ „To teda dík.“, procedila Meiv když dělala první klik. Vzápětí se zabořila zuby do dna, jak ji Míša ,omylem' strčila. Chvíli na to se sama válela ve vodě ,omylem' někoho jiného.

Za spousty cákání a výskání nakonec všechny těch deset kliků udělaly. „Tak a teď jděte k Družinovým jeskyním.“ řekla Maruška a zamávala jim, anebo Ještěrkám, které právě přibíhaly. „Poběžíme?“ ptala se dychtivě Kamča. „Ne,“ zavrtěla hlavou Meiv „moc bychom se vyčerpaly. Nezapomeň, že to jsou ještě čtyři kilometry hustým lesem.“
Ze začátku se ještě smály a vtipkovaly, ale jakmile dorazily k lesu, která se nad nimi hrozivě tyčil, zaraženě zmlkly.
„Asi bychom se měly převléct z těch plavek.“, navrhla prakticky Kamča, která byla z Jednorožců nejodvážnější. Ostatní mlčky kývly a tahaly z batohů oblečení. Jen Meiv dál nepřítomně zírala do lesa. „Co je?“ zeptala se Áďa bázlivě. „Máš zase nějaké tušení?“ „Ne.“, odtrhla Meiv oči od pavučinou opředených smrků. „Já jenom nikdy neměla tenhle les moc v lásce. Buďte opatrné.“
Vešly tiše do lesa a rozhlížely se kolem. Pod střechou z větví panovalo přítmí, ve kterém všechny tvary vypadaly nepřirozeně a přízračně. Kořeny stromů se plazily po zemi jako klubka hadů a výhružně trčely do všech stran. Mechem obrostlé kamení, připomínající prastaré ještěry vykukovaly z povadlého kapradí, zatímco na větvích povívaly pavučiny a zachytávaly třpytivé kapičky, které se s každým zavátím větru zablýskly jinou barvou, až měli Jednorožci pocit, že se na ně upírají desítky pátravých očí.
Počínaly si nanejvýš opatrně, protože se jim v minulosti několikrát osvědčilo Meiv poslechnout. Obzvlášť když šlo o posouzení bezpečnosti některých míst. Napůl z legrace tuhle její schopnost nazývaly čarodějnou intuicí, ale brzy se naučily jí bezmezně důvěřovat.
Přelézaly skalky a kopce, přeskakovaly potůčky, prokličkovaly bažinou a celou tu dobu mířily na sever k Modrým skalám. Zrovna když se prodíraly nejhustší částí lesa, ozval se výstřel.
„K zemi.“, křikla Meiv a všechny si lehly do mechu. „Nejspíš jen myslivec střílel na jelena, nic víc.“, konstatovala celkem logicky Kamča a začala se zvedat. „Ticho a zůstaň dole!“ zarazila jí Meiv. „Myslivecká puška zní o dost jinak, několikrát jsem jí slyšela u nás v lese.“ Vytáhla z batohu bohatě zdobenou stříbrnou dýku a začala se plížit kupředu.
„Kde jsi to vzala?“ ptala se vyjeveně Míša. „Našetřila jsem si, nebo si myslíš, že kradu?“ odsekla Meiv. „Počkejte tady tak patnáct minut a když se nevrátím přiveďte vedoucí.“, dodala a s těmi slovy zmizela v kapradí.
Plížila se potichu směrem odkud zazněl výstřel. Proplazila se vyschlým korytem potoka a vykoukla nad břeh. Z toho, co uviděla se jí zvedl žaludek. Zavřela oči sklouzla dolů a úporně snažila se nezvracet.
„Už je tam nějak dlouho.“, rozhlížela se Míša nervózně kolem. „Jenom deset minut. Ještě má čas.“, uklidňovala jí Áďa, když se koukla na hodinky. „Možná bychom měly radši jít za...“ nedořekla Kamča, protože v tu chvíli se Meiv vrátila. Byla v obličeji celá bílá a nervózně těkala očima sem a tam.
„Nic jen postřelený jelen, jak říkala Kamča. Půjdeme, nebo nás Ještěrky předběhnou.“, řekla dřív, než se jí někdo stačil zeptat. Holky to nijak nekomentovaly a vydaly se dál.
Meiv se na jedné straně ulevilo, že jí uvěřily, ale na té druhé byla upřímně znechucena tím, že si myslí, že by jí mohl tolik vystrašit nějaký mrtvý jelen. Před očima jí stále vyvstávala skutečná scéna, kterou viděla v údolí za potokem. Dva mrtví muži ležící v rozšiřující se kaluži krve, která se už pomalu začala vsakovat do země. Jeden z nich zvláštně oblečený v hnědých hadrech z kůže, měl vystřelený mozek z hlavy, zatímco tomu druhému trčela ze zarostlého obličeje dýka. Silou vůle ten obraz zatlačila do pozadí a vedla holky dál k jeskyním, i když oklikou, co nejdál od těch mrtvol.
Když se konečně vypotácely z lesa, Meiv se hodně ulevilo. Před upachtěnými skautkami se vynořil skalnatý masív, na němž vystupovaly třpytivé modré žilky.
Áďa se automaticky podívala ke vchodům do jeskyní a pak hlasitě vyjekla.
„Co řveš?“ okřikla ji Míša až Meiv leknutím nadskočila. Potom už to uviděly všechny.
Místo obvyklých dvou jeskyní na ně zírala jediná černá díra zvoucí do tunelu.
„Ehm, myslíte, že máme jít dál?“ zeptala se Anička. „Třeba o tom vedoucí ví a právě proto nás sem poslali.“ odpověděla Kamča se stopou pochybností v hlase. „Jestli tu hru nechceme vzdát, tak musíme pokračovat.“, řekla Meiv, která si přála být co nejdál od toho proklatého lesa a jako první se vsoukala do otvoru ve skále.
Tunel byl zpočátku úzký a nízký, ale postupně se v něm dalo i shrbeně jít. Hodně se klikatil, klesal a zase se zvedal takže holky občas jen stěží zaslechly oddechování ostatních za nimi. Naštěstí neměl žádné postraní uličky, takže se nikdo nemohl ztratit.
Po době, která jim připadala jako věčnost, se konečně dostaly ven na vzduch. Opravdu musely být v tunelu dlouho, protože už se začínalo stmívat.
Stály na kraji malé mýtinky ohraničené skálou a starobylými stromy. Uprostřed se tyčily dva šedé sloupy v podobě svící zdobené četnými ornamenty a na vrcholu každé z nich plápolal modrý plamen. Ale co bylo nejzajímavější, mezi nimi se ,vlnil´ prostor. A v tom ,vlnivém´ prostoru svítalo místo toho aby se stmívalo a na blízkém kopci stál černobílý hrad.
Tyčil se tam jako pomník krásy i hrůzy, ale s přibývajícím světlem jakoby nabýval na kráse.
Nějakou dobu tam holky jen stály, zatímco je mrazilo v zádech až Míša poznamenala. „Říkejte si co chcete, ale tohle už vedoucí určitě nezařídili.“ „No, to asi ne.“, hlesla Meiv.
V tom se za nimi ozval šramot. Ještěrky je konečně dohnaly.
„Ahoj, tak jak to jde?“ začaly vesele a pak zmlkly, když si i ony všimly sloupů a jiného světa mezi nimi.
„Já tam jdu!“ ozvala se po chvíli Meiv odhodlaně. „Na něco podobného čekám celý život, takže mi to nevymluvíte. A navíc tam svítá, zatímco tady bude za chvíli tma a já se nechci tím tunelem soukat zpátky v noci.“, dodala ale spíše než na temnou chodbu myslela na les. „Ani já ne. Jdu s tebou.“, prohlásila Lucka z Ještěrek a Meiv se usmála.
Nakonec se dohodly, že půjdou všechny.
„Ale ještě počkejte, nejdřív zjistím jestli to jde projít z obou stran.“ nařídila jim Meiv a prošla skrz. Najednou se také ,vlnila´ za portálem, ale usmívala se v prvních paprscích slunce. Podívala se na hrad a pak bez problémů prošla zpátky.
„Je to dobré, pojďte za mnou.“ Když všechny prošly, Verča taky z Ještěrek navrhla, aby se šly podívat na hrad a ostatní souhlasily.
Vydrápaly se na kopec a došly k mohutným hradbám. Meiv si pomyslela, že tenhle hrad by se dal jen těžko dobít. Pak jí pohled padl na dokořán otevřenou jednoduchou bránu a prázdné nádvoří za ní a ušklíbla se.
„Tak, teď půjdeme dovnitř a ta brána se za námi zabouchne!“ bála se Verča. „Ty asi moc koukáš na dobrodružné filmy. V opušťeném hradě se snad nemůže nic stát, ne?“ odbyla jí Meiv a netušila, jak velice se mýlí.
Prošli dovnitř, ale nic se nestalo. „No vidíš..“, začala Meiv ale v tom jí přerušila Míša. „A kde máte zbytek Ještěrek:“ „Poslaly jsme je zpátky ještě před tunelem, stejně se bály.“ uklidnila je Lucka.
Anička se ještě otočila směrem ke svícím a vykřikla. „Podívejte se někdo prošel za námi.“ A opravdu u sloupů se objevily čtyři postavy. „V pohodě, jsou v krojích.“, oddychla si Meiv a zamávala na ně. Postavy dole je zahlédly a vydaly se k nim nahoru.
„To je Máča s Maruškou a ještě někdo.“, poznala své vedoucí Áďa. Ti mezitím došli až k nim.
„To jsem si mohla myslet, že hned vlezete, kam nemáte.“ smála se Máča. „Takže ,to není součást závodu.“, zašklebila se Míša. „Ne, nevěděli jsme, že se tam vytvořil jeden tunel a o těch svících už teprve ne.“
„A kde jste sebraly Smíška a Krůtu?“ ptala se Meiv a dívala se přitom na dva vytáhlé hnědovlasé chlapce postávající vzadu. „My jsme původně měli jít na výlet s Pavlíkem, ale nějak jsme zabloudili a skončili jsme tady...“, vysvětloval Smíšek a všichni se rozesmáli.
Výlety jejich oddílu, byly pověstné tím, že téměř vždy došli jinam než chtěli, nebo si přinejlepším zašli několikakilometrovou oklikou.
„Radši zůstaneme přes noc, nebo spíš přes den tady. Potmě domů nepůjdeme a stejně jsme chtěli tábořit venku.“, řekla Maruška. Ostatní rádi souhlasili.
Rozdělili se do menších skupinek a podrobně si prohlíželi hrad zvenčí.
Po každé straně železné brány se tyčila štíhlá černá věžička s bílou špičatou střechou a mnoha okny. Od nich se vinula tlustá šedá zeď kolem dokola hradu. Do nádvoří vystupoval malý výklenek se strážní plošinkou nahoře a dovnitř hradu vedly krásně tepané dvoukřídlé dveře. Na výklenek navazovalo hlavní křídlo, zdobené barevně vykládanými okýnky a zakončené další strážní plošinou s dvojitým cimbuřím. Z ní zleva i zprava vedla dvířka do dvou hlavních černých věží, se spirálovitě umístěnými bílými střílnami., také zakončené cimbuřím. Se zadní částí plošinky byla spojená zřejmě nejhonosnější část hlavního křídla, spíše podobná malému zámku se dvěma věžičkami totožnými s těmi u brány. V paprscích slunce se duhově leskla další barevná okýnka a diamanty vykládaná brána.
Když obešli celý hrad, zamířili dovnitř. Meiv přistoupila k hlavnímu vchodu a strčila do dveří. Dost nepříjemně zaskřípaly, až se všechny holky chytily za uši
„Jak jinak.“, odfrkl si Smíšek a vešel první. Ocitli se v tmavé chodbě osvícené pouze pochodněmi zasazenými ve stříbrných držácích pod stropem. „Tak nevím, uvnitř to moc opušťeně nevypadá.“, podotkla Meiv. „Proč ne?“ zeptala se Áďa hloupě. „Viděla jsi snad někdy v opuštěném hradě svítit pochodně?“ usadila jí Meiv. „Dávejte pozor.“, řekla Maruška a hlasitěji zavolala. „Haló, je tu někdo?“ Nikdo neodpověděl, ale všichni měli pocit, jakoby se pochodně rozzářily víc než před tím a všemi projela vlna povzbuzení. S úsměvem se vnořili hlouběji do chodby.
Postupně se začaly objevovat vyloženě optimistické obrázky, většinou zobrazující sluncem prozářenou krajinu, nebo postavy pohledných hudebníků.
Meiv se na tom přesto něco nezdálo. Možná proto, že nikdy nefandila přesládlému až lehce infantilnímu umění.
„Možná bychom už dál chodit neměli.“, navrhla nesměle. Ostatní se na ní jen nechápavě podívali a Smíšek řekl. „A co si myslíš, že se nám tu asi může stát? Nějaký obraz se na nás zamračí, nebo co?!“ „Ne.“, odsekla Meiv. „Prostě z toho mám špatný pocit.“ „Tak to pardon madam je zřejmě jasnovidka!“ zamumlal Smíšek, který nikdy neslyšel o tom, jak Meiv holkám několikrát zachránila zdraví a možná i život.
Meiv to ani nestálo za odpověď. Šlehla po něm nenávistným pohledem a jen víc sevřela svůj talisman Štěstí, který jí visel na krku.
,Štěstí´ byl jemně zdobený přívěšek s oválným měsíčním kamenem uprostřed a čtyřmi drobnými rubíny rozmístěnými po stranách jako sever, jih, západ a východ na kompasu. Vyzařoval jakousi vnitřní sílu. Kdykoliv si Meiv něco nezištně nebo podvědomě přála, splnilo se to. Jindy začalo Štěstí trochu žhnout, když se Meiv ocitla v nebezpečí a dával jí moc vyváznout s žádným, nebo jen s minimálním zraněním. Ale hlavně, když se opravdu soustředila mohla zahlédnout mlhavé záblesky cizích i známých krajů, nebo přátel a nepřátel - roztříštěná minulost s budoucností pohromadě.
Kdo se v těch záblescích vyznal, dokázal mnohé předvídat a předejít tak nepříjemným situacím. A to Meiv dovedla velice dobře. Proto občas s pohrdáním pohlížela na lidi, kteří ji měli za bláznivou romantičku. ,Ne nikdo nemá ani tušení jak silná můžu být.´ pomyslela si a hrdě kráčela chodbou před ostatními.
Škoda, že se nepodívala na Štěstí teď, protože měsíční kámen se rozzářil a na okamžik odhalil pohled na hrad totožný s tím, ve kterém se skauti nacházeli - jen tenhle byl celý černý. Pak kámen pohasl a znovu zahalil budoucnost mlhou.
Konečně vyšli z chodby a ocitli se ve velké prosvícené síni. Stěny se skvěly čistými gobelíny se stejnými motivy jako obrazy na chodbě. Po stranách vystupovalo množství bohatě vyřezávaných dřevěných dveří a honosné schodiště pokryté rudým kobercem a zábradlí s mistrovsky vytepanými stříbrnými hady.
Ale Meiv se nejvíc líbila socha, tyčící se uprostřed. Zobrazovala nádherného vlčího vůdce s odhalenými tesáky. Celý vytesaný z modrošedého kamene odrážel paprsky pochodní, stejně jako jeho hrdé oči ze smaragdů.
Meiv přišla blíž a pohladila sochu po hlavě. Zdálo se jí, že na ní mrkla.
Vlastně každý kousek nábytku nebo stěny byl sám o sobě nepředstavitelně líbezný, ale všechno dohromady dávalo jen přeplácanou směsku.
„No se sladěním si někdo asi moc hlavu neděla.“, ušklíbla se Meiv. „Ty prostě musíš do všeho šťourat, co?“ ozval se Smíšek.
Meiv jen protočila panenky a zkusmo otevřela jedny dveře. Skrývala se za nimi další přeplácaná místnost, které dominovala obří postel. Meiv místnost zase zavřela a obrátila se k Máče. „Rozhodně máme kde spát, na tu postel se vejdeme snad všechny holky.“
„Tak se koukněte, jestli je tu takových místností víc a pak koukejte jít spát.“, nakázala jim Máča.
Všichni se ve hloučcích rozprchli ke zbývajícím dveřím a začali je jedny po druhých otevírat. Našli ještě dvě místnosti s obří postelí, když odněkud zahulákala Míša. „Hej, Meiv, pojď se podívat, tohle by tě mohlo zajímat!“
Meiv se rozeběhla za hlasem a našla Míšu v pokoji za nejméně vyzdobenými dveřmi. Užasle zůstala stát na prahu. Od podlahy až po strop po celém obvodu obíhaly poličky plné nejrůznějších středověkých zbraní.
Meiv se s nábožnou úctou probírala hromadou mečů, dýk, hvězdic a dalších výjimečných kousků. Zvlášť nemohla odtrhnout zrak od mečů. Brala je do ruky a zkusmo s nimi provedla pár výpadů. Kupodivu ani ne moc amatérsky na to, že meč předtím držela v rukou asi jen jednou v životě.
Nakonec našla úplně vzadu meč, kterého se z počátku i bála dotknout - taková z něj vyzařoval energie. Ledově šedé ostří pokrývaly rytiny hadů, draků a u špičky znázorňovaly znovu onoho hrdého vlčího vůdce. Doprostřed jílce byl vsazen velký smaragd a po obou stranách se mlžně třpytily měsíční kameny, úplně stejné jako ten, co měla Meiv na krku. A dole se proplétaly stříbrné pavučinky.
Meiv meč bázlivě vytáhla a zvedla ho vysoko nad hlavu.
Ostatní přilákalo zářivé světlo, které se odtud rozlévalo a spatřili Meiv pevně třímající meč s autoritou, kterou u ní nikdy dřív neviděli. Najednou ze smaragdu na jílci vyšlehl zelený paprsek a dotkl se jejích stejně zelených očí, od nich se paprsek jakoby odrazil a všechna záře naráz pohasla. Pouze ona aura moci, která byla u Meiv vždy jen sotva postřehnutelná, zesílila.
„Meiv...“, začala Lucka.
„Patříme k sobě.“, přerušila jí Meiv se zvláštním svitem v očích. Připla si meč k pásku a nikdo se jí v tu chvíli neodvážil odporovat.
„Hm, tak vy ostatní tady radši už na nic nešahejte a jděte spát!“ ozvala se Maruška.
Áďa si hned nato zívla a i ostatní si uvědomili, že v jejich vlastním světě noc nejspíš víc a víc temní. Rozešli se do pokojů. skautky do prvního, vedoucí do druhého a kluci do toho posledního.
Holky se všechny natáhly napříč přes postel, jen Meiv si lehla na koberec přede dveřmi, které zamkla starodávným klíčem vyčnívajícím z klíčové dírky, s mečem v ruce. Vlastně to nikoho ani neudivilo. Navíc teď, když už ji Smíšek nezpochybňoval, věřily už zase plně v její tušení .
„Dobrou noc.“, ozývalo se nějakou dobu ze všech stran a potom všechny rychle usnuly, snad až příliš rychle na normální spánek.
Jen Míše ještě nesmyslně blesklo hlavou, že si vlastně měly spíš říct Dobrý den a pak už se i jí zavřely oči. Ale kdyby věděly co je čeká, nejvhodnějším pozdravem by určitě bylo Sbohem.
Probudilo je bouchání do dveří a něco jako ,zlovolný šepot´. Oknem sem zabloudil poslední rudý sluneční paprsek, sklouzl po dveřích a odhalil tak příčinu bouchání. Ve dřevě zela docela velká díra a několik útočících kopí ji ještě rozšiřovalo. Než stačily zahlédnout majitele kopí, paprsek spolu se sluncem zmizel a v pokoji se rozhostila tma. Ale nebyla to tma našeho světa. Spíš se podobala dusivému šeru, ve kterém pableskovala drobná světýlka, jako děsivé oči a ta světýlka si šepotala - zlovolně.
Několik holek začalo horečně hledat v KPZkách (krabičkách poslední záchrany) svíčky a po chvíli se mezi šepotavými světýlky syčivě objevilo několik mihotavých plamínků. Na hranici jejich světla se pohybovalo cosi slizkého bílého pěticípého a naprosto odporného. Hned nato dva plamínky odumřely spolu s výkřiky, když si skautky uvědomily, že ten hnus je ruka - nebo spíš její kostra.
V tu chvíli se po pokoji rozlilo další světlo - známé a mnohem silnější. Zvláštní směs mlžně bílé a zelené. To Meiv vytáhla meč a ten teď zářil spolu se Štěstím a jejíma očima.
Vzápětí se dovnitř prolámala první kostra. A Meiv jí okamžitě usekla hlavu - to je totiž jediný způsob jak zabít nemrtvé. To další kostlivce na chvíli zadrželo. Holky se mezitím zoufale pokoušely přesunout obří postel ke dveřím.
„Přestaňte blbnout a radši vemte, co můžete a bojujte!“ zařvala Meiv a podala Míše svojí stříbrnou dýku.
Právě včas, protože otvorem ve dveřích začaly prolézat další kostry. První kostru skolila Meiv, druhou Míša, páčením dýky mezi krčními a páteřními obratly. Další Lucka urazila hlavu kusem dřeva. A tak to pokračovalo.
Meiv stála vpředu, díky tomu zvládla většinu nepřátel zničit sama, protože otvorem mohl prolézt vždy jen jeden kostlivec. Světýlka šepotala stále hlasitěji a holky už začínaly přes všechny ty kosti na podlaze zakopávat. Meiv u dvacíti přestala odťaté hlavy počítat. Sotva motala nohama a na levé paží jí krvácela ošklivě vypadající rána. Zbytek holek byl stejně unavený ale alespoň nezraněný.
Po době, která jim připadala jako věčnost, se už žádní kostlivci u dveří neobjevili. Meiv ještě rychle vykoukla ven, ale ani tam žádní nečíhali a ostatní dveře zůstaly nedotčené. Vrátila se zase dovnitř, kde jí Míša trochu neobratně ovázala zranění.
„Co to sakra bylo?!“ popadla konečně dech Lucka. „Nevypadalo to zrovna na maškarní, aspoň, že šli jenom po našem pokoji. Zatím.“ usykla Meiv, jak jí Míša silněji utáhla obvaz.
Nejmladší Áďa se jen klepala v koutě zatímco jí Anička s Kamčou utěšovaly.
„Neměly bychom vypadnout?“ zeptala se Verča a odkopávala kosti z místnosti. „Dobrý nápad.“, souhlasila Lucka. „Áďo, jdeme!“ křikla Meiv.
Jakoby stěny jen čekaly na ten rozkaz, začaly se hýbat a dolů ze stropu se blížily ostré kovové bodce.
„Ven!“ zařvala celkem zbytečně Lucka a všechny se rychle soukaly zmenšujícím se otvorem do haly. Meiv ještě duchapřítomně popadla Áďu za rameno a doslova ji vytáhla ven.
„Někdo se nás snaží zabít! Musíme odtud vypadnout!“ panikařila Anička. „Ne bez ostatních!“ usadila jí Míša. „Ostatní...“, zbledla Meiv. Holky se na ní jen nechápavě podívaly. „Jestli na ostatní nezaútočily ty kostry, tak se nemuseli vzbudit, když se ty stěny začaly hýbat.“
Neuvěřitelnou rychlostí se rozeběhly ke dveřím vedoucích. Otevřeli je, ale za nimi trůnila jen pevná stěna. Něco lepkavého začalo vytékat ven a namočilo jim to boty. Meiv, ještě bledší než předtím, dveře znovu přibouchla. „Co to bylo?“ zeptala se Anička. „Nechtěj to vědět.“
Přešly k pokoji vedoucích a Míša třesoucí se rukou otevřela dveře. Neuviděly nic, žádnou stěnu, prostě jen tmu. Ale v té tmě jakoby se něco převalovalo, něco živého. Pak se ven začalo sápat puchýřovité černé chapadlo a holky měly co dělat, aby dveře zase zabouchly.
Ještě nějakou dobu zůstaly posmutněle stát před nimi. Potom Meiv zašeptala „Nemyslete na to. Teď je důležitější dostat se odsud, než i nám přestane přát štěstí.“ Rozhlížely se tedy kolem, aby našly východ, když si Míša uvědomila, že tu něco nehraje. „Ty gobelíny!“ zachraptěla vystrašeně. „Co?“ ptala se Anička. Ale Meiv s Luckou a Verčou už to taky postřehly.
Gobelíny už nebyly ani čisté ani krásné. V cárech vlály ze stěny a nezobrazovaly už žádnou poklidnou krajinu, ale naopak představovaly nejhorší noční můry. Slizké příšery s krví okapávající z dlouhých tesáků, znázornění vražd a mučení, a obličeje bez očí a bez kůže se na ně tlačily ze všech stran a spolu se světýlky šepotaly - zlovolně.
„Alespoň víme co vydává ten hnusný zvuk.“ snažila se to zlehčit Kamča.
Áďa se najednou rozkřičela a začala pobíhat všude kolem. „Chci odsud pryč!“ zařvala a vběhla do prvních dveří, na které narazila. Naneštěstí to byly zrovna ty, za nimiž se skrývalo černé ,cosi´. Anička jí ještě stačila chytit za ruku, ale převážila se a s odporným mlasknutím zmizela spolu s Áďou v temnotě.
Meiv s pevně sevřenými zuby a zuřivě potlačujíc pláč do dveří kopla a ty se zavřely. Potom se s planoucíma očima otočila k ostatním. „Jestli ještě někdo začne panikařit, zabiju ho sama dřív než vezme někoho dalšího s sebou, jasný?“ Holky jen přikývly.
„Východ byl hned naproti té soše.“, vzpomněla si Verča. „Dobře, tak jdeme, ale opatrně!“ nabádala je Meiv.
Přelétla očima modrošedý podstavec a ztuhla. Byl prázdný. Rychle se rozhlédla, jenže nic neviděla. Stejně měla pocit, jakoby se mezi šepotavými světýlky a povívajícími gobelíny skrývalo ještě něco jiného - děsivějšího ale zároveň lepšího.
Ze zamyšlení ji probral náhlý pohyb vedle ní, ale to se jen Míša vydala k východu. Vzala za kliku, zmáčkla jí a ucouvla. Nic se nedělo, tak přikročily blíž. Stále se neozvalo ani šeptnutí, což bylo dost divné vzhledem ke všem těm světýlkům kolem.
Meiv udělala ještě krok a dveře se rozlétly dokořán.
Z mlžného šera na chodbě se vynořil temný rytíř na černočerném plazu. Zastavil se a podíval se na ně rudýma očima a podíval se zlovolně. Meiv pokleslo srdce. Mohla ještě zvítězit nad hloupým kostlivcem, ale ne nad rytířem tyčícím se nad ní do hrozivé výše a už vůbec ne když jeho brnění pohlcuje světlo, jako kdyby bylo vyrobeno ze samotné podstaty temnoty. Plaz s tlamou dlouhou jako lidská paže a plnou ostrých zubů, zařičel a rytíř se rozjel.
Najednou zprava vyskočily dva zelené body a srazily rytíře z jeho zvířete. Zelené oči nepatřily nikomu jinému, než dříve kamennému vlčímu vůdci. Vrhl se na plaza a začal se s ním rvát.
Meiv se zatím s pozvednutým mečem blížila k ležícímu rytíři. Nehýbal se. Přistoupila ještě blíž a když nereagoval usekla mu hlavu a odvrátila se. Přišlo jí to trochu nefér, ale kdo by se v takové situaci choval podle etikety? Ani skautka ne. Otočila se, když se ozval skřípavý smích až jí ztuhla krev v žilách.
Temný rytíř stál na nohou a házel si se svou vlastní hlavou.
,Tak to bude trochu těžší.´, pomyslela si Meiv a pozvedla meč k obraně.
Holky nejdřív jen zůstaly v šoku zírat, ale brzy se vzpamatovaly, protože z chodby se dovnitř nahrnula ještě skupinka kostlivců. V mžiku se síní ozývalo syčení, vrčení, třeskot mečů, duté dopady hlav na podlahu a všudypřítomný zlovolný šepot.
Vlk s plazem se stále zuřivě zmítali v sevření zubů a drápů, takže nebylo poznat kdo vítězí. Míšu s Luckou kostry zatlačily do kouta, kde se nemohly pořádně rozmáchnout, tím pádem ani bránit. Kamče s Aničkou a Verčou se naštěstí podařilo probít se ze zajetí u honosných schodů a pospíchaly jim na pomoc. Napadly kostlivce zezadu a výhodou překvapení se jim podařilo obrátit situaci v jejich prospěch. Na chvíli.
U Meiv to nevypadalo nijak dobře. Rytíř si nasadil hlavu a máchl krvavě rudým mečem. Meiv jeho útok tak tak zastavila, ale měla pocit, že jí prasknou kosti v obou pažích, zatímco rytíř bojoval jen jednou rukou - druhou si totiž přidržoval hlavu na krku.
Rytíř se znovu zasmál a bodl kupředu. Ozubená čepel pronikla Meiv levou paží právě v místě, kde už měla zranění od kostlivců. Meiv klesla na kolena, bolestí ani neviděla. Nic tak hrozného ještě nikdy nezažila a mělo to být horší.
Rytíř vytahoval meč z rány a to pomalu, aby zpětně zahnuté zuby na něm potrhaly co nejvíc masa. Rozchechtal se - zlovolně, když viděl, jak Meiv křičí.
Vlkovi se mezitím podařilo najít plazovo slabé místo, prokousl mu hrdlo a odmrštil jeho tělo na stěnu až to ošklivě křuplo. Chvíli se rozhlížel jakoby se rozhodoval a pak se rozběhl na pomoc holkám proti kostrám, které je znovu zatlačily ke zdi.
,Tak to ne! Mě se už nikdo nebude posmívat!´ pomyslela si Meiv vztekle skrz závoj bolesti a zvedla oči. V tu samou chvíli Rytíř vytáhl meč a sklonil se k ní aby ji dobil. Jejich oči se střetly se stejnou prudkostí, jako jejich meče. Zelená proti rudé. Spravedlivý hněv proti zlovolnosti. Vztek zatlačil bolest do pozadí a Meiv se zvedla na nohy, tvář staženou do zuřivé grimasy. Rytířovy rudé oči se rozšířili překvapením a vzápětí i bolestí, když se rozzářily i Měsíční kameny na meči.
Rytíř couvl a Meiv dostala nápad. Vytáhla Štěstí a namířila ho na něj, takže se rozsvítilo i zlato a rubíny.
A najednou jako by to byl někdo úplně jiný, už to nebyla obyčejná dívka, co náhodou umí zacházet s mečem. Před chroptícím a ustupujícím Rytířem se hrdě tyčila postava obklopená duhovou září a stále sílící aurou moci. Aniž by to Meiv tušila, podobala se rozlícené elfce, které už zbývá jen poslední řešení. Prudce přiskočila k vrávorajícímu rytíři strhla mu helmu a svým zářícím pohledem se mu zabodla do očí. Rytíř zavyl bolestí, padl na zem a rudé oči mu pohasly.
Míša právě dorazila posledního kostlivce a všichni se sešli uprostřed. Holky se držely dál od vlka, ale Meiv, stále obklopená světlem, se k němu dopotácela a nepřítomně ho podrbala mezi ušima.
Vlk jí olízl ruku a zavrčel. „No, na začátečníka to nebylo špatné. Porazit Temného rytíře to už je výkon i na cvičeného čaroděje. Ale vy...“, šlehl očima po holkách „už jste si mohly všimnout, že vám pomáhám. A nebýt téhle bojovnice s parádním mečem, jste všechny mrtvé. Takže na mě přestaňte zírat, skoro už vám tečou sliny, a ošetřete jí tu ránu, musí to pekelně bolet.“
Holky i přesto zůstaly stát a nic neudělaly. A tak se vlk rozhodl ošetřit Meiv zranění po svém. Jemně skousl zuby okraje zranění k sobě a držel paži ve své vlhké tlamě. Meiv to ani nevadilo, vnitřní síla ji spolu se světlem pomalu opouštěla, takže se teď cítila jen hrozně unavená a otupělá.
Po chvíli vlk ucítil, že krev teče z rány stále méně a tak její paži pustil.
„Vypadneme odsud.“, řekl a zamířil do chodby. Holky se znovu ani nehnuly, jen Meiv šla automaticky za ním. Pak si uvědomila, že holky za ní nejdou a tak se otočila a křikla na ně. „Jestli čekáte na další společnost, tak si pak s nimi klidně rozjeďte párty sadistů, ale já se docela ráda vrátím ke starému dobrému táboráku.“
Holky ji konečně váhavě následovaly. Jak procházely chodbou, hrozivých portrétů ubývalo a zdálo se jim, jakoby i světýlka šepotala méně zlovolně.
Meiv se zatím snažila zjistit něco o vlčím vůdci. „Kdo jsi? A proč nám pomáháš?“ „Jsem Zakletý.“ uchechtl se vlk. Meiv se na něj jen zmateně podívala.
„Soukromý vtípek. No tak dobře,“ povzdechl si „nejspíš jste ze světa zpoza svící, podle toho jak jste se tvářily, když jsem promluvil a podle toho jak mizerně tvoje kamarádky bojují. Asi vůbec neumějí kouzla, že jo?“ Meiv kývla. „Za to ty máš vážně talent, navíc ani nejsi z vašeho světa.“
Meiv se zarazila a překvapeně vydechla. „Cože?“ „Nevím přesně jak jsi se mohla dostat do Druhého světa, ale pravděpodobně pocházíš z Lidu měsíčních kamenů. Máš o něco bělejší a jemnější odstín kůže a také ty smaragdové oči normální lidé nemívají.“
Meiv se radostí zatočila hlava. Všechno v co kdy doufala se jí splnilo! ,Nejsem člověk! Nejsem prachobyčejný člověk!´ jásala v duchu.
Vlk se na chvíli zamyslel a pak se zamračil. „Vlastně je to dost zvláštní, protože tvůj rod už pokud vím vymřel. Nebo přesněji řečeno byl vyvražděn Temnými rytíři. Stejnými jako ten, kterého jsi porazila tam vzadu, i když to byl teprve novic v rytířském rádu.“
Meiv trochu posmutněla, ale radost z toho, že není člověk nemohlo jen tak něco přehlušit.
„Tak fajn, teď vím kdo jsem já, ale pořád jsem se nedozvěděla nic o tobě. Takže kdo jsi?“ zeptala se znovu.
Vlk zrozpačitěl, což se projevilo nervózním škubáním ocasu a vyceněnými tesáky. „Jsem začínající kouzelník a rytíř. V krčmě jsem se hloupě vsadil, že odsud vyjdu po noci živý a majitelé zámku mě zakleli.“
„Kdo jsou ti majitelé?“ vyzvídala Meiv.
„Vlkodlaci, proto je hrad ve dne krásný a v noci vražedný, stejně jako oni sami. Taky je v noci plný všech možných stvůr, které se sem sjíždějí z velké dálky. Když jsem sem večer přišel, nebyli ještě úplně proměnění a moje sázka je hrozně rozesmála a tak mě jenom zakleli. Měl jsem štěstí.“
„Jaké je přesně to prokletí?“
„Jak vidíš zakleli mě do vlka. Ve dne jsem mohl vnímat, ale jinak jsem byl zkamenělý. V noci jsem se mohl volně pohybovat po hradě, ale nikdy jsem ho nesměl opustit. Řekli mi, že pokud se najde nějaký další blázen, který tu zůstane přes noc a přežije tři útoky, vysvobodí mě. Tedy v případě, že se ještě dostane ven z hradu.“
„No, tak teď už musíme splnit jen tu poslední podmínku.“, řekla Meiv optimisticky. „Určitě nebude stačit jen vzít za kliku u dveří.“ upozornil jí vlk.
„A podívej se dozadu, mám dojem, že slyším méně kroků než bych měl.“, vybídl jí. Meiv se ohlédla a zamrazilo jí
„Kde je Kamča?“ vykřikla. Holky se vystrašeně rozhlížely, ale z šera za nimi nikdo nevycházel - jen zlovolný šepot, připomínající výsměch.
„Musíme pro ní!“ vyhrkla Míša. „Ne! Jestli není za vámi, tak už je mrtvá. Držte se při sobě, nebo se radši chyťte za ruce. “ zavrčel vlk.
Řídili se jeho radou a vytvořili hada. Meiv měla ruku zlehka položenou na vlkovo hlavě a jí se držela Míša. Verča, která šla na konci si pro sebe zamumlala „To ty oběti nikdy neskončí?“ Vlk jí zřejmě slyšel a odpověděl. „Jestli se budete chovat tak neopatrně jako doteď, tak ne!“ Verča zabrblala ještě něco dalšího, pravděpodobně dost urážlivého, ale vlk nereagoval.
Po chvíli prošli děsivými vraty s bodci ven do stejně hrozivé noci. Foukal mrazivý vítr, obtáčel se kolem věží s mrtvolně šedým světlem za okny, a strašidelně kvílel. Přes Měsíc přebíhaly mraky a hvězdy blikotaly, jako skomírající lucerny zakrývané zlomyslným skřítkem.
I nádvoří se úplně změnilo. Podlaha se až do poloviny cesty k hradbám skládala z černých dlaždic. Na jejich konci vyrůstal ze země rudý sloupek a na něm zářil pokroucený bílý klíč.
„Ten budeme potřebovat.“, ukázal na něj vlk. Meiv chvíli přemýšlela k čemu, když jí pohled padl na teď už pevně zavřenou bránu. Klíčová dírka jakoby na ní vyzývavě mrkala.
Verča chtěl prostě pro klíč dojít ale Lucka jí zadržela. „Nemyslíš, že je trochu divné, že zrovna před tím klíčem jiná podlaha?“
Vlk přikývl. „Vlkodlaci si rádi se svými vězni hrají.“
„Zkusím šlápnout na jednu dlaždici, ale radši mě držte, kdyby něco vytáhnete mě zpátky.“ ozvala se Meiv.
Zkusmo se dotkla první dlaždice a když se nic nestalo přesunula se na ní plnou vahou - dlaždice vydržela.
„Asi to půjde.“, obrátila se k ostatním a přesunula na podlahu i druhou nohu. V tom se dlaždice propadla a spolu s ní i další čtyři, které s ní sousedily hranami. Holky Meiv tak tak zachytily a vytáhly nahoru.
„Chytré, propadne se to až po druhém dotyku a když se zhroutí i podlaha okolo, je záchrana prakticky nemožná.“ poznamenal vlk a podíval se dolů do propasti, odkud se ozývalo vzdálené dunění.
„Bude potřeba hodně rychlosti a obratnosti, abysme získali ten klíč, tak to radši nechte na mě.“, pokračoval.
„Tak to ani náhodou!“ zamítla to Meiv. „Máš přece čtyři nohy, jak chceš zvládnout nedotknout se podlahy dvakrát?“
„A jo, pořád zapomínám, že jsem vlk.“, souhlasil smutně. „Takže půjdu já.“, oznámila jim Meiv a všechny námitky umlčela prostě tím, že se rozeběhla a skákal z jedné dlaždice na druhou, takže se jich vždy dotkla jen jednou. Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože cestou zpět nebude vědět, kam už šlápla a kam ne. Ale o tom teď Meiv raději nepřemýšlela a brzy dorazila ke sloupku, který stál na kousku pevného kamene. Na chvíli zaváhala, protože se bála další pasti, ale pak se prostě natáhla a vzala klíč do ruky. Vítězně se usmála a zamávala na ostatní.
Úsměv jí zmrzl na rtech, když se s ní kámen spustil dolů do temnoty. Meiv slabě vyjekla, vždycky trpěla lehkým strachem z výšek. Naštěstí začala za chviličku zase stoupat nahoru. Vynořila se před vchodem do hradu, zatímco ostatní vyjeli nahoru před hlavní bránou.
První čeho si všimli, bylo, že dlaždice kompletně zmizely a mezi hradem a zbytkem nádvoří se rozprostírala jen tma propasti, ve které to zlovolně hučelo.
Meiv se úzkostí stáhlo hrdlo, když se podívala dolů.
„Zkus nám hodit ten klíč!“ zavolala na ní Lucka z druhé strany. Meiv se pořádně rozmáchla a švihla, ale klíč jí zůstal jako přilepený na pravé ruce. Zkoušela ho přehodit do levé dlaně, ale nehodlal se jí pustit.
„Nejde to!“ odpověděla Meiv zoufale. Připadalo jí nemožné, že by po tom všem, co už zažili, je mělo zastavit nějaké lepidlovité kouzlo.
Vlk nešťastně obcházel po okraji propasti. Potom se posadil na zadní a zakřičel. „Máš talent na kouzla, podle všeho dost velký. Prostě si představ, že je před tebou pevná zem a přejdi! Máš u sebe měsíční kameny, z těch můžeš čerpat sílu!“
Meiv pohlédla do hlubiny dole a polkla. Zvedla oči, zadívala se na druhou stranu, jakoby se loučila a nakročila. Ještě rychle bolavou levou rukou sevřela Štěstí, semkla víčka a došlápla. Propadla se o něco níž, ale ne úplně. Oči nechala zavřené a kráčela dál. Aniž by si to uvědomila, před ní se vytvořil úzký průhledný můstek. S občasným propadáním došla na pevnou zem.
Úlevou se rozesmála a pohladila vlka po srsti na zádech. Vlk jen zlehka zavrčel a řekl. „Radši odemkni dřív, než se zase něco stane.“
Meiv strčila klíč do zámku a ten se sám odemkl a brána se otevřela. Všichni vyběhli za hradby a začaly radostně výskat.
Kolem vlka se najednou rozlilo rudé světlo a začal se pomalu měnit ve vysokého mladíka s rozježenými zrzavými vlasy a azurově modrýma očima.
Rozkošnicky si protáhla prsty a zářivě se na Meiv usmál, takže odhalil řadu blyštivě bílých i když trochu špičatých zubů.
Za nimi se ozvalo táhlé zavytí, a tak se všichni pro jistotu odsunuli ještě kousek od hradeb. Na cimbuří se objevila smečka mimořádně velkých černých vlků.
„Pobavili jste nás smrtelníci.“, ozval se jeden z nich. „Jste první, komu se podařilo dostat se odsud živí. Kdykoliv ve dne máte u nás dveře otevřené, ale v noci sem už nikdy nechoďte!“ varovala je vlčice se stříbrnou srstí na hřbetě a spolu s ostatními se stáhla z dohledu.
„Ve vašem světě je ještě den.“ upozornil je mladý kouzelník
„Jo, už se tam docela těším. Ale nejdřív by mě zajímalo, jestli někdo z vašeho světa chodí k nám?“ ptala se Lucka.
„Někdy ano, ale upřímně řečeno, historky o vašem světě nejsou zrovna oblíbené. A zatím nikdo nepřišel zpátky, aby je vyvrátil. Vlastně kromě tady vaší bojovnice.“ odpověděl mladík.
Meiv si vzpomněla na ty dva mrtvé muže v lese ve Druhém světě a ušklíbla se. ,Zřejmě se jim u nás moc nedaří.´,pomyslela si a nahlas řekla.
„Jděte domů a zkuste nějak vysvětlit co se stalo. I když nejlepší asi bude něco si vymyslet, protože tohle vám nikdo neuvěří. Zkuste prostě říct, že se vám všichni nějak ztratili v lese a jedině vy jste se dostali ven.“
„Ty zůstáváš?“ zeptala se Míša užasle.
Meiv se k ní otočila, takže neviděla jak na ní kouzelník s nadějí pohlédl. „Patřím sem. Navíc jsem vždycky chtěla vypadnout z toho nesmyslného světa za branou. Řekněte prostě, že jsem se ztratila s ostatními. Mějte se hezky a dávejte na sebe pozor.“ loučila se s nimi Meiv rozpačitě a mladík se znovu usmál.
Holky se naposledy objaly, opatrně aby Meiv npochroumaly zraněnou paži, a pak vyrazily dolů ke svícím. Těsně předtím než prošly, na ně ještě Meiv zavolala. „A zakryjte vchod do tunelu ať už se sem nikdo další omylem nedostane!“ Příkývly, naposledy jí zamávaly a zmizely za planoucími sloupy.
Meiv chvíli zůstala stát, ale potom jen potřásla hlavou a otočila se k průchodu zády. Poprvé se pořádně podívala na kouzelníka.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se.
„Nier.“, odpověděl a podal jí ruku. „Já jsem Meiv.“, potřásla mu s ní. „Tak co, nechceš jít vyhrát jednu sázku?“ pobídla ho. „Jasně!“ zašklebil se Nier a v družném hovoru se vydali na cestu.
Právě vycházelo slunce a jeho bledé paprsky dopadaly na hustý les pod hradem, který se zatím začal znovu měnit ve výstavní sídlo.
Mezi listovým vyhlédl pár inteligentních nebesky modrých očí a se zájmem sledoval odcházející dvojici. Po chvíli se oči otočily směrem do lesa. Ranním tichem se rozezněl tichý klapot, jako cinkání stříbrných kapek rosy o hladinu studánky, a potom už se po zemi rozhostil klid a mír. Na čas.