Nový svět - Legenda o Křišťálovém meči

Pohraniční pásmo mezi Eandirským královstvím a Astarskou říší. Druhý týden zimy rok 1398 prorokova věku.
Ledový vítr vál od severu a přinášel sebou sněhové vánice a mráz. Sníh pokrýval trosky vypálených hradů v pohraničí, stejně jako zčernalé trámy několika vesnic v okolí. Mrtvá těla se válela téměř všude, zavátá sněhem tak, že vypadala jako obyčejné návěje sněhu. Jen občas skrz sníh vyčuhovala ruka nebo jiná končetina. Ve sněhu se přehrabovali velcí havrani a zlostně shlíželi a krákali na procházející postavu zahalenou v hnědém plášti opírající se o dlouhou hůl. Blížila se k jedné z vypálených vesnic. Už z dálky viděla skupinku lidí, kteří se pokoušeli dát v mrazu narychlo dohromady alespoň jeden dům, do kterého by se mohli skrýt před blížící se vánicí. Postava se zastavila u jednoho zčernalého, holého stromu pokrytého sněhem. Stáhla si šál. Plášť i dlouhé šedé vlasy vlály v mrazivém větru kolem ní. Byla to stárnoucí žena, s vráskami ve tváři a pronikavýma, modrýma očima. Shlížela dolů na zničenou vesnici, tiše si povzdechla „Takže to začalo…“ přitáhla si plášť blíže k tělu a belhavě se vydala z kopce dolů. Brzy se dostala k rozpadlé palisádě, která ohraničovala každou pohraniční vesničku. Za ní, ve zčernalých kostrách domů, ležel sníh. Snad dvacet vesničanů, žen i mužů, chránilo skupinku dětí, které se třásly zimou, vlastními těly. Dalších deset nosilo použitelné dřevo a trámy k hostinci, který jako zázrakem jakž takž unikl drancování. Dva mohutní vesničané, podle vzhledu bratři, přibíjeli prkna na díry ve zdech.
Když vesničané uviděli ženu přicházet, stáhli se vyděšeně ještě blíže k dětem. Žena se dobelhala až k nim a usmála se. „K-kdo jsi?!“ vyhrkl jeden mladík se slámově žlutými vlasy a pokusil se zatvářit co nejvýhružněji. „Nemusíte se mne bát.“ Řekla tiše žena a pohledem přejela přes skupinu vesničanů. Ze skupiny vystoupil muž s mohutným černým vousem, lysou hlavou zakrytou koženou čapkou, a mohutným břichem. „Omluvte syna, ale všichni jsme… všichni máme pocuchané nervy už od vpádu těch černooděnců.“ Zabručel muž hlubokým hlasem a přeměřil si příchozí pohledem. „To chápu… Já se zde dlouho nezdržím, jen tuto noc. Za přístřeší vám nemůžu zaplatit, jsem stále na cestách. Ale mohu vám povědět nějaký příběh, budete-li chtít.“ Řekla žena a povzbudivě se na vesničany usmála. Po chvíli se trochu uvolnili a zvědavě si ženu prohlíželi. „Zaplatit? K čemu by nám teď byly peníze? Ale ten příběh… ano to je dobrá cena za nocleh, zvlášť v dnešních dnech je každý rozptýlení dobrý.“ Řekl muž s černými vousy a houkl na jednoho vesničana, aby připravil vypravěčce jeden z pokojů. „Nebude to nic moc, ale myslím že lepší než nic. My v tom musíme vydržet až do jara, dřív se tady těžko bude dát něco dělat. Jinak, jsem Ambros Lamfeld, starosta.“ Zabručel, a vzal vypravěčku za paži. Dovedl ji dovnitř hostince. Celá hala byla plná provizorních lůžek a věcí, které vesničané dokázali dostat z hořících domů. „Moc toho není, ale alespoň že nás většina přežila ten útok. To je hlavní.“ Usmál se muž, ale moc veselí v jeho úsměvu nebylo. Ze zadní místnosti se náhle ozval štěkot. „Králi, Vévodo, co je? K noze!“ zařval starosta a v zápětí se z místnosti přihnali dva velcí, černí psi. Před sebou se štěkotem hnali drobného mužíka v otrhaných šatech a velkou spáleninou na levé tváři. Starosta popadl mužíka za límec, když běžel okolo něj, a zvedl ho do výše očí, jako by nic nevážil. Oba psi si sedli před něj a oči upírali na mužíka klátícího nohama ve vzduchu. „Emere, už zase jsi se pokoušel uzmout si něco pro sebe?“ Zavrčel Lamfeld na mužíka. Vypravěčka mlčela a pozorovala, co starosta udělá. „Já? Nikdy, pane starosto, však mě znáte, jen obhlížím, jestli se něco neztratilo a tak.“ Řekl Emer nepříliš přesvědčivým tónem. „Právě pro to, že tě znám, tak tuším, že jsi něco hledal. Ukaž kapsy.“ Zavrčel a položil Emera na zem. Mužík rozpačitě začal vyprazdňovat kapsy. Na zem dopadlo několik paklíčů, pár drobných měďáků, zlatý náramek s nápisem: Mé nejdražší k výročí, a několik hadříků. Starosta ze země zvednul náramek a zlostně se na mužíka zadíval „Co je tohle? Nějak si nevzpomínám, že bys měl někdy manželku a dal jí někdy k výročí náramek. A k tomu stejnej, jako já dal nebožce Epfanii.“ Zavrčel starosta a znovu chytil mužíka, tentokrát ne za límec ale pod krkem. Emer sebou mrskal jako had, ale proti starostovi mu to nebylo moc platné. „Pusťte ho, pane. On to už neudělá, že?“ řekla vypravěčka hlasem mrazivým jako vítr který vál od severu a blýskla po Emerovi pohledem, ve kterém mužík zahlédl plameny a led a ještě něco, co nedokázal popsat, ale vyděsilo ho to. Zblednul „Ne… ne neudělám, přísahám! Jen tu ženskou nepouštějte ke mně!“ vřísknul mužík a nějakým způsobem se vykroutil ze starostova sevření. Dopadl na zem a bleskově zmizel z hostince. „A takovýhle problémy jsou s nim už co ho znám…“ povzdechl si Lamfeld když se díval za upalujícím Emerem. „Věřte mi, že to už neudělá.“ Usmála se vypravěčka a na okamžik se v jejích očích zablesklo něco, co napovídalo, že není jen obyčejná potulná vypravěčka za kterou se vydává. „Nu, co jiného mi zbývá?“ usmál se starosta, ale nezdálo se, že by věřil v Emerovu nápravu. „Takže… no, odpočiňte si tady, a večer si přijdeme poslechnout ten příběh. A pokud vám smím poradit, vyberte něco o Hrdinech, to všechny potěší v takovýchto časech nejvíc.“ Řekl ještě starosta a vyběhl ven před hostinec, kde se připojil k opravám budovy. Vypravěčka se unaveně pousmála a sedla si na zem, opřela se o prasklý pult. Psi, Král s Vévodou si jí lehli k nohám, jako by ji už dlouho znali…

Nebe potáhly černé mraky, ze kterých se začal sypat sníh. Hvězdy ani měsíc vidět nebyli, a uši naplňovalo jen hvízdání mrazivého větru ženoucího vločky. V Hostinci plápolal oheň a zaplňoval jeho halu příjemným teplem. Vesničané seděli na postelích nebo na zemi. Vypravěčka stála na jednom z nerozbitých stolů. Stále zahalená ve svém plášti, i přes to, že v teple ohně jí muselo být horko. Narudlé plameny ozařovali její siluetu ze zadu. V ten okamžik vypadal jako jedna z bohyní z dávných legend ještě než příchodem Proroka.
„Kde je Emer?“ zeptal se starosta Lamfeld, sotva se všichni vesničané shromáždili uvnitř.
„Odpoledne zmizel za palisádou. Ještě se nevrátil, s trochou štěstí ho sežrali vlci.“ Řekl jeden z mohutných bratrů, kteří odpoledne přibíjeli prkna na zdi hostince. Starosta se kysele ušklíbl „Pak tedy, nechme naší návštěvu vyprávět.“ Řekl a pokynul vypravěčce.
„V dnešních dnech, kdy se temnota šíří přes hranice Eandiru, se znovu ozve legenda o Křišťálovém meči, tak jak se opravdu odehrála…“ zašeptala vypravěčka. Přesto jí každý z přítomných slyšel jasně, jako by vykřikla…

„Před dávnými věky, krátce před příchodem Proroka ukovali čtyři bohové kříže meč z křišťálu.
Uschovali ho v pevnosti na okraji nebeských výšin a pekelných propastí. Hlídali ho andělé i démoni. Měl to být znak jejich moci. Nakonec se jednoho dne našel hrdina, jen jeden jak vyprávějí legendy, ve skutečnosti však byli čtyři. Lordnar, lovec který dokázal ulovit jakéhokoliv tvora a ve svém umění střelby předčil i mnoho elfů. Izildar, mocný válečník o kterém mluví legenda a který nakonec meč získal a stal se prvním sjednotitelem lidských klanů, dnes je jeho jméno téměř zapomenuto a je nazýván Prorokem. Maja Idera, mocná lidská čarodějka která si podmanila síly větru a mrazu, v legendách se o ní mluví jako o zimní čarodějce a Robert z Černých vrchů, pochybný muž, zloděj a vrah toužící jen po majetku. O něm žádná legenda nevypráví, přesto že to byl on, kdo sundal Křišťálový meč z piedestalu a předal ho Prorokovi.
Setkali se v Černých močálech, když všichni mířili pro to samé, pro Křišťálový meč. Po několika hádkách a roztržkách mezi sebou se spojili, neboť moudrý Izildar usoudil, že když jich bude víc, snáze se k meči dostanou a až potom se rozhodnou, komu připadne…“

Stáli před pevností, kde bohové kříže ukryli meč. Vysoko nad nimi zářila zlatá brána vedoucí do světa bohů a andělů, hluboko pod nimi plály pekelné plameny, jejichž páchnoucí kouř stoupal až k nim. Sama pevnost byla vysoká věž s jediným otevřeným vchodem. Izildar se rozhlédl po svých společnících. Lordnar v kožené kazajce, hnědými, hustými kudrnatými vlasy na ostříhanými na krátko s pronikavýma nazlátlýma očima a zdobeným lukem v rukou se díval na věž se zvláštním odhodláním ve tváři. Maja Idera, krásná jako východ slunce, se zlatými vlasy spadajícími do půli zad, oblečená v jiskřivě bílém rouchu s modrými výšivkami držela v ruce dlouhou, podivně obyčejnou dřevěnou hůl. Její hluboké modré oči nesměřovaly k věži, nýbrž zastřeně hleděly na Izildara. Robert, oblečený v černé kožené kazajce, kalhotách, botách i plášti s posměšným úsměvem na rtech. Vlasy měl černé jako sama noc, stažené do ohonu. Oči neméně temné stejně tak pečlivě udržovaný plnovous. U pasu se mu houpal meč bez jakýchkoliv ozdob. Izildar sám měl světlé dlouhé vlasy a plnovous. V zářivé kroužkové zbroji, a dlouhým mečem v rukou vypadal jako přesný Robertův opak. „Izildare, na co u bohů vlastně čekáme? Meč na nás čeká v nejvyšším patře věže, tak bychom měli vyrazit.“ Zabručel Robert z Černých vrchů a kývnul směrem k otevřené bráně. „Jsi netrpělivý, Roberte, moc netrpělivý. Ale máš pravdu. Pojďme.“ Řekl Izildar a s mečem v rukou se vydal po římse, po které mohli jít jen za sebou, táhnoucí se nad pekelnými propastmi. Římsa se zdála nekonečná, navíc se při každém jejich kroku otřásla. Nakonec však přeci jen došli k bráně. Byla zdobená mnoha znaky, které nikdo z nich nikdy neviděl. U jejího vchodu stáli dvě sochy. Jedna byla vysoká s kápí na hlavě a andělskými křídly na zádech. V rukou držela kamenný meč s planoucí čepelí. Druhá byla o něco menší, shrbená, s křídly blanitými jakoby netopýřími, s protáhlým obličejem a mordou plnou tesáků, dva mohutné rohy na hlavě dávaly tušit, že se jedná o démona. „Jestli je tohle vše co hlídá meč bude to pekelně snadné!“ zasmál se Robert a lehce dloubnul Izildara do zad aby konečně prošel bránou. Ten tak učinil. Kruhová síň se schodištěm uprostřed byla prázdná, až na kamenný stůl pokrytý runami. Izildar k němu došel. Marně se pokoušel rozluštit nápis.
„Je to varování.“ Zašeptala Maja a očima přelétla přes runy vytesané v desce stolu.
„Jak to víš?“ zeptal se Lordnar a pro jistotu vytáhl z toulce jeden šíp a vložil ho do luku.
„Jsou to runy magie. Umím je číst. Stojí tam: Emharen ghroon dergason, to je, volně přeloženo, nikdo nepovolaný zde nemůže žít.“ Řekla zimní čarodějka a očima přelétla po místnosti. „A to znamená co?“ zavrčel Robert, rukou však zabloudil k jílci svého meče.
„To znamená že…“ začala Maja, ale přerušil jí výkřik při kterém tuhla krev v žilách a z údů se vytrácela všechna síla. S pleskáním křídel se do místnosti vevalila horda démonů. Jejich rudá kůže jakoby zářila vnitřním ohněm. Oči měli žhnoucí jako plameny svící, rohy zahnuté a ostré. Jejich vytí ničilo uši všech čtyř odvážlivců. Křídla tloukla do horkého vzduchu a ocasy se mrskaly ze strany na stranu. Čelisti cvakaly a z jejich mord tekly sliny. Drápy se natahovaly po Izildarovi a jeho společnících. Byli to jen nižší démoni, avšak byli ve veliké přesile.
Izildar se vzpamatoval jako první. Mečem ťal po nejbližší pekelné bestii. Jeho meč projel démonovým tělem a rozpůlil ho. Zemi zkropila kouřící krev. Poté se na ně démoni vrhli jako jeden muž. Robert stál Izildarovi po boku, jejich čepele se míhaly tam a sem, jak kosily valící se hordu. Skřek démonů naplňoval vzduch. Maja Idera tiše odříkávala jakési kouzlo. Byli zatlačeni až ke stěně, když se vzduch rapidně ochladil. Žhnoucí těla démonů tím šokem zešedla a objevili se na nich trhliny. Jak jejich rozpálená kůže zchladla začala se trhat a démoni se s řevem káceli na zem, padali ze vzduchu mrtví, nebo umírající. „Lovče! Proč jsi ani jednou nevystřelil?!“ Zařval Robert a otočil se na Lordnara. „Zvládali jste to, navíc hrozilo že bych zasáhl vás.“ Odvětil klidně lovec a zatvářil se vzdorně. V tom se jeho výraz změnil ve zděšený, stejně jako všech ostatních, Robert byl prudce mrštěn doprostřed místnosti a okolo něj zaplály vysoké, zlatavé plameny. V jejich středu se zhmotnil démon. Dva metry na výšku, křídla složená na zádech, přes páteř se mu táhl pruh kostěných výstupků, Nohy mohutné, avšak jakoby kozí, kalhoty z podivného materiálu démonovi sahaly do půli lýtek. Mohutné, svalnaté tělo měl černé jako Robert vlasy, oči zelené jako smaragdy. Dva rohy se mu kroutily z čela až k temeni, jeden vyrůstal kupředu jako roh jednorožce. Z úst mu čouhali dva dlouhé tesáky. V rukou zakončených drápy svíral obrovitou sekeru z jejíhož ostří kapala vařící se krev. „Zemřeš.“ Zasyčel démon a ohnal se sekerou po Robertově hlavě. Robert se mihnul jako stín a uskočil stranou. Sekera pouze prosvištěla vzduchem a démon zařval až se místnost otřásla. Znovu zavířil mohutnou čepelí a sekl kolmo dolů. Robert jen o vlas uskočil stranou. Ostří sekery se zaseklo do země. Démon za ní škubnul vší silou. Nepovolila. Ďas zařval ještě více než předtím. Robert, jako zkušený zabiják využil své příležitosti. Svým mečem bodnul po démonovi. Ten nestačil uhnout a čepel mu vnikla do břicha. Páchnoucí a kouřící tekutina stékala po ostří Robertova ostří. Vrah z Černých vrchů vyrval meč z rány a vrazil jí o kousek výš. Poté prudce sekl dolů a rozpáral démonovi břicho. Plameny pohasly a démon se svalil s žuchnutím na zem. Z jeho těla se začalo kouřit a po chvíli vzplálo.
A po další chvíli z něj zbyla jen hromada popela. „Fuj, hnusák…“ zabručel Robert a otřel meč o svůj plášť. „Tý skvrny se už nezbavíš.“ Zazubil se Izildar, při lehce nechápavém pohledu, který nasadil Robert, ukázal na jeho plášť. „Jo tak… To je fuk, doma jich mám dost. A pochybuju, že démonům záleží na tom, jak vypadám.“ Ušklíbl se Robert z Černých vrchů.
„jak myslíš, vzhůru po schodech nahoru.“ Zavelel Izildar. Sám vykročil jako první.
Schody se zdály být dlouhé, ale jen z přízemí, ve skutečnosti jich bylo jen pár. Tato místnost prázdná nebyla ani v nejmenším, každý centimetr zabíraly hromady zbraní, nádherných, zdobených mečů, seker, kopí, zbrojí a mistrovsky vyřezávaných luků se stříbřitě zářícími tětivami. Vše leželo bez ladu a skladu. Izildar zvedl zlatou helmici s rudým chocholem a zamyšleně si ji prohlížel. Byly na ní stejné runy jako dole na kamenném stole.
„Majo, co znamenají ty nápisy?“ otočil se Izildar na zimní čarodějku. Maja si chvíli runy prohlížela. Nakonec pokrčila rameny „Nevím.“ Řekla.
„Jak, nevím?!“ štěknul Izildar, kterého to z nějakého důvodu naštvalo. „Prostě netvoří žádné slovo, žádný nápis. Jsou to jen samostatné runy. Nemají význam, odhaduji že jsou tam jen pro ozdobu.“ Řekla tiše čarodějka. Izildar si odfrknul a odhodil helmici. Dopadla Lordnarovi k nohám. Lovec ji sebral a nasadil na hlavu. Vzápětí zaječel bolestí. Z helmice se kouřilo a začínala rudě žhnout. Lovec si ji snažil strhnout z hlavy, jediné čím dosáhl bylo to, že si popálil i ruce. Helmice držela jako by mu ji k hlavě někdo přibil. „Nahre godra neke maah!“ vykřikla Maja Idera a ze špice její hole vytryskl proud namodralého světla. Jakmile se světlo dotklo helmice, vytvořila se na ní ledová vrstva. Několik málo okamžiků držela, nakonec se na ní objevily praskliny a led začal tát. Lovec vřískal až tuhla krev v žilách. A nikdo pro něj nemohl nic udělat. Izildar vytasil meč a přiskočil k lovci. Rychlým, čistým pohybem mu probodl srdce. Lovec sebou zazmítal, skácel se k zemi a helmice se po dopadu odkutálela někam mezi hromady zbraní. Lovcův obličej byl spálený téměř na kost, zčernalá kůže byla popraskaná a oči žárem vytekly z důlků. Izildar se znechuceně odvrátil. Párkrát se nadechl „Jdeme dál.“ Řekl nakonec pevně. Ostatní ho zdráhavě následovali do třetího poschodí…

„To je šílenství! To stačí, nebudu to poslouchat!“ vykřikl náhle jeden z posluchačů v hostinci.
Vypravěčka po něm šlehla mrazivým pohledem. „Zmlkni,“ zabručela „a nebo ne, řekni mi, co jsi čekal?“ otázala se vypravěčka. „Já… nevím, ale tohle ne! Je to lež, Prorok, nebo jestli chcete tak ten váš Izildar, byl velký muž, ne šílenec který by nechal zemřít přítele.“ Vyhrkl muž. „Izildar nikdy neměl žádné přátelé, nikdy. Byl chladný jako led, který je venku přede dveřmi, mrazivý jako vítr. Šlo mu jen o jediné, o ten meč.“ Řekla tiše vypravěčka.
„Ale legenda mluví jinak! Tohle je váš sprostý výmysl!“ vyhrkl další z vesničanů, podpořen odvahou jednoho. „A kdo nechal zapsat legendu? Izildar, kdo jiný, váš milovaný Prorok, ten který vyhnal elfy, kentaury, víly a trpaslíky z jejich domovů, jen aby sám získal větší říši. Která se však naštěstí po jeho smrti rozpadla na spousty zemí a zemiček.“ Odfrkla si pohrdavě vypravěčka. „A jak to můžete vědět? Je to více než tisíc let!“ vypálil znovu vesničan, tentokrát podpořený pokyvováním a mručením ostatních. „Vím to, neptejte se jak, ale vím. Samozřejmě že vaše zabedněné hlavičky jsou raději pro legendu, kde se sám probojoval armádou démonů, porazil zlou zimní čarodějku, která však měla daleko čistší srdce než on, a za to mu bohové darovali Křištálový meč.“ Zavrčela vypravěčka. Oheň za ní pomalu dohasínal a nyní byla její silueta jen černou postavou na narudlém pozadí. „Mlčte, a poslouchejte, chtěli jste příběh a tady ho máte. Chtěli jste poslouchat a tak poslouchejte až do konce. Mne to zajímá, to je mé poslední slovo!“ zavrčel starosta Lamfeld a jeho psi, jako by dostali nějaký neviditelný pokyn, tiše, výhružně zavrčeli. Všichni ztichli a vypravěčka znovu začala…

Ve třetím poschodí čekala na Izildara a jeho dva společníky čtyřčlenná skupina andělů. Byli vysocí, odění v bílých a modrých košilích, křídla připomínající ptačí, avšak průsvitná a jakoby namodrale zářící, se vlnila tam a zpět jako vodní hladina. Tváře měli krásné ale jakoby vytesané z kamene, vlasy dlouhé a světlé. V rukou meče s čepelemi připomínajícími proudy ohně. Všichni tři na okamžik strnuli, překvapeni krásou andělů, neboť na zem sestupovali vždy s tvářemi zahalenými kápí. „Co zde chcete?“ zeptal se jeden anděl zvučným, zvonivým a na poslech příjemným hlasem. Tím je vytrhl z překvapení. Izildar, na kterého to udělalo ze všech nejmenší dojem, se hrdě napřímil „Jdeme si pro Křišťálový meč!“ řekl pevně. Andělé se rozesmáli a naplnili místnost zvukem, podobným jako když odbíjejí zvony.
„Co je na tom k smíchu?“ zeptal se s mírně pozvednutým obočím Izildar. Jeden z andělů, o dobrou stopu převyšoval vysokého Roberta, se na Izildara podíval pohledem svých zářivě modrých očí. Chvíli ho provrtával pohledem a poté se usmál, všem to připomnělo rozkvetlé jarní louky. „Nesmíme vás nechat projít. Odejděte, nechceme s vámi bojovat, protiví se nám to.“ Pronesl anděl. „Ušli jsme dlouhou cestu. Neotočím se zde, před cílem. Já, bojovat budu.“ Zavrčel Izildar, a na okamžik ztratil se své krásy, nad kterou převládl démon chamtivosti. Jeho obličej se vztekle zkřivil, v modrých očích mu zaplálo zlověstné světlo. Než kdokoliv z andělů stačil cokoliv říci, skočil s mečem v rukou a několika rychlými ranami skolil čtveřici překvapených andělů. Zimní čarodějka vykřikla zděšením „Co jsi to udělal, Izildare? Co jsi to provedl…“ její hlas se ztratil v šepotu. Izildar se otočil na své dva společníky „Nějaké námitky?! Můžete se sebrat a zmizet, mě nezastaví nic! Já jsem prorok nového věku! Ten meč je pro mě všechno! Nezastavím se!“ zaprskal vztekle. Vykročil po dalším schodišti. Robert ho následoval bez mrknutí oka, v hlavě se mu však honilo, jak Izildara zabije a meč si nechá. Maja se však chvíli zdráhala. Než překročila těla nehybná, krvácející těla andělů, udělala nad nimi svaté znamení. Vyšli na schody a zjistili, že jsou na vrcholku věže. Před nimi zářil piedestal a na něm položený křišťálový meč. Průhledná čepel byla delší než je u mečů obvyklé, jílec omotaný zlatými nitěmi, v záštitě zasazený safír. Na čepeli byli vytepány mnohé znaky, které nedokázali rozluštit. Izildar se usmál, ale jaksi podivně, pokrouceně a mrazivě. Vykročil vpřed, ale v zápětí se zarazil. „Jděte první, zasloužíte si ho vidět jako první.“ Řekl Izildar a na tvář se mu znovu vrátila jeho předchozí sličnost a upřímný úsměv. Maja Idera, se také usmála a vykročila. Dokráčela až k podstavci. Náhle se v potemnělém světle zablesklo. Maja stála tam kde byla, zmrzlá v půli pohybu. Okolo zimní čarodějky se vznášela namodralá záře. Nehybný pohled stále upírala na meč. Izildar se zamračil a na okamžik zblednul. „Roberte, dones mi ten meč.“ Zabručel rozkazovačně. Robert se ani nehnul jen strnule zíral na zmrzlou čarodějku. „Roberte! Ten meč!“ zavrčel Izildar Robertovi do ucha. Robert se otočil a vytasil meč „Dojdi si pro něj sám, ty parchante! Myslíš že chci dopadnout jako ona? Nebo jako Lordnar? Seru na tebe, vem si ho, a shnij si v pekle!“ zavrčel Izildarovi v odpověď Robert. Švihl mečem, míříce Izildarovi na krk. Izildar však stačil uskočit a vytasit vlastní meč. Začal boj. Robert uskakoval, odrážel a útočil jako sám pán pekel. Izildar se však každému jeho úderu dokázal vyhnout a zasadit na oplátku další dva. Meče se míhali vzduchem, řinčeli a odskakovali od nich jiskry. Okolo Roberta vlál jeho černý plášť jako havraní křídla, v očích se mu zračila nenávist vůči Izildarovi. V očích Proroka Izildara zářila jen touha po meči, a zároveň strach uchopit ho. Touha náhle převládla a rychlým pohybem vyrazil Robertovi meč z rukou. Skopnul ho na zem. Hrot meče mu přiložil ke krku, zamračil se, lehce přitlačil a kapka krve skanula po Robertově šíji.
„Ten meč, Roberte.“ Zasyčel hlasem, který mu snad ani nemohl patřit. Robert se bál polknout, jen lehce, nepatrně kývnul hlavou. Izildarovi to stačilo. Odtáhnul meč a počkal až se Robert vyhrabe na nohy. Robert se několika váhavými kroky dostal k meči. Zavřel oči a poslepu uchopil jílec Křišťálového meče. Cítil, jak se země otřásla jakmile se ho dotknul. Rychle ho vzal a začal si ho prohlížet. Náhle mu hlavou bleskla myšlenka. Otočil se a jediným skokem se vrhnul na Izildara. Ten něco takového však očekával uskočil, mečem sekl po Nechráněném Robertově boku, zasáhl. Robert se zhroutil na zem, s ošklivou, krvácející a rozšklebenou ránou na boku. Meč upustil na zem. Izildar ho vzal, a láskyplně na něj pohlédl. Poté se s šíleneckým šklebem rozmáchl a uťal Robertovi hlavu…

„Co Izildar dělal ve svém životě dál zná každé malé děcko. Jeho vraždění starších ras a plenění jejich velkolepých sídel, zabírání země ve jménu Lidstva a Bohů, které zradil. Jak to pokračovalo dál s mečem po jeho smrti se neví. Nikdy se nenašel a Izildar neměl potomka, kterému by ho předal. Říká se však, že až padne na náš svět velká Temnota, meč se znovu objeví v rukou člověka, který si ho skutečně zaslouží…“ řekla vypravěčka a pohledem přelétla po vesničanech. Někteří se tvářili naštvaně, jiní překvapeně a další potěšeně.
„Možná se vám to nelíbilo, možná ano. Samozřejmě, že pravda je často krutá, zvláště když je zažitá jiná pravda. A nyní mne omluvte, půjdu. Nemohu si dovolit, zůstat zde přes noc.“ Řekla, zvedla se a opřena o svou hůl se rychle vybelhala ven, bez jediného slova rozloučení. Dovnitř hostince na okamžik zavál mrazivý vítr, když vypravěčka otevřela dveře. Vzápětí zase ustal. A nikdo víc o této ženě ve svém životě neslyšel…

Vypravěčka kráčela zimní nocí, ledový vichr jí rozevlál plášť i šedé vlasy. Brodila se sněhem, její stopa však rychle mizela v chumelenici která se rozpoutala pár chvil po té, co opustila hostinec. Ale zdálo se, že jí zima nevadí. Poryvy větru se okolo ní ovíjely, jako by ji vítaly.
A jak šla, pomalu začínalo svítat. Nesmělé sluneční paprsky jí dopadaly na tvář, ona je však nevnímala a kráčela dál, ponořená ve svých myšlenkách a vzpomínkách.
Nakonec se zastavila na úpatí jednoho kopce. Chvíli odpočívala a poté se vydrápala sněhem nahoru. Tam zapíchla svou hůl do sněhu a sundala svůj plášť. Pod ním byl jiný, zářivě bílý jako čerstvě padlý sníh, plný světle modrých výšivek. Rozpřáhla ruce, jako by chtěla obejmout někoho neviditelného a začala tiše prozpěvovat.
„Po staletích spánku v mrazu,
vracím se do těchto míst,
kde žila jsem, a kde zřím zkázu,
sněhu, mraze, vetře vyj!
Na bezbožné nepřátele,
Těchto kdysi svatých míst,
Povolávám stejnou zkázu,
Jakou oni přinesli.
Dujte větry severní,
Jak v dobách minulých,
Vemte sebou mráz a sníh!
Vyslyšte mé volání,
Jak kdysi, v časech mých.
A zničte jejich armádu,
Mou duši, vemte si!“
Sotva dokončila svá slova, zvedl se vichr, jaký v těchto končinách nepamatují ani ti z nejstarších. Mrazivé vločky okolo ni vytvořili vír, který se zvětšoval do obrovských rozměrů. Poté ho vítr pohltil a odnášel směrem na východ, kam pochodovala astarská armáda.
Po vypravěčce nebyla ani stopa, jako by ji vítr vzal sebou.
A to celé pozoroval ze své skrýše v křoví Emer, kterému se podařilo přežít noční vánici.
„Takže jsem se nemýlil. Zimní čarodějka se vrátila.“ Zašeptal mužík bázlivě a vyrazil na svou cestu, k nejbližšímu městu…