O Wilkornovi X. - Ať žije král

(260 nového letopočtu)

,,Wilkorne!“zaslechl jsem známý čas. Probudil mě ze snu o svém dětství. Otočil jsem se a uviděl Lorgasu. Stála před vchodem do mojí cely. Tedy, do cely mojí a Milořiny.
,,Lorgaso!Co tady děláte ?“zeptal jsem se.
,,To je na dlouhé vyprávění. Musí ti stačit, že mě jen podcenilo pár králových vojáků.“
Milora už se také probrala a s trochu nepřítomným výrazem poslouchala náš rozhovor.,,Pojďte , vypáčila jsem dveře. Musíme odtud utéct.“zašeptala naléhavě Lorgasa. Otevřela dveře do naší cely. Rychle jsem popadl Miloru a utíkal s ní pryč, Lorgasa nás vedla. Párkrát jsme se museli schovat, před hlídkující stráží, ale nakonec jsem se dostali z paláce ven. Čekali tu na nás koně a my tak v rychlosti odjeli z hlavního města pryč. Překvapilo mě, že se nás ani nesnažily zadržet stráže, ale Lorgasa mi vysvětlila, že se o ně ,,postarala“.
,,Chtěla bych vám nabídnou lepší místo k odpočinku, ale myslím že U dobrodruhů nám bude asi nejlíp.“oznámila nám. Ve mně to trochu hrklo, i Milora nevypadala klidná, ale nahlas jsme nijak neprotestovali. Vděčili jsme Lorgase za záchranu života.

,,Jak to myslíš, ,,utekli“?“zakřičel král na žalářníka.
,,Prostě tak jak říkám, pane. Jsou pryč. Pravděpodobně ta žena, o zdrhla generálu Carusovi, je oba osvobodila a také utekla.“odpověděl starý, ohnutý a plešatý muž klidně.
,,To snad není možné! Carusi, už jste po nich vyhlásili pátrání?“pohlédl Joles I. na generála.
,,Ano, veličenstvo. Zajisté je dopadneme během několika dní. To vám slibuji.“
Žalářník se usmál a šeptem prohodil k Carusovi.,,Vlezdoprdelníku.“
Generál na něj hodil zlostný pohled a poté se dál věnoval svému králi.
,,Dobře, dobře. Víte co, Carusi? Odjeďte znovu do té zpropadené vesnice a znovu jim přikažte, ať vám toho zmetka vydají. Pokud tak neučiní, všechny zabijte a vesnici zničte!“
,,Ale pane. Co když se tam skutečně nebude ukrývat?“zeptal se generál.
,,To je mi jedno! Ať má ten bastard, až dorazí domů, pořádný výčitky svědomí!“zakřičel král.,,A teď vypadněte! Oba dva!“
Generál zasalutoval a společně se žalářníkem odkráčel pryč ze sálu.

,,Je mi ze mě nic, že jste pro mě riskovala život, Lorgaso.“zavrtěl jsem hlavou. Seděli jsme všichni u jednoho stolu v hostinci U dobrodruhů. Já upíjel pivo a mé dvě společnice si vychutnávaly pálenku.
,,Taky jsi pro mě už dost riskoval, chlapče. Tak se tím netrap.“konejšila mě Lorgasa.
,,Má pravdu, Wile. Ty jsi už také hodně vykonal. Neměl by jsi se tolik trápit. To okolnosti se proti tobě spikly a dohnaly k činům, které by jsi nikdy jindy nevykonal. Pamatuj, že ty jsi nevinný. To Lorkas ti způsobil tolik problémů a tolik bolesti. A samozřejmě, náhoda k tomu také trochu přispěla.“

Pomalu jsem přikývl a odhodlaně pronesl.,,Zabiju ho. To vám slibuji. A nejen jeho. Zabiju všechny!“
,,Všechny koho?“pozvedla obočí Lorgasa.
,,Všechny Temné vrahy! Vybiji jejich sídlo jednou provždy!“
Milora se vylekala a chytila mně za paži. ,,To nemůžeš. Může jich tam být klidně padesát, šedesát. Možná dokonce sto! Nemůžeš tam jít sám!“
,,Také tam sám nepůjde.“usmála se Lorgasa.,,Půjdu s tebou, chlapče.“
,,Ne, to po vás nemůžu chtít.“zamítl jsem ji.
,,Na nic jsem se tě neptala. Chci být při tvé pomstě, až budeš sprovázet ze světa ty, které ti způsobili tolik potíží. A neodmlouvej už!“okřikla mě bývalá bojovnice jako malého kluka.
S vděčností jsem na svoji dávnou hrdinku pohlédl.,,Děkuji.“
,,Popravdě, je to sebevražda.“začala Milora.,,Ale jdu s tebou Wilkorne. Chci vidět Lorkase zemřít a v tom mi nikdo nezabrání.“

Pozvedl jsem korbel.,,Tak tedy na náš úspěch, mé přítelkyně. Budu vám vděčný do konce svého života.“

Lorkas po noci strávené v lese zamířil zpět do Doupěte. Znepokojivé myšlenku se mu dál honily hlavou a on si přál, aby ho přestaly tak mást. Miloval Lovkyni? Bylo to vůbec možné? A litoval toho, že Wilkornovi tolik ublížil? To přece nemohla být pravda. Vždyť temný elf, a obzvláště Lorkas, takové pocity nikdy nemá. Ale tentokrát je měl. Chtěl vidět Lovkyni a být s ní. Ve skutečnosti litoval toho, co způsobil Wilkornovi, kvůli Lovkyni, což ho sice trochu uklidňovalo, ale i tak byl nervózní. Nevěděl, kam Milora jela, ale doufal, že ji skutečně potká v Doupěti a přemluví ji, aby mu odpustila, vykašlala se na Redama, kterého skutečně určitě nemiluje a vrátí se k Lovci. Lovec a Lovkyně, po deseti letech opět spolu, to bude krása, pomyslel si Lorkas.

Dlouho jsme pročesávali les, než Lorgasa našla vstup do jakési jeskyně. Společně jsme do ní vešli a zjistili, že vede hlouběji a hlouběji pod zem. Po několika krocích se objevily na zdech zapálené louče. Všichni tři jsme vytasili zbraně a opatrně postupovali dopředu.

,,To bude asi ono.“zašeptala Milora. A měla pravdu.
Usvědčili jsme se o tom, když jsme vešli do veliké a prostorné místnosti, s poměrně (na jeskyni) vysokým stropem. Z této síně vedlo několik dalších chodeb a ty se pravděpodobně větvily dál a dál. V síni se právě pohybovalo několik Temných vrahů, oděných v černém.
,,Jsou to ti nejlepší a nejtišší zabijáci. Jsou jich tu desítky a my jsme jen tři. Jdete se mnou?“zeptal jsem se naposledy.Ženy souhlasně přikývly.
,,Tak na ně!“zaburácel jsem a rozběhl se k prvnímu Vrahovy. Adrenalin mi stoupl do hlavy jako ještě nikdy před tím. Vrhl jsem se na elfa a ihned prvním sekem mu způsobil smrtelné zranění. Byl jsem si vědom svého ohromného štěstí, to mi však nezabránilo, abych zaútočil na dalšího Vraha.

Mezitím i Lorgasa s Milorou získaly své protivníky a všichni tři jsme se tak míhali uprostřed Doupěte, sídla Temných vrahů, s myšlenkou všechny je pobít.
Lorgasa se vyhnula zákeřnému seku a vzápětí se natočila do rány dalšího Vraha. Odrazila jeho výpad svým mečem a v doznívající rotaci usekla prvnímu nepříteli nohu. Elf se začal svíjet v bolestech na zemi a z jeho useklého údu mu vytékala a pryštěla krev. Milora právě utla hlavu prvnímu Vrahovi a vrhla se na dalšího. Odrážela jeho pomalé pokusy o její zasáhnutí a brzy ho natlačila až na stěnu jeskyně. Tam mu jednoduše mečem prosekla hrdlo. Teplá tekutina ji potřísnila obličej. Vzápětí se patrně instinktivně sehnula a nad její hlavou se rozlétlo jiskry, jak se elfova čepel otřela o kamennou stěnu. To vše jsem stačil sledovat, dříve , než mě napadli dva protivníci najednou. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Tenkrát U dobrodruhů jsme byli strachy bez sebe a málem nás zabili tři z nich. A teď jsme tu byli my, ty TŘI, ale čelili jsme mnohačlenné přesile. Byl jsem oběma mým přítelkyním moc vděčný, že se ke mně přidaly. Museli vědět, že je jen pramalá šance, že se odtud dostaneme všichni živí a zdraví, já v to ale doufal. Dobro přece muselo nad zlem zvítězit. Jinak by na tomhle světě již nebyla žádná spravedlnost.

Zadýchaný jsem stál nad několika mrtvýma těly. Já, Lorgasa i Milora jsme byli celí od krve, ale nevypadalo to, že by některá patřila nám.
,,To nebyly všichni, že?“zeptal jsem se s nadějí v hlase a pohlédl na tucet mrtvých těl.
,,To určitě ne.“řekla Milora. A na potvrzení jejích slov jsme z okolních chodeb zaslechli klapot několika nohou.
Lorgasa náhle zavrávorala. Pohlédla na mě, a já si všiml, že se drží za bok. Dostali ji! Prvně jsem si toho nevšiml a ona to maskovala, abych si o ní nedělal starosti.
,,Miloro! Odveď Lorgasu pryč!“zakřičel jsem.,,Tohle je můj boj!“
,,Zůstaneme tu!“oponovala Lorgasa, ale vzápětí poklekla na zem.,,Sakra!“zanadávala.
,,Miloro, myslím to vážně. Dělej!“věděl jsem, že by tu ráda zůstala, ale asi v mých očích viděla naléhavost a zároveň prosbu. Proti Lorgasině vůli ji začala odvádět pryč.,,Vrátím se sem!“zakřičela a než jsem jí to stačil zakázat, byla pryč. Zůstal jsem tu tedy sám a kroky se stále přibližovaly.

Milora, podpírajíc Lorgasu vyběhla ven z Doupěte a položila krvácející ženu do měkké trávy.
,,Běž za ním, děvče. Utíkej!“zašeptala Lorgasa. Milora se navzdory situaci musela pousmát nad oslovením ,,děvče“, když vzápětí jí úsměv doslova zmrzl na rtech.
,,Miloro!“ozval se za ní známý hlas. Ihned se otočila a namířila čepel svého meče na Lorkasovu hruď.
,,Tak přeci jen budeme bojovat ty a já!“řekla Milora.,,Přece jen, to tak osud chtěl. Svedl dohromady Lovce a Lovkyni, aby je pak rozdělil v dramatickém souboji.“
,,Mýlíš se. Osud chce, abychom se opět dali dohromady.“řekl něžně Lorkas, tak jako s ní mluvil před osmi lety. ,,Přicházíš s tím trochu pozdě. Nechci se s tebou dát dohromady, ale chci tě zabít.“
,,Omlouvám se. Omlouvám se za všechnu bolest, jakou jsem ti způsobil. Ale v posledních dnech mi došlo, že tě potřebuju. Že chci být s tebou, lásko moje.“
Milora Lorkase znala. Lépe než kdokoliv jiný. A proto věděla, že to co jí nyní řekl, myslí plně upřímně. Jenže ona teď nemohla řešit jí a Lorkase. U nohou jí ležela zraněná žena a Wilkorn byl sám ve vlčím doupěti.
,,Jestli co říkáš, je pravda, jdi dolů a přikaž svým lidem, aby nezabíjeli Wilkorna. Poté se s ním utkej v souboji na život a na smrt.“řekla náhle Milora. Jasně a neústupně. Lorkas však zavrtěl hlavou.
,,Udělal blbost, že je dole. Pravděpodobně už je mrtvý. Ale pověz mi, co když ho v tom posledním souboji zabiju. Odejdeš potom se mnou?“
,,Ne.“zavrtěla hlavou Milora a přiklekla k Lorgase, aby se jí postarala o zranění.,,Žiji s Redamem. Ale pokud co říkáš je pravda, nemohl by jsi přeci žít s pocitem, že můžeš za smrt mého přítele.“
Lorkas se zadíval na Milořina skloněná záda.,,Miluji tě, Lovkyně.“řekl a vběhl do Doupěte. Milora zkoumala Lorgařina zranění a po zaslechnutí Lorkasových slov, se jí v koutku oka zaleskla slza.

Generál Carus dorazil do vesnice Vilos. Společně se svojí jízdou. Opět, stejně jako minulý den , předstoupil před svojí jednotku a zahalekal.,,Jdu si pro Wilkorna. A tentokrát žádné vytáčky! Mám tentýž rozkaz jako včera. Pokud mi podezřelého nevydáte, mám srovnat vaši ves, se zemí!“

Z davu vesničanů tentokrát vystoupil Redam.,,Wilkorn tu není. Jel zabít jednoho z Temných vrahů, který zprostředkoval smrt Wilkornově novomanželce. Pokud mi nevěříte, vězte, že při vašem útoku na naši vesnici se setkáte s odporem.“
Generál jakoby poslední Redamovu poznámku vůbec nevnímal.,,Takže mi podezřelého nevydáte? Pak musím plnit svoji povinnost!“pronesl burácivým hlasem.

Stál jsem uprostřed té velké místnosti a naslouchal hrozivému zvuku několika běžících nohou. Třímal jsem meč, jílec ulepený od krve a čekal na svoji smrt. Když jsem zahlédl první černý oblek , přikrčil jsem se a připravil ke střetu. Když v tom se za mými zády ozval hlas, který jsem z plného srdce a duše nenáviděl.
,,Stůjte!“zakřičel Lorkas. Otočil jsem se na něj. Temní elfové se zastavili. Vůdce Temných vrahů tam stál, s napřaženýma rukama a díval se na mě. Ačkoliv mi zachránil život, z jeho žlutých očí mi bylo jasné, že mě nenávidí.
,,Milora to tak chtěla, Wilkorne. Sám od sebe bych ti asi život nezachránil. Ale těší mě, že ti ho mohu vzápětí sebrat. Mám tě prý vyzvat na souboj.“pronesl Lorkas a usmíval se u toho.
,,Nic jiného si nepřeji.“ Potvrdil jsem.
,,Mám však pro tebe ještě jeden návrh.“řekl náhle Lorkas.
,,Nepřijímám.“odsekl jsem.
,,Tak počkej přece! Jsi čestný chlap a já zase umím dodržet své slovo. Řeknu ti kdo si objednal tvoji smrt a ty mě za to necháš jít. Sejdeme se za pět let, v půlce zimy. Pokud nepřijdeš, budu vědět, že ti na mé smrti už nezáleží a odejdu. A to že bych nepřišel já, se nestane.“
Nevěřil jsem mu.,,To ty jsi mě chtěl zabít!“
,,Ale to není pravda, Wilkorna. Já tě jen MĚL zabít. Tvoji smrt si objednal někdo jiný. Uvažuj, pokud mě teď zabiješ, moji lidé tě potom oddělají tak jako tak. Dejme si na pět let přestávku, drahý Wilkorne. Změníš svůj život a pokud i nadále budeš trvat na mé smrti, přijdeš před Doupě přesně v půlce zimy.“
Došlo mi, že Doupě říká právě tomuto místu. Měl pravdu. Nechtěl jsem to přiznat, ale měl pravdu.
,,Dobře. Přijímám. Pokud mě tu tvoji lidé tady za pět let nezabijí.“
,,Nezabijí. Počítám že v tu chvíli to nebudou moji lidé. Temní vrahové nás ale nechají být. Tak co, jsi zvědav, kdo doopravdy zapříčinil smrt tvé ženy? Byl to Joles I. král Merijského království.“
Nevím proč, ale v tu chvíli mě nenapadla myšlenka, že by lhal. Minulý král byl proradný a Joles I. mohl být klidně ještě proradnější a podlejší. ,,Proč?“zeptal jsem se.
,,Prý jsi zabil jeho bratrance, minulého krále. Nabídl mi za tvé zabití deset tisíc. To mi připomíná, že mu musím vrátit zálohu. Tak sbohem Wilkorne. Doufám že naši dohodu dodržíš a pět let se spolu neuvidíme.“pousmál se úlisně Lorkas.
,,Za pět let tě zabiju, připrav se.“řekl jsem mu a odešel pryč ze síně.

Vyšel jsem z Doupěte a ihned zamířil k Miloře a nehybné Lorgase. Nedýchala, Milora u ní klečela a plakala. Pohlédl jsem na Lorgasinu tvář. Byla mrtvá. Padla při boji vedle mě, kdyby se mě někdo, když mi bylo devět, zeptal, jestli je pravděpodobné, že můj největší idol a vzor zemře kvůli mé záchraně, nazval bych ho bláznem. Jenže cesty v mém životě jsou nevyzpytatelné, o tom jsem se již několikrát přesvědčil. Milora na mě pohlédla s uplakanou tváří.,,Ještě než zemřela, řekla mi, že jsi byl pro ni hrdina a že tě měla ráda, jako vlastního syna.“ Vehnalo mi to slzy do očí, sklonil jsem se k mrtvé ženě a políbil ji na tvář.,,Děkuji.“zašeptal jsem a postavil se.
,,Zabil jsi ho?“zeptala se náhle Milora.
,,Ne.“odpověděl jsem a nevím jestli se mi to zdálo, ale možná jsem v jejím obličeji uviděl radost.,,Budeš tak hodná a odvezeš Lorgasu zpátky do Vilosu? Já musím odjet pryč. Vyřiď prosím mým rodičům, že jsem nemohl jinak, nemohu dál ve Vilosu žít. Pozdravuj ode mě Redama, jeho otce Karin a všechny ostatní. A prosím, nech mě jít.“dořekl jsem, když jsem viděl jak se Milora nadechuje. Nakonec se pousmála a políbila mě na tvář.
,,Mám tě ráda , Wilkorna. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal.“
,,Já ti mám také za co děkovat. Sbohem.“rozloučil jsem se a nasedl na koně. Minulost se vracela do mého života stále více a více. Nejdříve Milora a Redam, manželé bydlící v mé rodné vsi, poté Lorgasa, která přijela na moji svatbu a poté Lorkas a Temní vrahové. A nakonec se znovu chystám zavraždit krále.

Milora, vezoucí Lorgasu na svém koni, se zhrozila, když spatřila hutný černý kouř nad místem, kde měl stát Vilos. Ihned popohnala koně k běhu a nedala mu pokoj, dokud nedorazila ke troskám své milované vesnice. Většina domů byla pohlcena plameny, některé jen doutnaly, respektive jejich trosky. Všechny budovy byly rozpadlé, dřevo spálené na uhel. Byl to ten nejhorší pohled, jakého kdy byla svědkem. S pláčem, už přestala počítat po kolikáté ve svém životě plakala, poklekla na vesnické náměstí a sledovala tu hrůzu kolem. Všechno bylo pryč. Všichni byli mrtví. A ona zůstala sama. Nevěděla co se stalo, ale věděla, že zůstala sama.
Po nějakém čase se zmohla a pohřbila Lorgasu doprostřed náměstí. Vykopat jámu ji trvalo několik hodin, mezitím už domy dohořeli. Když Lorgasu pohřbila, uvědomila si, že nikde neleží žádná mrtvá a spálená těla.

Generál Carus se již do Mohudu nevrátil. Nařídil své jednotce, ať se do hlavního města vrátí sama. Spálil Vilos. Musel to udělat, aby jeho muži nebyli potrestáni. Vesničanům však dal čas na to, aby utekli. Aby si sbalili to nejnutnější a utekli pryč. Nemohl přece zabít nevinné lidi jen z královského rozmaru. Někteří se vzpouzeli a nechtělo se jim pryč, ale generál jim jasně vysvětlil, že král musí vědět, že je vesnice zničená, jinak jejím obyvatelům nedá do smrti pokoj. Odešli tedy. A generál Carus se svojí jednotkou Vilos zapálili.

On sám teď cestoval pryč, někam daleko, aby ho nezastihl králův hněv, kterého se, pochopitelně, bál. A nejen za zachránění obyvatel. Co nevidět mohlo vyjít najevo, že to on tenkrát pustil nevinnou ženu, kterou zatkl místo podezřelého.

Redam se nemohl smířit s tím, že své ženě nijak nevzkáže, kam vlastně odjeli. Bohužel nešlo zanechat nikde vzkaz, kvůli případným královským špehům a proto musel doufat, že je osud a náhoda opět svede dohromady. Věděl, že Milora touží po rodině a po dítěti a všechno jí to chtěl splnit v novém domově.

Bylo zvláštní, že i po smrti krále se nikdo nepoučil. Před třemi zabila Lorgasa krále Morkala III. v jeho ložnici. A já teď v jeho ložnici stál. Už dlouho byla noc a Joles I.pravidelně pochrupoval. Nesnášel jsem se za tu nenávist, kterou jsem k němu cítil, ale ještě více jsem se nesnášel za svojí hloupost, že jsem šel zrovna za tímto zmetkem, pro pomoc. Může za smrt mé nevěsty a mého dítěte a za to zaplatí vlastním životem.

Lorkas vyjel z Doupěte jen s malým vakem, aby zbytečně nezatěžoval svého koně. Potřeboval změnu, musel si srovnat v hlavě své myšlenky a city. Nemohl být dál vůdcem Temných vrahů, něco se v něm zlomilo. Za pět let se sem vrátí a utká se s Wilkornem, pokud on o to bude stát. Ale byl by raději, kdyby vše skončilo jinak, kdyby mohl žít dál se svojí Lovkyní a milovat ji po zbytek života. Když se na svém koni napřímil, zahlédl proti slunci siluetu. Postava také jela na koni, po cestě směrem od Vilosu. Poznal ji již z dálky. Byla to Lovkyně. Přijel až k němu.
,,Nevím proč, ale jsem ráda, že tě Wilkorn nezabil.“řekla klidně. Lorkas přikývl.,,To je dobře.“
,,Pomůžeš mi, můj Lovče, najít obyvatele Vilosu? Někdo vypálil celou vesnici, ale nejsou tam žádná mrtvá těla. Zapomeneme na novou minulost a zavzpomínáme na staré časy, co ty na to.?“zeptala se a lehce se usmála.
,,Budu nesmírně šťasten, pokud se tak stane, drahá Lovkyně, to mi věř.“usmál se také Lorkas.
,,Ano, teď už ti věřím.“

Odjížděl jsem z hlavního města, a ani netušil kam. Bylo po všem, teď bylo jen na mě, jak se vypořádám z minulostí. Musel jsem zase na nějaký čas odjet. A myslím, že na delší dobu, než jen tři roky. Nejdříve se do Merijského království vrátím za pět let, abych se utkal s Lorkasem. Do té doby chci ,,odpočívat.“
Ačkoliv jsem tomu nebyl rád, musel jsem se pousmát nad tím, co se stalo v královské ložnici, na ten jeho vyděšený výraz.

Obkročmo jsem si sedl na spícího krále a rychle jsem mu přiložil dýku na krk. Vzápětí se probudil a než stačil vykřiknout, zakryl jsem mu ústa. Vystrašeně na mě zíral a cítil jsem, jak se začíná potit.
,,Pamatuješ si mě?“zeptal jsem se ho šeptem. Zavrtěl hlavou.
,,Ne? To mě mrzí. Já jsem Wilkorn.“zorničky se mu roztáhly a jeho bušící srdce jsem takřka slyšel.,,Můžeš za smrt mé ženy a mého dítěte. Znáš přece to známé přísloví, pane králi.“pomalu jsem se přiblížil hlavou k jeho levému uchu a pošeptal mu do něj:,,Král je mrtev.“poté jsem hlavu zvedl a pohlédl mu hluboko do ustrašených očí. Zatlačil jsem dýkou na jeho krk, na kterém se rázem objevila krvavá linka. Poté jsem dýkou rychle říznul. Krev mi potřísnila obličej, to mi ale nezabránilo abych se sesunul k jeho pravému uchu a pošeptal do něj umírajícímu králi:,,Ať žije král!“