Děti bouře

Pršelo. Obloha byla zatažená, slunce nevykouklo a po obloze sjížděly blesky. Smutně se dívala na tohle počasí přes okno svého pokojíka a přemýšlela. Dívala se jak kapky sjíždějí po jejím okně, poslouchala, jak každý hrom, který uslyší trošku otřese ten malý barák ve kterém je. Dívala se na pole, které bylo prázdné a černé. Vypadalo jako kdyby na něm nikdy nebyl život, jako by vždycky patřilo nemrtvým, kteří na něm právě skotačí a radují se při každém blesku, který udeří a rozzáří oblohu tajuplným stříbrným světlem.
Nebála se bouřky, jako malá s bratry v tomhle počasí potají chodili ven a honili se po poli, které dnes je pro nemrtvé. Ráda by zase jako kdysi vyběhla ven a honila se, smála se promočenému oblečení, smála se tomu jak je špinavé a roztrhané a přijít domů kde vždycky dostali výprask a hned po něm teplý čaj. Dnes se ale mohla jen dívat.
„Alexo jak to že jsi ještě vzhůru?“ ozval se přísný hlas jejího otce.
„Je bouřka otče“ odpověděla a dívala se dál. Čekala kdy jí otec vyhubuje, ale dnes jí to bylo jedno, jen se dívala na bouřku. Ale on udělal něco co ještě nikdy neudělal. Přisedl si k ní a díval se ven do bouřky stejně fascinovaný jako ona.
„Víš že jsi se narodila za bouřky?“ řekl jí po chvíli mlčení, zrovna po ozvání se hromu.
Alexa se na něj podívala svýma zelenýma očima stejnýma jako měl on.
„Byla zrovna takováhle bouřka. Kapky padaly a blesky rozsvěcovaly celou oblohu jako by se bohové hádali o tom zda pro nás nadešel soudný den nebo jestli ještě počkat. Tvoje matka měla strašné bolesti, ale kvůli bouřce sem nemohla přijít porodní bába. Myslel jsem,že to nepřežijete ani jedna. Tvoji bratři křičeli v postýlkách, tvoje matka křičela bolestí, já jsem poprvé v životě nevěděl co dělat“ zadíval se do blesku, který protnul oblohu a osvětlil lípu, která rostla na kopci „Když odbila půlnoc támhle na kopci“ řekl a ukázal na místo vedle lípy „se objevili nějací lidé. Přišli k nám úplně promočení a prosili o střechu nad hlavou. Byli to zvláštní lidé. Oblečeni byli do černého a meče se jim houpali u pasu. Jeden z nich měl oči tak tmavě modré jako nebe má teď, druhá byla žena a ta měla oči tak šedivé až se zdály jako barva blesku, třetí měl oči tak černé až byli jak obloha v noci. Vypadali strašidelně, ale všichni byli krásní. Já jsem neměl čas, řekl jsem jim ať vstoupí a hned jsem běžel za tvojí matkou. Po chvíli za mnou přišla ta žena a když uviděla proč nemám čas bez jediného slůvka mě odehnala pryč. Jenom se na mě podívala a já věděl že musím jít a když jsem přišel do pokoje kde byli ostatní z jejich podivné skupinky zjistil jsem že tvoji bratři spí a už nebrečí. A oni ohřívali vodu a připravovali čisté prádlo. Nevěděl jsem co dělají. Nevěděl jsem proč to dělají, ale měl jsem pocit, že to je tak správné. Usnul jsem dívaje se na blesky a ráno, když jsem se probudil svítilo sluníčko. Běžel jsem za tvojí matkou a ta spokojeně spala v posteli s tebou v náručí. A ti tři nikde nebyli. Nemohl jsem jim poděkovat odešli bez rozloučení asi hned jak přestala bouřka. Do dneška jsem jim neskutečně vděčný. Nikdy jsem si nedokázal představit život bez tvé matky a v té době s tvými bratry...Nedokázal bych žít. A když jsem viděl jak ty rosteš a jaká krásná a hodná dcera se s tebe stává jsem jim byl ještě vděčnější“ podíval se na blesk, který rozsvítil oblohu a rozvětvil se jako strom. Lípa se nebezpečně nahýbala při větru. Alexa odvrátila pohled od otce a začala se znovu dívat do bouřky a cítila jako vždy jak ji volá.
Ale to ještě nebyl konec příběhu.
„Hned jak jsem ráno uviděl tvojí matku běžel jsem do vesnice a ptal se po těch třech neznámých, ale nikdo o nich nic nevěděl a až před pěti lety jsem od jednoho pocestného slyšel příběh, který mi je připomněl. Ten příběh byl o pětičlenné skupině, která cestovala a pomáhala lidem za peníze. Nejraději jim pomáhala meči. V té skupině byl elf paladin s tak tmavýma očima až se zdáli být černé. Pak tam byl muž hraničář s bleděmodrýma očima i když ten o jedno oko při souboji přišel. Cestovala s nimi i dívka, neskonale půvabná jejíž oči byli šedivé. Pak s nimi cestovali dva trpaslíci k nerozeznání od sebe s hlasy, které byli hluboké jako sám hrom. Tahle skupina začala jako všichni poutníci zabíjením netvorů, loupežníků a různých jiných věcí, které by jim mohli přinést nějaké peníze, ale nejen pro peníze to dělali. Ten muž strávil dlouho, když popisoval co se jim všechno stalo. Jeho povídání všem připadalo jako snůška nesmyslů – kdo kdy viděl aby elfové opustili lesy a aby paladin chodil s takovými „pobudy“? A když začal o tom že ta dívka nebyla čisté lidské krve plno jich odešlo, ale já poslouchal dál. Vyprávěl jak se jednou dostali do velkého problému. Měli být oběšeni za něco co nespáchali, ale samo nebe se rozzuřilo nad nečestností tohoto rozsudku, který byl veden soudcem, kterého dívka odmítla pozvat do postele a v den jejich popravy se rozpustilo na nebi strašlivé peklo. Lidé se od popraviště rozutíkali a jen kat se soudcem zůstali a ještě jeden mladý chlapec, který byl s nimi ve vězení a poslouchal vyprávění trpaslíků o jejich dobrodružstvích. Sám byl nespravedlivě odsouzen, ale v den jejich popravy ho propustili.
V bouřce, která nastala se všichni z té skupinky ztratili – jako by samo nebe je vzalo mezi svá oblaka. A od té doby kolují o těchto třech pověsti. Podle všeho se objevují za bouřky, když někdo potřebuje pomoc a pomůžou mu, když vycítí jeho zoufalost. Nic si nevezmou, ale jako za života chtějí za svoje služby zaplatit. Klidně počkají několik let než si dojdou pro zaplacení, ale vždycky přijdou a odnesou si něco“ dopověděl otec a zase se zadíval do bouřky.
„Proto nemáš rád bouřku otče? Bojíš se, že by se vrátili a něco od tebe chtěli?“ zeptala se Alexa. Její otec jen přikývl. „Ale ten příběh neseděl - vždyť jsi neřekl, že s nimi byli trpaslíci a ani to, že jeden z mužů byl elf a žena byla půlčlověk.“
Zadíval se na ní. „Té noci si nepamatuji nic s toho jak vypadali kromě očí, které se mi vpálily do mysli a jejich černého oblečení.“
„A trpaslíci?“ zkoušela.
„Podle legendy, která o nich začala kolovat si chodí pro odměny. Někdy se objeví ti tři a někdy jen trpaslíci. Vždycky jinak“ a dál se díval z okna.
Bouřka začala být mnohem víc divočejší než doposud.
„Už půjdu spát Alexo. Nebuď tu tak dlouho – zítra brzo vstáváme“ povzbudivě se na ní usmál a ona mu úsměv oplatila. Byl přísný a jen zřídkakdy dával najevo pocity a ona byla za každý jeho úsměv ráda.
„Dobrou noc otče“ popřála mu a už jí zítřejší den nepřipadal tak nevlídný jako doposud.
„Dobrou noc Alexo“ popřál jí a odešel do ložnice za její matkou.
Ještě chvilku se dívala na dveře jako by ho přivolávala aby ještě přišel a řekl jí, že zítra nemusí brzo vstávat, ale nepřišel.
Zadívala se zase na oblohu a zaposlouchala do hromů. Její otec jí ten příběh vyprávěl aby nepřemýšlela o zítřku, ale to se mu nepovedlo. Musí nad ním přemýšlet pořád. Vždyť zítra bude muset odejít z domu. Zítra se pojede seznámit se svým snoubencem. Ještě ho nikdy neviděla, ale prý byl hodný a pohledný, ale hlavně byl bohatý. Věděla, že to jejího otce mrzí, že se musí vdávat kvůli bohatství, i když s tím sama souhlasila. Její snoubenec pomůže otci splatit půjčky. I když kdysi otec žil jako ti o kterých vyprávěl a našetřil si dost peněz, tak léta neúrody které nastaly navíc s ní a jejími čtyřmi bratry napáchali své na jejich majetku.
Dívala se dál na blesky, které rozsvěcovaly oblohu. Po tvářích jí potichu stékaly slzy. Už ani bouřka jí nemůže uklidnit, každý z jejích bratrů by se jí teď smál kdyby jí viděl plakat, ale oni si šli za svými sny a to ona nemůže. Dva šli do armády i přes otcovi protesty. Jeden se oženil a dostal věnem malé políčko a k němu dům. Teď zrovna jeho žena čeká první dítě a i když on doufá, že to bude dcera, ona by chtěla syna. Čtvrtý dělá ve městě a učí se na kováře, ale nikdo z nich nemá tolik výdělku aby otci pomohl s dluhy.
Dívala se dál na lípu. Jak se kymácí ve větru a jak jí blesky rozsvěcují. Poslouchala hromy, které hráli její oblíbenou ukolébavku. Najednou švihl blesk větší než jaký kdy viděla a uhodil přímo do lípy. Poplašeně se na to dívala, ten blesk uhodil do lípy. Do lípy, která vždycky blesky odpuzovala. Ohromeně zamrkala. Lípa proti všemu vypadala jako by do ní nic neuhodilo – že by se jí to zdálo? Ale hrom, který se ozval hned po udeření blesku byl tak silný jak jej ještě nikdy neslyšela. Najednou si všimla malé postavy vedle lípy a hned vzápětí ještě jedné stejně malé jako první. Obě postavy postupovaly k domu. Vzpomněla si na otcovo vyprávění a překvapením otevřela ústa, i když je hned zase zavřela.
Vyběhla z pokoje a běžela dolů do pokoje jejích rodičů. Otec zrovna vycházel ze dveří.
„Co se stalo? Znělo to jako kdyby blesk uhodil přímo před barákem“ zeptal se jí a v hlase se mu ozvala nechápavost a snad i strach, když jí uviděl jak sbíhá ze schodů.
„Do lípy uhodil blesk“ řekla sotva ještě za běhu jak sbíhala schody „a u lípy se objevily dvě malé postavy a jdou k baráku“ vychrlila ze sebe strašlivou rychlostí.
„Do lípy?“ řekl nechápavě a nevěřícně „Asi se ti něco zdálo do lípy blesk uhodit nemůže. A kdo by v tuhle dobu byl...“
Najednou se ozvalo zaklepání. Její matka vyšla z ložnice a chytila otce za ruku.
„Jen klid“ řekl jí a objal. Pak vykročil pevným krokem ke dveřím a otevřel.
Za dveřmi stáli dva promočení trpaslíci s vousy až na zem. Alexa na ně s neuvěřením koukala – ještě nikdy trpaslíka neviděla. Tady se neobjevovaly, stejně jako žádné jiné družiny o kterých se vyprávělo v hospodách.
„Dobrý večer“ řekl jeden hromovým hlase „Zabloudili jsme necháte nás tu přespat?“
Otec na ně chvíli nechápavě zíral, i když oni stáli venku a v dešti a teprve, když se objevil další blesk poodstoupil.
„Jistě že můžete“ řekl rychle a trpaslíci vstoupili dovnitř.
„Dobrý večer“ popřáli i nám když nás s matkou uviděli.
„Dobrý večer“ pozdravila Alexa stejně jako její matka, která se rovnou zeptala zda by si nedali čaj proti nastydnutí.
„Ne děkujem“ zasmál se jeden z trpaslíků „my trpaslíci máme tuhý kořínek a čaje jsou spíše pro lidi než pro nás.“
A jeho bratr – nikdo jiný to být nemohl, neboť byli oba od sebe k nerozeznání, přikyvoval.
„Ale kdybyste měli něco silnějšího tak nepohrdneme“ řekl s úsměvem a Alexy matka už běžela do špajzu pro víno, které zrovna nedávno stáčeli.
„Ale aby jste nepohrdli. Tohle víno sami stáčíme, to víte nemůžeme si kupovat ve městě nic...“ začala matka ale při pohledu na otce přestala.
Trpaslíci však nepohrdli a klopili do sebe jeden pohár za druhým jako bezední.
„Pamatuješ si co se stalo před šestnácti lety?“ zeptal se zničehonic jeden z trpaslíků otce. Ten přikývl.
„Jdete si pro odměnu?“ zeptal se jich.
Trpaslík přikývl.
„Ale my nemáme peníze a ani drahé kovy...“ začal rychle vysvětlovat otec.
Trpaslík ho však přerušil mávnutím ruky „O to my nestojíme a, i když musím říct že k naší velké nelibosti, ani o tohle skvělé víno, které zde pijeme.“
„A o co tedy?“ zeptala se matka zatímco Alexa seděla na židli a pozorovala trpaslíky.
„Vaší dceru“ řekl druhý trpaslík a odložil pohár vína.
V tu chvíli matka zbledla ještě běleji než stěna, otcovi poklesla brada a Alexa se nechápavě podívala na trpaslíky.
„Proč mě? K čemu bych vám byla?“ zeptala se nechápavě.
„Sledovali jsme tě celou dobu co jsi vyrůstala a víme o všem co se ti honí hlavou. Víme o všem co jsi dělala a neměla, a víme že nebýt nás nebyla by jsi tady. Nechceme vám vzít vaší dceru tak jak si myslíte“ a obrátil se zase na rodiče „ale je to dcera bouře. Nemůžete jí držet doma, když musí ven...“
„A nemůžete jí provdat za někoho koho nezná“ přerušil ho první trpaslík.
„Vaše dcera“ začal zase ten druhý „se narodila s nadáním, které jí dala sama bouře a to nadání musí vyrůst a musí se ho naučit ovládat“ vytáhl z kapsy objemný váček tolarů „Tohle je na studia ve škole v hlavním městě. Je to škola magie. A nemyslete si že je to milodar, tohle ani není to proč jsme tady. Ale do této školy bude nastupovat i jeden mladík, kterého potřebujeme naučit komunikovat s lidmi. Bohužel se bojím, že by ve světě zabloudil a vaše dcera mu bude dobrým průvodcem. Budou studovat spolu a my jí budeme hradit studia i jídlo a oblečení, ale bude se o něj starat a nenechá ho zmlátit nebo zmrzačit“ řekl trpaslík a změřil si všechny pohledem „To bude naše odměna“ dořekl a napil se znovu vína.
Alexa se na ně zadívala „Takže vaše odměna bude hradit mi studia aby sem ovládla nadání bouře a abych se postarala o jednoho kluka?“ zeptala se a nechtěně jí v hlase zaznělo nadšení.
Trpaslíci přikývli.
„Ale co mám říct jejímu snoubenci?“ zeptal se její otec.
„Co já vím? To už je na tobě“ řekl trpaslík a znovu se napil vína zatímco druhý přešel ke dveřím ven a otevřel je.
Za nimi stál pobledlí mladík s šedivýma očima, hnědými vlasy, a krásným jemným obličejem, který se usmíval.
„Já jsem Adrian“ představil se a vešel dovnitř.
„Tak my jsme řekli všechno co jsme chtěli“ řekl trpaslík u dveří a druhý i když se mu příliš nechtělo odložil sklenici „A už se musíme jenom rozloučit se slovy, že bouře se umí hodně zlobit.“ Po těchto slovech objali Adriana a vytratili se do tmy.

Když druhý den jela Alexa vedle Adriana a svého otce do Elesis – hlavního města království – přemýšlela nad vším. Vždycky věděla, že má v sobě něco z bouře a nyní i věděla, že to co po ní bouře chtěla není jenom starat se o Adriana. Oči těch trpaslíků jí to řekli. Nevěděla zatím co s ní má bouře v plánu. Ani zatím nevěděla co má v plánu s Adrianem, ale věděla že plány s nima dvěma se navzájem pojí a překřižují.
Podívala se na Adriana, který s potěšením pozoroval lesy kolem sebe jako by to byly ty nejkrásnější věci na světě. Pousmála se a rozhlížela se také. Ale znala krásnější věc. Jeho šedivé oči, které měli barvu jako blesk v bouřce. A copak je něco krásnějšího než blesky?