Harry Potter a spousta slov

Harry Potter seděl v kuchyni na Grimauldově náměstí dvanáct a zíral na poloprázdnou láhev máslového ležáku, položenou na desce stolu. Nástěnné hodiny pomalu odbily půlnoc. Harry je nevnímal. Popravdě řečeno nevnímal vůbec nic.
Před očima se mu střídaly obrazy. Sirius, jak propadá obloukem na odboru záhad. Brumbál, jak leží mrtvý pod astronomickou věží. Cedrik, ležící mezi náhrobky se skelnýma, prázdnýma očima.
Už nikdy, říkal si Harry v duchu. Už nikdy nedopustí, aby jen kvůli němu někdo zemřel. Někdo kdo není Smrtijed či sám Voldemort.
Harry si přísahal, že se do tohoto domu už nikdy nevrátí. Teď mu ale přišlo, že lepší místo pro svou „základnu“, odkud by mohl vyrážet do boje proti Smrtijedům, by si vybrat nemohl. A tento dům mu svou ponurostí bude vždy připomínat, jak tu byl Sirius zavřený. A proč tedy Harry bojuje.
Jizva ho lehoučce pálila. Jen tak, aby si toho všiml, až kdyby na to pomyslel.
Plynule přešel do dřímoty. Hlava mu spadla na stůl. Zavadila o láhev ležáku, která se rozkomíhala, ale vydržela.
Měl zvláštní sen.
Seděl v něm na stejném místě, jako když usínal. Najednou se však otevřely dveře a dovnitř vešla opatrným krokem krásná dívka, asi stejně stará jako on. Měla stejné černé vlasy, připadaly mu taky tak nepoddajné. Měla ale modré oči. Modré jako azurové nebe za krásného letního dne. Na sobě měla volné, splývavé šaty až na zem, s dlouhými rukávy. Modrošedá barva jí velmi slušela.
Přisedla si k Harrymu na vedlejší židli. V očích měla laskavost a něhu. Ale ne soucit, jako by si uvědomovala, že o ten Harry nestojí. Položila svou ruku na jeho.
„Povídej,“ vyzvala ho jemně. „Řekni mi, co tě trápí.“
A Harry spustil. Všechno, pro co se trápil a o čem uvažoval, teď vytrysklo na povrch.
„Nesnesu pomyšlení, že pro mě umírají lidé, které mám tak rád a kteří za mě nastavují život, jen abych byl v bezpečí. Nejdříve to byl Sirius, pak i Brumbál. Snad poslední dospělý, na kterého bylo doopravdy spolehnutí, že ví, co dělá, a že vede dobře Fénixův řád. Bez Brumbála jsme tak zranitelní, přišli jsme o svou největší zbraň. Jediný, koho se kdy Voldemort bál, je pryč, a to kvůli mně.“
„Tebe se Voldemort taky bojí,“ poznamenala dívka tiše.
„Kdyby se mě bál, nedával by mi vždycky, jak na hřbitově, tak ne ministerstvu, tak najevo svou aroganci, ale zabil by mě, než někdo přijde!“
„Svou arogancí dal najevo, že se tě bojí. Jednou to pochopíš. Mluv dál.“
„Sirius byl jedna z mála věcí, která mě udržovala při životě. Strašně jsem se těšil, že až skončím školu, budu bydlet u něj, že budeme jako rodina, kterou jsme v podstatě neměli ani jeden. To JEHO dopisy mě dokázaly uklidnit. JEHO slova měla vždy svou váhu. JEHO úsměv mi dával sílu. JEHO objetí bylo to...to, co mi vždy chybělo. Neměl jsem rodiče, ale měl jsem jeho. A on měl mě. Jinak asi nikoho. Z rodiny mu už nikdo nezbyl, tedy nikdo, s kým…s kým by se mohl...přátelit.
A co teď tady dělám já? Sedím tu, svěřuju se ti, i když tě vůbec neznám, plně si uvědomuju, že tohle je sen..“
„Protože je to sen, tak se mi snad můžeš svěřit..“
„Přijde mi, jako bych tě znal. Jinak bych ti tohle všechno neřekl, protože za každým neznámým člověkem vidím Vodemortova špeha. Už jsem toho trochu paranoidní.
Já už se do Bradavic opravdu nevrátím. Už by to byl ztracený rok. Musím si vystačit s tím, co jsem se naučil až doteď. Je válka. Je válka a já musím jít bojovat, protože si mě k tomu určil Voldemort.“ Harry si najednou uvědomil, že dívka při vyslovení Voldemortova jména nijak neprojevuje strach. Asi je vychovaná tak, že se toho jména nebojí. Pokračoval dál.
„Budu mstít. Najdu a zabiju Belatrix Lestrangeovou. Za to, že mě připravila o mou oporu. Najdu a zabiju i Snapea. Ve jménu celého Fénixova řádu, za to, že zabil Brumbála. Za to, že nás připravil o naši jedinou oporu, o člověka, který stmelil dohromady paní Weasleyovou a Mundunguse, ano, i Remuse Lupina a právě Snapea.
A vůbec..teď ty. Kdo jsi, a proč to vlastně krucinál chceš vědět?“ Najedou ucítil, jak ho neviditelná ruka hladí po tváři.
„Tak se probuď,“ poradila mu.
S trhnutím se posadil..a vytřeštil oči. Na židli vedle něj seděla ta stejná dívka jako v jeho snu. Jen ho nedržela za ruku. A, pravda, seděla o dost ležérněji. Teď se zhoupla na židli, že stála jen na dvou nohách. Spiklenecky na Harryho mrkla.
„Já ještě spím,“ vydechl Harry.
„Tak dobrou noc,“ ušklíbla se neznámá. „Až se pak zase probudíš, tak si na mě můžeš udělat čas?“
Harry nechápal.
„Vstoupila jsem ti do snu. Popravdě řečeno jsem na tebe vyslala i menší kouzlo, abys usnul, protože už jsi tu seděl strašně dlouho a mě se už nechtělo sedět za dveřmi a čekat, až usneš.“ Znovu se zašklebila.
Harry byl ochotný přijmout tahle fakta, a tak se zeptal: „Tak mi tedy odpověz, na co jsem se ptal.“
„Jmenuju se Samantha. A chci ti pomoct.“
„S čím?“
„S bojem proti Voldemortovi, bratránku.“
„Proti..Cože? Bratránku?!?“
Moje matka byla sestrou Jamese Pottera. Byla o osm let starší, a ztratila se, když ještě tvůj otec ani nebyl na světě. Jeho rodiče, tedy babička a dědeček, mu o ní nikdy neřekli.“
„Páni!!“ Harry se ale zarazil. „A jak ti to mám věřit?“
„Ty mě znáš..“ Naklonila se k němu blíž. „Ty si na mě lehce pamatuješ. Byla jsem skoro rok u tvých rodičů..První rok tvého života. Bylo mi šest let.“
„Počkej!“
„Vždyť nikam nejdu.“
„Ty jsi tam byla..I tu..noc..?“
„Ne. Hagrid mě den předtím odvezl.“ Vypadala, že jí je to líto.
„Já mám sestřenici!“ vydechl užasle Harry. Opravdu mu připadla hodně povědomá, zvlášť když věděl, kam si ji má zařadit.
„Harry, chci ti pomoct.“
„Tak s tím nepočítej. Včera jsem se kvůli tomuhle pohádal s Ronem a s Hermionou. Nechci, aby jen kvůli mně někdo další umíral!“
„Harry, prosím tě..Copak to nechápeš? Bojujeme za stejnou věc, a když se spojíme, budeme silnější..Proč si myslíš, že vznikl Fénixův řád?“
Harry mlčel.
„Rozmysli si to, Harry. A kdyby ses na mě chtěl obrátit, vždycky tu budu, abych se ti pokusila pomoct. Podívej,“ vytáhla z kapsy stříbrnou píšťalku a podala mu ji. „Zkus zapískat,“ vyzvala ho.
Harry přiložil věcičku k ústům a foukl. Nic se neozvalo. „Co je s tím?“ prohlížel si píšťalku.
„Její zvuk slyším jen já, protože jen mě je určený. Zapískej, až budeš potřebovat pomoc. Objevím se a pomůžu ti.“
„Jistě,“ ušklíbl se lehce uštěpačně Harry. „Jako víla z pohádky, přijdeš a rozmetáš moje protivníky na kousky. Nejsme v pohádce. A ty nejsi všemocná.“
„Možná ne,“ připustila. „Přesto mám pro tebe upozornění.“
„Jaké?“ Samantha vstala.
„Vychovával mě zčásti Brumbál. Nechodila jsem do školy, ale znám spousty kouzel, které mě právě on naučil. A často říkal, že jednou budu ještě lepší než on. Mám schopnosti na to, abych ti pomohla, Harry. Radím ti, nepodceňuj mě.“
Než Harry stačil něco říct, otočila se na podpatku, zavířila sukní a rychle vyšla ze dveří.
Hleděl na píšťalku, kterou držel v ruce.
A změnil názor.
Vyšel po schodech do vstupní haly a pak pokračoval nahoru do svého pokoje. Hedvika se už vrátila z lovu. Harry sedl ke stolu, vzal pergamen, brk a inkoust. Věděl, že Ron a Hermiona budou teď spolu.

Milý Rone, milá Hermiono,
Změnil jsem názor. Něco mě přimělo, abych se na věc podíval i z druhé stránky.
Pokud stále platí nabídka, že mi pomůžete v mém boji, přijímám ji. Vyslechl jsem moudrá slova, i když zněla z úst někoho, kdo byl jen o pár let starší než já. Je potřeba se spojit, abychom byli silní. Proto vám píšu. Protože jste jediní, komu můžu stoprocentně důvěřovat a přitom vím, že to zvládnete a že si s vámi rozumím.
Jsem v Londýně. Víte, co to znamená.
Harry.

Přivázal dopis Hedvice na nohu a poslal ji ven. Pak se opřel o okenní parapet a díval se, jak odlétá do tmy.
Inu, pomyslel si, měla pravdu. Je potřeba se spojit. Možná to celé byl jen sen. Ale ta myšlenka stojí za to.
Podíval se na stůl. Píšťalka odrážela měsíční světlo. Harry přešel ke skříni a chvíli něco hledal. Pak vytáhl kožený řemínek, zavěsil na něj píšťalku, zauzloval na konci a přetáhl jej přes hlavu.
Inu, někdy je třeba mít po ruce pomoc.