JezeRo

Kdysi se mi jeden kámoš svěřoval: „Ondro, víš, jak je lesní hřbitov? Včera mě nechala holka. Nevím proč. Procházel jsem se mezi hroby, uklidňuje mě to, i když ne úplně. V depresích jsem se pak dral těma smrkama za hřbitovem, bylo mně jedno, kam jdu!… Objevil jsem v tom lese jezero. Krásný jezero! A nikde ani noha. Tak mě napadlo, jak teď rtuť v teploměrech stoupá, že bychom se tam mohli někdy zajít vykoupat. Neříkám teď. Ale někdy, až nastane ňáký prudérní teplý odpoledne… co ty na to?“

„Bzzzzzzzzzz!“ Ty vole! To byl spánek, když mně celou noc do ksichtu nalítávála moucha… Jsou prázky a já kvůli tý okřídlený krávě vstávám už v devět! Naliju si čaj, rodiče makaj a já nemám co na práci ( kromě teda těch jejich povelů na papírku v kuchyni, který jsem si úplně náhodou zapomněl přečíst ).
Zapnu kompa, připojim se na icq a zjišťuju, že nejsem sám, kdo se dneska prudí. Jeden známej mě osloví: „cus jantare nepodniknem neco?“ a pak jinej: „co vole bude naka akce? neco bysme meli spáchnout?“ Jenže co? A pak zase někdo: „horko jak sviň_ neříkej že budeš sedět doma na zadku!!! Co třeba zorgazmovat náký koupání?“ V tu ránu jsem si vzpomněl, jak se mi kdysi svěřoval jeden kámoš… „Hejjj, lidi, ve 2 budte u lesního hřbitova! Pudem se koupat - - je tam prej náký luxusní jezero o kerym nigdo nevíí! Fagt budte tam;)“

Naše parta se sešla v nečekaně hojným množství. Naše parta – banda sedmnáctiletých frajírku a frajerek ničím příliš výjimečných, spíš taková ta průměrná městská vlna obklopující se všelijakou komercí a proplouvající životem jako nějakou nesmyslnou pařbou s hesly jako: „Žiješ jen jednou, tak si to koukej pořádně užít!“
Jezero jsme našli a pohled na něj nás nezklamal. Korunama smrků prosvítaly paprsky jako obrovský zlatý ruce strkající prsty do jemnýho písku, kterej objímal břeh. Tam jsme to kempli a rozbalili těch pár dek. Ptáci ve větvích zpívali svý ohraný hity a ryby, jestli v tý vodě byly, bohudík nesmrděly.
„Pudem tam vlýzt a všichni najednou! Nebojte se o svý věci, není taj nikdo poblíž, kdo by to krad, tak poďte!“ Tak jó! A já a celá moje parta jsme v tom jezeře vyváděli jako malí a nikomu se nechtělo ven.

Jako bych 8 let nechodil v úterky a pátky do městskej lázní na plaveckej výcvik! Jako kdybych tam nikdy nebyl! Z ničeho nic, já a celá moje parta jsme přestali umět plavat. Z ničeho nic jsme to zapomněli! Taková haluz! Začli jsme se topit a křičet : „Pomóc!!!“ Ale bylo to zbytečný, vždyť nikde ani noha.
Už jsme s sebou jen mrskali z posledních sil. V největší nouzi jsme sahali
po paprscích! Marná snaha. Jezerní dno nás vábivým hlasem volalo k sobě: „Jsem jezero hříchů, v nichž se topíte každého dne, jezero lží a jezero nevěr, jezero pýchy a jezero škodolibosti, alkoholu a drog, sexu bez lásky,… Jsem iluze, v níž utápíte své kdysi čisté duše. Pomalu a jistě se stáváte otroky zla, kteří ve jménu zla budou plodit zlo a já jsem jezero veškerého zla! Já vás mám v rukou, jelikož vy sami jste putovali do mé náruče celý svůj dosavadní život.“

Tohle jezero na mapě nenajdete a tahle prázdninová příhoda je vymyšlená. Jediné, co se skutečně stalo, je to, že se 9. června roku 1992 narodil můj mladší bratr Tadeáš. Byli mně 2 roky a necelých 6 měsíců, když jsem přišel o svou nevinnost. O svou čistou duši. Začal jsem žárlit…