O Wilkornovi - Nový život

(260 nového letopočtu)

,,A pane Koleehu, z jakého důvodu přicházíte z Merijského království do království Adiran?“zeptal se mě mladý voják oblečený v červené, poměrně slušivé uniformě.
,,Odjíždím ze země, která mě zklamala. Chystám se živit jako bojovník, pokud se takto neuživím, mohu být nápomocen jako farmář. Nebojím se ani žádné jiné fyzické práce.“odpověděl jsem stručně.
,,Ovládáte magii?“
Pozdvihl jsem obočí. V Merijském království jsem za celý svůj život nepotkal nikoho, kdo by měl s magií cokoliv společného. Lidé ovládající magickou moc byli velmi ojedinělí.
,,Nikoliv.“
,,Teď vás poprosím, abyste zůstal stát. Nebojte se.“řekl mi voják a vytáhl z kapsy kámen, kterým mi přiložil na ruku.,,Dobrá, evidentně nemáte magickou moc.“potvrdil.
,,A kdybych měl, nepustili byste mě do vaší země?“zeptal jsem se čistě ze zvědavosti. Voják se zasmál.
,,Ba právě naopak, pane. Mágů není nikdy dost. No vypadá, že vás mohu pustit do naší země. Pokud chcete být uznávaným občanem, zajděte si na Městský úřad v hlavním městě Zormus. Předtím bych vám však doporučil navštívit nějaký salón a pořádně se umýt.“mrkl na mě voják.
,,Ano, dva měsíce jsem na cestě. Takže, mohu jít?“
,,Samozřejmě pane. Vítejte v království Adiran.“přivítal mě bodře voják.

Po několika okamžicích jsem ihned narazil na několik penzionů a hostinců. Vybral jsem si ten nejnápadnější z nich a zapadl do něj. Ihned jsem si zaplatil pokoj a nechal si připravit koupel, musel jsem se dát do ,,pucu“.
Hostinský byl poměrně ochotný a zároveň ne otravný. Vychutnal jsem si teplou vodu v dřevěné kádi a pořádně se začal drhnout. Špína se drolila v několika vrstvách, pořádně jsem si propral i můj hustý plnovous, který mi na dlouhé cestě vyrostl. Měl jsem veliké štěstí, že jsem se do Adiranu dostal již teď, před pár dny začal padat první sníh a kdybych musel zůstat v přírodě v zimě, cestovalo by se mi mnohem hůř.
Vstal jsem a vypustil vodu. Ta odtekla odpadním kanálkem někam mimo místo a já se nahý přesunul k zrcadlu, které bylo dostatečně velké, abych se v něm viděl celý. Na cestě jsem pohubl, a to výrazně. Kůže byla takřka nalepená na žebra a ačkoliv jsem se snažil co nejčastěji cvičit, svaly na pažích i na nohách ochably. To musím v nadcházejících dnech změnit. Koneckonců, mám na to spoustu času.
Pohlédl jsem si na tvář a zjistil, že získala několik nových vrásek a zdála se mi taková ošlehanější. Plnovous jsem si pročísl prsty a rozhodl se, že hned jak dorazím do města, musím navštívit holiče. Pod hnědýma očima se mi objevily kruhy a hnědé vlasy, tmavší než dříve, jsem měl dlouhé až po ramena, musel jsem je nosit v culíku. Tak to ale možná bylo lepší, byl jsem tak méně nápadný.
Ještě chvíli jsem zkoumal změny a vady svého těla a poté vyrazil do šenku, abych se něčeho najedl. Dal jsem si vepřové maso a brambory, což bylo za posledních osm týdnů to nejlepší jídlo. Plně jsem si ho vychutnal a poté zamířil do pokoje. Po dlouhé době zase v posteli.

Dalšího dne jsem na svém vyhřebelcovaném koni odjel pryč, směrem k hlavnímu městu království Adiran, Zormusu. Chtěl jsem se nechat oficiálně napsat, jakožto nový občan této země. Do Merijského království jsem měl v plánu vyrazit pouze jednou, a to na ,,otočku“. Překvapilo mě, jak jsou v Adiranu úhledné, kamenné a vyspravené. Rovněž byly dost frekventované a na každém kroku jsem viděl ukazatel. Ano, věděl jsem, že je Adiran vyspělejší než Merijské království, ale takto krásné cesty mě překvapily. A to patrně ještě nebylo všechno. Cesta mi zabrala týden, po cestě jsem se stavil v několika hostincích. Peníze mi ubývaly a mě nezbylo, než si co nejrychleji najít práci.
Když jsem prvně spatřil Zormus, byl to ten nejúžasnější pohled, jaký jsem dosud viděl. Město obíhaly mohutné hradby, u cimbuří a ochozů zdobené různými sochami a chrliči. Veliká brána byla otevřena a přes příkop naproti ní ležely padací dveře. Nad tím vším se tyčil veliká věž. Byla kulatá a vyrůstala odněkud z prostředku obrovského města, její střecha byla špičatá a natřená na modro. Samotná věž byla posetá několika okny. Do Zormusu jsem vjel s otevřenou pusou, stráže mi nevěnovaly velikou pozornost. Po upraveném a kamenném chodníku jsem projížděl mezi desítkami vozů a koní, na krajích silnice chodili desítky lidí a cestou jsem viděl desítky domů, jednopatrových, dvoupatrových, ale klidně i třípatrových. Všechny ty domy se leskli novotou a neopotřebovaností. Musela to být bohatá země, když její nejstarší město vypadalo takto nově.
Díky všudypřítomným ukazatelům jsem snadno našel Městský úřad, velikou a noblesně vyhlížející budovu. Vešel jsem dovnitř a spatřil jedinou místnost, ve které se nacházelo asi padesát stolů a u každého seděl jeden člověk v modré, pracovní uniformě. Občané stály ve frontě, do které jsem se zapojil i já a asi po půl hodině jsem přišel na řadu. Sedl jsem si naproti pohledné dívce, mladé ženě, která se mě s naprosto strojeným hlasem zeptala. ,,Dobrý den pane, s čím vám mohu pomoci?“
,,Rád bych se stal občanem království Adiran.“řekl jsem.
,,Dobrá. Řekněte mi jméno a odkud jste přišel.“
,,Jmenuji se Koleeh a jsem z Merijského království.“žena na sobě nenechala nic znát. Vytáhla ze zásuvky stolu nějaký tenký pergamen a začala na něj psát podivnou tužkou. Pergamen byl neobvykle jemný a tužka vypadala jako tlustá dřevěná trubička, která na papíru vytvářela modré písmo. Koukal jsem na to celý vyjevený.
,,Zde mi to prosím podepište.“řekla žena a předala mi tužku i pergamen. Díval jsem se na tu trubičku a pomalu ji přiložil na pergamen. Pohnul jsem s ní, že se podepíši, ale nic se nestalo.
,,Musíte ji trochu zmáčknout.“poradila mi žena bez jakéhokoliv zaujetí. Poslech jsem ji. Z konce tužky vystříkla modrá tekutina a potřísnila papír. Žena si povzdechla a zavrtěla hlavou.,,No, to nevadí, sepíši to ještě jednou.“

Vyšel jsem z Městského úřadu ven a byl z toho celý překvapený. Nakonec se mi povedlo se podepsat, ale celé mě to vyvedlo z míry. Té ženy jsem se na to nechtěl ptát, ale čím jsem to vlastně psal? No, každopádně po zaplaceních deseti zlatých jsem dostala jakýsi pergamen s číslem, svým jménem a dnešním datem, pátý den období zimy a stal jsem se tak občanem království Adiran. Celý ten proces mi přišel takový nový, až jsem trochu dostal strach, jestli si na moderní Zormus vůbec zvyknu.

V měšci mi zbylo jen pár mincí, ale stačil jsem si za ně najmout na dvě noci pokoj, ustájit ve stejném hostinci koně a vyrazit k holiči. Nechal jsem si prostříhat vousy a trochu zkrátit a také upravit vlasy. Nosil jsem je nyní učesané dozadu a s mírnou ofinou. Poté jsem se celý zbytek dne potloukal městem.

Oproti Mohudu to byl veliký rozdíl. Veškeré obchůdky měli veliké skleněné okno, abyste si jím mohli prohlížet nabízené zboží, po městě jezdili jacísi drožkáři, kteří vás za peníze odvezli klidně i na druhý kraj města a královský palác vůbec nevypadal, jako ten v Mohudu. Byla to budova spíše podobná Městskému úřadu, jen měla místo jednoho, tři patra. Vedle ,,paláce“ stála ona vysoká věž. Kolemjdoucího jsem se zeptal co je ona věž zač. Řekl mi, že v ní bydlí královští mágové. Nikdy jsem žádného mága neviděl. Než jsem šel spát, říkal jsem si, že asi v hlavním městě nezůstanu. Bylo tu moc rušno a to mi nevyhovovalo. Na druhou stranu, jsem tu mohl rychleji zapomenout na minulost, před kterou jsem utíkal. Na kterou jsem nechtěl vzpomínat.

Další den jsem zjišťoval pozici hlavního města na mapě celého Adiranu. Zormus byl obklopen malými městy a vesnicemi a až kousek dál se nacházely malé osady a usedlosti. Musel jsem někde najít práci a napadlo mě, že by mě třeba nějaký farmář zaměstnal, jako tenkrát…opět jsem chtěl zavzpomínat na minulost, ale včas jsem s tím přestal. Rozhodl jsem se, druhý den vyrazím pryč ze Zormusu.

Cesta do Silsaru mi trvala dva dny. Bylo to město přesně podle mých představ. Malé, klidné, ale zároveň to nebyla vesnice. Snažil jsem se někde uchytit a nabízel jsem svoji práci všude možně. Ale nikdo mě nechtěl, nikdo nic nepotřeboval. Mého snažení se naštěstí všiml jeden starší muž a oslovil mě.
,,Promiňte mladý pane, ale vy hledáte práci?“zeptal se mě nakřáplým, stářím poznamenaným hlasem.
,,Ano, máte nějakou?“zeptal jsem se radostně.
,,Jak to umíš s mečem, synku?“přešel muž na tykání, což mi nevadilo, byl jsem tak o padesát let mladší než on.
,,Dobře. Jen se musím ještě trochu rozcvičit, dlouho jsem s ním nebojoval.“přiznal jsem. Muž zapřemýšlel.
,,Jmenuji se Somo, a jsem obchodník. Posílám karavany do různých koutů naší země. Je to nebezpečné, zásilky jsou často napadány bandity a jinými lotry. Najímám proto muže, kteří karavanu brání. Minimální taxa je deset zlatých za cestu. Mzdu navyšuji podle délky trasy.“vysvětlil obchodník stručně svoji nabídku. Popravdě, pokud nabízel tolik peněz, patrně ta práce byla vskutku nebezpečná. Ale na druhou stranu, já přece nemám co ztratit.
,,Přijímám, pane.“usmál jsem se. Podali jsme si ruce.

Vozy se pomalu šouraly zasněženou cestou, já se choulil do přikrývky na kozlíku jednoho z nich. Vedle mě seděl Vichr, tak si říkal jeden ze Somových mužů. Před námi jely další dva vozy a za námi jeden. Cesta měla trvat tři dny. Na cestě jsme byli druhý den.
,,Kde jsme teď?“zeptal jsem se Vichru.
,,Daleko. Daleko od civilizace.“řekl stručně. Vozy před námi náhle zastavily. Chlapi z nich vyskákali a přišli k tomu našemu.
,,Co se děje?“zeptal jsem se.
,,Odkud jsi, Koleehu?“zeptal se jeden z nich.
,,Z Merijského království, proč?“
,,Takže z Merije?“uchechtl se Vichr.,,Tak to se nedivím, že tě Somo tak snadno podfouk.“
,,Jak to myslíš?“nechápal jsem, ale začal jsem cítit potíže.
,,Merije je zaostalý. Tam asi nepodepisujete smlouvy, co?“zeptal se jiný chlap.
,,Ne. Tedy, jen ve výjimečných případech.“přiznal jsem.
,,No, to v Adiranu musíš mít smlouvu na všechno. A pokud ji nemáš, jsi v řiti. Vypadni z toho vozu, vole!“řekl náhle Vichr a strčil mě z kozlíku dolu. Ihned se na mě sesypali ostatní a vzali mi všechno. Měšec, zbraň i svatební prsten, který jsem si nechal jakožto jedinou vzpomínku, na minulé časy. Nechali mi jen oblečení. Smáli se a několikrát do mě kopli a já se v tu chvíli cítil bezmocný, ozvalo se staré zranění a připomnělo mi to tu chvíli kdy…
,,Už ho nechte. Má dost. Jedeme!“zavelel někdo a během okamžiku byli všichni pryč. Pomalu jsem se postavil, z pusy mi tekla krev, ale žádný zub se mi neviklal. Bolela mě žebra, ale ještě více mě ničilo pomyšlení, že jsem tomu šmejdovi skočil na lep. Chtěl jsem se v nové zemi zbavit všech problémů a potíží a zla, ale první co mě potkalo, obsahovaly právě všechny tři vyjmenované neřesti. Možná bych to tenkrát skoncoval, jenže při životě mě držela jediná myšlenka. Myšlenka na pomstu.

Sníh mi sahal až pod kolena a já se jím brodil a ani nevěděl kam. Mírná vánice přerostla ve sněhovou bouřku, všude bylo náhle bílo a skučel ledový vítr. Neviděl jsem ani na krok a byl jsem celý promrzlý, nohy mě už skoro nechtěly poslouchat. Zuby mi drkotaly zimou a údy začaly umrzat. Nevěděl jsem co dělat tak jsem šel dál a dál. Dokud jsem neztratil vědomí.

Byla tma. Všude byla tma. Zaslechl jsem zvuk a vzápětí ucítil šílený zápach. Otevřel jsem oči a pohlédl před sebe. Pohlédl jsem do velikých žlutých očí. Lekl jsem se a chtěl jsem se odplazit pryč, ale seděl jsem u stěny. Bytost přede mnou odtáhla ruku od mého nosu. Ať mi tam strčila cokoliv , probralo mě to.
Prohlédl jsem si tvora před sebou. Měl veliké žluté oči, veliké špičaté uši a mordu, podobající se medvědovi. Pokrytý byl šedobílou srstí a vypadalo to, že se usmíval.
,,Jsem Firak.“řeklo to náhle. Ano, byl inteligentní, to jsem vyčetl už z jeho očí.
,,Will…ehm Koleeh.“představil jsem se i já.
,,Byl jsi promrzlý, tak jsem tě přenesl sem.“
Rozhlédl jsem se. Byli jsme v osvětlené jeskyni, nevím odkud to světlo vycházelo, ale myslím že místnosti dodávalo i teplo. Seděl jsem na jakýchsi kožešinách a všude okolo leželi podobní tvorové, jako byl Firak. Spali.
,,Kdo jsi?“zeptal jsem se.
,,Lidé nás nazývají sněhopsi. Ve skutečnosti se jmenujeme jinak, ale to není podstatné. Jsme stará rasa, která se zdržuje v zasněžených místech. Postupem věků jsme se od lidí naučili hodně. Například vaši řeč. Bydlíme tu, celý rok je tu sníh a mrzne tady, lidé to nazývají Sněžné pole.“
V životě jsem viděl již mnoho podivných živočichů. Ale o sněhopsech jsem ani neslyšel.
,,Děkuji ti, že jsi mi pomohl. Pustíš mě teď, abych odešel pryč?“zeptal jsem se. Něco mi říkalo, že dostanu negativní odpověď.
,,Jsi naším hostem. Zima je v rozpuku i na zbytku lidského území. Počkej do jara, počkej s námi na nový rok. Umrzl by jsi.“řekl stručně. Zamyslel jsem se. ,,Nic jiného mi asi nezbývá.“
Firak zabručel a poté po čtyřech odešel pryč. Nechal mě tam samotného, mezi svými společníky. Zdálo se mi to šílené. Jsem v jeskyni plné cizích a zvířecích tvorů, kteří ovládají lidskou řeč a žijí v mrazivém prostředí. Přemýšlení mě nakonec zmohlo a já usnul.

Druhý den jsem se probudil pocitem, že se mi zdál velmi zajímavý sen, ale pohled na kamenný a krápníkatý strop jeskyně mě ujistil o tom, že to nebyl sen. Opravdu jsem se nacházel mezi zvířecí rasou, ovládající lidskou řeč. Bylo to neuvěřitelné až teprve tehdy mi došlo, že tedy existují i jiné inteligentní rasy, než jen elfové, lidé a trpaslíci. A Adirané o sněhopsech určitě věděli. Museli o nich vědět, když jim dali jméno. Asi to pro ně bylo úplně normální, ale já jsem se stále cítil jako ve snu.
Přiběhl ke mně menší sněhopes, než byl Firak. Jinak vypadal hodně podobně jako můj zachránce, jen měl mezi očima malou hnědou tečku. ,,Ahoj, já jsem Firaks. Syn Firaka.“pozdravil mě a přitom zastříhal špičatýma ušima.
,,Hmm, to je trochu matoucí.“usmál jsem se.
,,Ale vůbec ne. Firak je otec a když se za jméno přidá ,,us“ znamená to, že jsem syn. Pokud by to byla Firakasa, je to dcera. A můj otec dostal jméno po svém dědovi a tak se to točí pořád dokola.“vysvětlil mi Firakus více zvířecím hlasem, než měl jeho otec.,,Tady ti nesu jídlo. Je z našich zásob.“řekl a odstoupil kousek stranou, aby mi odkryl jakési kulaté ovoce. Bylo veliké, asi jako meloun, ale bylo oranžové. Poděkoval jsem a vzal jsem plod do rukou, když jsem si všiml otisků zubů. Jistě, Firakus ho nějak musel přinést. Snažil jsem se skrýt znechucení a zakousl jsem se do šťavnatého ovoce. Bylo výtečné. Firakus vyplázl jazyk a začal rychle dýchat.
,,Co se děje?“vylekal jsem se.
,,Co by se mělo dít?“sklapl čelist a zeptal se mě.
,,Že jsi začal tak náhle dýchat.“
Udělal to znovu a když přestal, vysvětlil mi.,,To je něco jak když se vy lidé smějete.“

Nikdy bych neřekl, že svůj nový život začnu mezi zvířecí mluvící rasou. Ale kdo by řekl, že se mi někdy stane to, co se mi kdysi stalo? A co na tom, že zimu přečkám zde. Jídlo tu mít budu, budu mít kde spát a na jaře se odtud prostě někam vypravím. Nebudu nic plánovat a někde prostě přečkám ten čas, který mě dělí od náplně mého života. Který mě dělí od toho okamžiku pomsty a vítězství. Myšlenka pomsty mě drží při životě, na nic jiného jsem se netěšil, jen na to až uvidím mrtvé Lorkasovo tělo ležet pod mým mečem v do ruda zbarveném sněhu od jeho krve.