Dva paralelní světy

Seděl tiše, jediným náznakem nedal najevo přítomnosti života. Černo černá tma zakryla celou místnost. Temnota, samota ve vzduchu, strach v nádechu. Psal se příběh jeho života. Na zdech se občas mihotaly siluety lidí, sledovali ho a on věděl, že přijdou každou minutou. Jeho oči pohltil pohled tak prázdný plný nenávisti. Často snil o ráji kde nad zpustlou krajinou svítí měsíc a hvězdy. Prosil je o odpuštění, prosil je o rozhřešení každé jeho prožité minuty. Ticho, jak ho nesnášel... Snažil se ho přerušit náhlými vzdechy a výkřiky do tmy. Umírá nebo žije..? Kde se jeho nádechy mění v naději..? Kde končí jeho krvežádoucí fantazie..?

Seděla tiše, jediným náznakem nedala najevo přítomnost života. Trhala si vlasy..Samota.. Nesnášela její lichotivá slůvka, nesnášela to ticho a jeho pařáty, jež se jí zarývaly do uší. Po jejím obličeji stékaly slzy, neznala cestu. Byla uvězněná v černo černé tmě. Chtěla zase vidět světlo, zase chtěla natáhnout ruce k obloze a malovat blankytnou oblohu. Schoulená do klubíčka prosila o svobodné nádechy. Modlila se, hrála hru tak známou a tak nesnesitelnou. Byla zabijákem, zabíjela minuty nožem od krve. Snažila se bodat siluety lidí míhající se na zdech místnosti. Krev byla všude kolem ní, byla v jejím pohledu, na stropě, na zemi, i v tom nejmenším zrnku prachu. Protkala její duši červenou barvou.

Začal drápama rýt do zdi. Snažil si vyhrabat cestu skrz tak pevné nesmrtelné pařáty smrti. Dusil v sobě to tajemství, jež se stalo legendou v jeho chladném srdci. Dral se, nehledě na bolest, chtěl říct sbohem té místnosti s miliony očima. Co když povolí to kouzlo zdí..? Co když zase uvidí její obličej..? Často se snažil zastavit dech a poslouchat zda li neuslyší její nádechy ve vedlejší místnosti. Psal svými slzami milostné verše, které zabíjely siluety-tu krvavou hyenu realitu. Co ho čeká až jí spatří: smrt nebo život..?

Upadala do hlubinných pekel. Beznaděj se stala její královnou. Krása a naděje přestaly bojovat. Skryly se v temném koutě jejího srdce. Náhle milovala tu nekončící noc. Byl čas zapomenout jak zněl jeho smích, jak teplý byl jeho dotyk. Lehla si na zem a začala vnímat chladnost betonové podlahy. Siluety se zastavily, staly se z nich duchové vcházející do jejích nočních můr. Smála se, objala minuty ticha a potírala je krví. Místo vlasů jí narostla trnová koruna a do své bílé pleti vpisovala ohněm svůj osud.

Ve zdi se objevil otvor. Temná místnost poznala světelné paprsky. Smutek začal tát v opojení radosti. Plakal, smál se jako šílenec, světlo tancovalo v rituálu nového narození. Prodral se skrz zeď, zabíjel cihly. Siluety se ulekly a kamsi se vytratily. Uviděl jí, ležela uprostřed plamenného kruhu a objímala jeho plameny. Nepoznával to tělo, bylo bílé, s pramínky krve. Přeskočil plameny, roztrhl kouzlo příběhu a psal nové kapitoly. Chytil ji do náruče, zapálil siluety, sfoukl plameny. Upřela na něj svůj pohled, stiskla pevně jeho pouto, jež jí slibovalo nalezení toho co ztratila.

Seděli tiše, psal se nový příběh-nová slova jejich osudu. Dlaně protkaly nové čáry života. Fantazie naplnila své proudy myšlenek uprostřed jejich myslí. Strach se schoval, bál se jich, bál se lásky, bál se smrti… šílenost se vmísila do jejich pohledu. Žíly se spojily v jednu řeku deroucí se kupředu, trnová koruna prorostla do jejich nádechů. Žili..? Umírali..?

Měsíc osvěcoval zpustlou krajinu. Náhle se tmou prohnal záblesk a zpustlá krajina vítala svým lehkým vánkem dvě siluety s trnovou korunou…. Jedna z nich natáhla ruce k nebi a začala malovat blankytnou oblohu, která vnášela do zpustlé krajiny novou naději na život...