Jonap Isabella - Veškerá překvapení

Pochodně v místnosti kolem tiše zapraskaly.
Do oken narazil další poryv větru, už jsem to ani nepočítala.
Tma kolem se dala krájet a to matné světlo mi mohlo jen stěží stačit, jenže já to nevzdávala.
Byl to už můj zvyk, posledních pár měsíců a dnů.
Chtěla jsem být sama a navíc, mohla jsem tu být v klidu a nerušená. Tady mě nikdo neobtěžoval a tady jsem nemusela nic předstírat. Moje poslední svobodné místo z hradu.
Ach ano, poslední.
Knihovna.
Po incidentu, který se stal na začátku školního roku se totiž několik věcí změnilo.
Hermiona, Nevill a já jsme se tu a tam dál scházeli v skryté místnosti, jenže jsme už na sebe poslední dobou neměli moc času. Jako studenti šestého ročníku jsme měli své povinnosti a navíc, některé zkoušení bylo už za dveřmi. Když připočteme Hermionino jmenování co by prefektky, není se čemu divit, že jsme se nescházeli častěji, než jednou za měsíc.
Jak dlouhá to byla pro mne doba.
Naše společná lest, abych vypadala jako věrohodný Zmijozel totiž zabrala a od té doby jsem byla, jak jen to nazvali? Ach ano: „hadí princezna“.
Nevilla jsem vyhledala hned další den, brzo ráno a v soukromí jsem se mu ještě jednou omluvila. Byl vážně skvělý kamarád, nejen že mě podpořil, ale dodával mi sílu pokračovat ve všem, co mě mělo čekat. Oba dva mi byli důležitou oporou.
To co jsme si tenkrát domluvili, klaplo až do posledního detailu a nikdo nemohl pochybovat, na čí jsem straně.
Tedy skoro nikdo, protože jsem občas mívala pocit, že minimálně jeden člověk možná váhá, ale na to jsem nedbala a prostě se tomu vyhýbala jak to šlo.
To byl taky důvod proč jsem trávila svůj volný čas až do večerky v knihovně.
Po návratu do společenské místnosti jsem se zdržela jen minimálně, abych se dozvěděla to nejnovější a vyposlechla některé další „hlášení“.
Draco a ostatní si mě začali vážit a měli ke mně ještě větší úctu než předtím, takže jsem se dovídala spoustu užitečných věcí.
Mohla jsem tak včas varovat mé přátele a nebo jim prostě říct, co se chystá. Iluze byla dokonalá a já s lhostejností a jakousi všední maskou přijímala vše, co patřilo k tomu být něco jako utajený špeh ve vlastní koleji.
Jenže ne vždy to pro mě bylo jednoduché, i když jsem předstírala nezájem, byla jsem také člověk. Věčná přetvářka si vybírala svou daň a já se často už nemohla dočkat toho, až budu o samotě.
Nemluvě o tom, že jsem se musela vyhýbat našemu kolejnímu řediteli.
On byl pořád ta tajemná osoba, která mě dokázala zarazit a zneklidnit. Měla jsem pocit, že víc než kdy jindy musím volit svá slova a chování.
Byla jsem z neznámého důvodu pořád ve střehu a napjatá. Nejednou mohl zahlédnout moje skutečné myšlenky, když jsem včas nezachytila skutečný výraz a nepodařilo se mi skrýt můj odpor ke všemu tomu kolem.
Vyhýbat se mu bylo snazší, než dál předstírat. Jeho totiž nešlo oklamat tak snadno, přesto jsem se vždy snažila.
S úlevou jsem se vždy vzdalovala z jeho propalujícího dohledu.
Během roku měl pořád nutkání trávit čas v naší společenské místnosti, nebylo tomu divu, protože jeho přítomnost byla i uklidňující. Jak jen to u takového člověka jako on jde.
Zdržel se vždy hodinu nebo dvě, kdy naslouchal, nebo mírnil naše hadí úmysly. Budil v nás respekt a nebylo pochyb o tom, že on by krutě potrestal každého, kdo by to kdy přehnal.
Zkrátka držel nás pod kontrolou, i když nám ve všem dával volnost.
Když odešel, místnost se brzy vyprázdnila a to byla také má oblíbená doba.
V jeho přítomnosti jsem zůstávala ve svém pokoji a vycházela jsem zásadně tehdy, když už tam nebyl. Jenže to vždy nešlo, protože takové chování by mohlo být nápadné.
Když opomenu to, že ostatní zmijozelové se mi snažili být vždy na blízku a přetahovali se o mou přízeň. Nebylo lehké jim uniknout.
Tak jsem si našla knihovnu, tady jsem mohla být dlouho.

S povzdechnutím jsem zaklapla knihu, kterou jsem právě dočetla a odevzdaně jí vrátila zpět do police, kam patřila. Byl čas.
Zvedla jsem svou brašnu a pomalu se loudala do sklepení hradu.
Dnes víc než kdy jindy, jsem chtěla být sama.
Profesor Brumbál ráno při snídani oznámil, že se bude konat Vánoční ples a že by bylo vhodné, aby měl každý partnera. Od té doby jsem neměla téměř žádný čas pro sebe.
Kluci zřejmě usoudili, že to musí udělat co nejdřív a tak ti odvážní bez ustání chodili a ptali se. Nesmělí pak vymýšleli různé triky a dokonce zapojili i své mazlíčky.
Jak originální dostat pozvání třeba po sově.
Ironie, samozřejmě...proč jen tohle musel říkat při snídani? Večer by to stačilo...
„Hadí hnízdo.“ Řekla jsem bez zájmu stěně vedle toho ošklivého obrazu.
Oblouk mě záhy vpustil dovnitř.
S nadějí jsem se rozhlédla kolem, jenže mě to nadšení zase velmi brzy opustilo.
Místnost zářila zelenými barvami a byla opět plná studentů.
To nikdo nemusí spát?
Jako vždy mě vtáhli do dění kolem. Dívky jen závistivě pokukovali, když se kolem mě utvořil známý hlouček kluků. Zbavila jsem se jich rychle a dala jsem jasně najevo, že téma ples je pro dnes naprosto nemožné.
Díky Merlinovi, pochopili to rychle a rozmrzele se stáhli zpět.
Draco se tomu jen potutelně usmíval. Vlastně od se všemu teď jen vítězoslavně usmíval a já nemohla přijít na to proč. Tak trochu mě to vytáčelo, protože ta jeho podivná nálada se mi vůbec nelíbila.
„Čemu se tak směješ.“ Vyjela jsem na něj.
Jeho šedé oči se ještě víc zaleskly. „Já jen tak.“ Protáhl odpověď. Pak se posunul kousek stranou, ze svého zabraného gauče a udělal mi místo vedle sebe.
Nepěkně jsem se na něj za o ušklíbla, ale místo jsem přijala.
Hodila jsem tašku na zem. „Tak buď tak laskav a nevšímej si mě!“
„To tak moc dobře nejde,“ nenechal se odbít, „když jsi tady.“
„Nešahej na mě!“ zpražila jsem ho.
Nechal toho.
To byla další věc, co mě dokázala vytočit, pořád si totiž myslel, že jsem něco jako jeho majetek a tahle představa mi byla víc než odporná.
„Ale, co se stalo? Princezna je nějaká nevrlá?“ zeptal se pobaveně, což mě ještě víc vytočilo. Crabbe a Goyle se tupě zasmáli.
„Nic.“ Odsekla jsem nakvašeně.
Přerostlé gorily se opět pobaveně uchechtali a Draco se zatvářil tak, jak si asi představoval soucit.
„To ten ples co? Doufám, že jsi nikomu neřekla ano. Mohla by z toho být nepříjemnost.“
No tohle, co si sakra myslí?Kdo jako je, že mi může říkat co mám a co ne?
„Co je tobě do toho? Abys věděl, já na žádný pitomý ples nepůjdu! Nikdy!“ rozkřičela jsem se.
„Ještě někdo vysloví přede mnou slovo a zakleju ho tak, že bude trvat roky, než najdou správný kousky!!“
Draco trochu pobledl, ale vzápětí se zase zatvářil samolibě.
„Děláš si legraci že jo?“
Idiot!
„Ne Malfoyi! Myslím to smrtelně vážně a dej už mi s nějakým plesem pokoj.“
S tím jsem se otočila k odchodu a jen matně jsem si vybavovala, kdy jsem vlastně vstala z pohovky. Jenže po tom co mě tak rozčílil, jsem si to ani neuvědomovala.
Zastavil mě.
„No dobře, jak chceš. Jen bys měla vědět, že ti tvůj otec poslal dopis. Můj otec ho přinesl ráno sebou, když tu byl. To víš, člen školní rady…“
Ledová kra, která byla někde uvnitř mého těla mě právě pořezala svým hrany. To bolelo.
Můj otec, má rodina.
Tahle myšlenka mě dokázala zarazit. Draco to musel vědět.
Vytrhla jsem dopis z ruky a naštvaně a zároveň trucovitě jsem otevřela obálku.
Elegantní písmo jsem poznala okamžitě.
Byl to strohý dopis, který mi prostě oznamoval, že mám povinnost se zúčastnit večírku, který rodiče pořádají v den vánočního plesu.
Zároveň tam bylo uvedeno, že po skončení jejich oslavy, se společně s Dracem, který tam bude také, vrátíme zpět na školní ples, kde budeme jako pár.
Domluvili to beze mě. Oni se rozhodli za mými zády. A zrovna on... Proč mi tohle dělají?
Chtělo se mi brečet.
Zvýšila jsem hradby nicoty.
S ledovou tváří jsem dočetla a složila dopis zpátky do obálky.
Draco čekal, přikývla jsem na znamení že rozumím. Bez jediného slova jsem odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.
Už jsem zapomněla, že mě stále ovládají oni.
Nebránila jsem se.
Opět jsem přijala pravidla jejich hry a se slzami stékajícími po studené tváři, jsem ve tmě ulehla do prázdného pokoje.
Jak jsem byla vděčná, že ho mám jen pro sebe.

„Jonap Isabello.“ Oslovila mě kriticky matka.
„To je dost, že jsi tady. Vypadáš hrozně, to jsi se sebou nic nedělala? Ale no, to dáme dohromady. Tak nestůj tam a dělej. Hosté tu budou už za tři hodiny.“
Jak milé přivítání doma.
„Také vás ráda vidím madam.“
„Neplácej tu ty sentimentální nesmysli a začni něco dělat.“ Sjela mě hned na začátku.
Tiše jsem zamumlala své: „Ano paní.“ A odešla jsem do pokoje.
Matka tam pro mne připravila koupel a spoustu další věcí, které jsem měla podstoupit. Moje skřítka mi naštěstí asistovala a to bylo jen dobře.
Loony byla vážně poklad.
Vyprávěla jsem jí o bradavicích a o svých přátelích. Slíbila mi mlčenlivost a tak jsem se nemusela bát, že by vyzradila má tajemství. Ona byla vždy mou tichou oporou.
Na oplátku mi ona vyprávěla některé události, které se stali za mého pobitu mimo dům.
Přátelské styky s Malfoyovými se prý jen prohlubovaly a nebylo divu, že u nás trávili více času.
A stejně se mi to ani trochu nelíbí.

Hodiny odbily, byl čas, aby se hosté začali scházet. Já jsem jen nervosně postávala ve svém pokoji a dívala se na sebe do zrcadla.
Přemýšlela jsem.
Měla jsem pocit, jako bych už tohle někdy viděla, ale nakonec jsem to přemýšlení vzdala. To nebylo možné, takové šaty a takovou situaci zažívám vůbec poprvé v životě.
Otec uspořádal vánoční večírek a to byla událost roku.
Byli pozvaní jen ti nejvýznamnější a nejváženější. Zároveň jeho staří přátelé, samo sebou čistokrevní. Matka měla též své hosty.
Já jsem byla prý něco jako překvapení večera. Dolů jsem měla přijít až mě matka zavolá.
Nevím proč, ale bylo to překvapení a to se mi zamlouvalo vážně hodně málo.
Tak jsem si sebe jen prohlížela v zrcadle a tiše trnula hrůzou z toho, co mě čeká.
Proč jen mám nepříjemný pocit? Zatracené mravenčení.
Prý pozvali i Malfoyovi. Nic překvapivého že?
Jen nechápu, proč pozvali i jeho?Že by se chtěl otec zase zavděčit? Ach jo.

„Loony?“ zeptala jsem se nepřítomně.
„Slečno, už je čas.“
„Jdu.“ Pípla jsem.
Odraz v zrcadle se tiše zablyštěl. Byla jsem připravená.
Jak osudně jsem se ale mýlila.
Nic a nikdo mě nemohl připravit na to, co se mělo teprve stát.
Já bláhová.