Teď je zítra a včera bude dnes

Ve třetím poschodí v paneláku zachrastily klíče a vzápětí se otevřely dveře od jednoho z bytů. Asi šedesátiletá paní vklouzla do svého bytu a tiše za sebou zavřela. S úlevou vyzula těžké zimní boty a sundala starou bundu. Z kapsy vytáhla papírový sáček, který teď pevně svírala v rukou. Vešla do kuchyně a z poličky sundala cukřenku. Sedla si ke stolu a z papírového sáčku vysypala cukříky. Takové ty malé sáčky s pár gramy cukru, co se dávají v restauracích ke kávě. Pomalu a opatrně jeden po druhém otvírala a sypala cukr do buclaté staré cukřenky. Ani zrníčko nazmar. Spokojeně se usmála. Byla plná…

Na okraji lesní mýtiny opřená o strom seděla elfka. Otevřela oči a přemýšlela o snu, který se jí právě zdál. Byl tak daleko, tak zvláštní, nechápala co vidí a přitom věděla, že by to měla chápat. Ze zamyšlení ji vytrhl vítr, který kolem ní zavířil podzimním listím. Za okamžik už na mýtince před ní stál nevelký bílý drak s černou kresbou na křídlech a hrudi a zářivě modrýma očima. Usmála se a vyšla mu vstříc. Vzápětí už před ní ale nestál drak, nýbrž vysoký mladý muž s bílou pletí, černými vlasy a modrýma očima.
„Copak dnes trápí tvoji mysl? Díváš se před sebe a vypadáš překvapená z toho co vidíš.“
„Měla jsem zvláštní sen. Nedokážu říct o čem byl. Nechápu ho.“
Chvíli mlčeli. „Jak dlouho tu vlastně žijeme?“ zeptala se najednou.
„Přes tři tisíce let.“
„Ale nežili jsme přece vždycky tady. Vím, že jsem se tu narodila, ale.. Nemůžu si vzpomenout.“ Byla rozrušená a zmatená jako už dávno ne.
„Tolik jsi se tehdy bála, že nebudeš moct zapomenout, že se ti bude příliš stýskat a teď, najednou si nemůžeš vzpomenout.“
Dívala se na něj a nedokázala promluvit. Věděla, že zapomněla něco důležitého, ale bála se vzpomenout si. Tři tisíce let naslouchání přírodě a splývání s jejím pomalým a klidným životem jí vyhnalo z hlavy všechny ty rychlé myšlenky plné emocí. Prostě zapomněla. Ale teď…
„Já žila jinde. Vzpomínám si na ten svět plný velkých šedivých měst. Tolik zkaženého vzduchu. Já už si vzpomínám…“
Usnula vyčerpáním v jeho náručí. A ticho lesa protkával jen tichý šepot.
„To všechno bylo, je a bude. Dny nepřichází a neodchází, jen putují časem. Někdy předběhneme my je a někdy zase oni nás. Teď je zítra a včera bude dnes…“

Bylo kolem deváté večer. Uklízela pomalu ze stolů v restauraci, kde byli poslední dva hosté. Šedooká nenápadná dívka, která vypadala příliš všedně, aby si obyčejní lidé uvědomovali její krásu. Jen její nejlepší přátelé jí říkali Elfko.
„Paní Nováková, zase sbíráte cukry? Dnes jich tu už moc není, ale pár jsem vám jich schovala. Jak se vám daří? Dneska jsem vám měla takový zvláštní sen. Byl v něm les a drak, ale už si ho moc nepamatuji. Dlouho jste tu nebyla,“ řekla s úsměvem a podávala stařence hrst cukříků. Ta si je od ní beze slova vzala.
„Teď je zítra a včera bude dnes,“ zašeptala.
„Co jste to říkala?“
„Nic. Já. Nepřišla. Bylo hodně. Cukru,“ odpověděla a zmizela v ulicích.