Jonap Isabella - A hezké plesání!

Kapitola 21. A hezké plesání!

A tak se začala oslava.
V našem velkém, prostorném a honosném domě se shromáždili snad všichni čistokrevní a významní kouzelníci. Obvykle doprovázeni rodinnou.
Nechyběli ani příbuzní z Francie a další známí od otce z ministerstva.
Toho všeho jsem já měla být součástí, ale když jsem to tak uviděla, najednou jako bych přestala dýchat.
Dokonalá past.
Stála jsem na schodech a na sobě jsem měla ty nejkrásnější šaty, které jsem kdy viděla. Ty modré nepočítám, protože ty jsem si vybrala sama, má veškerá garderoba totiž pocházela přirozeně od matky.
Stála jsem tam a shlížela na to všechno dolu. Po chvíli si mě ale všimli.
Jako by skoro vše utichlo.
Moje srdce bilo jako splašené a já jen vystrašeně přihlížela, jako bych to ani nebyla já.
Matka mi ze zdola pokynula a já se jako zázrakem pohnula.
Ani nevím jak, ale kráčela jsem opatrně dolů, do toho davu.
Šaty tichounce šustily kolem, jak jsem scházela dřevěné, naleštěné schody.
Otec se tvářil velmi spokojeně a matka byla jakoby u vytržení.
Pak, když už jsem byla na posledním stupínku, zase se svět pohnul. Já se nadechla a ostatní se dali do hovoru. Jen mě teď pořád všichni pozorovali a nespouštěli ze mě oči.
To bylo nepříjemné.
„Is,“ přistoupil ke mne Draco a za ním i jeho rodiče. I oni mě bez ustání sledovali a bylo na nich poznat, že to co vidí se jim zamlouvá. V očích se jim zračil jakýsi podivný, chamtivý výraz a zároveň jakási pýcha a touha. Jako by právě uviděli něco, co brzy bude jejich.
Proč se na mě tak dívají?
Trochu nejistě jsem se podívala na matku, ta se jen vítězoslavně usmála.
„Vypadáš úchvatně,“ vydechl po chvíli Draco.
Pak mi to najednou všechno došlo.
Něco mi v hlavě docvaklo na správné místo a já jsem konečně pochopila. Jenže ta tíha skutečnosti byla tak děsivá.
Oči se mi rozšířily hrůzou a panikou, zároveň jsem ucítila jediné ostré bodnutí, hluboko uvnitř mě. Studená vlna mi projela tělem a zatmívalo se mi před očima.
Tohle ne..
Vydechla jsem. Znovu jsem cítila bolest, jako by čepel obzvlášť zubatého nože projížděla sem a tam a neznala slitování.
Vybavil se mi jeden sen, který jsem měla ještě před nástupem do Bradavic.
Měla jsem pocit, jako bych v sobě měla led.
Skoro jako bych byla z kusu sněhu, který tak krásně pokrýval vše za okny.
Jak ráda bych byla tím sněhem.
„Odetto,“ oslovil mě vznešeně otec, „musíme si spolu promluvit.“
Z toho co bylo po tom si moc nepamatuji. Skoro jako bych měla amnesii. Vím jen to, že jsem „procitla“ až když jsem osaměla se svými rodiči v jednou ze soukromých salonků.
Matka ke mně přistoupila a s tím nejsladším úsměvem a nadšením, která jsem kdy u ní viděla mi řekla: „Jsi ta nejšťastnější dívka na světě. Ani nevíš, jak jsme na tebe pyšní.“
Zbledla jsem a jen stěží jsem hledala stopy po životních funkcích.
„Odett, mohu ti jen blahopřát.“
„Otče, já…já..to..“koktala jsem.
Pro jednou mu ani nevadilo to oslovení.
„Jsem na tebe pyšný. Konečně jsi prokázala, co to znamená být de Lator. Já věděl, že nás nezklameš.“
„Pane já…já…“
„Jonap Isabello.“ Řekla matka poněkud měkce.
Nebylo pochyb, že byli oba dojatí.
Jen já myslela, že brzy umřu.
„Já..nemůžu..“ hlesla jsem konečně.
Bouřka v očích obou mích rodičů se ihned vrátila. Byla silnější než kdy dřív.
Hromový hlas mého otce jen utvrdil všechno.
„Jak to myslíš? Odetto!“
„Já si ho nemůžu vzít.“ Trvala jsem slabě na svém.
„Jonap.“ Napomenula mě matka. Ale co mi bylo po nějakém napomínání? Tohle nemůžu nechat dojít tam, kam si přejí.
„Já ho..nemiluji.“ vydechla jsem odhodlaně.
Matka zaprskala. „Láska! Nikdo po tobě nechce, abys ho milovala, to se naučíš později!“
„Ale já-.“ Nedokončila jsem.
„Žádné ale Odetto! Jsi naše dcera a uděláš co ti řekneme!“
„Já si ho nevezmu! Nemůžeš mě donutit!“ zařvala jsem skoro už hystericky.
Otec ke mně okamžitě přiskočil a zprudka mě udeřil do tváře. Jeho drsná ruka mi rozedřela kůži a navíc jsem pod jeho ranou spadla na zem.
„Ty jsi čistokrevná a jako taková si nebudeš mísit krev s nějakým ubožákem! Vybrali jsme ti toho nejlepšího, tak se s tím koukej smířit! Dnes se s ním zasnoubíš a už o tom nechci nic slyšet!“
„Já ho ale nemiluju.“ Řekla jsem, stále v šoku.
„Nemusíš ho milovat, stačí, když se za něj provdáš. Všechno ostatní se naučíš časem. Prostě mu budeš jen dobrou manželkou, tak jako já tvému otci.“ Zkusila to ještě matka po dobrém.
„Já ale nemůžu, já to nedokážu..já..to ne..“ Řekla jsem nepřítomně a dál jsem ležela na zemi, s tváří roztrženou od otcových manžet.
„Jonap Isabello!“ zahřmělo salonkem.
Zatmělo se mi před očima a já pochopila, že tenhle boj nemůžu vyhrát.
Nikdy ho nevyhraji.
Mučili mě nevím jak dlouho, ale když se mnou skončili, sotva jsem věděla co dělám.
Uzdravili mi tvář a vyčistili obličej.
Matka mě zase dala do pořádku a pak mě už dovlekli zpět do sálu.
„Is.“ Přišel e mě Draco.
Nepřítomnýma očima jsem se podívala na něj a sotva jsem ho poznávala. Nevěděla jsem moc o sobě, jen jsem ještě pořád cítila bolest. Všechno uvnitř mě, jako by se potrhalo a navíc jsem necítila srdce.
Umřelo a zmizelo někam pryč.
Neměla jsem sílu a přesto jsem se udržela na nohou.
Chytil mě za ruku, měl studenou dlaň.
Bezděky jsem se otřásla a následovala ho za mými rodiči.
Zjednali si ticho a pak slavnostně oznámili tu novinku.
„Je nám nesmírným potěšením, že vám můžeme tu skvělou zprávu oznámit. Dnes jsme všichni svědky velké události. Naše dcera Odetta svolila a zasnoubila se s mladým Dracem Malfoyem….“
To bylo všechno, co došlo k mému sluchu.
Moje nicota mě zplna pohltila a já se jí nechala unášet.
Bylo to osvobozující. Už jsem necítila to, jak Draco sevřel mojí ruku a nic dalšího. Nevěděla jsem o tom, že mě pak políbil na tvář a ani jsem nevnímala četné gratulace.
Probudila jsem se k vědomí až o několik minut později, kdy jsem se po prudkém bodnutí zostra nadechla.
V sále bylo pořád spousta lidí a já sotva dokázala pochopit, proč mě ten nafoukanec Draco svírá kolem pasu. Bylo to neuvěřitelné.
Za to jsem si všimla, jak jeden člověk v černém, vyklouzl tiše ven.
Jak moc jsem mu záviděla.

Z neznámého důvodu to už nemohl dál vydržet ve vnitř. Těžko říct, proč, ale něco ho přeci jen donutilo vyhledat na chvíli bezpečí tmy.
Zhluboka dýchal a mráz mu nevadil.
Před očima se mu opět objevil výraz její tváře. Byla to tak trochu mučivá vzpomínka.
Nechápal proč by ho to mělo vlastně zajímat, ale nějaká část jeho samotného byla teď zmatená.
Proč mi to tak vadí?

Pomalu jsem se probouzela z transu. Všechno to na mě začalo doléhat.
Nenápadně, ale důrazně jsem se vyvinula z Dracova sevření. Nevšímal si toho. On a jeho rodiče totiž byli na vrcholu blaha.
Splnil se jim sen, jejich syn se přižení do starého anglicko.francouzského rodu. Jak vynikající volba. Naše krev je čistá, ale po staletí byla udržována v rámci linie povětšinou sňatky ve Francii a tu a tam v Anglii, malfoyovi byli pouze z anglického rodu a tak nebylo pochyb o tom, že to prospěje k udržení zdravé linie.
Jenže kdyby se někdo zeptal mě, asi bych mu jen stěží řekla, jak jsem z toho nadšená.
Vždyť je mi šestnáct let. Jsem studentka šestého ročníku Bradavic a nikdy jsem, ani na chvíli, nezatoužila být něčím takovým.
Ze mě se ze dne na den stal obyčejný kus čisté krve, který se zaprodává v rámci zdravého chodu věcí.
Kdo tohle dokáže v šestnácti unést?
Ani jsem si nemohla vybrat.
Postavili mě před jasnou volbu a neptali se na můj souhlas.
Jak moc mi teď chyběli všichni moji přátelé. Jak moc jsem chtěla utéct.

Přenášedlo nás vyhodilo kousek před Bradavicemi.
Prošli jsme mlčky pozemky, přičemž „můj snoubenec“ vedle mě tiše zářil a já se utápěla v žalu.
Z hradu se ozývala krásná a jasná linie hudby. Další malá past, která mě měla pohltit.
Tohle já nezvládnu.
Byli jsme kousek před hradem a já se zarazila na místě.
Draco se na mě po pár metrech otočil a zvedl obočí.
„Is?“
Zaplavila mě panika.
Tohle já nezvládnu. Tohle nedokážu..ne..já tam nemůžu.. Neee!
„No tak Is, jdeš?“ natáhl ke mně ruku.
Ustoupila jsem krok dozadu.
„Co to děláš?“ zeptal se a to už zněl trochu překvapeně.
Otočila jsem se na místě a pak, běžela jsem pryč.
Běžela jsem co mi síly stačily, nedbala jsem na šaty, ani na vlasy. Snažila jsem se utéct. Vběhla jsem do lesa.
Kousky látky se trhaly a vlasy mi divoce vlály kolem hlavy. Neohlížela jsem se, nezastavovala jsem se. Jen jsem běžela pořád dál.
Brečela jsem.
Pak jsem zakopla, stěží jsem popadala dech a zmítala jsem se na zemi. Pořád jsem plakala, chtěla jsem vykřičet svůj žal, celé mé najednou nalezené a zlomené srdce se bouřilo a já plakala.
Pak jsem vyčerpaně usnula.
Chlad ani zima mi nevadili. Prostě jsem spala.

Když jsem se pak konečně probudila, byla jsem překvapená.
Přese mně byl přehozený teplý zimní plášť.
Vzpomínky na to co se stalo včera se mi vrátili, ale já už neplakala. Chvíli jsem ležela a sledovala obláčky studeného vzduchu, stoupající mi od pusy. Byla ještě tma, několik hodin před rozedněním.
Zamrkala jsem a zmrzlá zem lehce zakřupala, když jsem se zvedla. Necítila jsem chlad.
Udiveně jsem sevřela plášť, nechala jeho látku proklouznout v sevřené dlani a pak jsem poplašeně vzhlédla.
Znovu jsem zamrkala a vykulila oči.
Pochopila jsem rychle, čí byl ten plášť a znovu jsem zapomněla dýchat.
Byl tam…