Pomsta

Skrýval se v houští a pozoroval řeku. Líný proud plynul k jihu, ale nikde nebylo vidět ani živáčka. Posmutněl, protože byl přesvědčený, že právě dnes bude jeho šťastný den, den pomsty. Bylo to skoro půl roku, co mu ti dva způsobili bolestivé šrámy. A ještě víc, než bolelo tělo, bolela jeho duše. Tenkrát si slavně slíbil, že se nedotkne piva ani ženy, dokud nepřekročí těla původců svého neštěstí. A nebyl to zrovna malý slib, protože oboje miloval, a sám nevěděl přesně, co z toho víc.
A tak teď pozoroval řeku nedaleko statku, kde ti dva bratři žili. Třásl se po celém těle, možná zimou, spíš ale rozrušením. A pak se to stalo!
Za záhybem řeky se objevil malý rybářský člun s oběma na palubě. Pomalu se blížili ke břehu. Pozoroval je a jeho tep se zrychlil. Slzy štěstí mu vstoupily do očí, když se k němu pomalu přibližovali. Na těle mu naskočila husí kůže, když ho ovanul chladný vítr od řeky. Vzduch se naplnil pachem smrti, ale to cítil jen on.
Člun přirazil k malému molu z několika pevných dubových klád. Jeden z bratrů ho přivázal ke kůlu, zatímco druhý uchopil káď s ulovenými rybami a postavil ji na trávu. V tom se z blízkého lesa vynořila statná postava s mečem a štítem, nenávistným pohledem a za šíleného řevu se hnala přímo k nim. Jeden z bratrů se dal hned na útěk, protože útočníka poznal, a neměl nejmenší chuť proti němu zkoušet své štěstí. Druhý stihnul tasit meč, ale to bylo vše, protože utočník byl jako bouře, která vše porazí a rozmetá na kousíčky.
Mezitím druhý z bratrů běžel do kopce ke statku, pronásledovaný tím, který na tuto chvíli tak dlouho čekal.
A byl to nádherný, dlouhý běh, oba muži se vydali ze všech sil. Utíkali mezi stromy a keři, po lávce přes potok a mezi malými políčky. První z nich běžel o život, to mu bylo jasné, a díky svému náskoku měl stále naději, že se na statek dostane včas. Druhý běžel ještě rycheji, poháněný dvojí touhou – po pomstě a po splnění slibu, který ho tížil čím dál více, protože dny byly v tomto ročním období horké a bez piva k nepřečkání. Konečně ho dostihnul a ťal mečem mezi jeho lopatky. Srdce mu bilo až v krku, ale na duši mu bylo lehce, když nohou obrátil tělo a přesvědčil se, že z něj život vyprchal.
„Ať se tvá duše navěky převaluje mezi hady a nabroušenými meči.“
Pak se otočil a zamířil zpět k řece. Oči měl stále plné slz, ale přesto viděl, že je k rybářskému člunu přivázaný malý soudek s pivem, který se lehce pohupoval na hladině. Po všech těch měsících si byl naprosto jistý, že mu bude chutnat. A než potěší svou ženu, stihne možná i vystřízlivět.

...