Návrat na Jomsborg

Nad vodou se vznášela hustá mlha, bylo chladno a muži, kteří zrovna neveslovali, pociťovali zimu na své kůži víc, než jim bylo milé. Léto se pomalu chýlilo ke konci a navíc byli mnohem dál na severu, než několik minulých týdnů. Na své plavbě podél pobřeží Hispánie dospěli téměř až k Njorvasundu, úzkému průlivu, kudy se dalo dostat do Říma. Tam se na ně také usmálo štěstí, když za svítání napadli jedno městečko na pobřeží. Kořist byla úžasná, neboť se zde právě konaly trhy, a tak si každý mohl odnést hojnost drahocenných látek, a samozřejmě také šperky a stříbro, které našli v domech místních boháčů, dokonce i nějaké zlato. Přitom ani neutrpěli moc velké ztráty, protože chálifovo vojsko tou dobou bojovalo v Kastílii, a navíc tak daleko na jihu se Seveřané objevovali jen výjimečně, takže překvapení bylo dokonalé.
Nyní se dva drakkary vracely zpět na Jom. Dávno opustily vody Hispánie a obepluly západní pobřeží říše Franků. Oba byly naloženy takovým bohatstvím, že je mnozí muži na palubě ani nedokázali spočítat, ale o to víc se z něj radovali. Ani zraněným nálada neklesala. Jejich kořist byla taková, že si mohli své rány čistit vínem místo vodou a přes pavučiny, které si navzájem pokládali na rány kvůli zastavení krvácení, mohli uvazovat pestrobarevné látky, místo aby si trhali na kusy své vlastní oblečení. A tak se i ten největší chudák cítil být bohatý a nemohl se dočkat, až projde branou hradu Jomsborgu.
Jenže ten byl ještě daleko a cesta mohla přinést nejedno nebezpečí. Třeba tahle mlha – na jednu stranu byla dobrá, protože pobřežní vody se hemžily čluny, které číhaly na lodě vracející se z dalekých plaveb s velkou kořistí, a ty teď nemohly nic vidět. Na druhou stranu bylo snadné připlout příliš blízko ke břehu nebo dokonce najet na útes, a to z téhož důvodu.
Proto stáli na přídi jedné lodě tři nejpřednější náčelníci, muži stateční a udatní, a koukali do mlhy a snažili se odhalit případné nebezpečí.
„Slyšíte to taky?“
„Zní to jako zvony. Ale to se mi nezdá, protože bychom měli být daleko od břehu.“
„Raději plujme opatrně, může to být Rán a její dcery, které lákají mořeplavce zpěvem a hrou.“
„Mě to spíš připadá, jako by trpaslíci bušili do kovadliny. A něčemu takovému bych se taky raději vyhnul.“
„Možná jsme blízko sídla trollů… ale co jsem slyšel, takhle ráno se trollové neukazují.“
„To máš pravdu, ale je toho víc, co může zaskočit chrabré mořeplavce, a možná ani všechna nebezpečí neznáme.“
Zvuk najednou ustal a lodě vypluly z mlhy. Náhle se za nimi vynořily tři štíhlé čluny s ozbrojenci na palubách. Byli to jen obyvatelé pobřeží, bez valných schopností a zkušeností, kteří rádi číhali v zátokách a mělkých vodách, ale veslovali svižně a vůbec bylo vidět, že jsou odpočatí a je jich dost. Boj byl nevyhnutelný a vyhlídky nevalné. Drakkary se přiblížily těsně k sobě, aby se žádná loď nedostala mezi ně. Z každé strany teď měli jeden člun a třetí se je snažil předjet a zablokovat jim cestu. Když se jedna z lodí příblížila na dvacet sáhů a její posádka se chystala k útoku, opřel se Ohořelý Ulf vší silou do kormidla a stočil loď doprava, přímo do boku nepřítele. Příď prorazila bok a vzduch se naplnil zvukem praskajícího dřeva, sténání a bojového pokřiku. Na místě, kde se lodě do sebe zaklínily, vypukla mela. Několik bojovníků na obou stranách padlo zasaženo kopím, ale pak všichni tasili meče a bojovali zblízka. Sigurd a Dyre, silný jako medvěd, se probili až k veliteli nepřátelské lodi. Sigurd se plný radosti rozpřáhl, aby ho skolil, jenže zakopl o veslo a spadnul hlavou na veslařskou lavici. Hodnou chvíli strávil v mrákotách a když se probral, byli už nepřátelé téměř pobiti. Posádka druhé lodi, které velel Ake Gormsson, měla ovšem plno práce. Paluba byla plná těl a živí zakopávali o padlé, takže boj byl těžký pro obě strany. Na Sigurdově lodi popadli luky a začali střílet na bojující nepřátele, což nebylo těžké, protože vzdálenost nebyla velká. Tak se podařilo i zde zvítězit a třetí loď už si na útok netroufla, když její velitel uviděl odhodlání těch, kteří bránili své bohatství.
…
Obě lodě přistály na malém ostrůvku nedaleko dánských břehů. Když se živí přepočítali, bylo jich třicet pět z původních více než osmdesáti a někteří z nich vážně zranění. Pak velitelé rozhodli, že nejcennější zboží naloží na jednu loď a druhou zapálí, protože na obě neměli dost posádky. Uložili tedy do lodě přiměřené množství jídla, vody a piva. Pak všechno zlato. Zbylý prostor zaplnili z poloviny stříbrem a z druhé poloviny vzácnými předměty, jako byly malované džbány, zrcadla, stříbrné příbory a jemné látky pestrých barev.
Pak se zdraví opřeli do vesel a po chvíli dostali dobrý vítr, takže mohli napnout plachtu a odpočívat u piva. Všichni chválili manévr Ohořelého Ulfa a ten se tvářil velmi spokojeně. S Ulfem to bylo tak: kdysi dávno se ženil s krásnou dívkou ze sousedního statku. Jenže při hostině vzniknul jakýsi spor mezi rodinami. Opilá nevěsta z toho měla radost a popichovala obě strany. Jenže když potom jeden Ulfův příbuzný píchnul ostrým nožem jejího bratra do hýždě, popadla těžký svícen a praštila Ulfa po hlavě, takže začal krvácet a navíc mu chytly vlasy. Od něj oheň přeskočil na slámu na podlaze, takže osm svatebčanů uhořelo, a jemu zachránila život sestra nevěsty, která rychle strčila jeho hlavu pod svou sukni a zadusila oheň. Jenže jeho hlava byla černá a na polovině mu už nikdy nenarostly vlasy. Byla to slavná svatba a dlouho se o ní v celém kraji mluvilo, ale z manželského štěstí nebylo nic. A od té doby Ulf každý rok vyplouval na moře a časem se stal velmi zkušeným námořníkem a válečníkem, který plnil duše svých protivníků hrůzou, když tasil meč, a ještě větší, když odložil přilbu. Ale jinak to byl dobrý společník a každý velmož ho rád uvítal ve své posádce.
…
Než spatřili břehy Jomu, museli ještě hodit do moře pět svých druhů. Čtyři podlehli zraněním a jeden padnul vyčerpáním při veslování, když zase zavládlo bezvětří. I ostatní byli na pokraji sil, ale nikdo si nestěžoval. Čím méně jich zůstávalo naživu, tím větší podíl z kořisti na každého z nich připadal. Pak konečně spatřili ostrov v ústí velké řeky, který opustili před pěti měsíci. Když přistáli u břehu, seběhla se tam spousta lidí a zahrnuli je otázkami, ale odpovědí se většinou nedočkali, protože na všechny námořníky najednou dolehla taková únava, že už si ani nedokázali přihnout piva.
Pak se však přece jen zotavili a síla se jim vrátila. Toho večera se už jen veselili. Pivo teklo proudem, stoly se prohýbaly pod plnými mísami a ostatní návštěvníci hospody zvědavě pokukovali po zarostlých obludách, protože lidem se ta stvoření moc nepodobala.
Když jim stouplo pivo do hlavy, navrhnul Sigurd, že by se mohli složit a vyplatit nějaké stříbro i příbuzným těch, kteří se nevrátili. Návrh byl ihned přijat, protože něco takového přidá mužům na cti a slávě, a přitom trošku stříba můžou postrádat, když si ponechají zlato a vše ostatní. Hned taky každý sebral několik mincí nebo šperk a hodil ho na stůl a nejvýznamnější bojovníci dávali dvakrát víc než jiní, aby je i nadále ve slávě předčili. Potom všechno odevzdali spolehlivému člověku jménem Ivar, který z nich byl nejpoctivější a u kterého bylo jisté, že peníze spravedlivě rozdělí i poté, co vystřízliví.
Jediný z nich nepřispěl, a to Ohořelý Ulf. Kamarádi se mu sice posmívali pro jeho lakotu, ale on na to nedbal a spokojeně se usmíval. „Já nejsem žádný náčelník, mám spálenou hlavu a navíc už nejsem nejmladší. Se mnou se už neožení žádné děvče s velkým věnem ani bohatá vdova. A proto mám plné právo být lakomý.“
Všichni čekali, co na to řekne Sigurd, ale ten už na svém místě nebyl. Našli ho pod stolem, kde spokojeně spal spolu se čtyřmi dalšími. Pokusili se tedy vzbudit Aka Gormssona, ale ten nereagoval. Až když ho jemně pokropili pivem, vyskočil a zařval, ať stáhnou plachtu. Pak se zase složil na lavici a okamžitě usnul.
A tím skončila slavná výprava Jomských vikingů do Hispánie. Všichni přeživší získali bohatsví a slávu a o jejich dobrodružstvích se ještě dlouho vyprávělo.