Jonap Isabella - Jiný úhel pohledu

Kapitola 25. Jiný úhel pohledu

Jak zvláštní se pro mě stal tenhle rok.
Všechno mělo svůj stejný a zaběhlý řád a přesto se tolik věcí vymykalo normálu.
Jak to ale začalo?
Ach ano, snad na jedné z porad Fénixova řádu.
Brumbál a ostatní rozebírali možná další rizika šíření vlivu Smrtijedů a jeho „verbování“ v rodinách. Skoro denně jsme měli možnost slyšet o někom, kdo se k němu buď přidal a nebo naopak odmítl.
V druhém případě skončilo toto rozhodnutí smrtí osloveného kouzelníka. A v tom prvním?
To byla také má práce.
Jako Brumbálův špeh jsem měl za úkol sbírat informace. Všímat si i maličkostí a různých detailů, které byly možná leckdy nepodstatné, ale častěji se ukázaly jako rozhodující.
Voldemort a jeho stoupenci směle postupovali a nezastavovali se jen tak před něčím. Avšak pořád to ještě nebylo takové, jako před jeho pádem.
Stále ještě stál v pozadí a snad vyčkával. To že je zpátky se vědělo a po jednom obzvláště vypjatém roce to konečně uznalo i ministerstvo.
„A nakonec,“ ujal se slova Kingsly Pastorek, jeden z bystrozorů ve službách Řádu. „Dostala se k nám zpráva, že z Francie se má koncem léta přistěhovat jedna dost významná rodina. Podle všeho by se je jeho stoupenci mohli snažit oslovit. Nejspíš to bude brzy, ale je také možné, že se vzepřou. Měli by jsme se připravit i na tuhle možnost.“
„A je to jisté?“ zeptal se Artur Weasley.
„Nevíme. Na ústředí zatím přišla jen žádost o ochranu v době jejich přenosu. Další podrobnosti jsou střeženy.“ Odpovídal Kingsly
„Máte alespoň ponětí o koho jde? Nějaká jména?“
„Ne. To je na tom ta záhada. Obvykle se nám nic nezatajuje. Ale v tomto případě udělil ministr zvláštní výjimku.“
„To je zvláštní.“ Zamumlal si pro sebe Artur a pár dalších lidí kolem souhlasně zamumlalo.
„Pane profesore, vy nevíte o koho by mohlo jít?“ zeptala se Molly, Arturova žena po chvíli přemýšlení. Vždyť Brumbál přeci znal kouzelnické společenství velmi dobře.
„Spojení, které jsme měli bylo silně narušeno. Domníváme se, že by se mohl někdo infiltrovat a ohrozit tak naše lidi. Zprávy které k nám přicházejí jsou tedy jen ty nejnutnější. Zatím pracujeme na způsobu, ale nebude to dřív než příští týden.“ Shrnul situaci další ze členů. „Nevíme tedy nic bližšího.“
Brumbál zatím mlčel, seděl na židli a prsty měl spojené, chvíli se zdálo jako by o něčem přemýšlel. Pak přeci promluvil.
„Voldemort nebude čekat dlouho a jistě se pokusí je přetáhnout k sobě. Takovou příležitost si ujít nenechá. S tím co víme, odhaduji, že máme čas nejpozději do Vánoc.“
„Do Vánoc.“ Ozvalo se sborově, jak někteří opakovali jeho slova.
„Musíme zjistit víc o tom, kdo to je.“
„Ale Arture, jak to můžeme provést, když ministr střeží totožnost té rodiny? Ani bystrozoři nic nevědí.“ Oponoval kdosi.
„Severusi, co o tom soudíš?“ oslovil mě po chvíli Brumbál.
„Ani u nás se pořádně netuší, o koho by mohlo jít. Ale jedno jméno padlo.“ Odmlčel jsem se.
„Jaké?“ naléhali někteří.
Bedlivě jsem se zadíval Brumbálovi do očí a ještě vteřinu, nebo dvě jsem počkal.
„De Lator.“ Byla má odpověď.
Místností to znovu zašumělo. Všichni věděli o koho jde a ten kdo ne, tak se to brzy dozvěděl od svých sousedů.
Jedno jméno a přesto má takový efekt.
Brumbál se znovu tajemně usmál a v očích mu zajiskřilo.
„Ano.“ Řekl prostě.
To podpořilo vlnu pobouření a překvapení zároveň.
„To dává smysl.“ Utrousil suše Pastorek a významně se zatahal za jedinou náušnici.
„Dává to smysl. Už dlouho se o tom mluvilo, ale až teď to dává smysl.“ Podotkl Artur.
„Severusi, musíš být u toho. Potřebujeme se dozvědět co nejvíc a samozřejmě je hlídej. Jakmile se objeví stopa, třeba jen náznak, musíš nás informovat.“
Přikývl jsem.
„De Lator,“ opakovala zamyšleně Minerva, „nemají náhodou nějaké dítě? Myslím, že se o tom psalo po Turnaji kouzelnických škol.“
„Ano,“ zopakoval někdo v zadní řadě, „mají myslím jediné dítě. Dceru. Pokud vím, studuje teď ale v Krásnohůlkách.“
„Nemohou jí tam přeci nechat.“ Řekla Minerva ledově.
„Ne to nemohou, vždyť je to ještě dítě. Určitě jí pak přihlásí do Bradavic.“ Ozvala se Molly.
„To jí tedy budeme mít z větší části na očích.“ Pronesl někdo tichým, ale rázným hlasem.
„Není přeci jisté, že se k němu přidají.“ Oponoval Artur.
„Ale je to pravděpodobné. Většina čistokrevných je na jeho straně.“ Řekl zase Pastorek.
Další souhlasné mručení v místnosti napovědělo o pravdivosti. Teď už nebylo mnoho lidí, kteří by si mysleli, že až se přistěhují, budou na naší straně.
„Jak se vlastně ta holka jmenuje? Nějak mi to vypadlo.“ Zašeptal někdo v rohu. Naneštěstí se to ale rozlehlo a i ostatní čekali zvědavě na odpověď.
Dotázaný jen pokrčil rameny, že nemá tušení a raději ustoupil o krok zpět, kde bylo trochu víc šero.

„Severusi, na co myslíš?“ otázal se Brumbál po večeři.
Trhl sebou, vzhlédl a podrážděně mávnul rukou.
Byly Vánoce. Čas, který vymezili jako nejpozdější dobu, kdy jedna rodina podlehne vábení temné strany a nenávratně se ztratí v utrpení a smrti. Jenže zatím se stále nic nedělo.
Voldemort se o nic nepokusil a ona byla v bezpečí hradu.
Tedy bezpečí, jak se to vezme.
Byl tam, když jí zasnoubili s Dracem a viděl v jakém stavu byla. Za svůj život viděl už dost utrpení, mučení a smrti. Přesto nemohl zapomenout právě na její tvář, když jí zaslíbili někomu jinému. O tom, že to neudělala dobrovolně nepochyboval. Ale proč s ní cítil lítost?
Snad proto, že od první chvíle poznal, že není stejná jako ostatní? Že skrývala své myšlenky a že nedovolila nikomu „hrabat se jí v hlavě“? Nebo proto, že se dokázala bránit?
Nemohl tu myšlenku vytlačit z mysli, i když se na to snažil zapomenout. Vždy pocítil cosi, jako lítost, ale nemohl s tím nic dělat.
Chladný vzduch mu pomáhal. Proto také odešel po vyhlášení jejích zásnub ven. Mělo to na něj podivný účinek.
Přemýšlel dlouho nad tím proč, ale nenapadlo ho nic.
Ano měl možnost jí sledovat v průběhu roku, ale nevyznal se v ní.
Jednu chvíli mu připadalo, že se mu vyhýbá. To bylo krátce po začátku školního roku. Jindy měl zase pocit, že se kolem ní dějí zvláštní věci. Jako tenkrát, když proklela Longbottoma.
Nebylo to jen tak, mělo to nějaký význam.
Nemohl na to přijít.
Ta holka byla vážně zvláštní. Když už si myslel, že se v ní vyzná a nebo, že ho už nepřekvapí, něco dalšího se objevilo.
Navíc byla velmi inteligentní. Dokázala si získat ostatní na svou stranu, to bylo ještě víc podivné, protože vsázel na to, že mezi ně jen tak nezapadne.
„Vánoce.“ Řekl po chvíli mistr lektvarů, což vykouzlilo přátelský úsměv v Brumbálově tváři.
Nakonec ho ředitel zanechal jeho podivnému rozpoložení a odešel zpět do své pracovny.
Pomalu odešel do svého kabinetu, kde ještě dlouho přemýšlel.
Měl tolik myšlenek, které si potřeboval utřídit. Navíc měl ještě mrzutou náladu.
Neměl rád vánoční svátky.
Další čas, který trávil o samotě mezi tlustými, kamennými zdmi.
Voldemort ho mohl kdykoliv zavolat a ta vyhlídka mu nebyla také zrovna milá.
Ještě se ujistil, že zbylí žáci z jeho koleje, kteří zůstali na hradě, budou v čas v posteli a pak mávl hůlkou a zhasnul.
Tma byla příjemná a navíc zklidňovala mysl.
Vánoce.
Hm..
Vánoce...
Doufám že jsou ti tři už v posteli... I když kolem ní se pořád něco děje...

A pak bylo ráno, čas kdy ostatní rozbalují dárky.
Další mrzutá nálada ho provázela už od probuzení. Jak jen neměl rád Vánoce. Znamení na jeho ruce pořád slabě žhnulo a naznačovalo tomu, že ho možná brzy povolají.

Odpoledne seděl ve svém kabinetu a přemýšlel nad tím, jak asi ráno strávili ostatní.
Nebylo pochyb o tom, že jeho žáci si to náramně užili. Nepořádek, který po nich zbyl ve společenské místnosti mluvil o všem.
Vzpomínal na některé jiné Vánoce a na svoje dětství.
Jak už to bylo dávno, kdy naposledy s napětím čekal, co mu přinese ráno.
Teď toto místo halila jen lhostejnost a únava.
V noci nemohl spát a bez nějakého léku, či lektvaru se jen převaloval na posteli. Znamení mu také moc klidu nepřidalo.
Nakonec usnul nejistým spánkem, ve kterém prožíval události posledních pár dní. Zjevovaly se mu v něm obrazy a události. Jako poslední byl ten osudný večer. Pořád viděl Isabellu, jak stojí bledá a nehybná vprostřed přeplněného sálu a v očích stín.
Nesnáším Vánoce.
Křečovitě se chytil desky stolu. Bylo to tu.
Znamení dostalo svůj typický nádech smrti a kůže hořela.
Byl čas.
Nesnáším Vánoce.

Něco zapraštělo a do klidné noci se objevila osamocená postava.
Byla zahalená těžkou černou kápí.
Chvíli se rozhlížela kolem a pak se vydala po cestě. Za branou pak zvolnila krok a obezřetně se tu a tam zastavila naslouchala nočním zvukům.
Prošla lesem a kolem malého dřevěného domku na jeho okraji. Po schodech do Vstupní síně, kde rychlím pohybem sundala svůj plášť.
Byl to Snape.
Vrátil se konečně ze své „schůzky se smrtí“, jak se výstižně říkalo a po prvotním přivyknutí na světlo se vydal ihned do ředitelny.
Kamenný chrlič se otáčel a schody ho dovezly až před Brumbálovu pracovnu. Tady poprvé zaváhal. Skrz těžké dubové dveře slyšel hlasy.
Vždyť už je něco po půlnoci. Podivil se.
Jeden hlas patřil Brumbálovi, ale komu ten druhý?
Ředitel mluvil dlouze a i když on tomu nerozuměl, měl pocit, jako by něco vysvětloval, nebo snad vyprávěl. Pak se ozval druhý hlas.
Zarazil se.
Odkud ho jen zná? Kde už jej slyšel?
Pak se na chvíli zatajil dech. Srdce se v následujících pár vteřinách prudce rozbušilo a on se nemohl pohnout.
Ten přeci patří..
„Slečno de Lator.“ Ozvalo se někde blízko za dveřmi.
To ho vylekalo. Nesmí ho teď vidět. Vždyť se vrátil od Voldemorta a to obvykle nebyl pohled, který by byl nějak útěšný.
Chvíli nerozhodně váhal, pak ale přešel na konec malé chodby a vmáčkl se do výklenku.
Tady ho neuvidí a on počká, dokud neodejde pryč. Musí si s Brumbálem promluvit.
Trochu ho to pobouřilo. Proč byla uprostřed noci mimo zmijozelskou společenskou místnost? A proč byla právě tady?
Stalo se něco a nebo je to jen nějaká Brumbálova hra?
Musí to nějak zjistit.
Hlasy z ředitelny odezněli. Brumbál jí popřál dobrou noc a ona pomalu odcházela. Otevřela těžké dveře a pak svižným krokem odešla k chrliči, který jí zase odvezl dolů. Pak se mu ztratila z očí.
Celou dobu jí sledoval.
Nemohl přijít na to, proč byla v ředitelně. Musí to zjistit.
Vyšel ze svého úkrytu a pak chvíli počkal. Nakonec zaklepal na dveře a vstoupil.
Brumbál byl za svým psacím stolem a vypadal zadumaně. Modré oči se na něj bedlivě zadívaly skrz průhledné sklo brýlí. Byl to pátravý pohled.
„Jsem zpátky.“ Řekl konečně po chvíli ticha, kdy se navzájem dívali do očí.
„Potkal jsi se s Lily?“ zeptal se ředitel. Jeho hlas zněl poněkud vyčerpaně.
Další podvědomý kotrmelec. Tohle jméno.
Zase ho provázelo. Bylo to skoro jako nějaké znamení, nebo osud.
Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator.
Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
Brumbál přikývl.
„Povídej.“ Vyzval ho.
A tak mluvil. Měli toho mnoho, co museli probrat. Vánoce Pána zla totiž nebyli jen tak ledajaké.