Jonap Isabella - To nejste vy!

Kapitola 27. To nejste vy!

„Profesore Brumbále, co se stalo? Myslela jsem, že to Severus mi poslal zprávu krbem.“ Mluvila kvapně madam Pomfreyová.
„Bohužel Severus má teď práci jinde. Náhodou jsem byl u toho, když ho hledali. Našel jsem jí v tomhle stavu v jejich společenské místnosti.“
Cítila jsem jak mě položili na měkké lehátko a jak se nade mnou opět věrně a starostlivě, skláněla ošetřovatelka.
„Hm, žádným kouzlem to není.“ Řekla po chvíli.
Kouzlo? Proč by to mělo být kouzlo?
Jo aha, asi proto, že jsem zmijozel. Mohlo mě to napadnout.
„Nejspíš se nachladila venku. Nic jiného to být nemůže. Dám jí nějaký lektvar. To pomůže.“
„Děkuji Poppy.“
Lékouzelnice si jen nepěkně odfrkla. „Vážně jsem zvědavá, kolikrát jí tu ještě uvidím. Pokud se nemýlím, bude mít jistě rekord.“
Pak její kroky odezněly a já cítila, že mě zanechala s ředitelem o samotě. Chtěla jsem se probrat, ale něco mě tížilo a tlačilo zpátky.
Znovu se dotkl mého čela a jemně mi odsunul zpocené vlasy stranou. Konejšivý dotek.
„Joe, slyšíte mě?“
Slyším. Já jsem přeci tady, moc dobře to vnímám.
„Můžete mi dát nějaké znamení?“ zeptal se.
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché… Vlastně ano, moment, je to jednoduché! Já blázen, proč mi to nedošlo dřív?
Jestli mi kdy něco pomohlo od bolesti, stesku, smutku, nebo jen tak při soustředění se, byla to nitrobrana. Měla jsem jí zapnutou skoro pořád a jen málokdy jsem skláněla svůj temný štít.
Bylo to trochu zbabělé a dětinské, ale schovávala jsem se za ní vždy, když jsem byla nejistá a nebo jsem se bála.
Tam venku jsem měla vztek, pak to byla lítost a nakonec nepředstavitelná tíseň.
Povol. Říkala jsem sama sobě.
Pomalu jsem spouštěla své prázdné hranice v mysli. Ne úplně, protože to co jsem chtěla udělat bylo rizikové. Ale ne nemožné.
Uspořádala jsem si rychle myšlenky a dojmy. Sestavila jsem letmé obrazy toho, co se stalo. Umístila jsem je úmyslně nad svůj obraz nicoty a temnoty. Zároveň jsem tam našla skryté místo, maličké, ale postačující k tomu, aby ho někdo mohl sdílet se mnou.
Na chvíli.
Když jsem dotvořila vše podle sebe. Připravila jsem se a pak, mezi mými napůl skloněnými zdmi, jsem vyslala signál.
Ne delší jak mávnutí křídly a nikterak silný.
Nemohla jsem víc.
Brumbál, co jsem mohla posoudit, na jedinou vteřinu strnul. Skoro jakoby naslouchal. Byla to má slabá, ale zřetelná výzva. Slyšel ji.
Tak jsem otevřela zdi své mysli a on do ní vstoupil. Byl v mém prostoru a vnímal to.
Podivil se nad mojí vnitřní temnotou, ale neřekl k tomu nic.
Shlédl mé připravené obrazy a vzpomínky. Tedy ty upravené, které jsem chtěla. Zbytek jsem se snažila udržet mimo jeho dohled.
Ale že to byla síla. Nic takového jsem před tím nezažila. A že to zkoušelo dost lidí.
Viděl mé vánoční ráno, pak mou cestu k Hagridovi a náš společný hovor. Bylo to, jako by jsme oba viděli film, ale místy bez zvuku. Pak spatřil přicházet Harryho a naši hádku. Dál už nebylo nic. Jen husté chomáče mlhy.
Naťukl zlehka mé vědomí tam, kde bylo připravené místo pro krátký rozhovor.
Joe.
Pane profesore?
Překvapujete mne.
Nad tím jsem se v duchu pousmála. Někdy i sama sebe, pane.
Co se tedy stalo? Pokud mohu soudit, viděl jsem vše, co bylo třeba. Přesto, je ještě něco dalšího?
Ne pane. Nemám už nic jiného.
Povzdechl si. Občas může trvat, než i ti moudřejší pochopí. Někteří tápou věčně, ale jiní vidí světlo a jdou za ním hned. Někdy to však chvíli trvá.
Neodpověděla jsem hned, ale až po chvíli.
Mysleli jste, že mě někdo proklel?
I to byla možnost, ale nepřišlo mi to příliš věrohodné.
Já se umím bránit. Řekla jsem tvrdohlavě.
Každý někdy prohraje, důležité je, kdy se zvedne.
Snad to bude za dlouho.
Usmál se. A když to přijde?
Mlčela jsem.
Povolila jsem hradby a propustila ho ven, ačkoliv jsem nepochybovala o tom, že kdyby chtěl, mohl odejít.
Vrátili jsme se do přítomnosti na ošetřovně. Madam Pomfreyová se vynořila ze své pracovny a nalila mi sklenici silně čpícího lektvaru.
Fůj. Cítím to i když spím. To by snad probudilo i mrtvého.
Nadzvedla mi hlavu a pootevřenými rty mi provířila tekutina. Byla kupodivu bez chuti a ani neměla nijak zvláštní skupenství. I když byla tak podivně lehká, necítila jsem jak jí polykám.
A pak se mi ulevilo. Požár se mírnil, až zanikl a zima ustoupila do nitra.
Nadechla jsem se volně a otevřela oči.
Bylo mi dobře.
Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se.
Ošetřovatelka se na mě bodře usmála. „Snad to bylo naposledy?“
Odpověděla jsem jí ve stejném duchu.
Nakonec zasáhl opět Brumbál. Vzhledem k tomu, že jsem byla v pořádku, slíbil madam Pomfreyové, že dohlédne na to, abych byla včas v posteli a odvedl mě z ošetřovny.
Jenže jsme nezamířili do sklepení hradu, ale naopak. Do jeho kanceláře.

Rozebírali jsme tu scénu u Hagrida a ještě další věci, týkající se Harryho. Vzhledem k tomu, že byli prázdniny, nemohla jsem Brumbálovi povědět nic nového. Všichni byli pryč a tak bylo jen málo informací, které se ke mně donesly.
I tak mi ředitel trpělivě naslouchal a podporoval mě ve mluvení.
Když jsme skončili, nemohla jsem mu nepoděkovat za jedno záhadné vánoční překvapení. Neudělala jsem to otevřeně, protože to by bylo zrazení Hagridovi důvěry, ale myslím, že to pochopil.
Odcházela jsem, když mě ještě zadržel.
„Slečno de Lator.“
Otočila jsem se.
„Jedna obzvlášť vyčerpaná sova mi dnes ráno doručila tento vzkaz. Je pro vás, ale měl být doručen tajně, aby se na to nepřišlo.“
Překvapeně jsem zalapala po dechu.
„Pro mne? Ale kdo by mi mohl-.“ Zarazila jsem se.
Věděla jsem kdo, bylo mi divné, že by na mě zapomněli. Tady tedy byla odpověď.
Brumbál mi podával kus pomačkaného pergamenu. „Otevřete ho?“
Nejistě jsem se ho dotkla. Pak ho uchopila a nakonec pevně sevřela.
„Ano.“ Vydechla jsem.
Posadila jsem se zpět do křesla a pod zkoumavým pohledem si ho dvakrát přečetla.
Opět mi bylo smutno.
Psali mi moji přátelé z Francie. Max a Blanca, moji milovaní přátelé.
Zamrazilo mě u srdce, byly to těžké zprávy.
Vzhlédla jsem a na chvíli se nechala utápět v pomněnkové barvě.
„Pokud budete souhlasit, můžete použít letaxovou síť zítra ráno.“
Přikývla jsem a pevně stiskla můj dopis.
„Budu se muset rozloučit?“ napadlo mě.
Ředitel vyčkal. „Asi ano.“ Řekl konečně.
Byl to jako rozsudek, ale chápala jsem to.
Moji rodiče vystopovali pravou povahu mého přátelství s Blancou a dostali se tak i k Maxovi. Nevím, co všechno se stalo, ale ti dva museli brzy ráno uprchnout a ukrývali se v opuštěném domku na předměstí Paříže. Nenápadné a přesto skryté tak, aby je nenašli.
Ještě je stihli varovat a unikli v čas. Jinak by byly zahlazeny i tyto stopy mé minulosti, které tolik nevyhovovaly.
Blancy rodiče se jí zřekli a odsoudili jí ve vyhnanství, oni také neuznávali nic než čistou krev a jen tak dodatkem, Pána zla. Ona to všechno porušila.
Chránila Maxe a co víc, poslední zprávou, kterou mi psali bylo to, že se vzali. Smrtijedi tedy měli osobní zájem na pomstě.
Smutně jsem hleděla na dopis ve svých rukou a přemýšlela o tom, co všechno ještě sebou přinese tahle strašná válka.
„Chtěla bych jim pomoct.“zašeptala jsem.
Brumbál pokýval svou moudrou, stříbřitou hlavou.
Vyměnili jsme mezi sebou ještě pár slov a pak jsem vyšla z jeho pracovny.

Nadechla jsem se. Bylo zvláštní být zpátky.
Francie.
Nerada jsem ji opouštěla, ale co víc, nerada jsem se vracela. Divná změna.
Vešla jsem do starého domu s rozbitými okenicemi a vystoupala po rozpadlých schodech.
Můj doprovod čekal dole. Nespěchala jsem.
Měla jsem sice čas jen do oběda, ale nějaká divná tíha mě nutila jednat pomalu.
Brumbál se mnou poslal dva bystrozory jako doprovod. Oba byli zvláštní, ale to mi nevadilo abych si je nenápadně prohlížela.
Ale k čemu mě to zajímalo? Teď byl přede mnou důležitější úkol.
Postarat se o mé přátele. Museli přežít a Brumbál mi nabídl potřebnou pomoc.
„Joe!“ uvítali mě vřele oba dva. Pevně mě objali a nepustili po několik minut. Všichni jsme se radovali ze své přítomnosti.
Bylo to jako splněný sen. Jen okolnosti byly špatné.
„Jak ráda vás vidím, přátelé moji.“
„Joe, vypadáš jinak. Jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě Blanca.
„Je mi dobře, ale co vy. Jste zdraví? Není vám nic?“ chrlila jsem ze sebe.
Pak jsme si vyprávěli, co se komu stalo, ale měli jsme jen málo času. Hodina oběda se blížila a já oběma vysvětlila, jaký úkryt pro ně ředitel zajistil. Měli se připojit k jedné skupině, pracující ve Francii, zajišťovali informace a varovali případné mudly a ostatní.
Když odbila dvanáctá, přišel pro mě jeden z bystrozorů. Nějaká Pastorek.
Bylo nám těžko.
Nevěděli jsme, kdy se zase uvidíme. Jestli vůbec. A to byla ta nejhorší část.
„Joe, půjdeš nám za kmotru?“ zeptala se vážně moje kamarádka a napůl šťastně mě tak s Maxem uvedli do jejich malého tajemství. Ta druhá půlka se ale obávala o všechno.
Já se bála také.
Věděla jsem, co musím udělat. Slíbila jsem, že je nebudu vyhledávat. Bylo to pro jejich bezpečnost. Mohli je vypátrat, kdybych s nimi byla v kontaktu.
Mlčky jsem se dívala. Její oči byly zvětšené a prosebné. On nemluvil. Vlastně to bylo zvláštní, protože byl vždycky tak hovorný. Teď se z něj stal muž. Byl silný a statečný, ale co zmohl proti zlobě kouzelnického světa? Zvykl si mlčet.
„Joe.“ Prosila a její oči najednou nabrali záblesk slz.
„Nemůžu.“ Řekla jsem pohnutě.
„Jsi jediná, koho máme.“
„Když to udělám, najdou vás. Když se s vámi spojím, najdou vás. Když budeme v kontaktu, zabijí vás.“ Odmlčela jsem se. „Mám vás oba nesmírně ráda a z celého svého zlomeného srdce bych si to přála. Ale nemůžu. Tohle nedopustím. Odpusťte.“
Vyhrkli jí slzy do očí. Chtěla mě obejmout, ale zadržela jsem jí nataženou rukou.
„Joe!“ zvolala.
„Odpusťte mi.“
„Máme tě rádi.“ Řekl Max.
„Já vás taky.“ Zašeptala jsem. „Ale nedovolím, aby mi vzali i vás. Buďte v bezpečí. Miluju vás.“
S tím jsem tedy odešla.
Blanca vzlykala a volala za mnou, ale Max, můj jediný přítel, jí konejšil u sebe v náručí. Rvalo mi to srdce, ale musela jsem je opustit.
Měla jsem v sobě prázdno, jako kdyby mi právě umřeli. Byla to skoro pravda. Musela jsem zapomenout.
Oba bystrozoři nemluvili a nerušili mé rozjímání. Společně mě dopravili zpět do Bradavic.
Bloumala jsem hradem a nevnímala nic.
Automaticky jsem vyhledala naší společenskou místnost a prolezla jejím otvorem.
Max a Blanca budou mít dítě. Jsou oba tak mladí. Proč se to muselo stát právě jim? Měli by být šťastní, jaký život je teď čeká? A co jejich nenarozené dítě?
Odpusťte mi. Poslala jsem k nim v duchu němý vzkaz.
Jediné vědomý toho, že budou v pořádku a budou pracovat pro Brumbála, mě trochu zahřálo u srdce.
Vešla jsem do svého pokoje. Tiše a nepozorovaně.
A pak jsem najednou do něčeho narazila a prudce zavrávorala.
Spadla jsem na zem a vyjeveně koukala.
Harry si stáhl neviditelný plášť a odkryl mi ten zvláštní výjev. Vyděšeně jsem se na něj dívala.
Natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.
Nebyla jsem schopná promluvit.
„Čekám tu na tebe.“ Řekl konečně.
Krev se mi vrátila do žil a mysl se rozběhla. Harry byl tady dole. Ve sklepení hadů.
„Můj Merline, víš jak je to nebezpečné?! Ty jsi se snad zbláznil. Co kdyby tě někdo našel.“
Vytáhla jsem hůlku a rychle jsem vyrazila ke dveřím pokoje. Vykoukla jsem na chodbu a rozhlédla se. Nikdo nebyl poblíž. Holly asi byla na obědě.
Zavřela jsem a pečlivě zakouzlila celý prostor.
Vážně se vyplatí umět čarovat.
„Co tady děláš?“ obrátila jsem se konečně na něho.
„Chtěl jsem s tebou mluvit.“
„Tos nemohl počkat? Musel jsi přijít sem?“ vyjela jsem na něho. Vyděsil mě.
Pokrčil rameny.
„Tak to vyklop. Přišel jsi mě zase urážet? Tak do toho. Mám zrovna ten správný den na urážky.“ Spustila jsem trochu hystericky.
„Promiň.“ Řekl prostě.
Zadívala jsem se na něj bedlivě, ale nechápavě.
„Co?“
„Hagrid mi to řekl. Neměl jsem na tebe tenkrát tak vyjet. Ale ty jsi..no..tak nějak..“ nedořekl.
„Tak nějak co?“ zeptala jsem se nejistě.
„Zvláštní.“ Řekl.
Alarm v mé hlavě se rozezněl. Někdo byl na chodbě a blížil se sem.
Zbledla jsem. Harry pochopil docela rychle, že se něco děje.
„Harry.“ Pípla jsem. Oba jsme na sebe vystrašeně zírali.
„Rychle ten plášť.“ Pobídla jsem ho konečně, v hlavě mi to zavířilo. „Znovu se skryl.“
Bylo to zvláštní. „Stoupni si támhle a ať se děje cokoliv, nehýbej se.“ Ukázala jsem směrem ke dveřím.
Ozvalo se zaklepání.
Shodila jsem ze sebe svůj plášť a hodila ho přes celou místnost. Pak jsem popadla několik knih a rozložila je po zemi.
Nakonec jsem šla otevřít.
Oops.
„Slečno de Lator.“ Oslovil mě chladně.
„Pane profesore.“ Předstírala jsem překvapení.
Merline dvakrát díky za nitrobranu. Ale proč je tady?
Nervosně jsem stála tváří v tvář vražedně se tvářícímu řediteli naší koleje. Změřil si mě podezíravým pohledem a rozhlédl se po místnosti. Spočinul zrakem na zemi, kde byly knihy a pak zase na mě.
To nemůže znamenat nic pěkného. Pomozte mi všichni svatí.