Jonap Isabella - Tlustočervi

Kapitola 28. Tlustočervi

Harry asi musel stát naprosto bez dechu. Mohla jsem jen odhadovat, kdo je a jestli se nehýbe. Doufala jsem, že mě alespoň pro tentokrát poslechl.
Kombinace těchto svou lidí v jedné místnosti rozhodně nebyla šťastná.
Co teď? Co mám dělat?
Musím ho něčím zabavit. Snad kdyby se mi povedlo odvést jeho pozornost jinam, Harry by mohl proklouznout ven.
Merline, ať se to podaří. Prosím. Moc tě o to žádám!
„Ehm,“ soukala jsem ze sebe, ale jeho další pohled mě zarazil. Polkla jsem na sucho.
„Jste tu sama?“ zeptal se posměšně.
„Ano, pane.“ Lhala jsem. I když, je to lhaní, pokud máte v pokoji neviditelného? Přesto jsem ani nemrkla, když jsem odpovídala.
Ještě jednou sklouzl jeho pohled ke knihám na zemi a pak zase na mě.
Nad čím to přemýšlí? To se mi nelíbí.
„Ředitel mě informoval o tom, co se stalo včera. Byla jste zase na ošetřovně.“další vlna ironie.
„Ano, pane.“ Nezmohla jsem si na jinou odpověď.
„Máte nějaký zvláštní zvyk, trávit tam většinu svého času?“
„Ne pane, nemám.“ Jeho řeč mě rozčilovala. Co si myslí? Kdyby to záleželo na mně, už bych tam nevkročila, copak jsem za to mohla? Hm, vlastně to byla moje chyba. Neměla jsem být tak dlouho venku.
„Vypadáte zdravě.“ Řekl hromově.
„Ano.“ Špitla jsem.
Proč bych neměla být? Ihned mi došel ten přehmat. No jistě...
„Tak mi tedy vysvětlete, proč jste dnes nebyla ani jednou ve Velké síni? Že by vaše hadí polovina zapomněla jíst, nebo snad za to může vaše záhadné mizení?!“
Jak zlověstné... hopla, to jsem zase něco řekla.
„Ne,...totiž ano,.. ee-h tedy ne, …pane.“ Koktala jsem a couvala pár kroků zpět.
„Přestaňte tu koktat, jako nějaký ubohý prvák,“ rozčiloval se, „vysvětlete mi to!“
Ještě jsem ustoupila o kus dozadu. Vypadal tak hrozivě, když na mě křičel. Ale pomohlo to, on zase udělal pár kroků do místnosti a pak se zastavil.
Harry, proboha uteč. Zmiz odsud! Zoufala jsem si v duchu.
„On, … totiž ředitel Brumbál…já jsem.. no ..“ snažila jsem se to nějak zdůvodnit.
„Čekám.“ Zavrčel a překřížil ruce na prsou.
Co si sakra myslí? Přijde sem, zastrašuje mě, ještě mě div nezabije, když se snažím mu to říct.
Naštvaně jsem zrudla v obličeji a víc než bych měla, jsem odsekla.
„Samozřejmě jsem nezapomněla jíst. Ale byla jsem pryč, profesor Brumbál o tom věděl. Měla jsem..“zaváhala jsem. „Musela jsem odejít.“ Řekla jsem nakonec prostě.
Koutkem oka jsem zaznamenala podivný pohyb u dveří. Jakoby nějaká látka narazila na rám dveří a zavlnila se.
Snad je tedy Harry pryč. Teď už bude v bezpečí.
Ulevilo se mi, ale v zápětí jsem propadla vlně hrůzy. O mně se to samé totiž říct nemohlo.
„Tak ven.“ Zlověstně se mu zablýsklo v očích.
„A-ano.“ Přitakala jsem v hrůze.
Chvíli počkal a to ticho, které mezitím bylo v prostoru mezi námi, bylo víc než zlověstné.
„Jako ředitel vaší koleje mám povinnost vědět o všech svých studentech. Vaší věcí je přijít za mnou. Vědomí pana ředitele vás neomlouvá.“
Vyděšeně jsem polkla. Takhle jsem to přeci nemyslela.
„Ale pane-.“ Zaprotestovala jsem slabě.
Umlčel mě jediným gestem.
„Když budete něco potřebovat, máte přijít nejdřív za mnou.“
Nepochybovala jsem o jeho slovech. Natolik byla chladná a odměřená. Jako bych ho urazila víc, než se mohlo na první pohled zdát.
Zmijozel. Došlo mi.
„Promiňte.“ Opět mě nenechal domluvit.
Vyděšeně jsem na něj hleděla a cítila jak mi na tváři ruměnec vystřídala bělost.
Nevěděla jsem, co dělám, nebo co dál. Tak jsem udělala to nejpřirozenější.
Byl v tom pud sebezáchovy.
Úplně jsem spustila nitrobranu a rozmetala jsem své ochranné valy. Poprvé jsem před ním stála jako obyčejný člověk.Ničím nechráněná a zranitelná. Mohl mi vlézt do mysli a já bych se nebránila. Nevím proč, ale věřila jsem mu. Myslela jsem jen na jediné.
Chtěla jsem, aby mi uvěřil. Aby mi odpustil.
Vycítil tu změnu. Náhle se i on zarazil, výraz očí mi napověděl, že byl překvapený. Schoval to za svou lhostejnost.
Nechala jsem své pocity volně procházet a zaplavit se jimi naplno. Lítost, to bylo to, co jako první musel vycítit. Byla toho plná místnost a mé vědomí.
Nemyslela jsem to zle a prosila jsem za odpuštění.
Zkřivil tvář, ale nic neřekl. Jen se na mě dál díval a čekal.
„Nemyslela jsem to tak.“ Řekla jsem zcela vážně.
Zaťal ruce v pěst a pevně semkl rty. Automaticky jsem bojácně ustoupila o krok zpět.
Nedošlo mi, že od teď uvidí všechno, co by jinak skryly mé zdi. Až pozdě jsem si to uvědomila, ale to už on jen prudce něco zařval. Pak jakoby chtěl něco udělat, nebo říct, ale zase zaváhal a s ještě větším podrážděním a nevolí zmizel z mého pokoje. Prudce za sebou zabouchl dveře.
Nohy mě už dál neunesly a klesla jsem na zem.
To bylo něco.
Ještě dlouho po tom jsem v hlavě přemílala vše, co se stalo. Nemohla jsem pochopit, proč odmítl použít nitrozpyt, aby se přesvědčil o tom, co chtěl vědět. Proč to popřel?
Když jsme se setkali poprvé, chtěl to přeci udělat bez meškání a rozhodně by se nezeptal na můj souhlas. Takhle měl možnost a mé vědomí, ale odmítl to.
To byla síla. Tak blízko, ale proč? Rozzuřila jsem ho. Proč ale nechtěl?Pokazila jsem to.
S tímhle vědomím jsem ještě dál seděla na zemi, nakonec mě přeci jen něco vyburcovalo a s nechutí jsem se zase zvedla. Uklidila jsem poházené knihy, mé nedostatečné alibi a raději se připravila na spaní.
Bylo ještě brzo, ale tolik jsem potřebovala spánek.
Stingwe ke mně mlčky přišel. Jeho kožíšek byl trochu pomuchlaný a mokrý. Stočil se vedle mě do klubíčka a opřel si hlavu o mou ruku.
„Byl jsi venku?“ zeptala jsem se ho ospale.
Zamhouřil oči a zavrněl.
„Jen si nech svá tajemství.“ Zamumlala jsem a naposledy ho pohladila.
Mé vědomí se vydalo pryč. Usnula jsem.
O něco později i Stingwe.

Ráno jsem byla poměrně v dobré náladě. Všechno odplavil spánek a sen, který se mi zdál. Byl tak krásný a přitom neuvěřitelný.
Viděla jsem v něm neznámou krajinu a pak skály. Krásný východ slunce a pak postupné probouzení země pode mnou. Stála jsem na úplném vrcholu a byla jsem volná. Nic mě netrápilo. Byla jsem jako orel, či jiný pták. Roztáhla jsem křídla a skočila. Bylo to úžasné. Těsně nad zemí jsem vyrovnala výšku a nechala se unášet větrem. Bylo to příjemné. Kroužila jsem nad lesem a tu a tam se snesla níž, nebo víš, jak se mi zachtělo. Byl to život.
Protáhla jsem se a slastně se zavrtěla ve své posteli.
Ještě jsem myslela na ten zvláštní sen, když jsem o něco později stoupala na snídani do Velké síně. Cestou se ke mně přidala Holly a vyptávala se, jestli už mi je lépe. Se smíchem jsem jí odpověděla, že ano a nevšímala si její rozmrzelosti.
Dnes mi snad nic nezkazí den.
Na včerejší událost jsem nemyslela. Pochopila jsem, že není k ničemu vracet se zpět, přineslo by mi to jen bolest a nebo stesk. Navíc jsem neměla důvod.
To co se stalo, jsem brala jako skutečnost. Nemohla jsem na to nic změnit a vlastně jsem ani nechtěla. Nelitovala jsem toho, udělala bych to zase.
Ale to, že jsem zklamala našeho kolejního mě trápilo. I to jsem zaplašila pryč. Jak jinak bych měla jednat?
Zmijozel, to možná jsem, ale nikdy jím nebudu. Možná to mu vadilo.
A tak se mi celý den raději vyhýbal. Neviděla jsem ho na snídani, ani po zbytek dne. Přesto jsem měla dojem, že je někde poblíž.
Znovu už jsem své hradby nespustila a vše jsem schovávala za nimi. Nabírala jsem sílu a dýchala volně. Brzy se všichni ostatní vrátí a vše začne na novo. Škola, úkoly a pak brzy i jarní prázdniny. Jaké přivítání mě čeká doma?
Musím být silná. A tak jsem byla.
Čerpala jsem z přírody, z ticha a své samoty. Nevšímala jsem si okolí a zapomínala na svět.
Harry dnes za mnou raději nepřišel. Mohla jsem jen odhadovat, jestli jeho noční toulka dopadla dobře.
Nevím, co všechno mi chtěl říct a možná bylo dobře, že nás přerušili. Ale náklonnost, kterou jsem k němu pociťovala se nezmírnila. Naopak. Vzrostla a každou hodinou mě utvrzovala v tom, co mě ještě čeká společně s vyhlídkou na návrat domů.
Kéž to přežiji.
Myslela jsem na Brumbálova Fawkese, byl to přeci fénix a ti se rodili ze svého popela. Kolik síly bude tohle stát mě? Protože se to musí stát. Nemůžu tohle vydržet věčně a Malfoye si nevezmu.
Jak se zachovají? A jakou mám šanci, že se mi to podaří? Snad kdyby mi přál osud. Alespoň jednou. Ztratila jsem své přátele a část života, musela jsem dělat věci, se kterými jsem nesouhlasila a kolem zuřila válka. Jestli kdy budu muset volit, bude to dobro.
Ale co když to nebude jednoduché? Oponovalo mi vědomí.
„Nebude, ale co víc můžu ztratit?“
Co přátelé?
„Ty už přeci nemám, o to se postarali.“
Co tvoje věci a majetek?
„Záleží na tom někomu? Můžu přeci pracovat, věci se dají koupit znovu.“
Tvoje postavení? Máš přeci jméno.
„Nikdy mi na něm nezáleželo. Jmenuji se Joe.“
A co život.
„Život?“
I to by mohli chtít.
„Mohli by, ale já patřím jen sobě. Uteču.“
A když to nestihneš? Když tě nenechají?
„Pak nevím.“
To bude dobré. Konejšila jsem sama sebe.
„Snad ano.“ Zadoufala jsem.
A tak mi utíkal čas. Vánoce minuly a přišel den, kdy se začali sjíždět zpět. Byla jsem připravená, ale abych umírnila prvotní reakce, raději jsem odešla ze společenské místnosti. Vyhledala jsem si klidné místo v otevřené a opuštěné učebně.
Snad sem nikdo nepřijde.
Otevřela jsem knihu, kterou jsem dostala k vánocům od Hermiony, společně s mou vzácnou květinou a začetla se do ní.
Jenže mě přeci jen našli. Byl to Draco.
„Is, tady jsi, hledal jsem tě.“ Řekl poněkud afektovaně.
„Ah, to jsi ty. Ahoj.“ Odpověděla jsem smířeně.
Přišel ke mně blíž. „Jaké byly Vánoce?“
„Hezké díky, dárek byl pěkný.“
„Hm, proč jsi mi neřekla, že budeš tady? Mohla jsi jet k nám. Byla tam zábava. Pansy u nás strávila skoro týden.“
Nafoukanec!
Naklonil se blíž. Zaklapla jsem knihu a vstala jsem.
„Nepřišlo mi to vhodné.“
Ušklíbl se a vodová očka se mu zúžila. „Jsi přeci moje snoubenka.“
„Rodiče by nesouhlasili.“ Pokusila jsem se o povýšenecký tón, který měli rádi.
„Hm.“ Řekl znuděně.
„Chtěl jsi ještě něco? Vrátila bych se totiž zpátky. Je tu zima.“
Přistoupil ještě o krok, což mě trochu zarazilo. Byla jsem ve střehu.
„Možná že jsem chtěl.“ Nadhodil.
Přivřela jsem víčka a rukou nenápadně sáhla po hůlce.
Jestli si něco zkusí, zakleju ho.
„Víš, že od toho večírku už jsme se neviděli?“ řekl a přibližoval se.
„A co má být?“ zmrazila jsem ho.
„Teď patříš ke mně.“ Oznámil mi spoře.
„Omyl. Ještě ne.“ Zchladila jsem ho.
Podrážděně zavrčel. „Tak brzo budeš.“
„A co má být?“ vyjela jsem na něj nepěkně. To ho jen potěšilo, protože si myslel, že to je nějaká hra. Udělal ještě krok a natáhl ke mně svou bledou ruku.
„Pojď sem.“ Vybídl mě.
„Ne.“ Posměšně jsem mu odpověděla. A pak, aniž bych čekala na odpověď, jsem se kolem něj prosmýkla a mířila ven z učebny.
Chytil mě za ruku a otočil mě na sebe, pak se mě pokusil políbit.
Zprudka jsem ho odstrčila a vyprostila se z jeho sevření. Upustila jsem s prásknutím svou vzácnou knihu a vytáhla hůlku.
„Isabello.“ Oslovil mě dotčeně.
„Nepřibližuj se ke mně!“ řekla jsem pevně a pomalu kroužila hůlkou v malých intervalech.
„Co tě to popadlo? Mám na to právo.“ Osopil se.
„Ne.“ Řekla jsem chladně a povýšenecky, tak aby to pochopil. „Já nejsem jako Pansy. Na mě nebudeš sahat, nebo se mě dotýkat, kdykoliv budeš chtít, nebo se snad nudit. Já nejsem jako ona. Navíc ti nebudu dělat náhradnici.“ Po mých slovech se zarazil. „Protože to co děláš, mě uráčí.“
Měla jsem zlost.
„Nezkoušej na mě nic, nebo se budu bránit.“
Zbledl ještě víc. Vztekle po mě blýskl stříbrnýma očima a chtěl něco odpovědět, nebo snad vytáhnout hůlku, ale neměl možnost.
„Pane Malfoyi.“ Ozval se chladný hlas za mnou. Snape stál ve dveřích a sledoval celý ten výjev. Pořád jsem svírala hůlku a mířila jí na Draca. Já se nehodlala vzdát. Pochopil to.
„Pane profesore.“ Řekl ještě trpce chlapec.
„Slečno de Lator.“ Oslovil i mě. Pořád jsem propalovala Malfoye nepěkným pohledem a mířila na něj hůlkou. Ztěžka jsem dýchala.
„Slečno de Lator.“ Opakoval znovu a tentokrát důrazně.
Spustila jsem ruku a prudce se otočila. Vlasy mi splývaly kolem obličeje a vypadala jsem poněkud divoce. V očích mi plály ohníčky.
Jeho kamenná tvář nenaznačovala nic. Nevím jak dlouho tam mohl být, ale alespoň věděl co si myslím. Napadlo mě, jestli mě sledoval dlouho a nebo to byla náhoda?
„Domnívám se, že jste si vědoma toho, že mimo vyučování mají žáci kouzla zakázané.“ Řekl tvrdě. Se zlověstným zdůrazněním.
„Ano, pane. Já si tu jen tak postávala s hůlkou v ruce, když Draco přišel.“
Mistr lektvarů jen pozvedl obočí a zatvářil se poněkud nevyzpytatelně.
„Pane Malfoyi, snad by jste mohl jít do společenské místnosti. Slečna Parkinsonová vás hledala.“ Draco odešel a zanechal nás tam. Byl ale značně rozčilený a pobledlý.
Stále jsem v sobě měla ten divoký a zvláštní pocit.
Snape na mě hleděl dlouhou chvíli mlčky a já neuhnula. Nevzdám se, nic špatného jsem neudělala.
„Trochu sebeovládání by nebylo na škodu.“ Řekl tajemně. Vlastně to bylo napomenutí.
„Školní trest vám snad pomůže. Hlaste se u mě v kabinetě zítra. Přesně v osm.“ A odešel.
Já zůstala na místě a zcela šokovaná.
On mi dal školní trest? A nezlobil se? Merline, jen mě napomenul, ale nezlobil se?

Později večer, když Snape vešel do své kanceláře, opět ji našel lehce zdevastovanou.
Snad již po sté.
Jako vždy byl viník jediný. Mourovatá a drzá kočka, která se tam vloupala i přes jeho strážná kouzla a snědla mu další část zásob tlustočervů. Nechápal proč zrovna to, protože tomu se obvykle všichni tvorové vyhýbají, jen tahle ne.
„Zmiz odsud.“ Zavrčel a s tím ji za kožich vynesl ke dveřím, odkud ji vyhodil vzduchem ven.
Měla ale hebký kožich.
„Zatracená potvora.“ Hlesl naštvaně.