O Sigurdovi a jediném pravém Bohu

Na palouku plápolal malý plamen, jako by ani nechtěl zářit víc než měsíc v úplňku, který visel nad špičkou vysokého stromu. Celá obloha byla plná hvězd a nejjasněji zářila Severka, na kterou od nepaměti s potěšením upírali oči všichni, kdo se vydali na daleké cesty.
Možná to byla náhoda, snad osud, podle jiných vůle Boží. Jisté však je, že se u ohně sešel podivný hlouček lidí. Na první pohled neměli mnoho společného, dá se říct, že byli jasnými protipóly světa.
Pět z nich mělo tváře zarostlé hustým vousem. Na hlavách měli jednoduché přilby bez zbytečných ozdob, některé velmi staré, a na sobě zašlou zbroj. Přestože se snažili odpočívat co nejvíce pohodlně, každý z nich měl na dosah ruky meč, sekeru, kopí a někteří i luk. Jen jeden ležel natažený na zádech a jeho tvář byla bledá.
Další muž byl oblečený velmi prostě, měl vyholené temeno a neležela vedle něj zbraň, ale poutnická hůl. Zamyšleně koukal do plamenů a vůbec se nestaral o své okolí.
Poslední dva lidé byli špinaví, oblečení v šatech z hrubé látky a vypadali vystrašeně. Bylo na nich vidět, že jsou zde proti své vůli.
Jeden z nich právě přinášel dřevo na oheň, jenže zakopnul o pařez a upadnul, což se neobešlo bez výkřiku a praskání zlámaných větví. Jeden z bojovníků, kterému bylo málo přes dvacet let a jmenoval se Sigurd, vyskočil na nohy s taseným mečem, ale pak se zarazil a jen mu pohrozil. Poutník se konečně probral ze svého zamyšlení.
„Kdo mečem zachází, mečem schází, tak to stojí ve svaté knize, kde je všechna moudrost. Ale jste zkrátka násilníci a násilníky zůstanete, a sami na to doplatíte nejhůř.“
„Buď zticha mnichu, kamarádi spí. Jestli se někdo z nich probudí, umlčím tě sám.“ To sice řekl, ale neudělal. Díval se na toho mnicha a nevěděl, co si myslet. Tenhle člověk mu ani nestál za ránu, neměl žádné cennosti, nebyl jim nijak nebezpečný, a přesto z něj byla cítit jakási záhadná síla. Navíc se vyznal v léčení, což bylo dobře, protože Ullbjörnova rána se zanítila a on teď trpěl ve vysokých horečkách.
„To je všechno co umíte a co vás zajímá. Jen zlato, zbraně a dlouhé lodě. Měli byste se zajímat i o jiné věci, protože konec světa se blíží. Kristus sestoupí z nebes a bude soudit všechny lidi. A ti, kteří nejsou pokřtěni a nenaslouchají Bohu, zmizí jako pára a nic z nich nezůstane. Ale ti, kdo jsou pokřtěni a drží se Krista, vstoupí na nebesa a zasednou k velikému stolu spolu se světci a anděli a budou užívat hojnosti na věky.“
„A jaké jídlo u toho stolu mají? Dal bych si krásně propečené vepřové,“ pravil mladý Thorwall, který se posadil k ohni a během mnichovi řeči se mlsně olizoval.
Nač myslí to hovado? Bratr Godfroyd nikdy neslyšel něco tak hrozného. Thorwall však pokračoval:
„To víš, u nás platí, že bojovníci ve Valhalle jedí slaninu a pijí medovinu. Tak by mě zajímalo, jestli bychom se u tvého boha měli lépe, protože jinak nemá smysl o něčem takovém vůbec uvažovat.“
Bratr Godfroyd při těch slovech pocítil, jak mu naskakuje husí kůže.
„Něco takového může říct jen nejhorší barbar! Jak vám prospívají vaši bohové? Ženou vás do vzdálených končin, kde hubíte jiné a sami ztrácíte životy. Jako teď. Jen pět vás přežilo a možná zítra budete čtyři. Je jen jediný Bůh, všemocný a dobrotivý, a čím dříve na to přijdete, tím lépe pro vás. Vždyť i dánský král Harald Modrozub už prohlédnul a stal se křesťanem.“
„Máš pravdu, stal, a je to věc nepochopitelná. Ale moc si od toho neslibuj. V naší zemi moc žádného krále nedosáhne dál než špička jeho meče a lidé ve vzdálenějších krajích si o sobě rozhodují nejraději sami, takže ještě potrvá, než se ze všech stanou křesťané. A krále Haralda nejspíš zmáhá stáří, jinak by na něco takového vůbec nepřistoupil.“ To řekl Sigurd, který ovšem krále nikdy neviděl.
Thorwall přikyvoval a hned vyjmenoval několi lidí ze své osady, z nichž se ve stáří stali podivíni, takže byli svými výmysly příbuzným jen na obtíž. A oba se shodli, že není k ničemu, aby člověk žil tak dlouho, až mu vypadají zuby a mozek začne vynechávat.
„A co ty, kněže, ty si jdeš jen tak, nebo tě taky někam poslal Bůh?“
„Já mám velké a důležité poslání. Mířím až do Jeruzaléma ke Svatému hrobu, abych tam získal nějaké relikvie pro náš nový chrám. Sám biskup mě tím pověřil. Cesta je to dlouhá a plná nebezpečí, která číhají na suchu i na moři. Ale modlím se každý den dvakrát k Bohu a ten mě chrání, takže jsem zatím vše přežil, i ten váš útok a následný boj s Maury, zatímco vás je stále méně.“
„Možná máš pravdu a v této zemi naši bohové moc nezmůžou. Jsme daleko od domova. Ale nezdá se, že by tvůj Bůh byl o moc silnější, když jsme v té vesnici pobili tolik dobrých křesťanů a nikdo jim nepomohl.“
„Někdy je těžké rozumět záměrům Boha, ale nám nepřísluší jej soudit“, pravil bratr Godfroyd a při té vzpomínce se roztřásl.
Příští den šli pomalu podél řeky, aby se dostali hlouběji do křesťanského území, protože tam jim mohl být mnich hodně užitečný. Ullbjörnův stav se vůbec nelepšil, proto ho nesli velmi pomalu a opatrně. Kolem poledne se objevilo asi třicet jezdců. Bratr Godfroyd špatně viděl a tak se ptal, kdo to je.
„Nikdy jsem neviděl takové jezdce,“ pravil Sigurd, „ale křesťané to asi nebudou. Nevidím žádné kříže.“
„Andalusané? Bůh s námi.“ Bratra v tu chvíli vůbec nenapadlo, že on je zde jediný pokřtěný.
Všichni tasili zbraně, ale proti takové přesile neměli žádnou naději. Dva z nich padli zasaženi šípy ještě před tím, než došlo k boji z blízka. Thorwall také sestřelil jednoho nepřítele z koně, ale pak už byli obklíčeni a někteří z jezdců na ně najížděli po dvojicích se sítěmi, protože je chtěli dostat živé. Po chvíli všichni leželi v hlíně a byli svázáni. Všichni až na bratra Godfroyda, který dostal ránu do hlavy, takže padnul a zůstal ležet. Ullbjörna, který sotva vnímal, co se kolem děje, probodnul jeden z nepřátel kopím. Sigurd to všechno pozoroval a hlavou mu kmitaly tisíce myšlenek.
„Tak to vidíte, teď oba kráčíte do nebe a každý svou cestou. Z jednoho je pohanský hrdina a z druhého mučedník, ale přesto si nenechám vymluvit, že jste na tom oba stejně. A pokud ne, stejně nám to neřeknete, takže stále nevím, který Bůh je lepší.“
Ti, co přežili, byli předvedeni před draze oblečeného muže, který vypadal spíš jako úředník než voják.
„Kdo jste, kdo je váš bůh a panovník?“
Sigurd pověděl jména. „Všichni jsme vikingové z ostrova Jom, který náleží k říši Haralda Gormssona, krále všech Dánů, který je i naším králem. A bohů máme mnoho. Někteří jsou už tak staří, že se s nimi setkáte jen v písních a jinak se o ně málokdo stará. Nejsilnější je Tór a nejmoudřejší Ódin, bůh válečníků, díky kterému jsme my seveřané nejlepší bojovníci. Ale dohromady je jich mnohem více.“
„Poslouchej, pohane, nikdy neříkej, že je mnoho bohů. Nejsou žádní bohové kromě Alláha, věčného, milosrdného. Je jen Alláh a Mohamed je jeho prorok. Taková je pravda a té věř. Pak se ti dobře povede v den posledního soudu.“
Pochodovali několik dní, než došli do velkého města. Poblíž byl obrovský lom, kde se těžil pevný kámen na stavby hradů. Zde měli Sigurd, Thorwall a Olof strávit jedno z nejhorších období svých životů. Všechny dny byly stejné. Pracovali od svítání do soumraku a okovy jim nikdo nikdy nesundal. Občas viděli, jak někdo z vězňů padl vyčerpáním. V tom případě mu dva jiní vykopali jámu, což se považovalo za odpočinkovou práci. Po čase přestali vnímat, jak dlouho už v lomu pracují. Dny, týdny a měsíce se slily v jednu masu. Necítili bolest, necítili zármutek ani naději a nemodlili se k žádným bohům…
…
Pak nastal čas, kdy polední horka nebyla tak silná a slunce zapadalo dřív. Sigurd získal nebývalou zručnost v zacházení s těžkým kladivem a jeho síla hodně vzrostla. Nemusel se ani moc namáhat, aby dokázal tolik co ostatní zajatci v lomu. Ale při pravidelných modlitbách, kdy se všichni andalusané ve městě i jejich strážci na kolenou ukláněli směrem ke svému svatému městu, kde prý kdysi žil jejich Prorok, mlátil do kamene ze všich sil. Nechtěl je totiž poslouchat, zato chtěl, aby sám byl slyšet.
Jednoho dne při večerní motlitbě zase přišla jeho chvíle. Pevně popadnul dřevěnou násadu dlouhou skoro pět stop a začal bušit do skály v místě, o kterém soudil, že se tam bude zvuk nejlépe rozléhat. Kladivo dopadalo v pravidelném rytmu. Sigurd si vzpomněl na své dětství, kdy se učil střílet z luku. Tohle bylo podobné. Kladivo nebylo nástrojem, ale nedílnou součástí jeho těla, srostlou s jeho rukama. Za ním viděl skálu a nic jiného, ta skála byla celý svět a nic kolem neexistovalo.
Hlasitý zvuk železa narážejícího na kámen se rozléhal široko daleko. Dva strážci, jediní, kteří během modliteb na lom dohlíželi, vyrazili směrem k němu. Bude potřeba ho umravnit, tohle si nebude nikdo dovolovat.
Sigurdovo kladivo prudce dopadlo a odrazilo se do vzduchu. Napřímil se v zádech a pozvednul ho nad hlavu… téměř přepadnul, protože zabral jako obvykle, ale kladivo bylo podivně lehké. Zaklonil hlavu a uviděl prázdý konec násady. Uvolněné železo letělo několik metrů vzduchem a pak zasáhlo jednoho strážců do hlavy takovou silou, že mu ani přilba nebyla nic platná a bez hlesu se složil k zemi. Druhý se hned vrhnul proti Sigurdovi. Ten byl ale rychlejší, sebral kámen a hodil ho po něm. Strážce na poslední chvíli uskočil, jenže na štěrku mu uklouzla noha, takže kleknul na koleno a to tak nešťastně, že si přišlápnul svůj malý kruhový štít k zemi. Sigurd vyrazil vpřed a vší silou ho ho praštil tyčí z boku do krku. Ozvalo se prasknutí a zasažený se pomalu vyvrátil na bok.
„Díky, že jsi mi je donesl“, řekl směrem k tělu u svých nohou, zatímco mu bral klíče a sundával si pouta. Potom osvobodil i Olofa s Thorwallem a dal klíče dalšímu vězni, protože čím více jich uteče, tím horší to budou mít pronásledovaté.
Popadli zbraně obou strážců a rozběhli se k lesu, aby se tam dostali dřív, než skončí modlitba k Alláhovi, jednomu z těch několika Jediných a Pravých Bohů, Slitovnému a Milosrdnému, a jeho Prorokovi.