O Wilkornovi - Nová naděje

(262 nového letopočtu)

Žena seděla u ohně a sledovala mihotající se plameny. Poslední dobou to byla její obligátní činnost, kterou pokud možno nevynechávala. Třídila si tak myšlenky. Mimoděk si ze svých dlouhých hnědých vlasů smotávala a rozmotávala copánek.
Vedle ní seděl vysoký muž. Celý den měl na hlavě kapuci, nyní si jí s chutí sundal. Odhalil tak špičaté uši a šedivou tvář. Očima se žlutými panenkami pohlédl na Miloru.
,,Říkám ti to nerad, ale hledáme je už dva roky.“řekl mírně Lorkas.
,,Hledáme je od podzimu předminulého roku. Teď je teprve jaro. Hledáme je rok a půl.“odpověděla smutně.
,,Víš přeci jak to myslím. Projeli jsme skoro celou zemi a nenašli jsme po nich ani stopy. Obzvláště teď, když trvá válka mezi Merijským královstvím a Adiranem je takřka nemožné je najít. Museli se všichni rozprchnout každý do jiné části země, nebo dokonce i za její hranice.“
,,Nechci to vzdát, Lorkasi.“zavrtěla hlavou Milora.
,,Neříkej mi, že ho pořád miluješ. Že pořád myslíš na Redama? To přece není možné. Někoho milovat tak dlouho.“
,,Ty mě snad už nemiluješ?“pohlédla Milora na elfa. Ten se zatvářil rozpačitě. ,,Jenže já tě mám denně na očích, denně tě slyším, denně tě vidím. Ty o něm skoro dva roky nemáš sebemenší zprávy.“
,,Chceš říct, že kdybys mě neviděl a neslyšel, přestaneš mě milovat.?“
Lorkas si povzdechl. ,,Pravděpodobně bych se nikdy neuklidňoval nadějí, že tě možná ještě někdy uvidím. Ve svém vlastním zájmu bych asi na tebe zapomněl. Jenže já na tebe nechci zapomenout. A ničí mě, když vím, že pořád miluješ jeho.“
Milora přivřela oči.,,Musím vědět co se s ním stalo. Nechci mu být nevěrná, jsem jeho žena.“
,,A myslíš, že on ti je věrný?“
Milora se na chvíli odmlčela. ,,Na tom nezáleží. Musím ho najít, nebo kohokoliv jiného z Vilosu. Prosím tě, vydrž to se mnou ještě.“
Lorkas pohlédl do ohně.,,Nechci vidět, jak se mu s radostí vrhneš okolo krku.“ Chvíli mlčeli.
,,Možná má Redam svůj život. A na mě si jen občas vzpomene. Možná mi schválně nezanechal žádný vzkaz, když odjížděl z hořícího města. Ale nebudu mít pokoj, dokud se nedozvím, co se s ním stalo.“
,,Ačkoliv bych tě od toho chtěl odradit, tvoje zarputilost je jednou z věcí, kterou na tobě miluju.“usmál se na Miloru efl.
,,Poté co jsi ode mě odešel, jsem nikdy ani nedoufala, že někdy budeš ten starý, hodný a citový Lorkas. Měli bychom jít spát. Zítra vyrazíme do Walderu, podíváme se do záznamu přistěhovalců.“zakončila debatu Milora a odešla od ohně. ,,Dobrou.“
,,Dobrou, Lovkyně.“usmál se na ni Lorkas. Chtěl ji. Hrozně moc ji chtěl. Miloval ji čím dál více a čím dál více nemohl vydržet to, že s ní nemůže být.

Walder bylo město na jihu Merijského království, protékala jím řeka Etsa, město tak prosperovalo hlavně díky lodní dopravě. Dojeli tam v poledne, když ulice byly plné lidí , obchodníků a kdoví koho ještě. Ihned zamířili směrem ke knihovně, kde se optali na záznamy přistěhovalců z posledních dvou let. Mladá žena jim ochotně podala několik knih a samostatných pergamenů a poté se začala věnovat přerovnáváním nějakých svazků v jedné z polic.
Milora listovala jednou knihou a Lorkas druhou. Po několika okamžicích Milora vydechla. ,,Tady!“
Lorkas k ní ihned přistoupil a podíval se jí přes rameno. Ukazovala na jméno ,,Ahed“. Lorkas zavrtěl hlavou. ,,Kdo to je?“ Miloře se náhle zatajil dech. Když promluvila, hlas se jí rozklepal.
,,Jestli to je ten co myslím, tak je to otec Sáry, ženy, kterou zabili tvoji bývalí poddaní.“
Lorkasovy se takřka stáhlo hrdlo. ,,Zajdi za ním sama. Já počkám v tom hostinci, co jsme minuli.“řekl jen a odešel z knihovny.

Milora byla nervózní, jak už dlouho nezažila. Takřka se bála zaklepat na dveře od malého domku v jedné z obchodních ulic, ale nakonec se k tomu odhodlala. Po chvíli ji otevřel muž s šedivými vlasy a bílou, vrásčitou kůží. Ahed ihned Miloru poznal.
,,Ach…slečno Miloro! Co…co tu děláte?“pronesl tichým hlasem. Milora se snažila usmát, i přes vzpomínky , které se jí vybavily a které se patrně vybavily a Sářině otci.
,,Dobrý den pane. Hledám bývalé obyvatele Vilosu. Hlavně Redama. Projíždím celou zemí a až teď jsem našla vás.“
Ahed chvíli stál, ale poté pokynul Miloře, ať jde dál. Poslechla a vešla do malé místnůstky obsahující jen nejnutnější nábytek. Sedli si na židle a Ahed podal Miloře sklenici nějaké šťávy.
,,Po požáru jsme se rozdělili do několika skupin, aby bývalý král nepřišel na to, že se celý Vilos přestěhoval. Nechtěli jsem se se ženou vracet do Tolky, kde zemřela…zemřela moje dcera. A tak jsme vyrazili sem, do Walderu.“
,,Kde je vlastně vaše žena?“zeptala se Milora, ačkoliv se bála toho, že zná odpověď.
,,Zemřela před rokem. Žalem. Jsem tu na všechno sám. Každý den proklínám Wilkorna, že naši dceru potkal a že se do něj zamilovala.“
Milora prudce zavrtěla hlavou.,,To neříkejte. Wilkorn přeci zachránil vaší dceři život. Za její smrt mohou Temní vrahové.“
,,Ty proklínám také. Včetně toho jejich vůdce…toho…Lorkase.“pronesl nenávistně Ahed.
Milora sebou trhla.,,Ano. To chápu. A nevíte náhodou prosím vás, kam šel Redam?“
Stařec na ženu dlouze pohlédl.,,Pokud mě paměť nešálí, odešel se slečnou Karin někam na sever. Jedna skupina šla do Fardehu a druhá do Gahlenu. A Redam se slečnou Karin šli tuším do Gahlenu.“
Milora zatnula pravou ruku v pěst. ,,Tak se slečnou Karin…“
,,Ano, ale šli s dalšími několika lidmi. Možná byste měli hledat tam. Ale většina z nás si změnila jména, možná si ho změnil i on.“
Milora se usmála.,,Děkuji vám, pane Ahede. Moc vám děkuji. Už vás nebudu zdržovat. Přeji vám hodně štěstí.“
,,Ne, to já přeji vám hodně štěstí.“snažil se pousmát stařec a vyprovodil Miloru ze svého domu. Dva dny poté skonal. Při spánku a bezbolestně.

,,To je neuvěřitelné. Prošli jsme skoro celou zemi, ale do Gahlenu jsme prostě nezavítali. A to jsme byli dva dny od něj.“kroutil hlavou Lorkas, když jel vedle Milori uprostřed cesty vedoucí z Walderu.
,,Ano, je to zvláštní. No, jsme na cestě čtvrtý den , za desetkrát tolik času bychom měli být na místě.“usmála se Milora.
,,To je povzbudivé.“potvrdil Lorkas.,,Poslyš, co jsi si řekla, když jsi se dozvěděla, kde Redam je. Co jsi cítila?“
Milora se zamyslela.,,Že to, co skoro dva roky hledám nakonec najdu.“
,,Spíše, koho skoro dva roky hledáš. A co bude se mnou? Ty budeš s ním a kam půjdu já?“
Milora se na Lorkase podívala.,,Ničeho se neboj. Já tě neopustím. Nebudu taková potvora, jaká jsi byl ty.“řekla jízlivě. ,,Promiň.“omluvila se vzápětí.
,,Ale ne, to mi patří.“uznal Lorkas. ,,Ublížil jsem ti. Ale…“
,,Nemluv o tom. Vím, jak jsi se změnil k lepšímu, vidím to den co den. Až tomu někdy nemůžu uvěřit. Bojím se ale jednoho dne.“řekla smutně.
,,Bojíš se roku 265, dne, kdy zima bude v půlce?“
,,Ano. On tě zabije , Lorkasi. Pět let nebude toužit po ničem jiném. Viděla jsem mu to ve tváři. Vrátí se a zabije tě.“
,,Třeba si to rozmyslí. Třeba potká v životě štěstí a…“snažil se namítnout elf, ale Milora mu skočila do řeči.,,Kdyby mě někdo zabil před tvýma očima a ty by jsi měl za pět let zabít toho, kdo za to může…přišel by jsi nebo ne?“byla to spíše řečnická otázka.
,,Já se ani moc nebojím, že mě zabije.“
,,Ne?“
,,Já se bojím toho, že já zabiju jeho.“

Cestovali dlouho, jaro se překulilo v léto a na cestách je tak otravovalo horko a hmyz. Milora stále v sobě dusila pocit, který ji docela trápil. Stále musela myslet na Lorkase. I přesto, že její manžel byl ,,na dosah“ nemohla se zbavit pocitu, že k Lorkasovi něco cítí.
Nechtěla ani přemýšlet o tom, co se s jejím bývalým partnerem stane, až se ona vrátí k Redamovi. Kam Lorkas půjde. Jakožto temný elf je opovrhovanou rasou. Právem opovrhovanou. Milora vůbec netušila, co se s Lorkasem bude dít dál.

Po dlouhé a vyčerpávající cestě, plné dialogů a večerních rozhovorů na veškerá témata dorazili do města Gahlen. Milora chtěla ihned nahlédnout do místní knihovny , ale Lorkas ji přemluvil, aby si po cestě odpočinuli v jednom s podniků. Najmuli si u hostinského pokoj a ke svému překvapení zjistili, že je v něm pouze jedna postel. Manželská. Milora se rozpačitě usmála, kdežto Lorkas ihned řekl.,,Budu spát na zemi.“
,,Ne,jsi unavený stejně jako já. Já to přežiju, když budeme spát vedle sebe.“
,,Dobrá. Děkuji. Koneckonců, platili jsme si ten pokoj společně, že?“usmál se tentokrát rozpačitě Lorkas.
Po horké koupeli a skutečně vydatné večeři se odebrali na kutě. Lorkas se cítil hrozně napnutý, když ležel vedle své lásky, cítil její vůni, slyšel její dech a nemohl se jí dotknout.
,,Miluju tě, Miloro.“řekl náhle a převalil se na bok.
,,Já vím. Počkej ještě chvíli. Zítra najdeme Redama a uvidíme, co bude dít dál.“pohladila Milora Lorkase po tváři. Elf se včas odtáhl a vyskočil z postele.,,Promiň já…nemůžu s tebou spát…teda myslím vedle tebe.“zablekotal a vzal z postele deku a položil ji na zem. ,,Musel bych se s tebou pomilovat, jinak bych se zbláznil.“přiznal ztěžka.
,,Děkuju, že to kvůli mně vydržíš.“řekla Milora upřímně.,,Dobrou.“
,,Dobrou noc.“popřál ji Lorkas a po chvíli se odebral do říše snů. Příjemných snů.

Stáli před jedním z těch solidněji vypadajících domků. ,,Co když bude žít s Karin?“zeptal se Lorkas.
,,Tak to bude jen trapné.“řekla Milora a zaklepala na dveře. Po chvíli ji otevřel vysoký mladík. ,,Přejete si?“
,,Dobrý den, hledám Redama, podle záznamů by měl bydlet tady.“promluvila Milora.
,,To myslíte bývalého majitele?“zeptal se chlapec.
,,No, asi ano.“odpověděla zklamaně Milora.
Mladík se zatvářil rozpačitě.,,Počkejte tu chvíli prosím. Tati!“zakřičel a zmizel v domě. Po chvíli se ve dveřích objevil statný muž, ne nepodobný svému synovi. Držel v ruce jakýsi pergamen.
,,Řeknete mi prosím své jméno?“zeptal se.
,,Ehm, Milora. Já…“začala Milora, ale muž ji přerušil.
,,Nechal tu pro vás dopis, dříve než odešel do války.“
,,Cože?“nechtělo se věřit Miloře.
,,Prodal nám svůj dům, s tím že jde bojovat za naši zemi. Tohle napsal prý pro svojí ženu, mám jí to předat až přijde. Ovšem, asi před půl rokem nám přišla zpráva, že…“muži se zlomil hlas. Miloře se objevili v očích slzy. ,,Zemřel?“zašeptala.
Muž přikývl a podal Miloře pergamen. Vlastně to byly pergameny dva. Jeden se vzkazem od jejího muže a další se zprávou o padnutí ve válce.
,,Je mi to líto, paní.“řekl muž.
Lorkas s kapucí na hlavě chytil Miloru kolem ramen a plačíc ji odvedl pryč. Ještě před tím muži poděkoval.

,,Píše zde, že nechce abych se trápila. Že mě miluje a bude milovat, ale nechce , abych zůstávala sama. Jako by to věděl.“řekla Milora zlomeným hlasem. Seděla na posteli a svírala Redamův dopis. ,,Připadám si divně. Opravdu jsem si myslela, že ho najdeme. Opravdu ano. A on se vydá do války.“
,,Byl to statečnej kluk.“řekl Lorkas konejšivě.
,,Jo, to jo. Chci spát. Chci to zaspat. Ten pocit zmařený naděje. Já…chci spát.“
,,Jo, přestěhuju se na zem.“řekl Lorkas a jal se vzít peřinu z postele a položit ji na zem. Ale Milora ho zastavila. ,,Vím že je to pro tebe těžké, ale nemohl bys mě dnes v noci jen objímat? Nechci být sama.“
,,Dobře.“souhlasil Lorkas.

Listí se již dávno zbarvilo do podzimních barev, když Milora a Lorkas dorazili na Slunný pahorek. Kopec, na němž se rozkládala malá vesnice s názvem Slunná. Lorkas zde zakoupil jednu starou chalupu , poměrně vzdálenou od zbytku vesnice , ale ne zas tak moc, aby byli izolováni od zbytku vsi.
Milora si ten domek zamilovala. Nemohla se nabažit toho pocitu, že má opět domov, po dvou letech.
,,Víš že tě vážně miluju, Lorkasi?“usmála se na elfa.
,,Myslel jsem si to. Doufám že mě budou mít obyvatelé téhle vsi alespoň z jedné pětiny rádi tak jako ty.“
,,Určitě. Tady jsou velmi hodní a tolerantní lidé.“usmála se šťastně Milora. Lorkas ji políbil.
,,Jdu ustájit koně do naší stáje.“zasmál se a odvedl zvířata pryč.
Milora vešla do společné ložnice a přistoupila ke svému nočnímu stolku. Otevřela zásuvku a vytáhla z něj starý a pomačkaný pergamen.

,,Drahá Miloro,
již ani nedoufám, že se ještě někdy shledáme. Rozdělila nás tlustá osudová čára a my to nemohli nijak změnit. Bylo by zbytečné vyjmenovávat rány osudu, které nás potkaly. Oba přece víme, čím vším jsme si museli projít. A nejen my.
A však pro případ, že by jsi náhodou našla to místo, kam jsem se odstěhoval, kdyby Ti někdo předal tento dopis, věz, že Tě miluji a budu Tě milovat navždy. To ale neznamená, že Ty musíš navždy milovat mě. Právě naopak, zakazuji Ti to. Odcházím do války a z ní se moc mužů nevrací. A kdyby ano, nechci aby jsi na mě čekala. Žij dál, Miloro. Jen si na mě občas vzpomeň, že jsem v poslední okamžiky myslel na Tebe, a že na Tebe nikdy nezapomenu.
Doufám, že potkáš jiného muže a budeš s ním šťastná. Ne, já věřím, že budeš šťastná.
Tvůj Redam.“

Milora složila pergamen a vrátila ho zpátky do šuplíku. Otřela si oči a pronesla do ticha. ,,Jsem šťastná.“