Harry Potter a Spojení rodů 10. kapitola Dopis psaný jeho rukou

Draco vyšel nahoru a posadil se na postel. Ačkoliv svatba bezpochyby byla radostnou událostí, on sám se nebavil ani trochu. Náladu mu nezlepšil ani Potter, který dorazil do ložnice pět minut po něm. Posadil se naproti Dracovi a chvíli na sebe jen tak zírali, než Harry konečně promluvil.

„Hele, Malfoyi,“ začal, „zítra ráno… respektive dneska v noci se chystáme odejít. Já, Ron, Hermiona… a Ginny,“ dodal poslední jméno s jistou dávkou nevole, pořád totiž nesouhlasil s tím, aby šla s nimi, nicméně byl všemi přehlasován. „Asi bys to měl vědět, jestli teda chceš jít s náma,“ pokračoval, když Draco nic neříkal.

„To je od tebe opravdu milé, Pottere, že ses mi uráčil něco takového sdělit. Možná bys mohl ještě dodat – kam a proč půjde… me?“ reagoval Draco. Harry jako by na tuhle otázku čekal.

„To ti všechno řeknu, Malfoyi,“ pokračoval v oslovování příjmením, „ale ty mi taky něco povíš, jinak si to s tvým otcem budeš muset vyřídit jinak a nepočítat s naší pomocí. Vysvětli mi, jak to bylo se Snapem?“ vyslovil otázku, která ho již dlouho hryzala. „Jak to, že mu všichni věří?“

Draco chvíli zauvažoval a potom promluvil: „Dobře, ale myslím, že bys měl dojít i pro ostatní.“

Harry jen nerad uznal, že má Malfoy pravdu. Ron však při zjištění, že si svůj nápad vzít Malfoye s sebou nerozmyslel, cestou zpět do harryho ložnice šílel.

„Ty ses snad zbláznil, Harry! Víš, kdo to je? Malfoy. M-a-l-f-o-y! Nepřítel! Zmijozelskej slizoun a…“ Harry ho přerušil.

„Já vim, Rone! Ale ať je to, jak chce, Malfoy nám teď chce říct něco, co se týče Snapea. A já mu slíbil, že když nám to poví, vezmu ho s sebou. A já slovo držím.“

Jen co se všichni v Harryho ložnici nějak usadili, vytáhl Draco něco, co nejvíce připomínalo starý, nepopsaný pergamen, kdyby ovšem nebyl zapečetěný.

„Snape mi dal předtím, než odešel za Pánem zla, tohle. Nevím, co to je a nevím, jestli to něco vysvětluje. Já to ale otevřít nemůžu.“

Všichni v místnosti mlčeli a sledovali Dracovy ruce svírající pergamen. První promluvila Ginny.

„Nebude to tím, že to není určeno tobě?“

Draco pokrčil rameny: „To fakt nevim, Weasleyová. Jestli myslíš, že to otevřeš, zkus to.“

Ginny uchopila pergamen. K překvapení všech se v jejích rukách otevřel. Místností se roznesl Brumbálův hlas a na pergamenu se objevil jeho obličej. Harry vzal Ginny pergamen z ruky a zachvátil ho zvláštní pocit. Mísila se v něm nostalgie a vzrušení zároveň. Zaposlouchal se a Brumbálův klidný hlas ho kdoví proč uklidňoval.

„ Pravda o Severusu Snapeovi.

Pokud držíte tento pergamen v ruce, jsem, žel bohu, již po smrti. Zemřel jsem pravděpodobně rukou Severuse Snapea, který je nyní, jestli se domnívám správně, ve vašem zatracení. Neprávem. Severus Snape je oddaným služebníkem, nicméně ne Toma Radlla, nýbrž nikoho jiného než mé maličkosti.“

Harrymu při těchto slovech málem vypadl pergamen z ruky. Rozhlédl se kolem sebe. Ron se tvářil velmi nechápavě, Hermiona si stiskla dlaní ústa a Ginny si zkoumavě prohlížela Draca, který se jako jediný moc překvapeně netvářil.

Brumbálův obličej zmizel, místo něj se objevil obraz Severuse Snapea, držícího v ruce křišťálovou kouli. Harry ihned věděl, o co jde, vždyť podobná věštba mu určila osud. Společně s ostatními vyslechl slova věštby:

„Zmar a zkáza čeká toho, jenž sám zmar činí a zkáze napomáhá. Ten, v jehož žilách dvojí krev se pojí, pro svou spásu smí jen dobro znát, neb klidu nikdy nedojde.“

Harry viděl jako ve filmu, jak Snapeův obličej zbledl. Zajímalo ho, co se dělo dál, ale Brumbál to zřejmě nepovažoval za důležité, místo toho slyšel Harry opět Brumbálova slova.

„Severus se opravdu bál naplnění věštby a dalo mi skutečně velkou práci přesvědčit ho, aby pro Voldemorta dále pracoval, za obrovského vlastního nasazení, jako špeh.“

Obraz se opět změnil. Harry viděl Snapea připravovat lektvar, který Brumbál musel vypít tehdy v jeskyni. Slyšel ho také, jak detailně popisuje všechny příznaky jeho požití.

Snapeův obraz vystřídal Brumbálův usmívající se obličej: „Myslím, že některé záhadné okolnosti byly tímto poněkud objasněny. Nezbývá než vám popřát hodně štěstí, síly, odvahy a vytrvalosti v boji. Nikdy se nevzdávejte, neboť ani v té zdánlivě nejbeznadějnější situaci není vše ztraceno.“ Ředitel se na ně naposledy podíval přes obroučky svých půlměsícových brýlí a pergamen se v tu chvíli změnil v prach.

V pokoji bylo hrobové ticho. Hermioně se po tváři řinuly slzy, Ron upřeně zíral jedním směrem. Harry se díval do místa, kde byl ještě před chvílí Brumbálův obličej.

„Malfoyi. Jak jsi k tomu přišel?“ uhodil na Draca Ron. Nechtělo se mu věřit, že by mu Snape nebo Brumbál něco takového svěřil.

„Normálně. Snape mi to dal…“ řekl Draco, ale moc přesvědčivě to neznělo.

„Lžeš,“ ozvala se Ginny. „Lupin a ostatní už o tom přece věděli,“ dodala, když na ni Harry nechápavě koukal.

„Jasně, Weasleyová, jak mi ale vysvětlíš, že to bylo zapečetěný, a navíc po přečtení to... prostě se to změnilo v prach?“ pokusil se bránit Draco.

„To se ale vůbec nevylučuje,“ podpořila Ginny Hermiona, „Myslím, že vím, co to bylo. Říká se tomu Lettre écrit de sa main a ten je zničen obvykle až poté, co si ho přečtou všichni, kterým byl určen. Pokud tomu tak není, po každém přečtení se znovu zapečetí.“

Všichni se opět podívali na Draca.

„No dobře, dobře. Možná mi ho tak úplně nedal, ale viděl jsem, jak ho ukazuje Lupinovi. Chtěl jsem vědět, co se tam píše…“

Ronovi se na tváři objevil vítězoslavný výraz, ale než stačil cokoliv říct, ozval se Harry.

„Není důležitý, jak k němu přišel. Hlavně že nám ho ukázal…“

Byl šokovaný. Byl přesvědčen, že je Snape na Voldemortově straně, nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

„Podle tohohle dopisu byl Snape…“

„Hrdina…“ doplnila ho Hermiona, „Snape byl vlastně hrdina.“

„Zas takhle bych to neviděl, Hermiono. Spíš to nebyl zas takovej parchant. Stejně to ale vše dělal jen kvůli sobě. Bál se. A nic jinýho mu nezbylo.“

Harry nenechal Hermionu odseknout. „O tomhle si promluvíme jindy… Teď bychom měli vyprávět my.“

A těmito slovy se pustil do vyprávění…