Jonap Isabella - Už zase

Kapitola 30. Už zase

Oba chlapci byli odvedeni nebo odneseni na ošetřovnu, protože oba potřebovali nechat srůst pár kostí a odstranit ranky a modřiny.
V průběhu dne se u jejich lůžek prakticky vystřídal celý hrad. Ačkoliv nebelvírský chytač byl rozhodně víc oblíbený a navštívit jeho, bylo i mě tisíckrát bližší.
Jak to jen provést? A co Draco? I u něj bych se měla stavit.
Byla to má povinnost a navíc skvělá záminka.
V hlavě jsem začala sestavovat plán, který začal postupně nabývat na přesvědčivosti. Stačilo jen počkat do večera. Mezitím jsem se tvářila poněkud rozpačitě, abych měla dobré alibi. To pro případ, že by mi chtěl někdo vyčítat, že je mi jedno, co je s mým snoubencem.
Ne snad, že by nebylo. Ale předstírala jsem přeci sklíčenost.
Harryho mi bylo líto víc. Měl ošklivě poraněnou hlavu. Jistě nezažije moc příjemnou noc.
Draco měl také pár zlomenin, ale jemu to prospělo. Navíc jsme to prohráli.
Fandila jsem Nebelvíru, ale tahle prohra mě také mrzela.
Přeci jen jsem cítila se svou kolejí.
Toto poznání bylo nové. Ale dalo se to očekávat, znám ty lidi a někteří nejsou tak špatní. Možná Zmijozel, ale to neznamená, že všichni jsme chladní a bezcitu.
Živým důkazem toho byl Alex.
Toho naše fiasko rozesmutnilo velmi. Měl velmi rád tuto hru a jestli vůbec někdo z ostatních v budoucnu měl šanci hrát za naši kolej, byl to on. Měl to v krvi.
Na hodině létání, kterou měli všichni prváci, si vedl velmi dobře. Učil se rychle a měl výdrž. Jednou z něho bude skvělý soupeř.
Já mezitím opatrně vyčkávala do večeře. To měla být doba, kdy všichni pustí ošetřovnu a já tak měla zajištěných pár minut pro sebe.
Snad to stihnu.
Ale věřila jsem si. Připravila jsem si hůlku tak, aby nikdo neviděl, co mám v plánu udělat. Z pokoje jsem si vzala svou poslední čokoládu, kterou jsem měla od Vánoc. Harrymu jistě přijde k chuti. Ne snad že by jich měl za celý den málo. Ale známe kluky, ti snědí vždycky všechno.
V čas večeře jsem se schovala za jedním závěsem poblíž ošetřovny. Jak jsem čekala, návštěvníci byli vyhozeni, nebo dobrovolně odkráčeli načerpat energii z dobrého jídla.
Bylo to tady.
Když mě minuli a zmizeli za rohem, pomalu jsem vyklouzla zpoza mé skrýše. Pro jistotu jsem se pořádně rozhlédla a ujistila se, že nikdo jiný tady není.
Vklouzla jsem na ošetřovnu, velmi potichu a kradmo. Draco naštěstí spal, nebo to alespoň předstíral, aby se nemusel bavit s Harrym. Ti dva se vážně nenáviděli.
Trochu jsem zakouzlila, abych včas zjistila, jestli někdo nejde a to samé kouzlo jsem použila i na dveře madam Pomfreyová. Nechtěla jsem riskovat.
A pak, když to nikdo neviděl, jsem vytáhla jeden z listů mé vzácné květiny a dolevitovala jsem jí až k Dracovi, kde mu pod nosem začala vonět. Uvolňovala své látky a on, i kdyby nechtěl, usnul. Navíc to bylo léčivé, takže jsem nic nemohla pokazit.
Cesta byla volná a hlídaná. Nyní jsem mohla mluvit s Harrym jak bylo potřeba.
Ležel odvrácený od dveří, takže nic neviděl a nemohl mě ani slyšet. Dávala jsem si pozor.
U jeho postele jsem si sedla na uvolněnou židli po jeho přátelích a jemně ho oslovila.
„Harry?“
Otevřel oči a zamrkal.
„To jsi ty?“ zeptal se nevěřícně. „Ale co Draco? Neviděl tě někdo?“ začal se ihned vyptávat.
Musela jsem ho zarazit. Naznačila jsem mu, aby byl potichu a raději jen šeptal.
„Draco spí. A neviděl mě nikdo, všichni jsou na večeři.“
Zvedl se na loktech a nejistě se podíval směrem k protější posteli. Pak zasténal a raději si zase lehl. Měl obvázanou hlavu a jistě mu nebylo nejlíp.
„Neboj, postarala jsem se o to. Jak ti je?“ znovu jsem ucítila ten příval náklonnosti. Připomínal mi Maxe a to mě trochu i rozesmutnilo. Kde asi byl? Co asi dělá? Snad jsou v pořádku.
Brumbál se o ně postará.
„Co hlava?“ zajímala jsem se. Skutečně nevypadal moc dobře.
„Musím tu zůstat do zítra, ale budu zase v pořádku.“ Řekl pomalu.
„To je dobře. Víš, je mi líto co ti Draco udělal. Promiň.“ Poslední slovo jsem už sotva vyslovila.
„Nemůžeš za to. Měl jsem to čekat.“ Usmál se slabě. „Jsi tady.“ Řekl pochvíli.
Přikývla jsem a pokusila se usmát. Moc mi to nešlo, ale stačilo to.
„Chtěl jsem s tebou mluvit. Jenže jsem nemohl. A pak tam přišel Snape.“ Sykl trochu a přetočil se do pohodlnější pozice. Ležel na boku a odpočíval.
„Jo, to jo. Dostal jsi se ven?“ zeptala jsem se.
„Hm. Potkal jsem jen nějakého kluka, ale nevšiml si mě.“
„To je dobře.“ Řekla jsem s úlevou.
„Co ti vlastně Snape chtěl?“ vyzvídal.
„Už ani nevím.“ Lhala jsem trochu. Harry to naštěstí přešel.
„Chtěl jsem se ti omluvit. Jak jsem na tebe vyjel, když jsem tě našel u Hagrida. Vážně jsem nevěděl, že jste přátelé. Myslel jsem, že jsi jako on.“ Mávl rukou směrem k Malfoyovi.
Znechuceně jsem se podívala na spícího chlapce a pak zpět k Harrymu.
Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. „Nemám na výběr.“
„Asi už to teď chápu. Mluvil jsem o tom s Hermionou, ale pořád nevím, proč prostě neodmítneš. Proč se jim nepostavíš.“
„Možná jednou.“ Řekla jsem smutně.
Chvíli jsme mlčeli a přemýšleli o tom, jak se to všechno vlastně zamotalo. Na začátku roku jsem nevěřila, že bych kdy mohla mluvit s tím slavným Harry Potterem a teď, jsme od sebe sotva metr. Mám pocit nově nabitého přítele. Oba potřebujeme někoho, o koho se opřít.
Pak se Harry potichu a opatrně rozesmál. Nechápavě jsem na něj koukala, ale vysvětlení přišlo záhy.
„Aspoň už víme, kdo je ten záhadný Joe, se kterým Hermiona trávila čas v knihovně.“
Rozesmáli jsme se oba.
Výstražný signál mě upozornil, že se někdo blíží. V hlavě se mi rozběhl text.
Byl to Ron a Hermiona. Rychle jsem zrušila svá kouzla a přivolala lístek. Dra co beztak spal velmi tvrdě. Šeptem jsem Harrymu sdělila, kdo se blíží a pak se připravila na střetnutí.
Ron se přiřítil jako voda. Jemu asi ještě neřekli, že nejsem otevřený nepřítel, protože ihned vystartoval.
„Co tu chce tahleta?“
„Taky tě ráda vidím.“ Protáhla jsem záměrně svou odpověď.
Hermiona mu dorazila hned v patách a zářivě se na nás usmála.
„Tak už jste spolu mluvili?“ zeptala se jistě.
Harry jí přitakal a já se usmála. Ron jen nechápal.
„Harry, zbláznil ses? Vždyť je to jedna z nich. Je to nepřítel.“ Pak se obrátil na mě. „Nech ho na pokoji. Malfoyi leží támhle!“
„Rone.“ Okřikli ho jeho přátelé.
Pak se slova ujala Hermiona. „Rone, ona je Joe.“ Řekla důrazně.
Po tomto prohlášení se místností rozlehlo hrobové ticho. Jejich kamarád jen dál zíral a nevypadal nijak přesvědčivě. Téměř se dalo postřehnout, kdy v jeho mysl došlo k tomu zlomu. Zatvářil se zkroušeně.
„Aha. No…“ odhodlával se k nějaké odpovědi. „To jsem nevěděl…já..promiň.“ hlesl.
Usmála jsem se a podala mu ruku.
„Já jsem Joe.“

Na ošetřovně jsem se ještě zdržela pár minut, ale pak jsem raději odešla pryč. Přestalo to být pro mne bezpečné a navíc, každou chvíli by se mohl probudit i můj „snoubenec“. To poslední, co bych chtěla by bylo, aby mě našel stát u postele svého nepřítele. A navíc šťastně diskutující s jeho kamarády.
S těmi třemi jsme se dohodli na mlčenlivosti. Hermiona slíbila, že jim objasní všechno od začátku a oni zase řekli, že jak budou moct, sejdeme se v knihovně.
Srdce mi skákalo radostí a já s mnohem lepší náladou se vracela dolů. Do své sklepní říše.

Nebyla jsem tam ani pár minut, když se otvor ve zdi zase otevřel a vešel Snape.
Celou místnost překontroloval svým hodnotícím pohledem a pak si všiml mě.
To šťastné a plesající srdce se zarazilo uprostřed pohybu. Ne a ne dopadnout zase na to správné místo.
„Vy, pojďte se mnou.“ Vyštěkl a už zase mizel skrz kamenný oblouk.
Všichni se teď dívali na mě, jako by čekali nějaké vysvětlení. Ale toho se nedostávalo ani mě.
Alex ke mně přiběhl a rychle se vyptával, zatímco jsem nejistým krokem mířila ven z místnosti.
„Ty jsi něco provedla?“ ptal se.
„Ne.“
„Nebo jsi něco neudělala?“
„Ne.“ Opět záporná odpověď.
„Tak proč s tebou chce mluvit? Něco se stalo?“
„Já nevím. Nemám ponětí.“ Špitla jsem mu ještě a pak jsem už byla venku. Tam se nikdo další za mnou neodvážil vyjít.
Snape tam na mě čekal a značně nelibě poznamenal něco v tom smyslu, že příště by se to mohlo obejít bez zdržování.
Neodpověděla jsem.
K mému překvapení jsme ale nešli k němu do pracovny. Naopak jsme mlčky zamířili do ředitelny. Když jsem se na něj tázavě pokusila podívat během chůze, nevšímal si mě.
Zvláštní.
„Pane řediteli.“ Pozdravila jsem o něco později Brumbála. Ten nás jako vždy uvítal za svým pracovním stolem. Snape jen mlčky kývl na pozdrav a předstíral, že tam snad raději ani není.
„Slečno de Lator.“ Vyzval mě „Prosím, posaďte se.“
Když jsem tak učinila, pokračoval.
„Dnes ráno mi přišel dopis od Vaší matky. Je to žádost o vaše uvolnění na zítřejší večer.“ Vysvětloval mi a s každou další větou jsem nepřestala vycházet z úžasu.
„Máte se zúčastnit důležitého plesu. Oni tam s Vámi být nemohou, ale zaručili se, že se vrátíte v pořádku zase zpět.“ Chvíli se odmlčel. „Ředitel Vaší koleje nic nenamítal, pokud budete schopna druhý den normální výuky. Pokud tedy souhlasíte?“ zcela vykolejena jsem na něj zírala.
Jestli souhlasím? A s čím vlastně? Cože to povídal?Ples, rodiče tam nebudou, zítra večer a vrátím se v pořádku. Ředitel koleje s tím souhlasí. Moment cože? Jo aha, být v pořádku. Uff..
„Ehm,mno já…ano, pane.“ Souhlasila jsem. Jen myšlenky byly rozhozené. Trvalo mi ještě chvíli, než jsem pochopila, co se po mě vlastně chce.
„Tedy odepíši ještě dnes. Děkuji, to je vše. Dostavte se sem prosím zítra večer, přesně v osm hodin. Budete cestovat s letaxem.“
„Ano, pane řediteli. Dobrou noc.“ Rozloučila jsem se a ještě mírně v šoku jsem odcházela.

Příští den jsem se snažila co nejvíc odpočívat. Místo úkolů jsem využila volný čas na spaní a tak kolem šesté večer jsem se šla umýt.
Vyčesala jsem si vlasy a připravila si potřebné šperky. Věděla jsem, co si chci vzít na sebe. Když tam nebudou rodiče, nebude jim to vadit. A tím, že mi ty šaty koupili, mě jen utvrdili v mém domnění.
Otevřela jsem kufr a opatrně přendala pár hromádek oblečení stranou. Nějaké čisté hábity a kapesník. Zvláštní, já přeci nemám kapesníky.
Aha, vždyť ten přeci není můj.
Neměla jsem už moc času a tak jsem jej odložila stranou. Bylo sedm hodin.
Musím ten kapesník vrátit. Zapomněla jsem, že ho mám.
Mistr lektvarů sice vyléčil mé rány ten večer, kdy jsem si u něj odpykávala školní trest, ale nepoměl si vzít kapesník zpět. Mě to také nenapadlo. Chtěla jsem být pryč, co kdyby se zase rozzlobil? A pak jsem jej odložila na stolek. Skřítkového vyprali a přinesli zpět čistý.
Musím ho vrátit.
Vyndala jsem z kufru jemný papírem balený oděv a odložila jej opatrně na postel. Jak křehký mi připadal.
Ostatní věci jsem vrátila do kufru a otočila se zpět k posteli.
Opatrně jsem rozevřela papír a s láskou se zadívala na šaty. Byly to ty modré, které jsem si vybrala na Příčné ulici. Dnes je tedy poprvé budu mít na sobě.
Usmála jsem se a pak bez zbytečných průtahů vklouzla dovnitř. Urovnala si je a doladila zbytek své garderoby. Připjala si sponu do vlasů a přes ramena přehodila šál.
Byly snad ještě krásnější, než tenkrát. Se zálibou jsem se prohlížela v zrcadle. Měla jsem pocit, že se dívám na noční oblohu. Byla jsem spokojená.
Zapnula jsem si cestovní plášť a naposledy se podívala do zrcadla.
„Jako Večernice.“ Řekl Stingwe se zalíbením a pak mě vyprovodil ke dveřím.
„Moc se netoulej.“ Usmála jsem se na něj a pak zmizela v chodbě.
„Jdete přesně.“ Pochválil mě Brumbál, když jsem zaklepala na jeho kancelář. „Joe, sluší vám to.“ Zhodnotil ještě můj vzhled.
„Děkuji.“ Usmála jsem se a nabrala si nabízený letax.
S potěšením jsem odříkala adresu a nechala se unášet zelenými plameny. Marared bude překvapená. I já jsem byla, když jsem zjistila, že poslední večírek sezony bude právě u nich. Milovala jsem Wales.

Někdy vám plesy přijdou nepříjemné, jindy otravné a občas milé. Hlavně když se pohybujete ve vyšších kruzích.
Dnešní ples byl skutečně nádherný. Netančilo se mnoho, ale i tak jsme si to užili. Marared byla krásná černovláska. Vysoká s hnědýma očima a velmi přátelská.
Nebylo poznat, že je čistokrevná, nebo že snad patří právě do této společnosti. Přesto jí každý rád vyhledával, snad i proto, že nedávala najevo žádné rozdíly mezi lidmi. Její rodiče byli stejní. Záviděla jsem jí, ale jen trochu.
„Lily!“ vykřikla, jak mě uviděla a běžela mě obejmout.
„Jak ráda tě vidím. Vítej tady.“ Ujala se mne hned.
„Marared.“ Rozplývala jsem se šťastně. „Chyběla jsi mi.“ A byla to pravda.
Tahle dívka byla má opora. Jako čistokrevná se vůbec neprojevovala a byla mi o to bližší. Navíc proti ní rodiče nic neměli. Zvláštní, ale pro mě naprosto skvělé.
„Ty mě také. Jak se ti daří? Vypadáš nádherně. Musíš mi toho tolik vyprávět.“ Spustila hned a už jsme mířili stranou ostatní společnosti.
„Ty mě také.“ Usmála jsem se šťastně a ještě jednou jí pořádně objala.
Mluvili jsme hodně. Marared věděla všechny novinky z Krásnohůlek a neopomněla mi vše povědět. Vyptávala se, jaké jsou Bradavice a jací jsou lidé tam. Také jsem jí vyprávěla.
Byl to krásný čas.
Po chvíli ticha, kdy jsme se těšili němě z naší přítomnosti zvážněla.
„Lily, něco jsem slyšela. Je pravda, že jsi se zasnoubila?“ Oříškové oči mě pronásledovaly.
„Ano.“ Řekla jsem.
„Neříkáš to nadšeně. Pověz mi, kdo to je? Ty nejsi šťastná?“
„Marared, nejsem. Merlin ví, že nejsem.“ Pípla jsem.
Moje kamarádka se zatvářila prapodivně, ale protože jsme se báli, aby nás nikdo neslyšel, zavedla mě na zahradní verandu.
I v tomto ročním období zde vonělo několik zvláštních a drsných květů. Cítila jsem příjemnou vůni, snad ještě něčeho jiného. Co to jen mohlo být? Byla mi tak podvědomě známá.
„Pověz mi, nejsi šťastná? Já doufala, že budeš. Jaký je?“ oslovila mne.
„Je jiný.“ Řekla jsem prostě.
„Miluješ ho?“ zeptala se vážně.
„Ne.“
„Pak je to vážné.“ Řekla ona. „Ale Lily, manželství je dobrá věc.Můj otec mi domluvil na jaře sňatek s mladým Cornwladem. Je to jistě dobrý člověk. I ty by jsi mohla být šťastná, přestaň se tomu bránit. Jistě si ho zamiluješ. Naučíš se to.“
„Marared.“ Řekla jsem šokovaně. „Ty to nechápeš.“
„Lily, jsem jenom dívka ve velkém světě. Jsem ráda, že mi otec tak dobře vybral. Kdo ví, co by se mnou bylo?“
„Ale Marared-.“
„Nemohu ti nic vyčítat, znám tě a to mi stačí. Mám tě ráda jako sestru a budu tě respektovat. To rozhodnutí je na tobě. Ale považ co všechno můžeš ztratit a čemu se vystavuješ. Draco možná není jako ty, ale časem na to zapomeneš. Jen buď opatrná.“ Vyzvala mne nakonec.
„A Lil, dej si pozor. Děje se něco divného, něco temného.“ Varovala mne ještě, ale nakonec mě zanechala samotnou na pospas chladnému vzduchu a drsné vůni.
„Děkuju.“ Zašeptala jsem do vzduchu a vrátila se zpět.
Bavili jsme se výtečně a na náš malý rozhovor na terase jsme zapomněli. Tedy já ano. Nemohla jsem vysvětlit, co všechno se ve ,mne příčilo, ale něco ano. Rozhodně jsem neměla v úmyslu se tomu poddat. I když mě Marared přemlouvala.
Snad to byl důvod, proč tu dnes rodiče nebyli?
Kolikrát člověku může udělat žaludek salto? U mě snad tisíckrát.
Byl to jako blesk z čistého nebe, když jsme mezi ostatními hosty neuviděla nikoho jiného, než Brumbálova profesora – Severus Snapea.
Co tady dělá?
Nenápadně jsem se optala Marared a ona mi se smíchem řekla, že každý rok zvou na svůj večírek našeho ředitele, jenže ten buď nechce, nebo nemůže přijít. Ostatně tak jako na většinu jiných večírků. Posílá za sebe však vždy náhradu, protože je ale prý profesorka McGonagallová, která to je nejčastěji nemocná, přišel on.
Zvláštní. Napadlo mě opět.
Všiml si on mne? Ale vždyť věděl, že tu budu, vyhýbal se mi snad?
A pak jsem vycítila další změnu. Přišlo to poznenáhlu. Vždy jsem byla ostražitá a někdy i napjatá, když jsem byla na oslavách a ve společnosti, ale od chvíle, kdy jsem viděla jeho zde, zmizelo to.
Cítila jsem jakýsi vnitřní klid a úlevu. Jakoby se mne nic z dnešního večera nemohlo už dotknout.

Po večírku se vrátili oba zase zpět. Ona letaxem a on se přemístil.
Neviděli se a za celý večer na sebe nepromluvili. Věděli o sobě, ale mlčeli.
On sledoval její nenucenost a ona občas vyhledávala jeho vzdálenou přítomnost, když na ní padla tíha večera a předstírání. Koneckonců, byla to přeci oslava vyšší společnosti.
Když dorazil do svého kabinetu, našel jej ve stejném stavu, jako když odcházel. To ho překvapilo, čekal další vlnu nepořádku po té zatracené kočce která, i přes všechny jeho opatření, chodila k němu, aby našla čerstvé a tajně ukryté zásoby tlustočervů.
Zmoženě si sedl do křesla a jednou rukou si podepřel čelo.
Zítra bude muset podat Brumbálovi hlášení o tom, co se dověděl nového. Jaké jsou další zprávy a případné podezření.
Ani nevnímal, když mu na klín vyskočila ona „přidrzlá potvora“ a pohodlně se tam stočila. Téměř automaticky zabořil prsty do měkké srsti a hladil jej po hřbetě. Po chvíli mu to ale došlo. Chtěl se zvednou a vyhodit nezvaného návštěvníka, pak to ale vzdal. Místo toho ho dál odevzdaně drbal za ušima. Byl to zvláštní tvor.

„Kde jsi zase byl?“ zeptala se rozespale, když se stočil u její hlavy a zapředl.
„Jen tak.“ Pověděl tajemně.
Z polospánku se usmála a pohladila ho. „Jak chceš. Jednou se to dovím.“
„Nepochybně.“ Zavrněl spokojeně. Dnes se zase dobře najedl, ale tentokrát už alespoň nemusel krást svou oblíbenou pochoutku. Přitulil se k ní.
„Hezky voníš.“ Zamumlala, když jí zašimral pod nosem svou jemnou kožešinou.
Záhadně se po kočičím usmál.
Už jí nedošlo, že tuhle vůni dnes cítila tam venku, ve Walesu na zahradě. Usnula.