Hra

Poznámka autora: Když se dvě malé Síly spojí…(s darem vidění) můžou vzniknout V……….

Neznámo kde
Ze stínu vyšlo několik postav zahalených do černých plášťů. Každý z nich řeklo nějakou latinskou větu. Nakonec natáhnou ruku a z dlaně sfouknou zlatavý prášek. Ponoření ve své práci nevnímají nově příchozího. Malou dívenku s mírně kudrnatými vlasy. Vypadala na pět, ale říká se- nedůvěřuj vzhledu. Neměla pět ani osm let.
Holčička přišla k jedné osobě a zatahala jí za dlouhý plášť.
„Ellelien!“ Postava se odhalí a nastaví přísnou tvář.
„Neříkej mi tak, otče.“ Odsekla mu dcera. Muž ignoroval její poznámku a pokračoval.
„Víš co jsem ti už nejmíň tisíckrát říkal?“ Ostatní postavy odešly znovu do stínu, odkud přišly.
„Nezlob mámu?“ Řekla mu klidně do jeho naštvané tváře. Její tichá tvář, muže zaskočila.
„To taky, ale, Ellelien, musíš všechno zkazit?“ Vyčetl své dcerce.
„Já nic nekazím! Já si chci jen hrát!“ Dupla nožkou o zem. Jeskyně se otřásla a v tu se muže napadl jeden nápad. Několik dlouhých minut stál a přemýšlel, jestli jí o tom řekne. Měl by možná od ní pokoj, několik desítek nebo stovek let, ale nebyl si jistý, jestli by udělal dobře.
Snad.
„Otče?“ Neodpovídal. Někam do prázdna se díval. „Stalo se něco?“ Zajímá se. U ní docela zvláštní. Muž odvrátil oči od jeskynní zdi na mírně vystrašenou dceru.
„Ne nic.“ Mluvil klidně a přemýšlel… Dobře, bude mít novou hru, ale poněkud, pro tu dimenzi, to bude nebezpečné. Ale co…stejně je ta dimenze nezajímavá.
„Pojď, chtěl bych ti něco, ukázat.“ Natáhl k ní ruku, ona jí nejistě přijala a šli spolu cestou z jeskyně. Úplně přesně věděl kam jí vede. Když byl ještě docela mladý chodíval sem, se na ,,to“ dívat a hrát si s tím. Před nimi se objevily dveře z kamene.
Vešli dovnitř. Místnost byla sladěná do zlaté a stříbrné barvy. Uprostřed byl stůl s dvěmi židlemi. Ellelien zářily oči, nevěděla kam s nimi, jestli na zlaté záclony, které jí připomínaly slunce nad obzorem a nebo na svého, tátu. Svou pozornost nakonec věnovala stolu. Byl z kamene, jako skoro všechno kolem nich. Vázy, židle…jednu dobu si dokonce začala myslet jestli nejsou v pravěku. Někdy měla opravdu divné, myšlenky.
No, ale k věci…hleděla na několik věcí, které byly na stole.
Skleněná koule, poněkud zvláštní tužka a kus papíru. K čemu to je?
„Otče, co je to?“ Hlesla překvapeným hlasem a pozorovala kouli.
„Minulost, přítomnost, budoucnost, vyber si,“ Ell se na něho nechápavě otočila, „Tvá, nová hra.“ upřesnil jí, přešel k ní a pohladil jí po vláskách.
„Má? Úplně má?“ Dívce se rozjasnily oči od překvapení a radosti.
„No,“ muž odstoupil od Ellelien, „úplně tvá nebude, budeš jí muset hrát ještě s někým. S chlapcem tvého věku, myslím, že ho znáš.“ očekával, že Ell začne vybuchovat zlostí, ale ona byla klidná, nezvykle klidná, „Samuel.“ Řekl a podíval se do jejích očích. Radost? Začínáš mě překvapovat dcero má.
„Kdy přijde Samuel, abychom si spolu mohli zahrát?“ Nasadila na tatínka štěněčí pohled a v tom…
„Jsem tu, Ell.“ Vešel kamennými dveřmi a obešel otce dívky, „tak, kdy začnem?“ tak trošku vyzvídal.
„Hmm, otče, v čem spočívá ta, hra?“ Muž, který byl ještě v černém plášti přešel k židli a posadil se na jednu z nich.
„Děti, trošku se vám to zkusím vysvětlit, posaďte se.“ Poukázal na několik židlí, které se najednou zjevily. Poslušně si sedly.
„Máte jednu dimenzi, tam žijí tak zvaní lidé s démony, upíry,“ podíval se na jejich znuděné tváře a rychle pochopil, že jestli nebude rychlý, Samuel zmizí a Ellelien mu zase bude otravovat život, „no znáte to, musíte vytvořit budoucnost a minulost…základy, aby jste to neměli tak těžké, jsem vám už udělal, to znamená, udělal jsem vám sedmnácté století, tak to nazývají lidé- skončil jsem s touhle hrou roku 1753, dál už je to na vás. Můžete lidem házet pod nohy klacky, vraždit jejich rodiny, udělat jim ze života peklo, ale také můžete celou tuhle dimenzi zničit, přivolat tornáda, silné bouřky, jak budete chtít.“ Muž se postavil a odešel z místnosti.
„Tak jo,“ Hlesl Samuel ,,dáme se do toho, ne?“ a vykouzlil na Ell překrásný úsměv.
„Ano, otec mi dal, zajímavou hru.“ Na chvíli se zamyslela „K čemu jsou tady ty věci?“ poukázala na kouli, tužku a papír.
„Zkus něco napsat.“ Navrhl chlapec a podal jí tužku. Dívka jí přijala a napsala na papír- narození chlapce. V ten okamžik se v kouli něco začínalo dít.

Nějaká žena podala, asi bohatší dámě, malé růžovoučké děťátko. Žena ho opatrně vzala a ukázala svému manželi.
„Ahoj synu.“
„Jak se bude jmenovat?“ Zeptala se žena a ohromeně sledovala ten svůj uzlíček štěstí.

V kouli se objevily mraky a obraz ženy a otce zmizel.
„To je blbá hra.“ Řekla Ell naštvaně a zklamaně.
„Možná ne, zkus napsat nějaké jméno.“
„Co já vím jaké?!“ Vyhrkla na něho zuřivě rozhodila rukama.
„Fajn, tak já nějaké, vymyslím.“ Kluk něco napsal na list a v kouli se začalo něco objevovat. Stejný obraz, akorát muž teď odpovídal na otázku.
„Liam?“ zhrozila se Ellelien.
„No, co, ty si mu žádné jméno nechtěla vybrat.“ Sam pokrčil rameny a dál pozoroval kouli.
„Hele, Samueli, já mám nápad,“ šťastně vřískla Ell, „budeme mu znepříjemňovat život.“
„Dobrý nápad.“ Souhlasil Sam.
„Jenom zkusím něco napsat.“ Už-už dívka začínala psát, ozval se vyděšený hlas.
„Doufám, že to nebude nějaká blbina, Ell.“ Dívenka mu pohlédla do očí.
„Neboj a důvěřuj mi.“ Zaměřila se na stránku a tužku….- o pět let později

„Liame, kde jsi?“
„Tady.“
„Za chvíli přijdi.“
„Jo.“ Odpověděl stručně a vyšplhal na strom.

„Uá, ten jeho život je tak nezajímavý.“ Zívl Samuel nad skleněnou koulí.
„Tak prosím, udělej mu ze života, peklo.“ Ellelien toho už měla po krk. Ať se na chvíli stará on.
„Fajn.“ Píše- otec nenávidí syna za to, že všechno kazí a proto, aby zabránil dalším jeho špatným „činům“ syna mlátí.
„Ell, myslel jsem při tom na tebe.“ Ale mě můj táta nebije. Dívka na něho vyplázla jazyk a pozorovala to, co se v kouli děje.

„Proč, všechno musíš dělat špatně Liame?“ Jeho otec si vzal rákosku a šel k synovi. Liam už věděl, co bude následovat. Věděl to, ale i přesto se bál.

„Tss, au, to muselo bolet.“ Sykl za Liama Samuel.
„Napsal si to ty.“ Ellelien nasadila sladký úsměv.
„Jo to napsal, ale,“ zasekl se, „už mě to nebaví.“
„Dobře, budu psát já.“ Natáhla se pro tužtičku. – o dvacet jedna let později, seznámí se s nějakou ženou.

„Ó! Jste krásná. Odkud jste?“ Vyzvídal
„Různě. Odevšad.“ Pokrčila rameny a dívala se přitom do jeho hnědých očích.
„Sám jsem v životě nikde nebyl. Vždycky jsem chtěl vidět svět, ale…“ do řeči mu skočila neznámá dáma.
„Ukážu ti ho.“ Usmála se
„To byste mohla?“ Zeptal se nadšeně muž.
„Existují věci, které jsi nikdy neviděl, o kterých jsi ani neslyšel.“
„To je lákavé.“
„To ano. Ale děsivé.“
„Nemám strach. Ukažte… mi svůj svět.“
„Zavři oči.“ Liam váhavě zavřel oči. Ženin démon se vydral na povrch.
„Tsss.“ Sykl muž a prudce otevřel oči. Upírka sála a sála a pak muži dala okusit svou krev.

„Ell, to je nechutný, co jsi to…?“ Zhrozil se Samuel nad skleněnou koulí.
„Já nic, asi tu démonku musel vytvořit táta.“ Řekla omluvně a teď se raději velení vzal Sam.
- Londýn, rok 1859

„Drusillo, zlatíčko, co děláš?“
„Vidím, jak umíráte, přede mnou.“ Otočila poslední kartu a rozplakala se. Měla svou rodinu ráda.
„Dru…“ Chtěla svou dceru utěšit.
„Upír.“ Uplakaně šeptá černovláska.
„Ale, holčičko, upíři přece neexistují.“

„To je taky nechutný!“ Ozvala se Ell.
- o rok později

„Já jsem Angelus, mé dítě.“
„Já jsem Drusilla.“ Dru se zachichotala a začala tančit po místnosti.
„To my víme.“ Za černovláskou se objevila žena s červenou rtěnkou a se zlatými vlasy vyčesanými nahoře.

„Počkej Same, to je ta ženská, teda upírka jak vysávala toho muže.“ Ukazoval na osobu.
„Jo, máš pravdu, a hele to je ten chlap, Liam.“ Poškrábal se za uchem a pokrčil obočí.
„Angelus, andělská tvář, hm, má pravdu.“ Zasnila se Ellelien a malinko přimhouřila oči.
„Ell! Jak jen můžeš, je to nízký tvor!“ Pozoroval jí s úsměvem její kamarád.
„No co,“ pokrčila rameny, „no táák dobře,“ protahovala „jedeme dál.“
„Teď jsi na řadě ty.“
„Ne, ty!“
„Dobře.“ Procedil Sam mezi zuby.
- Londýn rok 1880

„Mé srdce se otevírá, je v něm puklina. Inspirováno tvou krásou- jiskrou?“ Všichni se začali ohromně bavit, až na jednoho zklamaného básníka, který běžel za svou krásnou neznámou.
„A to je jedna z jeho nejlepších básní.“
„Slyšeli jste? Říkají mu William Krvavý kvůli jeho krvavě děsivým básním!“
„To na něj sedí. Radši bych měl v hlavě kolejnicový hřeb než musel poslouchat tyhle děsné básně!“

„Chudák, proč běží za tou ženou?“ Vyzvídala Ell soucitným hláskem.
„Uvidíme.“

„Cecily….“ Sedl si za ní básník na pohovku.

Někdo přišel do místnosti a děti, které byly„zažrané“ do koule se lekly až skoro vyskočily z kůže.
„Děti, tak co, jak se vám to daří?“ Rozhodil rukama muž a šel k Ellelien a Samuelovi.
„Ahoj tati, proč si přišel, vždyť jsme tady, ani ne pět minut!“ Vyjela na něho holčička, teda spíš teď už dáma.
„Pche, Ellelien vždyť jste tady už několik stovek let!“ řekl klidně a podíval se do koule. „A vidím, že si vedete dobře, takže já zase půjdu.“ Zrovna se otáčel, když v tom…
„Počkej, počkej, otče,“ přiběhla k němu Ell a zadržela ho rukama, „jak to, že jsme…“ nestačila dopovědět větu, protože jí její táta skočil do řeči.
„Starší?“ zeptal se pobaveně. Sam a Ell kývli hlavou, „No, ta koule, když si s ní, hrajete, a myslím, že jste už přišli na to, že můžete, udělat to, že uběhne pár let, že?“ zase současně přikývly, „No, a když třeba uběhne deset let, vy budete taky o deset let starší, ale tady se to počítá jinak, takže budete starší o osmdesát let starší, sice nevím, jak jsem na to přišel, ale je to tak, mějte se.“ S tímhle muž odešel a nechal je tam, samotné, ať si to poskládají, jak chtějí.
„Ellelien, myslím, že bychom se měli podívat na toho básníka.“ Připomněl jí Sam, sedl si na židli a kouknul se na kouli.
„Jo, máš pravdu.“ Šeptla potichu a také si sedla na židli. Hned jak se usadila, dívka v kouli se zvedla z pohovky a nechala Williama samotného „Proč ho, opustila?“ Zeptala se starostlivě a ukázala prstem na onu osobu.
Je podivný, že když byla malá, moc se tak nestarala, asi se změnila, tím, že trošku dospěla.
„Myslíš, že já to vím?! A vůbec, proč tě to zajímá?!“ Začal na ní najednou řvát Samuel. Postavil se a začal zuřivě rozhazovat rukama „Ellelien, bývala jsi jiná! Byla jsi tak krásná, když jsi byla naštvaná a teď, se staráš o nějakého, člověka! Kde jsi vzala ten soucit? Měla bys jim ze života dělat peklo a ne se o ně, starat, jak o domácí mazlíčky!“ To už, ale Ell nevydržela a také se postavila na nohy.
„A ty, Samueli,“vykřikla, ale pak se najedenou ztišila, „my tu rozhodujeme o jejich osudu! Chápeš to? My si tu s nimi hrajeme a rozhodujeme, co udělají a to není správné!“
„Prosím tě, a co je podle tebe správné?“ Pozvedl obočí a dal si ruce v bok. Sklopila oči a sedla si na židli. Smutně se koukla do koule.
„Vidíš ho? Vidíš jak je smutný? Mohla bych ho udělat šťastným, ale neudělám to, kdybych zakročila už by to nebyl jeho život. Nešlo by říct, že to byl jeho, osud.“
„Ell,“ šeptl jemně. Pomalu si k ní přičapl, „tak co chceš dělat? Jenom se dívat?“ až teď svůj pohled nasměrovala k němu.
„O tom si promluvíme později.“ Přisunula si k sobě papír a tužku.
„Co chceš napsat?“ Zeptal se jí jemně.
„Chci vědět, co mu řekla.“
- o pět minut dřív

„To na něj sedí. Radši bych měl v hlavě kolejnicový hřeb než musel poslouchat tyhle děsné básně!“

„Radši to upřesním.“ Řekl Sam, když viděl, že by slyšeli jenom tlachání pánů a dam, a upřímně, neměl rád, když se někdo někomu posmíval a také, když viděl Ell, jak je poslouchá, jak o tom básníkovi mluví, připadala mu najednou strašně, smutná (pozn.: a to ještě nic neslyšela)
- u Cecily a…

„Jak víš, že se ta dáma tak, jmenuje.“
„Slyšel jsem to, jak to říká.“
On Williama poslouchal? Ellelien se na tváři vykouzlil jemný úsměv. Taky začínáš překvapovat Samueli.
-u Cecily a Williama

„Cecily?“ Vypustil z úst její jméno. Jméno své lásky. Sedl si na pohovku a koukl se jí do očí. Vzdychla, jako by byla nerada, že jí vyznal lásku.
„Oh. Nech mě napokoji.“
„Jsou to nezdvořáci. Nejsou jako ty a já.“
„Ty a já? Zeptám se tě na osobní otázku a čekám pravdivou odpověď. Chápeš?“ Muž kývl na souhlas, že, pochopil.
„Tvé básně, to... ony... nejsou o mě, že ne?“ Sklopil zrak ke svým slovům na papíře.
„Jsou o tom, jak se cítím.“ Po chvilce se jí podíval do očí a jemně se usmál.
„Ano, ale jsou o mě?“
„Každý rým.“
„Oh, bože!“
„Věděl jsem... je to náhlé... prosím, nejsou dobré, stále to jsou jenom slova, ale... pocity, které se za nimi skrývají... miluji tě, Cecily.“
„Prosím, přestaň!“ žádala ho, aby skončil, ale William už byl ,rozjetý ´.
„Vím, že jsem špatný básník, ale jsem dobrý muž a ptám se tě jestli... jestli mě tak vidíš…“ Byl v rozpacích. Nečekal, že řekne, Williame také tě miluji, ale aspoň mu mohla dát, náznak. Nebo nějaký bod, kterého by se držel.
„Vidím. To je problém. Nic pro mě neznamenáš, Williame. Jsi pode mnou.“ Dlouhou chvíli se mu dívala do očí. Smutek, zklamání, láska, něha, bolest. Stoupla si a ještě jednou na něho pohlédla. Slzy se začaly objevovat v jeho krásných modrých očí. Zvedla si šaty a odešla, od něho. Pryč…
Chtěl svou bolest vyřvat do světa, ale v hrdle měl sucho. Proč? Honilo se mu hlavou…
Jsi pode mnou. Jsi pode mnou. Jsi pode mnou. Jsi pode mnou. Slyšel její slova. Najednou jako by mu někdo převálcovalo srdce a otočil celý svět naruby. Po dlouhých minutách se postavil a vydal se ven.
Až teď mu ty, její slova, bože, cítil se hrozně. Tolik bolesti, žalu. Nevěděl jestli to přežije. Touhle nocí, si nebyl ničím jistým. Přežije tento den? Ano či ne?

„Já tu mrchu….“ Rozčiloval se Ell a chodila po místnosti jako tygr v kleci. „zabiju, jednou jí zabiju, to přísahám na,“ Na co mám přísahat? „na, na….ach jo, to je jedno, ale prostě slibuji, že jí jednoho krásného dne zabiju a udělám z ní nějakého upíra nebo nějakou zrůdu a pak tu zrůdu někdo zabije, takže zemře dvakrát!“
„Ell,“ Zvedl se ze židle Sam a s klidným hlasem šel k ní, „Ell,“ zdůraznil její jméno,“ nic, „Ellelien!“ Zařval až teď se na něho podívala a konečně zůstala na místě. „Chceš tady plánovat pomstu a nebo raději si sedneš a podíváš se na….“ Nestihl dopovědět. Hned byla u koule a zjišťovala co ten muž dělá.

Šel temnou uličkou. Slzy mu tekly proudem. Ani se neobtěžoval je potlačit. A proč taky? Chlapi taky pláčou, i když si to nechtějí přiznat. Trhal svou báseň na malinkaté kousíčky. Posadil se na balík se slámou a ze saka vydělal další kusy papírů. Další básně. Jen pro ni. Další nával zlosti a slz. Ozval se jemný ženský hlas.

„Jak se ona jen jmenovala, Same? Víš to?“
„Já?! Já se o ně nezajímám!“ Vyjekl zase Samuel.
„Ne, ale tu, Cecily, jsi věděl.“ Řekla šeptem a trošku rozčíleně.
„Jak to, k sakru, Ellelien. Víš co, kašlu na to, proč se vůbec starám?! Já tu vlastně ani nemusím být!“ Zvedl se ze židle a chystal se k odchodu.

„Au. Au...“ jeho hlas se pokaždé ztišil. Ubývalo mu síly, umíral. Tenhle den opravdu nepřežije.

„Same, prosím neodcházej.“
„Nemám důvod proč zůstávat.“
„Prosím, neodcházej, já tě potřebuju,“ Samuel se otočil k ní, „mám tě ráda,“ zbaběle uhnula pohledem, „prosím.“ poukázala na židli.

„Au.“ Šeptl už skoro do ticha. Ospale zavřel oči, ale on sám věděl, že to není z únavy. Ztráta krve…naposledy vydechnul. Uvítal smrt, vůbec neodporoval, když ho ta žena, kousla.

„Ell, ty ho necháš umřít? Víš, že mu nedala ochutnat své krve?“ Zeptal se opatrně Sam.
„Jo, já, vím.“
„Ale…proč?“ Nechápal to.
„Najednou se staráš?“ Zdvihla k němu zrak. V jejích očí se zatřpytily slzy. Jedna stekla dolů po tvářích.
„Lidé se mění.“
„Ale my nejsme lidé.“ Řekla posměšným tónem
„Ne, jsme něco víc.“ Prstem jí jemně setřel slanou cestičku a koukl na mrtvé tělo v kouli, „Fakt ho necháš umřít?“
„Ano, byl to jeho osud.“
„Kašlu na osud!“ Přisunul si k sobě papír a tužku.
- Drusilla ho přemění na upíra

„Aha, takže, víš jak se jmenuje.“ Dala si ruce do klína a mírně posmrkovala.
„Na to, co říkala se nedalo zapomenout.“ Podal jí čistý bílý kapesník.
„Same, proč jsi ho přeměnil?“
„Mám pocit, že ti čtyři budou, dělat věci. Strašlivé, ale veliké. Neptej se, jak to vím, protože ani já sobě tuto otázku si nedokážu zodpovědět.“
Z koule slyšeli dva hlasy. Moc je, ale nevnímali. Upřeně si dívali vzájemně do očí. Její tmavě modré se vpíjeli do tmavě hnědých. Samuel jí zlehka políbil na rty. Ona mu jeho nejistý polibek vrátila.
„Nechtěla sis promluvit?“ Trošku se od ní natáhl a koukl se do rozpačitých očí.
„O čem?“ Kousla se do spodního rtu.
„To mi pověz ty.“
„Ale co….?“ Podívala se do koule. Dru ještě vysávala Williama. Zavřela oči.
„Oni? Ell, chvilku to vydrží, bez nás, a navíc, jsem to zařídil.“
„Tak dobře.“
„O čem si teda chtěla mluvit….?“ Zeptal se Sam zvědavě.
„O…………“

za několik let – Darla a Angelus
„Miláčku mám pro tebe dárek k narozeninám.“

„Dívku, cikánku, „na chvilku se odmlčela a koukla se na svého kamaráda, „Samueli uděláme to?“
„Ano.“ Kývl hlavou a sledoval obraz v kouli.

Upír pod velikou bolestí padl na kolena. Zhluboka se nadýchl, (i když vlastně kyslík nepotřeboval) jako by lapal po dechu. Jeho oči zazářily.

„Duše se vrátila na své místo, Ell, stejně nechápu, proč jsi trvala na tom, aby dostal zpět svou duši.“
„No, já to nedokážu vysvětlit. Takový silný a-a divný pocit, jako kdybych to neudělala, vše by bylo špatně! Rozumíš mi?“ Zeptala se ho Ellelien s nadějí v očích.
„Ano.“

O mnoho let později - Sunnydale
„Máte nějaký problém, madam?“ Zeptal se ztěžka muž, který ležel na zádech na zemi.
„Jo, je tu problém. Proč mě sleduješ?“ Řekla dívka nepřátelsky.

„Ale, no tak, on tě vůbec, ale vůbec nesledoval, jenom se, jenom se díval, že jsi v pořádku.“ Odpověděla ironicky za muže Ell „Viď, Same?“
„Jo…“ Odpověděl a zaujatě se díval do koule.

„Kdo jsi?“ Zeptala se ho se zájmem blondýnka. Ani to nijak neskrývala. Ten kluk, chlap, muž…byl okouzlující. Široká ramena, čokoládové oči ve kterých tančila malá jiskřička tajemna, černé vlasy…a krásné rty. Kdyby byla normální holka v normálním městě, řekla by si, wow, ten kluk je strašně….

„Páni Same, zná ho jenom pár minut a už se jí líbí.“ Výskla Ellelien a dál sledovala hru.

„Jak říkám... jsem přítel.“

Za několik let – v místnosti
„Jdi před nás nízká bytosti.“
„Co jsi nám přinesl?“
„Předpokládal jsem…“
„Ty jsi nás zavolal a nic nám nenabízíš?“
„Přinesl jsem tohle.“ Muž si sundal hodinky a opatrně je hodil ženě.
„Mám ráda čas. Je to nepatrné a tak mocné.“ Žena se na, muže, podívala a jemně se usmála, aby jí bývalý upír nezahlédl.
„Takže?“
„Co se mi stalo?“ Zeptal se Liam
„Je skutečný, bratře.“ Paní se telepaticky spojila se Samem…Proč ti musím říkat, bratře?!
„Už není válečníkem.“ Ell, hlavně to nepokaz! Jenom se chovej vznešeně a, neoslovuj mě jménem.

současnost
„To co je, nemůže být zrušeno.“
„Co ještě není, tomu se můžeme vyhnout.“
„Světské objetí nejsou povolená... rozmary milujících nízkých bytostí.“
„Nemáš pravdu. Tenhle je ochotný obětovat každou kapku lidského štěstí a lásku pro jiné. Není nízkou bytostí.“ Ellelien co to zase děláš?! Přece jsme se na něčem domluvili! Sam zuřil, ale nenechal to na sobě znát.
„Je tu jen jedna cesta. Ale nepodnikne se lehce.“ Dobře Ell, jak chceš, ale jak to, uděláme?
„Pozřeme dnešní den, jako by se nikdy nestal. Dvacet-čtyři hodin od momentu, kdy démon poprvé zaútočil, vezmeme ho zpět.“ Jak uděláme Same, aby si pamatoval tento den? Jednoduše, neboj.
„Pak se nic nikdy nestalo a Buffy a já... Jak, jak zabráním tomu, aby se věci neopakovaly znovu?“
„Ty. Ty sám si budeš pamatovat dnešní den. Uneseš toto břemeno?“

O několik minut
„Ne, já nezapomenu. Nikdy nezapomenu. Budu vzpomínat, budu vzpomínat…“ Šeptala mu do ucha slova, a přesvědčovala ho, ale hlavně, přesvědčovala sebe.

„Zapomene.“ Šeptla.
„Jako všichni.“ Promluvil na půl zlostně k Ell a dál se koukal do koule.
„Same, já si přeji, aby byli spolu, ale on se tak rozhodl.“ Řekla omluvně Ellelien.
„Ano, udělali jsme figurky se, kterými si hrajeme, ale…
„Také jsme udělali překážky, ale my už nerozhodujeme, jak se naše figurky rozhodnou.“
„Je na nich jak se zachovají.“

„Takže se budeme držet plánu. Udržíme naši vzdálenost a až uplyne hodně času, překonáme to. Pokud budeme mít hromadu času, měli bychom…“
„Zapomněla jsi.“
„Jo... já už... začínám zapomínat.“

„Ale Buffy, koho tady obelháváš?“ Mírně se naštvala Ellelien.
„Vždy ho bude milovat.“
„Ano.“
„Budou někdy spolu?“ Podíval se jído očí
„Já nevím, to je na nich.“
„Nová překážka?“ Zeptala se Ell s radostí v očích.
„Vrátíme se do Angelovi minulosti a něco změníme, uvidíme, co se stane. Souhlasíš?“
„Já vždy.“
„Ale nemusíme hned.“
„Tak…kam se vrátíme?“
„Mám ráda 18. století a jednoho smutného básníka…mám tam s někým nevyřízené účty a začínám si vzpomínat, že jsem něco slíbila.“ Ell se ďábelsky ušklíbla a mrkla na Sama.
„A co ty, Same?“
„Já? Mně je to celkem jedno.“ Samuel jí úšklebek vrátil, „Ale, když tak naléháš, chtěl bych se podívat na Drusillu, na šílenou upírku!“ Natahuje se pro tužku a něco píše na papír.
-………